K dovolání není legitimován ten účastník řízení, jemuž sice byla rozhodnutím odvolacího soudu způsobena újma na jeho právech, avšak nelze ji odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Dovolání proto nemůže podat účastník, jehož odvolání bylo v rozporu se zákonem odmítnuto, jestliže odvolací soud postupem podle ustanovení § 206 odst. 2 a § 212 odst. 1 o.s.ř. rozhodnutí soudu prvního stupně i ve vztahu k tomuto účastníku řízení přezkoumal a o věci i vůči tomuto účastníku rozhodl.
.
Soud: Nejvyšší soud
Spisová značka: 21 Cdo 2023/98
Datum rozhodnutí: 25.02.1999
Typ rozhodnutí: Usnesení
Heslo: Dovolání
Dotčené předpisy: § 175b předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 1 písm. b) předpisu č. 99/1963Sb., § 240 odst. 1 písm. b) předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 4 písm. b) předpisu č. 99/1963Sb.
Kategorie rozhodnutí: A
Publikováno ve sbírce pod číslem: 39 / 2000
O k r e s n í s o u d ve Frýdku - Místku usnesením ze dne 12. 2. 1997, č. j. D 374/97-3, zahájil řízení o dědictví po M. K., zemřelé dne 6. 2. 1997. Provedením úkonů v řízení pověřil podle ustanovení § 38 o.s.ř. notáře
JUDr. V. N. Po projednání dědictví Okresní soud ve Frýdku - Místku usnesením ze dne
29. 10. 1997, č. j. D 347/97-40, určil, že obecná cena majetku zůstavitelky
činí 509 580 Kč, že nezanechala dluhy a že čistá hodnota dědictví činí 509 580
Kč, a potvrdil, že celé dědictví, sestávající z "poz. parc. čís. 2247 zahrada,
2262/2 zahrada, ostatní plocha, zapsaných u Katastrálního úřadu ve F. - M. na
LV čís. 1018 pro kat. území a obec Č. a dále v katastru nemovitostí
nevyznačeného, na těchto pozemcích postaveného rodinného domku čp. 517 s
příslušenstvím a součástmi, tj. s hospodářskou částí, dílnou, skladem,
dřevníkem, studnou, venkovními úpravami a trvalými porosty", nabyl "jako jediný
dědic ze závěti" V. K.; tomuto dědici současně uložil, aby zaplatil notáři
JUDr. V. N. za úkony, které v řízení provedl jako soudní komisař, odměnu ve
výši 6070 Kč a náhradu hotových výdajů ve výši 34 Kč. Při posouzení dědického
práva vycházel ze zjištění, že V. K. je, na základě závěti pořízené
zůstavitelkou dne 12. 5. 1992, jediným dědicem jmenované, neboť dcera
zůstavitelky I. H. a vnuci zůstavitelky A. S. a D. S., kteří přicházeli
(společně se synem zůstavitelky V. K.) v úvahu jako dědici zůstavitelky ze
zákona, "nenamítli částečnou neplatnost závěti dle § 479 obč. zák.". K odvolání I. H., A. S. a D. S. K r a j s k ý s o u d v Ostravě
usnesením ze dne 29. 1. 1998, č. j. 14 Co 7/98-61, odvolání A. S. odmítl a
usnesení soudu prvního stupně ve výrocích, kterými bylo potvrzeno nabytí
dědictví a bylo rozhodnuto o odměně a náhradě hotových výdajů notáře, zrušil a
věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dospěl k
závěru, že odvolání podané A. S. je opožděné, neboť usnesení soudu prvního
stupně mu bylo doručeno dnem 6. 11. 1997 a odvolání bylo podáno na poště až dne
24. 11. 1997. Při přezkoumání usnesení soudu prvního stupně, k němuž přistoupil
na základě odvolání I. H. a D. S., dovodil, že námitky, jimiž zpochybňují
"pravost a platnost" závěti zůstavitelky ze dne 12. 5. 1992, vyžadují, aby
dokazování bylo doplněno zejména výslechem I. H. a V. K.; v případě, že
rozhodné okolnosti zůstanou mezi účastníky sporné, bude třeba po marném pokusu
o smír odkázat toho z dědiců, jehož dědické právo se bude jevit jako méně
pravděpodobné, aby je uplatnil žalobou. Usnesení soudu prvního stupně proto
muselo být v odvoláním napadené části zrušeno a věc vrácena tomuto soudu k
dalšímu řízení. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu ve výroku, kterým bylo odmítnuto
jeho odvolání, podal A. S. dovolání. Namítá, že odvolací soud neměl dostatek
podkladů pro posouzení, kdy mu bylo doručeno v souladu se zákonem usnesení
soudu prvního stupně, a že tedy nemohl ani spolehlivě uzavřít, že by jím podané
odvolání bylo skutečně opožděné. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud usnesení
odvolacího soudu v napadeném výroku zrušil a aby mu věc v tomto rozsahu vrátil
k dalšímu řízení.
N e j v y š š í s o u d České republiky jako soud dovolací (§ 10a
o.s.ř.) po přezkoumání věci bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první,
o.s.ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno osobou, která k dovolání
nebyla oprávněna, a proto je odmítl.
Podle ustanovení § 240 odst. 1, věty první, o.s.ř. účastník může podat
dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu,
který rozhodoval v prvním stupni. Podle ustanovení § 243b odst. 4, věty první,
a § 218 odst. 1 písm. b) o.s.ř., dovolací soud odmítne dovolání, které bylo
podáno někým, kdo k dovolání není oprávněn. Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení,
nelze dovozovat, že by dovolání mohl podat každý účastník řízení (kterýkoliv z
nich). Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může
podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně
vyhověno, popřípadě kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma
na jeho právech, jestliže ji lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci
případné újmy na právech účastníka lze posuzovat jen z procesního hlediska,
nikoli podle hmotného práva, neboť pak by šlo o posouzení věci samé. Při tomto
posuzovaní také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení,
ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá,
třeba i nepříliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného
rozhodnutí. Při zkoumání, zda účastníku byla rozhodnutím odvolacího soudu způsobena
újma na jeho právech, je rovněž významné, zda předmětem odvolacího řízení je
věc, v níž každý z více účastníků jedná sám za sebe a v níž se odvolání týká
jen práv odvolatele, nebo věc, v níž podáním odvolání jen jedním z účastníků je
dotčeno rozhodnutí odvolacího soudu i ve vztahu k ostatním (dalším) účastníkům
řízení (srov. § 206 odst. 2, § 212 odst. 1 o.s.ř.). V posléze uvedeném případě
totiž zákon - na rozdíl od věcí, v nichž každý z více účastníků jedná jen sám
za sebe - odvolacímu soudu umožňuje (a současně také přikazuje), aby věc
přezkoumal nejen z pohledu účastníka, který odvolání podal, ale i se zřetelem k
právům ostatních (dalších) účastníků, kteří sice odvolání nepodali, ale vůči
nimž bylo rozhodnutí soudu odvoláním dotčeno. Řízení o dědictví (§ 175a až § 175z o.s.ř.) patří k řízením, které může
být zahájeno i bez návrhu (srov. § 81 odst. 1 o.s.ř.). Ve smyslu ustanovení §
212 odst. 1 písm. a) o.s.ř. odvolací soud není při projednání dědické věci
vázán rozsahem, ve kterém se odvolatel domáhá přezkoumání rozhodnutí soudu
prvního stupně. Uvedené mimo jiné znamená, že v dědické věci, v níž jsou
účastníci samostatnými společníky, odvolací soud přezkoumává rozhodnutí soudu
prvního stupně jak ve výrocích odvolatelem napadených, tak (v souvislosti s
ustanovením § 206 odst. 2 o.s.ř.) i ve výrocích odvolatelem sice nenapadených,
ale na napadených výrocích závislých, a to ve vztahu k ostatním (ke všem)
účastníkům řízení o dědictví (§ 175b o.s.ř.), kteří odvolání nepodali,
popřípadě kteří odvolání podali opožděně, jejichž odvolání trpělo vadami,
bránícími dalšímu pokračování v řízení, kteří vzali podané odvolání zpět apod. V posuzovaném případě podali proti usnesení soudu prvního stupně o
dědictví odvolání I. H., A. S. a D.
S., které odvolací soud - jak vyplývá z
odůvodnění jeho usnesení - ve smyslu ustanovení § 175b o.s.ř. považoval za
účastníky řízení o dědictví po M. K., zemřelé dne 6. 2. 1997; všichni tito
odvolatelé ve svých odvoláních shodně zpochybňovali "pravost a platnost" závěti
zůstavitelky ze dne 12. 5. 1992. Odvolání A. S. odvolací soud z důvodu
opožděnosti odmítl; uznal za nutné, aby námitky proti "pravosti a platnosti"
závěti zůstavitelky byly v dalším řízení důkazně prověřeny, a z tohoto důvodu
zrušil usnesení soudu prvního stupně (s výjimkou všemi odvolateli nenapadeného
výroku o určení obecné ceny majetku zůstavitelky, výše dluhů a čisté hodnoty
dědictví) ve vztahu ke všem účastníkům (tedy i všem odvolatelům) a věc v tomto
rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V případě, že odvolání A. S. proti usnesení soudu prvního stupně nebylo
podáno opožděně (jak se uvádí v dovolání), byla dovolateli tím, že odvolání
bylo odvolacím soudem jako opožděné podle ustanovení § 218 odst. 1 písm. a)
o.s.ř. odmítnuto, nepochybně způsobena újma na jeho právech. Tuto újmu však
nelze odstranit tím, že by výrok usnesení odvolacího soudu o odmítnutí odvolání
byl dovolacím soudem zrušen. Odvolací soud totiž na základě odvolání dalších
účastníků řízení (I. H. a D. S.) ve shodě s ustanoveními § 206 odst. 2 a § 212
odst. 1 písm. a) o.s.ř. usnesení soudu prvního stupně ve výrocích napadených
odmítnutým odvoláním A. S. přezkoumal a ve věci rozhodl (tak, že usnesení soudu
prvního stupně v těchto výrocích i ve vztahu k A. S. zrušil a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení). Požadavkům A. S., obsažených v jeho odvolání,
tak bylo - objektivně vzato (bez zřetele k tomu, že odvolání bylo odmítnuto) -
vyhověno. Z uvedených důvodů dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání nemůže
podat ten účastník, jemuž sice byla rozhodnutím odvolacího soudu způsobena újma
na jeho právech, kterou však nelze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Tak je tomu například tehdy, spočívá-li újma na právech v tom, že bylo v
rozporu se zákonem odmítnuto odvolání účastníka, avšak odvolací soud na základě
postupu podle ustanovení § 206 odst. 2 a § 212 odst. 1 o.s.ř. rozhodnutí soudu
prvního stupně i ve vztahu k tomuto účastníku řízení přezkoumal (věc i s tímto
účastníkem projednal) a o věci i vůči tomuto účastníku rozhodl. Jestliže tedy újma, která mohla být dovolateli způsobena napadeným
usnesením odvolacího soudu o odmítnutí jeho odvolání proti usnesení Okresního
soud ve Frýdku - Místku ze dne 29. 10. 1997, č. j. D 347/97-40, (za
předpokladu, že závěr odvolacího soudu o opožděnosti odvolání byl skutečně
nesprávný), není odstranitelná zrušením tohoto rozhodnutí, pak nebylo ani
potřebné, aby dovolací soud zjišťoval, zda újma dovolateli usnesením odvolacího
soudu skutečně vznikla. Vzhledem k tomu, že odvolací soud usnesení soudu
prvního stupně v napadených výrocích přezkoumal i ve vztahu k dovolateli a ve
vztahu k němu také rozhodl (navíc způsobem, kterým bylo jeho požadavkům
obsaženým v odvolání vyhověno), je nepochybné, že A. S. není k podání dovolání
legitimován.
Nejvyšší soud ČR proto jeho dovolání proti usnesení odvolacího
soudu ve výroku o odmítnutí dovolání podle ustanovení § 243b odst. 4, věty
první, a § 218 odst. 1 písm. b) o.s.ř. odmítl.