21 Cdo 1947/2001
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce J. B., proti žalované O., a.s., člen koncernu K. I., a.s., o odškodnění nemoci z povolání, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 25 C 234/91, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. dubna 2001, č.j. 16 Co 36/2001-201, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby mu žalovaná zaplatila na náhradě za ztrátu na výdělku za období od 18. 3. 1991 do 30. 11. 1996 částku 428.494,- Kč a aby mu s účinností od 1. 12. 1996 platila částku 2.834,- Kč měsíčně. Svůj návrh odůvodnil zejména tím, že u žalované pracoval nepřetržitě od roku 1953 do 18. 2. 1988, kdy odešel do plného invalidního důchodu „obecného“. Dne 24. 9. 1990 byla u něho zjištěna nemoc z povolání - silikóza. Je přesvědčen, že touto nemocí z povolání trpěl již ke dni 18. 2. 1988, kdy bylo u něj konstatováno ohrožení touto nemocí. Proto mu přísluší náhrada za ztrátu na výdělku při nemoci z povolání.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 6. 3. 1997, č.j. 25 C 234/91 - 107, řízení o návrhu žalobce, aby mu žalovaná byla povinna s účinností od 1. 12. 1996 platit 2.834,- Kč měsíčně, zastavil a žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci 428.494,- Kč zamítl; současně rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Ostravě 6.080,- Kč a že žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že příčinou „invalidizace“ žalobce a v důsledku toho ukončení pracovního poměru žalobce ke dni 17. 2. 1988 byl komplex onemocnění, ve kterém tehdy zjištěná nemoc z povolání - vazoneuroza sama o sobě invaliditu žalobce přivodit nemohla, a druhá nemoc - uhlokopská pneumokonióza prostá existovala u žalobce ve fázi ohrožení. Teprve k datu 24. 9. 1990 byla u žalobce uhlokopská pneumokonioza prostá jako nemoc z povolání zjištěna, a to na základě reklasifikace nemocí z povolání podle nových medicínských kritérií účinných od 1. 5. 1990. Protože příčinou ztráty pracovní způsobilosti žalobce od 18. 2. 1988 nebyla a ani nemohla být žádná z nemocí z povolání, ale tzv. „obecné“ onemocnění, není dána příčinná souvislost mezi ztrátou na výdělku žalobce a nemocí z povolání.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 31. 10. 1997, č.j. 16 Co 221/97 – 124, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části (ve všech výrocích s výjimkou výroku o zastavení řízení) potvrdil, rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a připustil proti svému rozsudku dovolání. Shodně se soudem prvního stupně vycházel z toho, že příčinná souvislost mezi nemocí z povolání a vznikem škody může být dána jen tehdy, jestliže nemoc z povolání ke dni ztráty pracovní způsobilosti zaměstnance skutečně u zaměstnance existuje, to znamená, že je zjištěna a vyhlášena oddělením nemoci z povolání příslušného zdravotnického zařízení. Skutečnost, že dodatečně došlo na základě metodického pokynu Ministerstva zdravotnictví ke změně hodnotící praxe tak, že prašné změny, do té doby klasifikované jako „ohrožení chorobou z povolání“ uhlokopskou pneumokoniozou, byly nadále posuzovány již jako „nemoc z povolání“, nemůže mít podle odvolacího soudu za následek zpětné přiznání nemoci z povolání u zaměstnance ke dni hlášení původního ohrožení chorobou z povolání v tom smyslu, že by se na zaměstnance pohlíželo, jako by nemoc z povolání u něj byla zjištěna již v době hlášení ohrožení chorobou z povolání. I když v řízení bylo prokázáno, že příčinou ztráty pracovní způsobilosti žalobce od 18. 2. 1988 bylo onemocnění plic, protože v té době nebylo považováno za nemoc z povolání a stalo se tak až s účinností od 1. 5. 1990, nemohla na straně žalované nastat odpovědnost za škodu vzniklou žalobci ztrátou počínající 18. 2. 1988 v souvislosti s jeho plnou invaliditou. Přípustnost dovolání proti svému rozsudku odůvodnil tím, že za otázku zásadního právního významu považuje, zda lze za nemoc z povolání považovat onemocnění zaměstnance hlášené jako ohrožení chorobou z povolání a později, při nezměněném zdravotním stavu zaměstnance, vyhlášené jako nemoc z povolání, a to zpětně, ke dni hlášení původního ohrožení chorobou z povolání, a zda takové onemocnění může ještě před „překlasifikací“ na chorobu z povolání založit odpovědnost zaměstnavatele za škodu podle § 190 odst. 3 zák. práce.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 26. 4. 1999, č.j. 21 Cdo 1194/98-139, rozsudek odvolacího soudu i rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. března 1997, č.j. 25 C 237/91-107, zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Ostravě k dalšímu řízení. Dovodil, že náhrada za ztrátu na výdělku při nemoci z povolání náleží poškozenému nikoliv ode dne zjištění této nemoci, nýbrž ode dne, kdy ztráta na výdělku poškozenému prokazatelně vznikla, a že z toho důvodu nelze poškozenému odepřít náhradu za ztrátu na výdělku jen proto, že jeho zdravotní stav byl jako nemoc z povolání označen později, než mu ztráta na výdělku vznikla.
Okresní soud v Ostravě doplnil dokazování znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví posudkového lékařství a rozsudkem ze dne 13. 9. 2000, č.j. 25 C 234/91-177, žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci 428.494,- Kč zamítl, řízení o žalobě, aby žalovaná byla povinna od 1. 12. 1996 platit žalobci měsíčně 2.834,- Kč, zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že státu se vůči žalobci nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že žalobce již ode dne původního hlášení ohrožení chorobou z povolání trpěl nemocí z povolání uhlokopskou pneumokoniózou prostou, byť jako nemoc z povolání byla u něj hlášena až dne 24. 9. 1990. Protože však důvodem přiznání plného invalidního důchodu žalobci a následně tedy i rozvázání pracovního poměru bylo onemocnění chronickou obstrukční plicní nemocí a nikoliv nemocí z povolání, uzavřel, že, i kdyby žalobce netrpěl nemocí z povolání (uhlokopskou pneumokoniózou), byl by již od 18. 2. 1988 plně invalidní pro obecné onemocnění. Nebyla tedy prokázána příčinná souvislost mezi zjištěnou nemocí z povolání a ztrátou na výdělku.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 18. 4. 2001, č.j. 16 Co 36/2001-201, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části v odstavci I., III. a IV. výroku (tedy ve všech výrocích vyjma výroku o zastavení řízení) potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení; návrhu žalobce na připuštění dovolání nevyhověl. Po doplnění dokazování výslechem znalkyně MUDr. K. dospěl k závěru, že soud prvního stupně nepochybil, vycházel-li ze znaleckého posudku znalkyně MUDr. K. Znalkyně přesvědčivě zdůvodnila a podepřela zdravotní dokumentací, že obecnou nemocí (chronická obstrukční plicní nemoc), která zapříčinila ztrátu pracovní způsobilosti žalobce, trpěl žalobce již od roku 1976 a že tato choroba byla také příčinou uznání jeho plné invalidity od 18. 2. 1988. Odvolací soud souhlasil i se závěrem znalkyně, že rozhodující při posouzení ztráty pracovní způsobilosti, resp. Invalidity, není pouhá diagnóza, v projednávaném případě nemoc z povolání, ale stupeň závažnosti zdravotního postižení, přičemž stupeň závažnosti zdravotního postižení žalobce v důsledku nemoci z povolání (uhlokopské pneumokoniózy) není velký. Protože žalobce nebyl schopen u žalované vykonávat dosavadní práci pro obecnou chorobu (chronickou obstrukční plicní nemoc) a z toho důvodu s ním byl rozvázán pracovní poměr, nebyla u něj zjištěná nemoc z povolání (uhlokopská pneumokonióza) příčinou škody, neboť ta má podklad v příčinách jiných (v obecném onemocnění).
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce nesouhlasí s tím, že soudy obou stupňů vzaly za závazný pouze posudek znalkyně MUDr. K., ačkoliv tato popřela závěry předcházejících znaleckých posudků MUDr. J. S., MUDr. J. K. a MUDr. L. H. Namítá dále, že soudy nepřipustily požadovaný důkaz revizním posudkem, který by zcela jednoznačně a s jistotou stanovil příčinu plné invalidity dovolatele. Navrhl, aby dovolací soud „oba rozsudky“ zrušil a „celou věc“ vrátil Okresnímu soudu v Ostravě k dalšímu jednání.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud „potvrdil rozsudky obou soudů“ jako věcně správné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen \"o.s.ř.\" (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po přezkoumání věci ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§ 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]. Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.].
Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§ 239 odst. 1 o.s.ř.).
Podle ustanovení § 239 odst. 2 nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením se rozumí činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy kdy dovozuje ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tedy o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.
Protože postupem podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. může být dovolání
připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, nevyhověl-li odvolacího soud jeho návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání, jen z důvodu uvedeného v ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování; k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být přípustnost dovolání založena podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř.
V posuzovaném případě žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. nepřichází v úvahu proto, že soud prvního stupně rozhodl stejně (nikoliv jinak) jako v dřívějším rozsudku. Protože odvolací soud ve výroku svého rozsudku nevyslovil přípustnost dovolání, nemůže být v posuzovaném případě dána přípustnost dovolání ani podle ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř. Vzhledem k tomu, že z obsahu spisu nevyplývá (a ani to dovolatel netvrdí), že by byl rozsudek odvolacího soudu postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř., může být v této věci dovolání žalobce přípustné jen při splnění podmínek uvedených v ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř..
O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde ve smyslu ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (kdy tedy nešlo o posouzení takové právní otázky, které pro rozhodnutí věci nebylo určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů [rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné (\"nové\") řešení této právní otázky].
V dovolání žalobce namítá, že soudy obou stupňů nesprávně vzaly za závazný pouze posudek znalkyně MUDr. Kotasové, když tato popřela závěry předcházejících znaleckých posudků MUDr. J. S., MUDr. J. K. a MUDr. L. H., že „rozhodující, převažující a završující příčinou trvalé nezpůsobilosti k práci žalobce byla po 18. 2. 1998 z čistě lékařského hlediska silikóza, která byla u žalobce přítomna defacto již 11. 11. 1986“, a že soudy žádným způsobem neodůvodnily tu skutečnost, že posuzují znalecký posudek znalkyně MUDr. K. jako rozhodující, když předcházející posudky podávali také znalci z příslušného oboru. Z uvedeného vyplývá, že dovolatel netvrdí, že by odvolací soud zjištěný skutkový stav nesprávně posoudil po právní stránce. Podstatou dovolání – jak vyplývá z vylíčení dovolacího důvodu – je, že žalobce nesouhlasí se skutkovými zjištěními, na nichž spočívá rozsudek odvolacího soudu (i soudu prvního stupně). Dovolatel současně vychází z odlišných skutkových závěrů než odvolací soud, neboť z provedených důkazů činí vlastní skutkový závěr, že příčinou trvalé nezpůsobilosti žalobce k práci byla silikóza, která byla u žalobce přítomna již 11. 11. 1986, a na tomto skutkovém závěru buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci. Tím ale dovolatel nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Za tohoto stavu věci námitky žalobce nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř.
Protože správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska dovolacího důvodu podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. nemohl dovolací soud – jak uvedeno výše – přezkoumat, není dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu přípustné ani podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř.
Žalobce rovněž namítá, že odvolací soud „dovolatele poškodil“, jestliže nepřipustil revizní znalecký posudek, který by „zcela jednoznačně a s jistotou“ stanovil příčinu plné invalidity žalobce.
K procesním právům účastníka nenáleží – jak se dovolatel patrně domnívá – aby byl soudem proveden jím navržený důkaz (v posuzované věci revizní znalecký posudek). Je totiž věcí soudu, které z navrhovaných důkazů budou provedeny (srov. § 120 odst. 1 věta druhá o.s.ř.), a uvedené platí i v odvolacím řízení (§ 211 o.s.ř.). Rozhodne-li soud, že navržené důkazy nebudou provedeny, nemůže se v žádném případě jednat o takový postup, kterým by účastníku byla odňata možnost jednat před soudem. V případném pochybení v tomto směru by mohla být spatřována jiná vada řízení, která naplňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. b) o.s.ř. K takové jiné vadě však může dovolací soud přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.). Sama skutečnost, že řízení je eventuelně postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, však přípustnost dovolání nezakládá.
Z uvedeného vyplývá, že proti napadenému rozsudku odvolacího soudu není dovolání žalobce přípustné. Nejvyšší soud České republiky proto jeho dovolání podle ustanovení § 243b odst. 4 věty první a § 218 odst. 1 písm. c) o.s.ř.. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 4 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. září 2002
JUDr. Mojmír Putna,v.r.
předseda senátu