Vznik zástavního práva k nemovitosti na základě hospodářské smlouvy o zřízení zástavního práva uzavřené v době do 31. 12. 1991 se i v době ode dne 1. 1. 1992 řídí ustanovením § 129d odst. 3 písm. b) hosp. zák. Nároky z tohoto zástavního práva, které nemá věcněprávní povahu, se řídí rovněž hospodářským zákoníkem.
ka: 21 Cdo 1975/98
Datum rozhodnutí: 18.05.1999
Typ rozhodnutí: ROZSUDEK
Heslo: Zástavní právo
Kategorie rozhodnutí: A
Publikováno ve sbírce pod číslem: 64 / 2000
Podána ústavní stížnost.
Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Táboře domáhala
určení, že zástavní smlouva, uzavřená dne 19. 12. 1991 mezi účastnicemi
"zastavující nemovitosti střediska mechanizace, přípravny a rekultivací S. s
pozemky, vše zapsané na LV č. 1340 pro katastrální území S. u Katastrálního
úřadu T." a zástavní smlouva, uzavřená dne 19. 12. 1991 mezi účastnicemi
"zastavující nemovitosti závodu B. s. p. R. S., zapsané na LV č. 130, 212, 229
pro katastrální území B., M. a Z. u Katastrálního úřadu T.", jsou neplatné. Žalobu zdůvodnila tím, že obě zástavní smlouvy byly uzavřeny "v režimu
hospodářského zákoníku". Protože podle ustanovení § 129d odst. 3 písm. b)
zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen "hospodářský zákoník") vzniká zástavní právo k nemovitosti zápisem tohoto
zástavního práva do evidence nemovitostí, protože do 31. 12. 1991 ke vložení
zástavního práva podle uvedených zástavních smluv nedošlo a protože dnem 1. 1. 1992 nabyl účinnosti obchodní zákoník, který hospodářský zákoník zrušil, mohlo
zástavní právo vzniknout pouze mezi "smluvními stranami"; k účinnosti zástavní
smlouvy, jíž se zastavuje nemovitost, bylo od 1. 1. 1992 třeba registrace
státním notářstvím, k níž rovněž nedošlo a dnes ani dojít nemůže, neboť
registrace smluv státním notářstvím byla ke dni 1. 1. 1993 zrušena. Žalobkyně,
na niž přešly na základě "provedené privatizace práva a povinnosti bývalého
státního podniku", nemůže v současné době "disponovat" s nemovitostmi, ačkoliv
zástavní smlouvy jsou z uvedeného důvodu neplatné. Žalovaná uvedla, že zástavní právo podle zástavních smluv, uzavřených s
právním předchůdcem žalobkyně dne 19. 12. 1991, bylo zapsáno do evidence
nemovitostí dne 3. 1. 1992. Ve smyslu ustanovení § 763 odst. 1 obch. zák. se
právní vztahy, vzniklé před 1. 1. 1992, řídí dosavadními předpisy (tj. hospodářským zákoníkem); vyplývá z toho mimo jiné, že na základě zástavních
smluv ze dne 19. 12. 1991 vzniklo pouze "zástavní právo obligační". Vůči
žalobkyni toto zástavní právo působí způsobem uvedeným v ustanovení § 129c
odst. 3 hosp. zák., podle kterého je vedle původního dlužníka vázán za
pohledávku, pro niž bylo zástavní právo zřízeno, i ten, kdo smluvně převezme
věc, na které zástavní právo vázne. O k r e s n í s o u d v Táboře rozsudkem ze dne 30. 1. 1998 zamítl
žalobu na určení, že zástavní smlouva, uzavřená dne 19. 12. 1991 mezi
účastnicemi "zastavující nemovitosti střediska mechanizace, přípravny a
rekultivací S. s pozemky, vše zapsané na LV č. 1340 pro k. ú. S. u
Katastrálního úřadu T.", a zástavní smlouva, uzavřená dne 19. 12. 1991 mezi
účastnicemi "zastavující nemovitosti závodu B. s. p. R. S. zapsané na LV č. 212, 229 pro katastrální území M. a Z. u Katastrálního úřadu T.", jsou
neplatné, zastavil z důvodu částečného zpětvzetí žaloby řízení o žalobě na
určení, že zástavní smlouva, uzavřená dne 19. 12. 1991 mezi účastnicemi
"zastavující nemovitosti závodu B. s. p. R. S., zapsané na LV č. 130 pro k. ú. B.
u Katastrálního úřadu T.", je neplatná, a rozhodl, že žalobkyně je povinna
zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 2150 Kč k rukám advokáta JUDr. K. Š. Na základě provedených důkazů dospěl soud prvního stupně k závěru, že obě
zástavní smlouvy ze dne 19. 12. 1991 jsou platnými právními úkony, neboť byly
podepsány a "nebyl uplatněn žádný argument a důvod, který by mohl znamenat
jejich absolutní či relativní neplatnost dle zákona" (tj. podle v době uzavření
smluv účinného hospodářského zákoníku). Zástavní právo však na základě těchto
smluv nevzniklo, neboť do evidence nemovitostí bylo zapsáno až 3. 1. 1992, tedy
v době, kdy již hospodářský zákoník byl zrušen a ustanovení § 129d odst. 3
písm. b) tohoto zákona se nemohlo uplatnit. Žalobě však nebylo možné vyhovět,
neboť "žalobní petit" odkazuje na zástavní smlouvy, uzavřené dne 19. 12. 1991
mezi žalobkyní a žalovanou, ačkoliv je ve skutečnosti uzavřel se žalovanou
právní předchůdce žalobkyně státní podnik R. S., a "žalobní petit" nebyl ani
formulován tak, aby na základě "rozsudku soudu mohlo dojít ke změnám
skutečností dosud zapsaných v katastru nemovitostí". K odvolání žalobkyně K r a j s k ý s o u d v Českých
Budějovicích, pobočka v Táboře - poté, co připustil žalobkyní navrženou změnu
žaloby - rozsudkem ze dne 25. 6. 1998 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak,
že se zamítá žaloba na určení, že "zástavní práva, zapsaná na LV č. 1340 pro
kat. úz. S., LV č. 212 pro kat. úz. M. a LV č. 229 pro kat. úz. Z., na základě
zástavních smluv, uzavřených dne 19. 12. 1991 mezi právním předchůdcem
žalobkyně R. S., s. p. a žalovanou, nevznikla a z oddílů C jednotlivých listů
vlastnictví budou tato zástavní práva v katastru nemovitostí u KÚ v T. ode dne
právní moci rozsudku vymazána"; současně vyslovil, že rozsudek soudu prvního
stupně zůstává ve výroku o částečném zastavení řízení "nedotčen", a rozhodl, že
žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy
obou stupňů 3225 Kč "na účet" advokáta JUDr. K. Š. Odvolací soud se ztotožnil
se závěrem, že zástavní smlouvy jsou platnými právními úkony, když "ani v
odvolání k tomuto nejsou uváděny žádné nové skutečnosti či námitky", na rozdíl
od soudu prvního stupně však dovodil, že na základě těchto smluv zástavní práva
k nemovitostem, zapsaným na "LV č. 1340 pro kat. úz. S., LV č. 212 pro kat. úz. M. a LV č. 229 pro kat. úz. Z.", vznikla. Podle názoru odvolacího soudu je
třeba ve smyslu ustanovení § 763 odst. 1 obch. zák. posuzovat vznik předmětných
zástavních práv - i když "účinnost vzniku" zástavního práva spadá do jiného
okamžiku než vznik samotného právního vztahu, k němuž dochází podepsáním
zástavní smlouvy - podle ustanovení hospodářského zákoníku, neboť za "jeho
platnosti" byl právní vztah mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou
založen. Protože "podmínka" podle ustanovení § 129d odst. 3 písm. b) hosp. zák. byla splněna, zástavní právo vzniklo, i když zápis do evidence nemovitostí byl
proveden až dne 3. 1. 1992. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání.
Namítá v první řadě, že není správný závěr soudů obou stupňů v tom, že by
zástavní smlouvy ze dne 19. 12. 1991 byly platnými právními úkony. Tyto smlouvy
podle názoru žalobkyně nevyhovují obecným požadavkům, kladeným na platnost
právních úkonů ustanoveními § 20 a násl. hosp. zák., neboť v nich není určitě a
srozumitelně uveden předmět zástavního práva a pohledávka, kterou zástavní
právo zajišťuje, a neupravují dostatečně určitě ani závazek zřídit zástavní
práva; zástavní smlouvy jsou proto absolutně neplatnými právními úkony. Dovolatelka rovněž nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu o tom, že by
zástavní právo vzniklo způsobem, vyplývajícím z ustanovení § 129d odst. 3 písm. b) hosp. zák. Zástavní právo ze smluv ze dne 19. 12. 1991 nebylo za účinnosti
hospodářského zákoníku (do 31. 12. 1991) zapsáno v evidenci nemovitostí a
přijetím novely občanského zákoníku (zákona č. 509/1991 Sb.) a obchodního
zákoníku (zákona č. 513/1991 Sb.) byl vznik zástavního práva k nemovitostem
(včetně zástavních práv mezi podnikateli) podřízen režimu ustanovení § 151b a
násl. obč. zák.; přechodná ustanovení § 763 odst. 1 obch. zák. a § 868 obč. zák. lze použít jen pro zástavní a jiná práva, která vznikla před 1. 1. 1992. Protože ke vzniku zástavního práva ze smluv ze dne 19. 12. 1991 v době do 31. 12. 1991 nedošlo, mohlo po 1. 1. 1992 vzniknout pouze nabytím účinnosti
zástavních smluv, která podle ustanovení § 151b odst. 2 obč. zák. nastávala na
základě registrace smlouvy státním notářstvím. V posuzovaném případě zástavní
smlouvy ze dne 19. 12. 1991 nebyly státním notářstvím registrovány a do
evidence nemovitostí byly zapsány (bez potřebné registrace) dne 3. 1. 1992;
zástavní právo proto nemohlo vzniknout. I kdyby bylo možné v posuzovaném
případě aplikovat ustanovení § 763 odst. 1 obch. zák., popřípadě § 868 obč. zák., je třeba důsledně rozlišovat mezi vznikem a účinností zástavní smlouvy na
jedné straně a vznikem zástavního práva na straně druhé. Ve smyslu uvedených
ustanovení se podle "dosavadních předpisů" posuzuje vznik jen těch práv, která
vznikla před 1. 1. 1992, a je tedy vyloučeno, aby se na případy vzniku
zástavních práv k nemovitostem po 1. 1. 1992 mohly aplikovat podmínky vzniku
zástavních práv, vyžadované hospodářským zákoníkem. Přípustnost dovolání v této
věci žalobkyně dovozuje z ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť soudy
obou stupňů - i když oba žalobu zamítly - posoudily zcela rozdílně práva a
povinnosti účastnic v jejich vzájemných vztazích. Žalobkyně navrhla, aby
dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě,
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou, zda v
posuzovaném případě je dovolání přípustné. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud
to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání jen proti důvodům
rozhodnutí není přípustné (§ 236 odst. 2 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí
vadami uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř.; to však neplatí, jde-li o
dovolání proti rozsudkům, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že
je neplatné nebo že zde není. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl
změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§ 238 odst. 1 písm. a/
o.s.ř.) nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud
prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán
právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.); to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem
bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč a v obchodních
věcech 50 000 Kč a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek
o omezení nebo zbavení rodičovských práv, o určení (popření) otcovství nebo o
nezrušitelné osvojení (§ 238 odst. 2 o.s.ř.). Pro posouzení, zda jde o rozsudek odvolacího soudu, kterým byl změněn
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, není samo o sobě podstatné, zda
odvolací soud rozhodl podle ustanovení § 219 o.s.ř. nebo zda postupoval podle
ustanovení § 220 o.s.ř., popřípadě podle ustanovení § 221 o.s.ř. Přípustnost
dovolání podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a) o.s.ř. je založena na
rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozhodnutí odvolacího soudu s rozhodnutím soudu
prvního stupně. O nesouhlasná rozhodnutí jde tehdy, jestliže okolnosti významné
pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a
povinnosti, stanovené účastníkům rozhodnutími, jsou podle závěrů těchto
rozhodnutí odlišné. Odlišností nelze ovšem rozumět rozdílné právní posouzení,
pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr,
který rozdílně vymezuje (konstituuje nebo deklaruje) práva a povinnosti v
právních vztazích účastníků. Okolnost, jak odvolací soud formuloval výrok svého
rozsudku, není sama o sobě významná; pro posouzení přípustnosti dovolání z
hlediska ustanovení § 238a odst. 1 písm. a) o.s.ř. je podstatné porovnání
obsahu obou usnesení. V posuzovaném případě odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního
stupně, kterým bylo ve věci samé rozhodnuto o zamítnutí žaloby na určení, že
zástavní smlouva, uzavřená dne 19. 12. 1991 mezi účastnicemi "zastavující
nemovitosti střediska mechanizace, přípravny a rekultivací S. s pozemky, vše
zapsané na LV č. 1340 pro k. ú. S. u Katastrálního úřadu T.", a zástavní
smlouva, uzavřená dne 19. 12. 1991 mezi účastnicemi "zastavující nemovitosti
závodu B. s. p. R. S. zapsané na LV č. 212, 229 pro katastrální území M. a Z. u
Katastrálního úřadu T.", jsou neplatné. Odvolací soud rovněž žalobu zamítl; o
změně rozsudku soudu prvního stupně rozhodl proto, že žalobkyně - při
nezměněném skutkovém základu věci - s jeho souhlasem změnila žalobu na určení,
že "zástavní práva, zapsaná na LV č. 1340 pro kat. úz. S., LV č. 212 pro kat. úz. M. a LV č. 229 pro kat. úz. Z., na základě zástavních smluv, uzavřených dne
19. 12. 1991 mezi právním předchůdcem žalobkyně R. S., s. p.
a žalovanou,
nevznikla a z oddílů C jednotlivých listů vlastnictví budou tato zástavní práva
v katastru nemovitostí u KÚ v T. ode dne právní moci rozsudku vymazána". Z
hlediska vymezení práv a povinností účastnic oba soudy dovodily, že zástavní
smlouvy ze dne 19. 12. 1991 jsou platné právní úkony, na rozdíl od soudu
prvního stupně však odvolací soud dospěl k závěru, že zástavní práva na základě
těchto zástavních smluv vznikla. Z uvedeného je zřejmé, že otázku vzniku
zástavních práv posoudily oba soudy rozdílně a že tím vymezily práva a
povinnosti účastníků zcela odlišně. Bez ohledu na to, že odvolací soud
postupoval podle ustanovení § 220 o.s.ř. proto, že došlo ke změně žaloby, je
nepochybné, že podle svého obsahu představuje rozsudek odvolacího soudu
rozhodnutí, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změněn. Protože nejde o žádnou z výjimek uvedených v ustanovení § 238 odst. 2 o.s.ř.,
je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 238 odst. 1
písm. a) o.s.ř. přípustné. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242
o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o.s.ř.), N e j
v y š š í s o u d dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné a proto
je zamítl.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzovaném případě zjištěno
(správnost těchto zjištění dovolatelka nenapadá), že dne 19. 12. 1991 uzavřel
právní předchůdce žalobkyně, státní podnik R. S., se žalovanou smlouvy o
zřízení zástavního práva k nemovitostem, podle nichž dal k zajištění
"pohledávky, která vznikne z úvěrové smlouvy mezi E., a. s. Z., okres M. a
ČSOB, a. s., k financování výstavby továrny v Z., okres M.", do zástavy
nemovitosti, označené jako "nemovitosti střediska mechanizace, přípravny a
rekultivací S. s příslušenstvím a pozemky v katastru S., zapsané dříve na listu
vlastnictví č. 22, 200, 201, 281, 735, 1241, 1250, 1339, 382, 788, 1637, 1 u
Střediska geodézie T. a nyní na listu vl. č. 1340" a jako "nemovitosti závodu
B., s. p. R. S. s příslušenstvím a pozemky v katastru B., M. a Z., zapsané na
listu vlastnictví č. 130, 212, 229 u Střediska geodézie T.". Zástavní práva
podle těchto smluv byla zapsána do evidence nemovitostí u Střediska geodézie v
T. dne 3. 1. 1992. Za tohoto skutkového stavu je pro závěr, zda na základě smluv o zřízení
zástavního práva k nemovitostem ze dne 19. 12. 1991 vzniklo zástavní právo,
mimo jiné významné právní posouzení, zda tato zástavní práva mohla ve smyslu
ustanovení § 129d odst. 3 písm. b) hosp. zák. vzniknout tehdy, byl-li zápis
zástavního práva v evidenci nemovitostí proveden až po 1. 1. 1992. Zákon č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, ve znění pozdějších
předpisů, byl zrušen zákonem č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, (srov. § 772
bod 3 tohoto zákona) a pozbyl účinnosti - s výjimkami stanovenými zákonem -
dnem 31. 12. 1991. Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, který nabyl
účinnosti dnem 1. 1. 1992, samostatnou úpravu institutu zástavního práva
neobsahuje. V době od 1. 1. 1992 platí i ve vztazích mezi podnikateli úprava
zástavního práva, obsažená v ustanoveních § 151a a násl. zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (zejména zákona č. 509/1991 Sb.). Ve vztahu k zástavnímu právu, které se zakládalo podle ustanovení §
129c a násl. hosp. zák., nebyla v souvislosti se změnami právního řádu,
nastalými ke dni 1. 1. 1992, přijata žádná samostatná (zvláštní) přechodná
ustanovení. Otázku, zda při jeho posuzování má být také v době ode dne 1. 1. 1992 postupováno podle dosavadních (do 31. 12. 1991 účinných) právních předpisů
(tj. podle hospodářského zákoníku) nebo podle nových, ode dne 1. 1. 1992
účinných, právních předpisů (tj. podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník,
ve znění pozdějších předpisů a zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník), je
proto třeba řešit podle ustanovení § 763 odst. 1, věty první a druhé, obch. zák., popřípadě též podle ustanovení § 868 obč. zák. Podle ustanovení § 763 odst. 1, věty první a druhé, obch. zák. se tímto
zákonem řídí právní vztahy, které vznikly ode dne jeho účinnosti. Právní vztahy
vzniklé přede dnem účinnosti tohoto zákona a práva z nich vzniklá, jakož i
práva z odpovědnosti za porušení závazků z hospodářských a jiných smluv,
uzavřených přede dnem účinnosti tohoto zákona, se řídí dosavadními předpisy. Podle ustanovení § 868 obč.
zák., pokud dále není uvedeno jinak, řídí
se ustanoveními tohoto zákona i právní vztahy vzniklé před 1. 1. 1992; vznik
těchto právních vztahů, jakož i nároky z nich vzniklé před 1. 1. 1992, se však
posuzují podle dosavadních předpisů. Hospodářský zákoník neupravoval zástavní právo - na rozdíl od nové (ode
dne 1. 1. 1992 účinné) právní úpravy - jako právo věcné, ale jako závazkový
právní vztah, který působí zásadně jen mezi účastníky zástavní smlouvy. Převzal-
li někdo smluvně věc, na které vázne zástavní právo, zástavní právo proti němu
nepůsobí (tj. nabyvatel věci se nestává zástavním dlužníkem); nabyvatel je
toliko vázán vedle původního dlužníka za pohledávku, pro kterou bylo zástavní
právo zřízeno, a o které při uzavření smlouvy věděl nebo vědět musel, a to do
výše ceny nabytého majetku (srov. § 129c odst. 3 hosp. zák.). Hospodářský zákoník rozlišoval - jak správně uvádí dovolatelka a
odvolací soud - mezi uzavřením a účinností zástavní smlouvy (smlouvy o zřízení
zástavního práva) na straně jedné a vznikem zástavního práva na straně druhé. Zástavní právo nevzniká již uzavřením smlouvy (účinností této smlouvy), ale -
byla-li zástavou nemovitost - až zápisem zástavního práva v evidenci
nemovitostí (§ 129d odst. 3 písm. b/ hosp. zák.). Zástavní právo k nemovitosti
tedy nevznikne, dokud není na základě zástavní smlouvy zapsáno v evidenci
nemovitostí. Uvedené nelze vykládat tak, jako by již na základě uzavřené (účinné)
zástavní smlouvy nevznikaly mezi jejími účastníky právní vztahy. Platně
uzavřenou (účinnou) zástavní smlouvou jsou účastníci vázáni a vznikají z ní
účastníkům smlouvy práva a povinnosti (srov. § 129f hosp. zák.), mimo jiné
právo požádat o zápis zřízení zástavního práva k nemovitosti do evidence
nemovitostí podle zvláštních předpisů (§ 129f odst. 3 hosp. zák.). Zapsání
zástavního práva k nemovitosti do evidence nemovitostí je z tohoto pohledu
dovršením (dokončením) procesu vzniku zástavního práva, započatého uzavřením
zástavní smlouvy, který měl původ v uzavřené zástavní smlouvě (bez uzavření
zástavní smlouvy nemůže zástavní právo vzniknout) a který představuje splnění
závazku ze zástavní smlouvy (splnění závazku zřídit ve prospěch zástavního
věřitele zástavní právo). Z výše uvedeného mimo jiné vyplývá, že zapsání zástavního práva k
nemovitosti do evidence nemovitostí představuje realizaci práva ze zástavní
smlouvy, tedy, řečeno jinak, splnění práva vzniklého ze zástavní smlouvy. V
případě, že zástavní smlouva byla uzavřena podle hospodářského zákoníku (do dne
31. 12. 1991), avšak zástavní právo podle ní v době do 31. 12. 1991 nevzniklo,
dopadá na tuto situaci ustanovení § 763 odst. 1, věty druhé, obch. zák.; je tu
totiž právní vztah ze zástavní smlouvy vzniklý před účinností zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, a zapsání zástavního práva k nemovitosti do
evidence nemovitostí je jedním z práv z tohoto právního vztahu vzniklým. Vznik
zástavního práva podle zástavní smlouvy, uzavřené podle hospodářského zákoníku
(do dne 31. 12. 1991), se tedy i v době ode dne 1. 1. 1992 řídí dosavadními
předpisy, tj. hospodářským zákoníkem.
Mezi uzavřením zástavní smlouvy a vznikem zástavního práva musí být -
jak vyplývá z výše uvedeného - logická jednota v tom smyslu, že zástavní právo
může vzniknout jen v takové podobě a v takové kvalitě, jak to odpovídá uzavřené
zástavní smlouvě. Vzniklo-li zástavní právo podle hospodářského zákoníku,
nemohou se právní vztahy z něj vzniklé nadále řídit v době ode dne 1. 1. 1992
ustanoveními zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších
předpisů, neboť by se v důsledku toho zástavní právo, představující závazkový
právní vztah, nadále posuzovalo jako věcné právo. Je-li tedy povahou věci
vyloučeno použít ustanovení § 868 obč. zák. na zástavní právo, vzniklé podle
hospodářského zákoníku (samozřejmě, jde-li o nároky vzniklé z tohoto práva ode
dne 1. 1. 1992), nelze užít toto ustanovení (argumentum a maiori ad minus) ani
v případě, že zástavní smlouva byla uzavřena podle hospodářského zákoníku,
avšak zástavní právo podle ní do dne 31. 12. 1991 nevzniklo proto, že nebylo do
31. 12. 1991 zapsáno do evidence nemovitostí. Opačný názor by ve svých
důsledcích znamenal, že - kdyby se postupovalo při vzniku zástavního práva na
základě zástavní smlouvy, uzavřené podle hospodářského zákoníku ve smyslu
právních předpisů, účinných ode dne 1. 1. 1992 (jak to naznačuje dovolatelka),
- by, v případě registrace zástavní smlouvy rozhodnutím státního notářství nebo
v době ode dne 1. 1. 1993 vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí,
nevzniklo zástavní právo jako závazkový právní vztah, ale v rozporu s obsahem
zástavní smlouvy jako věcné právo. Takovýto důsledek by odporoval účelu a
smyslu ustanovení § 868 obč. zák. Nejvyšší soud ČR proto dospěl k závěru, že vznik zástavního práva k
nemovitosti na základě hospodářské smlouvy o zřízení zástavního práva uzavřené
v době do 31. 12. 1991 se i v době ode dne 1. 1. 1992 řídí ustanovením § 129d
odst. 3 písm. b) hosp. zák. a že hospodářským zákoníkem se řídí rovněž nároky z
tohoto zástavního práva. V posuzovaném případě tedy odvolací soud dospěl ke
správnému závěru, že zástavní právo na základě zástavních smluv ze dne 19. 12. 1991 vzniklo, i když bylo do evidence nemovitostí zapsáno až dne 3. 1. 1992. Námitkou dovolatelky, že zástavní smlouvy ze dne 19. 12. 1991 jsou
neplatnými právními úkony, neboť v nich není určitě a srozumitelně uveden
předmět zástavního práva a pohledávka, kterou zástavní právo zajišťuje, a
neupravují dostatečně určitě ani závazek zřídit zástavní práva, se dovolací
soud nemohl zabývat. Z přezkumné povahy činnosti dovolacího soudu vyplývá, že skutkový
základ věci tak, jak byl vytvořen v důkazním řízení před soudem prvního stupně,
případně před soudem odvolacím, nemůže být v rámci dovolacího řízení rozšiřován
nebo jinak měněn. Na rozdíl od odvolacího řízení, které je založeno na systému
tzv. úplné apelace, pro který je příznačná přípustnost novot (srov. ustanovení
§ 205 odst. 2 o.s.ř.), nemohou být v řízení dovolacím uplatňovány nové
skutečnosti nebo důkazy.
Sám charakter přezkumné činnosti dovolacího soudu
nepřipouští, aby správnost rozhodnutí odvolacího soudu byla hodnocena s
přihlédnutím k novým skutečnostem nebo důkazům, které nebyly provedeny v řízení
před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím a které odvolací soud ani
nemohl uvažovat. Proto také právní úprava (§ 243a odst. 2, věta první, o.s.ř.)
nepřipouští v rámci dovolacího řízení dokazování ve věci samé, aby bylo
zajištěno, že skutkový základ rozhodnutí odvolacího soudu zůstane v dovolacím
řízení nedotčen. Odvolací soud v posuzovaném případě dospěl k závěru, že zástavní
smlouvy ze dne 19. 12. 1991 jsou platnými právními úkony, za situace, kdy žádná
z účastnic (tedy ani žalobkyně) v řízení před soudem prvního stupně ani v
odvolacím řízení neplatnost smluv nenamítala a ani netvrdila skutečnosti, z
nichž by vyplývalo, že by zástavní smlouvy byly postiženy vadami, které
způsobují jejich neurčitost nebo nesrozumitelnost, a kdy žádné okolnosti v
tomto směru ani jinak nevyšly najevo. Vzhledem k tomu, že k neplatnosti
právního úkonu pro nedostatek určitosti nebo srozumitelnosti nepřihlíží soud
bez dalšího (z úřední povinnosti), ale jen tehdy, jestliže se této neplatnosti
dovolal ten účastník právního úkonu, na jehož ochranu je důvod neplatnosti
stanoven (srov. § 22 odst. 2 hosp. zák.), nelze oprávněně odvolacímu soudu
vytýkat, že by uvedený závěr učinil v rozporu se zákonem. Námitka neplatnosti
smluv a tvrzení o okolnostech, které zpochybňují určitost a srozumitelnost
zástavních smluv, byly v této věci obsaženy poprvé až v dovolání žalobkyně; k
takto uplatněné námitce a tvrzení ovšem z výše uvedených důvodů nemohlo být v
dovolacím řízení přihlédnuto. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska
uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani
dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z
vad, uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř., a zjištěna nebyla ani jiná
vada řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243b odst. 1, části věty
před středníkem, o.s.ř. zamítl.