U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Karla Svobody, Ph.D.,
v právní věci žalobce MUDr. V. V., zastoupeného Mgr. Viktorem Pavlíkem,
advokátem se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Opatovická č. 1659/4, proti
žalovanému J. P., zastoupenému JUDr. Vladimírem Vaňkem, advokátem se sídlem v
Praze 2 – Novém Městě, Karlovo nám. č. 559/28, o žalobě pro zmatečnost podané
žalovaným proti rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 4. prosince 2008
č. j. 7 C 199/2008-49, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 7 C
105/2011, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne
23. dubna 2015 č. j. 30 Co 50/2015-372, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 3
388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Viktora Pavlíka,
advokáta se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Opatovická č. 1659/4.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2015
č. j. 30 Co 50/2015-372 není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť
rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu [srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997
sp. zn. 2 Cdon 1541/97, které bylo uveřejněno pod č. 26 v časopise Soudní
judikatura, roč. 1998, odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2012
sp. zn. 21 Cdo 1015/2011, nebo odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.
4. 2012 sp. zn. 21 Cdo 1637/2011, z nichž vyplývá, že nejde o zmatečnost podle
ustanovení § 229 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nebyl-li účastník (v době před
pravomocným skončením řízení předcházejícího vydání rozhodnutí soudu napadeného
žalobou pro zmatečnost) zbaven způsobilosti k právním úkonům ani v této
způsobilosti omezen] a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena
jinak.
Namítá-li žalovaný, že výše uvedená judikatura Nejvyššího soudu se „vztahuje
pouze na podmínky pro podání dovolání, nikoliv na podmínky podání žaloby pro
zmatečnost“, pak přehlíží, že vada řízení uvedená v ustanovení § 229 odst. 1
písm. c) o. s. ř. byla do 31. 12. 2000 způsobilým dovolacím důvodem [srov. §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000] a že ode dne 1.
1. 2001 slouží k posouzení této vady řízení žaloba pro zmatečnost (srov.
například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2002 sp. zn. 29 Odo 523/2002,
které bylo uveřejněno pod č. 32 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
roč. 2003).
Poukazuje-li dovolatel v rámci svých úvah o své „procesní nezpůsobilosti“ v
původním řízení na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2001 sp. zn. 20 Cdo
1190/99, které bylo uveřejněno pod č. 68 v časopise Soudní judikatura, roč.
2001, pak pomíjí okolnost, že ve věci, které se toto rozhodnutí týkalo, soudy
vycházely z jiného skutkového stavu než v projednávané věci.
V části, v níž žalovaný uplatnil jiný dovolací důvod, než který je uveden v
ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. (namítá-li, že soudy hodnotily provedené
důkazy jednostranně, pouze ve prospěch žalobce), dovolání trpí vadou, pro
kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle ustanovení § 243c
odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. června 2016
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu