21 Cdo 2037/2001
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce J. Š., proti žalované L. s. L., a.s., o 2,467.800,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp.zn. 10 C 292/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 21.dubna 1999, č.j. 10 C 292/98-19, a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. března 2001, č.j. 12 Co 427/99-32, takto :
I. Řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 21.dubna 1999, č.j. 10 C 292/98-19, se zastavuje.
II. Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. března 2001, č.j. 12 Co 427/99-32, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila na náhradě škody 2,467.800,- Kč „s 12% úrokem“. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že dne 22.4.1993 byl obviněn z trestného činu krádeže (protože měl z objektu žalované v obci Ch. odcizit 100 metrů kabelu „typu 7x2,5 C.“ v hodnotě 2.960,- Kč) a že žalovaná s ním dne 28.4.1993 na základě uvedeného obvinění okamžitě zrušila pracovní poměr, což mu dělalo potíže při shánění práce; jelikož vlastní průkaz strojníka s oprávněním řídit pásové dozéry, chtěl soukromě podnikat.
Podle žalobce důvodem, proč mu bylo živnostenským úřadem odmítnuto vydání živnostenského oprávnění, byla okolnost, že „byl v trestním stíhání pro trestný čin“, neboť obžaloby z trestného činu krádeže byl zproštěn teprve rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 11.8.1995. Protože byl jednáním žalované poškozen, požadoval, aby mu žalovaná nahradila škodu, spočívající v tom, že „nemohl podnikat“, a to za dobu od 22.4.1993 do 20.5.1996; při vyčíslení výše škody vycházel z toho, že „hodinová taxa“ činila 450,- Kč, což je za uvedenou dobu „6 192 hod.“, a „částka 2 467 800,- Kč“.
Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 21.4.1999, č.j. 10 C 292/98-19, žalované uložil, aby zaplatila žalobci 11.720,- Kč s 12% úrokem od 1.11.1998 do zaplacení, „co do zbytku“ žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně, vycházeje z toho, že rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26.3.1996, č.j. 9 Co 81/96-34, který nabyl právní moci dne 20.5.1996, bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 28.4.1993 dané žalovanou žalobci je neplatné, a že rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 11.8.1995, č.j.
2 T 25/94-5, který nabyl právní moci dne 11.8.1995, byl žalobce zproštěn obžaloby z trestného činu krádeže (protože nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal obžalovaný), a dále z toho, že žalobce v roce 1993 a v roce 1994 nepodal ohlášení živnosti na Obecním živnostenském úřadě v L. ani nežádal o registraci na Okresním živnostenském úřadě v L., dovodil, že žalobce neprokázal, že by mu bylo odepřeno vystavení živnostenského listu, že by se tak stalo vinou žalované, a že nedoložil opodstatněnost uplatněného nároku ani co do výše.
Protože však bylo zjištěno, že žalobce byl dne 2.6.1993 odmítnut na práci posunovače u „ČD železniční stanice L.“ z důvodu ukončení pracovního poměru podle § 53 zák. práce (dne 7.7.1993 Úřad práce v L. zaznamenává, že „žalobce nikdo nechce přijmout do zaměstnání“ z důvodu způsobu skončení pracovního poměru u posledního zaměstnavatele), a protože do zaměstnání u společnosti C. L. nastoupil až od 1.9.1993, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobce v období od května do srpna 1993 nemohl pracovat, neboť nebyl přijat do žádného pracovního poměru zaviněním žalované, která s ním neplatně ukončila pracovní poměr okamžitým zrušením.
Výši škody soud prvního stupně stanovil částkou 12.768,- Kč (kterou by si žalobce mohl vydělat „za měsíce červen, červenec a srpen“ jako posunovač u Č. d. při zjištěném měsíčním výdělku 4.256,- Kč), od níž odečetl platbu vyplacenou žalobci úřadem práce na hmotném zabezpečení uchazeče o zaměstnání ve výši 5.304,- Kč, a dovodil, že povinností žalované je zaplatit žalobci na náhradě škody 7.464,- Kč (na rozdíl od částky 11.720,- Kč uvedené ve výroku rozsudku).
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 2.3. 2001, č.j. 12 Co 427/99-32, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobci částku 11.720,- Kč s příslušenstvím, změnil tak, že žalobu zamítl, a „ve zbývající části“ (tj. ve výroku, jímž byla žaloba „co do zbytku“ zamítnuta) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; zároveň rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud posoudil žalobcem uplatněný nárok na náhradu škody podle ustanovení § 420 odst. 1 občanského zákoníku a se závěrem soudu prvního stupně se ztotožnil jen pokud dovodil neopodstatněnost žalobcova nároku. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba není důvodná ani ohledně částky 11.720,- Kč s příslušenstvím. Tvrzení žalobce, že mu vznikla škoda v souvislosti s tím, že žalovaná podala na něho trestní oznámení pro trestný čin krádeže, odmítl s odůvodněním, že každý, kdo se domnívá, že byl spáchán trestný čin, má právo uvědomit o tom orgány činné v trestním řízení a že „využití tohoto práva“ nelze označit za porušení právní povinnosti. Zdůraznil, že žalobce sám uvedl, že na příslušném živnostenském úřadě byl odmítnut poté, co se o trestním stíhání proti němu vedenému sám zmínil, a že to nebyla žalovaná, kdo by své podezření živnostenskému úřadu avizovala (uvedl, že „případná škoda odmítnutím registrace žalobci vzniklá“ by byla důsledkem postoje živnostenského úřadu a nikoli žalované). Protože nebylo zjištěno, že by žalovaná porušila nějakou právní povinnost, odvolací soud se již nezabýval zkoumáním splnění ostatních zákonných podmínek nezbytných k přiznání náhrady škody (zda a v jaké výši žalobci vznikla škoda a zda její vznik je v příčinné souvislosti s jednáním žalované).
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu a výslovně též proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 21.4.1999, č.j. 10 C 292/98-19, podal žalobce dovolání, protože je „zcela přesvědčen, že jsou dány podmínky ustanovení § 238, ale i § 237/1 o.s.ř., neboť ve věci nebylo soudy obou stupňů postupováno správně“. Namítá, že, ač soudu předložil veškeré důkazy, které podle jeho názoru v celém rozsahu potvrdily oprávněnost jeho nároků i jejich výši, jsou rozhodnutí soudů obou stupňů nesprávná, neboť „nebyly respektovány základní ustanovení občanského soudního řízení“, „nebyla zachována zásada objektivnosti“ a ani „zásady listiny základních práv a svobod“. Považuje za nepochybné, že jím požadovaná částka je škodou, že její výši prokázal a že odpovědnost za způsobenou škodu v plné výši nese žalovaná, protože mezi jejím jednáním a škodou je příčinná souvislost. Žalobce připomíná i to, že byl neprávem obviněn žalovanou z protiprávního jednání „v rovině trestního řízení“ a že „žalovaná v rozporu se zákonem jednala s ním v otázce skončení pracovního poměru rovněž protiprávně“. Navrhl, aby dovolací soud zrušil „napadené rozsudky soudu I. a II. stupně v plném rozsahu“ a věc vrátil soudu „I. stupně“ k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc přezkoumal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen „o.s.ř.“ - (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) a po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že řízení o dovolání žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně je třeba zastavit a že proti rozsudku odvolacího soudu není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud ČR rozhoduje v občanském soudním řízení o mimořádném opravném prostředku - dovolání - proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (srov. § 236 odst. 1 o.s.ř.).
Rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 21.4.1999, č.j. 10 C 292/98-19, v této věci není rozhodnutím odvolacího soudu; jde o rozhodnutí soudu prvního stupně a již z tohoto důvodu je jeho přezkum dovolacím soudem vyloučen; občanský soudní řád proto ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání podaného proti takovémuto rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. § 10a o.s.ř.).
Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení; Nejvyšší soud České republiky proto řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 21.4.1999, č.j. 10 C 292/98-19, zastavil (§ 104 odst. 1 o.s.ř.).
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř.
Dovolání je přípustné též proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§ 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) otcovství nebo mateřství nebo nezrušitelného osvojení [§ 238 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř.].
Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§ 239 odst. 1 o.s.ř.), nebo nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 239 odst. 2 o.s.ř.); to neplatí u rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není, u rozsudků ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, a u rozsudků ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, určení (popření) otcovství nebo mateřství nebo nezrušitelného osvojení (§ 239 odst. 3 o.s.ř. ve vztahu k § 237 odst. 2 a k § 238 odst. 2 o.s.ř.).
V posuzovaném případě odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, kterým bylo žalované uloženo zaplatit žalobci částku 11.720,- Kč s příslušenstvím, tak, že žalobu zamítl, a „ve zbývající části“ ve věci samé (ve výroku, jímž byla žaloba „co do zbytku“, tj. rozdílu mezi žalovanou částkou 2,467.800,- Kč s příslušenstvím a přisouzenou částkou 11.720,- Kč s příslušenstvím, zamítnuta) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Žalobce napadá dovoláním - jak vyplývá z jeho obsahu - rozsudek odvolacího soudu ve věci samé v celém rozsahu, tedy jak ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, tak ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen.
Dovolání žalobce proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ukládající žalované povinnost k zaplacení částky 11.720,- Kč s příslušenstvím změněn, není přípustné. Dovoláním napadeným měnícím výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo totiž rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 20.000,- Kč; k příslušenství uplatněného nároku se přitom nepřihlíží (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7.1.1998, sp. zn. 2 Cdon 322/97, uveřejněné pod č. 62 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998). Vzhledem k tomu, že dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč, zákon v takovém případě dovolání nepřipouští (srov. § 238 odst. 2 o.s.ř.).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dána, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil. Protože odvolací soud ve výroku svého rozsudku nevyslovil přípustnost dovolání proti potvrzující části rozsudku, není dovolání přípustné podle ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř. Dovolání nemůže být přípustné ani podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř., a to proto, že žalobce v průběhu odvolacího řízení (před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu) nenavrhl, aby odvolací soud vyslovil přípustnost dovolání proti svému rozsudku.
Protože proti rozsudku odvolacího soudu v obou jeho výrocích ve věci samé není dovolání z hledisek ustanovení § 238 a § 239 o.s.ř. přípustné, zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř., neboť na toto ustanovení žalobce v dovolání rovněž odkazuje.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo vadou uvedenou v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř., ale až zjištěním, že řízení některou z vad vyjmenovaných v tomto ustanovení skutečně trpí.
Žalobce v dovolání neuvádí, kterou z vad taxativně vyjmenovaných v ustanovení § 237 odst. 1 pod písmeny a) až g) o.s.ř. by mělo být řízení před soudy postiženo. Namítá-li v obecné poloze, aniž by své tvrzení v tomto směru jakkoli obsahově konkretizoval, že soudem „nebyly respektovány základní ustanovení občanského soudního řízení“, že „nebyla zachována zásada objektivnosti“ a „ani zásady listiny základních práv a svobod“, činí tak jen za účelem zpochybnění správnosti skutkových a právních závěrů soudů obou stupňů ve věci samé. Tím, že žalobce v dovolání nesouhlasí s hodnocením provedených dukazu, jakož i s posouzením toho, komu podle hmotného práva svědčí povinnost k náhradě škody, o níž bylo v řízení jednáno, uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska těchto dovolacích důvodů však může dovolací soud přezkoumat jen tehdy, jestliže je dovolání přípustné podle ustanovení § 238, popřípadě podle ustanovení § 239 o.s.ř., což - jak uvedeno výše - v posuzovaném případě nenastalo.
Protože dovolatel v dovolání žádnou z vad vyjmenovaných v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. netvrdí a protože z obsahu spisu žádná ze skutečností, z nichž by bylo možno na některou z vad v tomto ustanovení uvedených usuzovat, nevyplývá, nelze přípustnost dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu úspěšně dovozovat ani z ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce – aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 4 věty první a § 218 odst.1 písm. c) o.s.ř. odmítl. Ve smyslu ustanovení § 243a odst. 1 věty první o.s.ř. dovolací soud o dovolání rozhodl bez jednání.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 4 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce, který z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. září 2002
JUDr. Mojmír Putna,v.r.
předseda senátu