21 Cdo 1939/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v právní
věci žalobce C., LTD., Spojené Království Velké Británie a Severního Irska,
zastoupeného advokátem, proti žalované Mgr. H. H., zastoupené advokátem, o
1.540.502,94 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých
Budějovicích pod sp. zn. 24 C 244/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. května 2005 č.j. 19 Co
787/2005-82, takto:
Rozsudek krajského soudu se z r u š u j e a věc se vrací Krajskému soudu v
Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
Žalobce se (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) domáhal, aby
mu žalovaná zaplatila 1.540.502,04 Kč s 19,8% úrokem z částky 4.130.033,04 Kč
od 24.5. do 27.10.1994, s 19,8% úrokem z částky 1.540.502,04 Kč od 28.10.1994
do zaplacení a s 16,9% úrokem z prodlení z částky 1.540.502,04 Kč od 19.10.2000
do zaplacení s tím, že je oprávněn domáhat se uspokojení této pohledávky pouze
z výtěžku prodeje nemovitostí, a to \"budovy č.p. 717, způsob využití bydlení,
nacházející se v části obce Č. na pozemku označeném jako pozemková parcela č.
2282, pozemku označeného jako pozemková parcela č. 2282, zastavěná plocha a
nádvoří, a pozemku označeného jako pozemková parcela č. 2283, zahrada, vše
zapsáno na LV č. 502 pro katastrální území Č., obec a okres Č., vedeném u
Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště Č.\". Žalobu
zdůvodnil zejména tím, že P. b., a.s. poskytla podle úvěrové smlouvy ze dne
19.4.1993 č. 27/93/ČB dlužníku G., v.o.s. úvěr ve výši 4.500.000,- Kč a že
pohledávka z úvěru byla zajištěna zástavním právem, zřízeným k uvedeným
nemovitostem na základě zástavní smlouvy ze dne 19.5.1993, které bylo vloženo
do katastru nemovitostí \"s právními účinky ke dni 13.7.1993\". Pravomocným
rozsudkem býv. Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 12.4.2000 č.j. 29 Cm
135/99-38 bylo právnímu nástupci dlužníka společnosti G. s.r.o. uloženo, aby
zaplatil na úhradu pohledávky ze smlouvy o úvěru 1.540.502,04 Kč s 19,8% úrokem
z částky 4.130.033,04 Kč od 24.5. do 27.10.1994 a s 19,8% úrokem z částky
1.540.502,04 Kč od 28.10.1994 do zaplacení; dluh odpovídající pohledávce z
úvěru ani poté nebyl zaplacen. Žalobce, jemuž pohledávku ze smlouvy o úvěru
postoupila Č. o. b., a.s., která jí získala na základě smlouvy o prodeji
podniku ze dne 19.6.2000, proto nyní požaduje, aby pohledávka ze smlouvy o
úvěru byla uspokojena ze zástavy.
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 9.12.2004 č.j. 24 C
244/2004-63 žalované uložil, aby zaplatila žalobci 1.540.502,04 Kč s 19,8%
úrokem z částky 4.130.033,04 Kč od 24.5. do 27.10.1994, s 19,8% úrokem z částky
1.540.502,04 Kč od 28.10.1994 do zaplacení a s 16,9% úrokem z částky
1.540.502,04 Kč od 19.10.2000 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení
129.967,- Kč s tím, že žalobce je oprávněn domáhat se uspokojení této
pohledávky pouze z výtěžku prodeje nemovitostí, a to \"budovy č.p. 717, způsob
využití bydlení, nacházející se v části obce Č. na pozemku označeném jako
pozemková parcela č. 2282, pozemku označeného jako pozemková parcela č. 2282,
zastavěná plocha a nádvoří, a pozemku označeného jako pozemková parcela č.
2283, zahrada, vše zapsáno na LV č. 502 pro katastrální území Č., obec a okres
Č., vedeném u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště Č.
\". Z provedených důkazů zjistil, že P. b., a.s. poskytla na základě úvěrové
smlouvy ze dne 19.4.1993 společnosti G., v.o.s. úvěr ve výši 4.500.000,- Kč, že
k zajištění pohledávky z úvěru bylo na základě zástavní smlouvy ze dne
19.5.1993 zřízeno k uvedeným nemovitostem zástavní právo, že pravomocným
rozsudkem býv. Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 12.4.2000 č.j. 29 Cm
139/99-38 bylo právnímu nástupci dlužníka společnosti G. s.r.o. uloženo, aby
zaplatila na pohledávce ze smlouvy o úvěru 1.540.502,04 Kč s 19,8% úrokem z
částky 4.130.033,04 Kč od 24.5. do 27.10.1994 a s 19,8% úrokem z částky
1.540.502,04 Kč od 28.10.1994 do zaplacení, že ani poté nebyla zajištěná
pohledávka uspokojena a že žalobce je nyní věřitelem této pohledávky. Soud
prvního stupně dovodil, že žalobce má právo na uspokojení zajištěné pohledávky
ze smlouvy o úvěru ze zástavy, a to podle ustanovení § 151f odst.1 občanského
zákoníku (ve znění účinném do 31.8.1998). Námitku promlčení, kterou za řízení
vznesla žalovaná, soud prvního stupně odmítl jako nedůvodnou; dovodil, že podle
ustanovení § 100 odst.2 občanského zákoníku se zástavní právo nemůže promlčet
dříve než zajištěná pohledávka, což dopadá i na případy, kdy \"obligační
dlužník je odlišný od zástavního dlužníka\", a že zajištěná pohledávka se dosud
nepromlčela.
K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne
6.5.2005 č.j. 19 Co 787/2005-82 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že
žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě
nákladů řízení před soudy obou stupňů 10.333,50 Kč k rukám advokáta. Při
posouzení důvodnosti žalovanou vznesené námitky promlčení odvolací soud v první
řadě dovodil, že při řešení otázky promlčení zástavního práva zřízeného k
zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru je třeba použít právní úpravu obsaženou
v obchodním zákoníku, neboť \"ten obsahuje kompletní úpravu promlčení pro
všechny obchodní závazkové vztahy\", a to účinnou \"ke dni vzniku zástavní
smlouvy, tj. ke dni 19.5.1993\". Zástavní právo k nemovitostem žalované mohlo
být podle názoru odvolacího soudu poprvé uplatněno \"již v květnu 1994,
případně nejpozději v lednu 1995\" a čtyřletá promlčecí doba uplynula ještě
před podáním žaloby dne 3.6.2004. I když pohledávka přiznaná rozhodnutím soudu
v roce 2000 proti \"obligačnímu dlužníku\" není promlčena, zástavní právo ji
zajišťující je promlčeno, neboť na ně \"nelze vztáhnout\" ustanovení § 100
odst.2 občanského zákoníku; žaloba proto nemůže být důvodná.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že není
správný názor odvolacího soudu, podle kterého nebylo možné při posuzování
námitky promlčení vycházet z ustanovení § 100 odst.2 občanského zákoníku.
Zástavní právo je totiž věcným právem, úprava věcných práv je provedena výlučně
v občanském zákoníku a obchodní zákoník \"neobsahuje vlastní komplexní úpravu
věcných práv\". Ustanovení § 100 odst.2 občanského zákoníku je třeba užít
rovněž \"pro obchodní vztahy\", neboť je \"nedílnou součástí normativního
vyjádření základní funkce zástavního práva, tj. jeho zajišťovací funkce\" a je
\"ve vztahu speciality vůči úpravě obchodního zákoníku stejně jako ustanovení §
151a až § 151j občanského zákoníku, resp. po 1.1.2001 ustanovení § 152 až 172
občanského zákoníku\". Ke shodným závěrům lze podle názoru žalobce dojít \"při
zohlednění akcesority zástavního práva\", neboť ustanovení § 100 odst.2
občanského zákoníku je \"vyjádřením závislosti zástavního práva na zajištěné
pohledávce\" a obdobná úprava chybí v obchodním zákoníku \"právě z důvodu, že
úprava zástavního práva je a vždy byla úpravou komplexní\". Žalobce dospívá k
závěru, že jeho právo na uspokojení ze zástavy není promlčené, a navrhuje aby
dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu
řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a
že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §
242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k
závěru, že dovolání je opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost
skutkových zjištění soudů v tomto směru dovolatel nezpochybňuje), že na základě
zástavní smlouvy ze dne 19.5.1993 bylo zřízeno ve prospěch pohledávky ze
smlouvy o úvěru ze dne 19.4.1993 č.j. 27/93/ČR, který poskytla právní
předchůdkyně žalobce P. b., a.s. dlužníku G., v.o.s. v částce 2.000.000,- Kč,
zástavní právo k nemovitostem, jež jsou ve vlastnictví žalované. Rozsudkem býv.
Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 12.4.2000 č.j. 29 Cm 135/99-38 který
podle potvrzení vyznačeného na stejnopise rozsudku nabyl právní moci dnem
2.6.2000, bylo společnosti G. s.r.o. jako právnímu nástupci dlužníka G., v.o.s.
uloženo, aby zaplatil právní předchůdkyni žalobce I. a p. b., a.s. 1.540.502,04
Kč s 19,8% úrokem z částky 4.130.033,04 Kč od 24.5. do 27.10.1994 a s 19,8%
úrokem z částky 1.540.502,04 Kč od 28.10.1994 do zaplacení. Žalobce, jenž
vymáhanou pohledávku nabyl postoupením od Č. o. b., a.s., která ji získala na
základě smlouvy o prodeji podniku ze dne 19.6.2000, se v tomto řízení domáhá
uspokojení ze zástavy. Žalovaná má za to, že zástavní právo zřízené na základě
zástavní smlouvy ze dne 19.5.1993 je promlčeno.
Vzhledem k tomu, že v projednávané věci vznikl nárok zástavního věřitele na
uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy v době do 31.8.1998 (tj. před
účinností zákona č. 165/1998 Sb., kterým se mění zákon č. 21/1992 Sb., o
bankách, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony), řídí se tento
nárok i v současné době - jak správně dovodily soudy - ustanovením § 151f
občanského zákoníku a dalšími právními předpisy ve znění účinném do 31.8.1998
(srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30.11.1999 sp.
zn. 31 Cdo 1181/99, který byl uveřejněn pod č. 70 ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek, roč. 2000, a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.5.2002 sp. zn.
21 Cdo 1162/2001, které bylo uveřejněno pod č. 24 ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek, roč. 2003).
Zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství s tím, že v
případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn
domáhat se uspokojení z věci zastavené; zástavní právo se vztahuje na zástavu,
její příslušenství a přírůstky, avšak z plodů jen na ty, které nejsou oddělené
(§ 151a odst.1 občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.2000). Zástavní
právo není - s výjimkou úpravy některých otázek zástavního práva obsažené v
ustanovení § 299 obchodního zákoníku ve znění účinném do 31.12.2000 - upraveno
v obchodním zákoníku a řeší je předpisy práva občanského, zejména občanský
zákoník. Nemohou být žádné pochybnosti (a odpovídá tomu zařazení právní úpravy
zástavního práva do druhé části občanského zákoníku) o tom, že zástavní právo
je věcným právem, charakterizovaným jako \"právo k věci cizí\".
S názorem odvolacího soudu, podle kterého je třeba promlčení zástavního práva
posoudit podle obchodního zákoníku z důvodu, že zajištěnou pohledávkou je
pohledávka ze smlouvy o úvěru, dovolací soud nesouhlasí.
I když smlouva o úvěru představuje tzv. absolutní obchodní závazkový vztah [§
261 odst.3 písm.d) obchodního zákoníku ve znění účinném do 31.12.2000] a i když
se podle ustanovení § 261 odst.4 obchodního zákoníku řídí částí třetí
obchodního zákoníku i vztahy vzniklé při zajištění plnění závazků v závazkových
vztazích, jež se řídí touto částí obchodního zákoníku podle ustanovení § 261
odst.1, 2 nebo 3 obchodního zákoníku, je nutné při řešení otázky, jakou právní
úpravou se řídí promlčení zástavního práva zřízeného k zajištění pohledávky ze
smlouvy o úvěru, přihlédnout současně k tomu, že obchodní zákoník upravuje -
kromě postavení podnikatelů - obchodní závazkové vztahy a některé jiné vztahy
související s podnikáním (srov. § 1 odst.1 obchodního zákoníku) a že předmětem
právní úpravy obsažené v části třetí obchodního zákoníku jsou - jak uvádí již
její nadpis - obchodní závazkové vztahy.
S ohledem na uvedené je třeba dovodit, že částí třetí obchodního zákoníku se ve
smyslu ustanovení § 261 odst.4 obchodního zákoníku řídí jen takové vztahy
vzniklé při zajištění závazků, které mají obligační povahu, ledaže by zákon (v
jiném ustanovení než v § 261 odst.4 obchodního zákoníku) výslovně stanovil, že
se obchodním zákoníkem mají řídit i další právní prostředky zajištění závazků.
Takováto právní úprava nebyla v obchodním zákoníku ve znění účinném do
31.8.1998 přijata [nyní se jedná jen o zástavní právo k obchodnímu podílu
[srov. § 261 odst.3 písm.d) obchodního zákoníku)]; znamená to mimo jiné, že
právní vztahy ze zástavních práv vzniklých vůči jiným zástavám se řídí
občanským zákoníkem a dalšími předpisy občanského práva, a to samozřejmě i ve
vztahu k promlčení zástavního práva.
Podle ustanovení § 100 odst.2 věty první občanského zákoníku se promlčují
všechna majetková práva s výjimkou práva vlastnického. Promlčení tedy podléhá
rovněž zástavní právo, neboť jde o majetkové právo, které z možnosti promlčení
nebylo - na rozdíl od vlastnického práva (které má rovněž věcněprávní povahu) -
vyloučeno.
Promlčecí doba zástavního práva je tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být
vykonáno poprvé (tj. ode dne, kdy vzniklo právo na uspokojení zajištěné
pohledávky ze zástavy) [§ 101 občanského zákoníku]. Bylo-li však zástavní právo
přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu, promlčuje se za
deset let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno (§ 110 odst.1 věta
první občanského zákoníku); v případě, že zástavní právo bylo zástavním
dlužníkem písemně uznáno co do důvodu a výše, promlčuje se za deset let ode
dne, kdy k uznání došlo, nebo, byla-li v uznání uvedena lhůta k plnění, od
uplynutí této lhůty (§ 110 odst.1 věta druhá občanského zákoníku).
Podle ustanovení § 100 odst.2 věty třetí občanského zákoníku se zástavní práva
nepromlčují dříve než zajištěná pohledávka. I kdyby tedy marně uplynuly
promlčecí doby podle ustanovení § 101 nebo § 110 odst.1 občanského zákoníku,
zástavní právo není promlčeno, jestliže dosud neuplynula promlčecí doba u
zajištěné pohledávky; v takovém případě se zástavní právo promlčuje teprve
marným uplynutím promlčecí doby zajištěné pohledávky.
Promlčení zajištěné pohledávky ze smlouvy o úvěru se řídí - jak správně uvedl
odvolací soud - obchodním zákoníkem. Byla-li pohledávka pravomocně přiznána v
soudním nebo rozhodčím řízení, promlčuje se ve smyslu ustanovení § 408 odst.1
obchodního zákoníku za deset let ode dne, kdy promlčecí doba začala poprvé
běžet, neboť čtyřletá obecná promlčecí doba (§ 397 obchodního zákoníku) je
dobou, v níž je třeba právo uplatnit v nalézacím řízení (srov. též právní názor
uvedený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.11.2003 sp. zn. 20 Cdo 1595/2002,
které bylo uveřejněno pod č. 13 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
roč. 2006).
V projednávané věci byla rozsudkem býv. Krajského obchodního soudu v Praze ze
dne 12.4.2000 č.j. 29 Cm 135/99-38 přiznána zajištěná pohledávka ze smlouvy o
úvěru proti \"obligačnímu dlužníku\". Dovodil-li odvolací soud, že zajištěná
pohledávka se dosud (do zahájení tohoto řízení před soudem prvního stupně dne
3.6.2004) nepromlčela, nemohlo se vzhledem k ustanovení § 100 odst.2 věty třetí
občanského zákoníku promlčet ani zástavní právo, zřízené k jejímu zajištění
(nárok zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; Nejvyšší soud
České republiky jej podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem
o.s.ř. zrušil a věc podle ustanovení § 243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil
Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za
středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. dubna 2006
JUDr. Ljubomír Drápal, v.r.
předseda senátu