21 Cdo 1940/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného ve věci
výkonu rozhodnutí oprávněného J. V., advokáta, zastoupeného advokátem, proti
povinné A. H., pro 8.126,- Kč s příslušenstvím srážkami z důchodu povinné,
vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 2 E 3170/2002, o dovolání
oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci
ze dne 12. května 2004, č.j. 30 Co 66/2004-17, takto:
Usnesení krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad
Labem k dalšímu řízení.
Na návrh oprávněného Okresní soud v Děčíně usnesením ze dne 7. 11. 2002, č.j.
2 E 3170/2002-6, nařídil podle platebního výměru „H. z. z. p. v likvidaci
(HZZP) č.j. PV/90/72/0440/98 ze dne 21. 8. 1998, výměr nabyl dne 15. 9. 1998
právní moci a je vykonatelným, k uspokojení pohledávky oprávněného v částce
2.843,- Kč s penále od 9. 3. 1995 do 21. 8. 1998 v částce 4.283,- Kč a pokuty v
částce 1.000,- Kč a nákladů návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí 3.150,- Kč
výkon rozhodnutí srážkami dále uvedené části mzdy – nároku na důchod č. 465 806
066, který přísluší povinné proti plátci Česká správa sociálního zabezpečení
P.“.
K odvolání povinné Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením
ze dne 12. 5. 2004, č.j. 30 Co 66/2004-17, usnesení soudu prvního stupně změnil
tak, že návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zamítl, a rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel z
toho, že zákon č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění,
obsahuje v § 16 odst. 2 zvláštní ustanovení o možnosti vymáhat pojistné tak, že
právo se promlčuje ve lhůtě 5 let od právní moci platebního výměru; shodně je
upraven i způsob vymáhání pokut v § 26 odst. 3 tohoto zákona. Vzhledem k této
zvláštní úpravě neplatí pro vymožitelnost platebních výměrů zdravotních
pojišťoven ustanovení § 71 odst. 3 správního řádu, jež pro vykonatelnost
správního rozhodnutí stanoví propadnout tříletou lhůtu. Předpisy o všeobecném
zdravotním pojištění a o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění nemají
žádnou podrobnější úpravu promlčení práva vymáhat pojistné. I když „v obecném
právním smyslu představuje promlčené právo takové právo, jež existuje, avšak je
nevymahatelné proti vůli povinného“, pojistné na všeobecné zdravotní pojištění
„je upraveno správními předpisy, nelze podpůrně použít soukroměprávní předpisy
práva občanského a obchodního“, neboť „podle výslovného ustanovení § 18 odst. 1
zákona č. 550/1991 Sb. lze sice podpůrně použít správní řád a občanský soudní
řád, avšak ty žádnou úpravu promlčení neobsahují“. Proto lze – podle odvolacího
soudu - uzavřít, že „uplynutím pětileté lhůty počítané od právní moci
platebního výměru zdravotní pojišťovny se právo podle tohoto titulu bez dalšího
promlčuje a stává se nevymožitelným“. Soud proto musí v daném případě k
promlčení přihlédnout, a to i bez výslovné námitky povinného účastníka.
„Promlčení práva přiznaného platebním výměrem se rovná nedostatku
vykonatelnosti takového platebního výměru“, přičemž vykonatelnost rozhodnutí je
podmínkou, jíž se soud musí zabývat již při nařízení exekuce. V projednávané
věci lhůta pěti let od právní moci platebního výměru uplynula dnem 15. 9. 2003,
v době rozhodnutí odvolacího soudu „stále neexistuje ani pravomocné usnesení o
nařízení výkonu rozhodnutí“, proto bylo na místě „návrh na nařízení exekuce“
zamítnout.
V dovolání proti usnesení odvolacího soudu oprávněný namítá, že, i když žádný
ze zákonů v oblasti pojistného na zdravotní pojištění neobsahuje – mimo
ustanovení § 16 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb. – úpravu institutu promlčení,
nelze dovodit ztrátu vykonatelnosti exekučních titulů vydaných dle těchto
předpisů ex lege bez výslovné námitky promlčení. Naopak v souladu s tím, jak je
institut promlčení práva upraven a vnímán nejen v oblasti vnitrostátního
právního řádu, ale i v právní nauce, je na promlčení práva třeba nahlížet
obecně tak, že jde o výhodu povinného, ke které je možno přihlédnout jen v
případě, kdy ji její nositel uplatní, tedy vznese námitku promlčení. V
projednávané věci se tak nestalo, a proto samotná skutečnost uplynutí lhůty
podle § 16 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb. je pro posouzení věci zcela bez
významu a závěr o „nastavší nevymahatelnosti práva“ je nesprávný. Navrhl, aby
dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu
řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 o.s.ř. a že jde o usnesení, proti kterému je
dovolání přípustné podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c), § 238a odst. 2 a §
237 odst. 1 písm. a) o.s.ř, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §
242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k
závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení § 251 o.s.ř. nesplní-li povinný dobrovolně, co mu
ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon
rozhodnutí. Uvedené ustanovení se použije nejen na výkon rozhodnutí vydaných v
občanském soudním řízení, ale i na výkon dalších titulů uvedených v ustanovení
§ 274 o.s.ř.
Rozhodnutí, jehož výkon je v projednávané věci navrhován, je platebním
výměrem zdravotní pojišťovny, vydaným na základě ustanovení § 15, § 18 odst. 1
a § 26 odst. 1 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní
pojištění, ve znění do 30. 6. 2000 [tj. do dne, než nabyl účinnosti zákon č.
29/2000 Sb., o poštovních službách a o změně některých zákonů (zákon o
poštovních službách) a zákon č. 118/2000 Sb., o ochraně zaměstnanců při
platební neschopnosti zaměstnavatele a o změně některých zákonů] – dále jen
„zákon č. 592/1992 Sb.“, a ustanovení § 53 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., o
veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících
zákonů, ve znění do 30. 11. 1999 (tj. do dne, než nabyl účinnosti zákon č.
225/1999 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o
vojácích z povolání) – dále jen „zákon č. 48/1997 Sb.“; jde tedy o vykonatelné
rozhodnutí, jehož soudní výkon připouští zákon [srov. § 274 písm. h) o.s.ř.].
Odvolací soud postavil své rozhodnutí na právním názoru, že k výkonu rozhodnutí
navržený platební výměr (titul pro výkon rozhodnutí) nelze vykonat proto, že
uplynutím lhůty uvedené v ustanovení § 16 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb. „soud
musí k promlčení přihlédnout, a to i bez výslovné námitky povinného účastníka“
a že „promlčení práva přiznaného platebním výměrem se rovná nedostatku
vykonatelnosti takového platebního výměru“. Právě správnost tohoto názoru
zpochybňuje dovolatel, když namítá, že k promlčení práva je možné přihlédnout
jen v případě, kdy nositel povinnosti námitku promlčení uplatní, tedy vznese.
Protože nebylo zjištěno ani dovolatelem tvrzeno, že by řízení bylo postiženou
některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a
b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, mohl dovolací soud přezkoumat rozsudek odvolacího
soudu jen z hlediska správnosti posouzení uvedené právní otázky (§ 242 odst. 3
o.s.ř.).
Podle ustanovení § 53 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb. na rozhodování
zdravotních pojišťoven ve věcech týkajících se přirážek k pojistnému, pokut a
pravděpodobné výše pojistného a ve sporných případech ve věcech placení
pojistného, penále, vracení přeplatku na pojistném a snížení záloh na pojistné
se vztahují obecné předpisy o správním řízení, nestanoví-li tento zákon jinak.
Zdravotní pojišťovny rozhodují platebními výměry. Platební výměr na dlužné
pojistné je vykonatelný bez ohledu na právní moc, jestliže od jeho doručení
uplynulo 15 dnů.
Podle ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 592/1992 Sb. nebylo-li
pojistné nebo záloha na pojistné zaplaceno ve stanovené lhůtě anebo bylo-li
zaplaceno v nižší částce, než ve které mělo být zaplaceno, je plátce
pojistného povinen platit penále ve výši 0,1 % dlužné částky za každý
kalendářní den, ve kterém některá z těchto skutečností trvala. Pokud bylo
pojistné nebo záloha na pojistné zaplaceno jiné než příslušné zdravotní
pojišťovně, popřípadě jinému subjektu, nebo pokud platba byla poukázána pod
nesprávným variabilním symbolem, považuje se pojistné nebo záloha na
pojistné za nezaplacené ve stanovené lhůtě.
Podle ustanovení § 16 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb. právo vymáhat
pojistné se promlčuje ve lhůtě pěti let od právní moci platebního výměru, jímž
bylo vyměřeno.
Podle ustanovení § 19 zákona č. 592/1992 Sb. pokud jde o splatnost
penále, způsob jeho placení, vymáhání, promlčení a vracení přeplatku na
penále, postupuje se stejně jako u pojistného.
Podle ustanovení § 26 odst. 3 zákona č. 592/1992 Sb. pokud jde o způsob
placení a vymáhání a promlčení pokut, postupuje se stejně jako u pojistného.
Nesplní-li účastník řízení ve stanovené lhůtě dobrovolně povinnost
uloženou mu rozhodnutím, které je vykonatelné, nebo smírem schváleným správním
orgánem nebo výkazem nedoplatků jím sestaveným, jejich výkon se provede [§ 71
odst. 1 věta první zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád)].
Rozhodnutí lze vykonat nejpozději do tří let od uplynutí lhůty
stanovené pro splnění uložené povinnosti (§ 71 odst. 3 odst. 1 stejného
zákona).
S odvolacím soudem lze souhlasit potud, že předpisy o všeobecném zdravotním
pojištění a o pojistném na všeobecné zdravotní pojišťění nemají žádnou
podrobnější úpravu promlčení práva vymáhat pojistné, a také v tom, že podpůrně
lze použít pouze správní řád (§ 53 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb. – odvolací
soud nesprávně odkazuje na v té době již zrušené ustanovení § 18 odst. 1 zákona
č. 550/1991 Sb.). Z toho však nelze dovozovat, jak uvádí odvolací soud, že
„uplynutím pětileté lhůty počítané od právní moci platebního výměru zdravotní
pojišťovny se právo podle tohoto titulu bez dalšího promlčuje a stává se
nevymožitelným“.
Jestliže právní předpis výslovně neupravuje určitou skutkovou podstatu nebo ji
upravuje jen z části (neúplně), neznamená to, že takovouto neřešenou nebo
neúplně řešenou situaci nelze vyložit. Proto právní teorie i praxe postupně
dospěla k obecně uznávaným výkladovým metodám, jež slouží k tomu, aby bylo v
těchto situacích možno právo vyložit a na konkrétní případ aplikovat. Jednou z
výkladových metod je rovněž výklad logický (vedle výkladu gramatického,
systematického a historického), který používá některých specifických metod, jež
se zpravidla nazývají argumenty (zvláštní argumenty právní logiky). Jedním z
těchto argumentů - vedle argumentu a contrario (důkaz z opaku) a argumentu a
fortiori (od silnějšího k slabšímu) - je v praxi často používaný argument per
analogiam (tj. výklad podle podobnosti), který se zpravidla rozlišuje na
argument per analogiam legis a argument per analogiam juris (analogie práva).
Argument per analogiam legis (analogie zákona) spočívá v tom, že se na
skutkovou podstatu zákonem neřešenou vztáhne analogicky ustanovení zákona
upravujícího skutkovou podstatu podobnou.
V projednávané věci právní předpis (zákon č. 592/1992 Sb. a předpisy na něj
navazující) neupravuje – jak výše uvedeno – podrobněji promlčení práva vymáhat
pojistné. Z právní úpravy je však zřejmé, že ohledně úpravy práva vymáhat
pojistné je z hlediska časového používáno jako důsledek uplynutí času institutu
promlčení nikoli institutu prekluze (zániku, propadu práva). Proto je třeba v
souladu s výkladovou metodou per analogiam legis zkoumat, zda existuje právní
úprava (ustanovení zákona) upravující skutkovou podstatu podobnou.
Právo (oprávnění, nárok), uvažuje-li se o něm z hlediska promlčení a jeho
právní podstaty (jak vyplývá z obecné teorie práva a zejména z ustanovení § 100
až 114 obč. zák. – per analogiam legis), prodělává dvě stádia, která je třeba
od sebe důsledně odlišovat. První stádium je charakterizováno tím, že uplynul
určitý – právním předpisem přesně vymezený - čas (doba) a že oprávněný subjekt,
ač tak mohl a měl učinit, své právo nevykonal. Pro druhé stádium je potom
příznačné, že povinný subjekt se dovolal námitkou promlčení, a to před
příslušným orgánem oprávněným (kompetentním) o uplatněném právu jednat a
rozhodovat. Nastanou–li obě uvedená stádia, nemůže (nesmí) příslušný orgán,
oprávněný o uplatněném právu jednat a rozhodovat, takovéto právo přiznat. Ke
stejnému východisku se přihlásil i odvolací soud, když uvedl, že „v obecném
právním smyslu představuje promlčené právo takové právo, jež existuje, avšak je
nevymahatelné proti vůli povinného“.
Naproti tomu prekluze (zánik, propad práva) neprodělává uvedená dvě stádia a
nastává bez dalšího, jestliže uplynul určitý – právním předpisem přesně
stanovený - čas (doba) a oprávněný subjekt v tomto čase (době) nevykonal
stanoveným právním způsobem své právo. Již z uvedeného rozdílu mezi promlčením
a prekluzí je patrná rozdílnost právních důsledků mezi promlčením a prekluzí.
Zatímco uplynutí času při promlčení nemá samo o sobě vliv na existenci práva
(oprávnění, nároku), jestliže k němu nepřistoupí kvalifikovaný úkon povinného
ze závazku (uplatnění námitky promlčení), při prekluzi (zániku, propadu práva)
uplynutím stanoveného času právo (oprávnění, nárok) bez dalšího (tedy i bez
jakéhokoli úkonu povinného ze závazku) zaniká. Z uvedeného je zřejmé nejen to,
že promlčení a prekluze jsou rozdílné důsledky uplynutí času v právu, ale také
to, že tyto rozdílné instituty nelze mezi sebou vzájemně zaměňovat. Jestliže
tedy ustanovení § 16 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb. (a na ně obsahově
navazující ustanovení § 19 a § 26 odst. 3 stejného zákona) stanoví, že
uplynutím času se tam označená práva promlčují, nelze ani výkladem dovozovat z
tohoto promlčení právní důsledky, jež právní řád přikládá pouze prekluzi
(propadnutí, zániku práva), jako je tomu např. v odvolacím soudem zmiňovaném
ustanovení § 71 odst. 3 správního řádu. Pro uvedený závěr svědčí i skutečnost,
že, ačkoli ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 550/1991 Sb., o všeobecném
zdravotním pojištění, stanoví, že na rozhodování zdravotních pojišťoven ve
věcech týkajících se přirážek k pojistnému a pokut a ve sporných případech ve
věcech placení pojistného, penále, vracení přeplatku na pojistném a snížení
záloh na pojistné se vztahují obecné předpisy o správním řízení (tedy i režim
ustanovení § 71 správního řádu – prekluze práva vykonat rozhodnutí), ustanovení
§ 16 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb. (a na ně obsahově navazující ustanovení §
19 a § 26 odst. 3 stejného zákona) výslovně hovoří o promlčení tohoto práva;
jde tak o výjimku z jinak obecného použití správního řádu.
Z uvedeného vyplývá, že právní názor odvolacího soudu, podle něhož uplynutím
doby uvedené v ustanovení § 16 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb. „i bez výslovné
námitky povinné promlčení práva přiznaného platebním výměrem se rovná
nedostatku vykonatelnosti takového platebního výměru“, je nesprávný. Protože na
tomto nesprávném právním posouzení napadené usnesení spočívá [§ 241a odst. 2
písm. b) o.s.ř.], Nejvyšší soud ČR je usnesením zrušil (§ 243b odst. 2 věta za
středníkem, odst. 6 o.s.ř.) a věc podle ustanovení § 243b odst. 3 věty první
o.s.ř. odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 věta
první za středníkem, § 226 odst. 1 o.s.ř.).
V novém rozhodnutí bude opětovně rozhodnuto o nákladech řízení včetně
nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. dubna 2005
JUDr. Mojmír Putna,v.r.
předseda senátu