21 Cdo 2038/2017-628
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka,
Ph.D., v právní věci žalobkyně Komerční banky a. s., se sídlem v Praze 1, Na
Příkopě č. 969/33, IČO 45317054, zastoupené JUDr. Jaroslavem Polanským,
advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční č. 763/15, proti žalovaným 1) Z. H.,
zastoupenému JUDr. Věrou Ptáčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, V Jámě č.
699/1, 2) K. N., zastoupené JUDr. Jaroslavem Maškem, advokátem se sídlem v
Praze 5, Matoušova č. 515/12, 3) I. N., zastoupené JUDr. Blankou Bláhovou,
advokátkou se sídlem v Praze 10, Korunní 108, 4) P. P., zastoupené JUDr.
Přemyslem Hochmanem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci č. 1, 5) H. S.,
zastoupené JUDr. Irenou Slavíkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Wenzigova
č. 5, a 6) E. Ž., zastoupené JUDr. Gabrielem Brenkou, advokátem se sídlem v
Praze 1, Štěpánská č. 17, o 92,449.056,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 122/2001 a 23 C 4/2012, o
dovolání žalovaných 1) Z. H., 2) K. N., 5) H. S. a 6) E. Ž. proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 3. února 2016 č.j. 30 Co 4/2016-511, takto:
I. Dovolání žalovaných 1), 2), 5) a 6) se zamítají.
II. Žalovaní 1), 2), 5) a 6) jsou povinni zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů
dovolacího řízení, každý 666,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k
rukám JUDr. Jaroslava Polanského, advokáta se sídlem v Praze 1, Revoluční č.
763/15.
Žalobkyně se (žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 26.7.2001 a následně
změněnou se souhlasem soudu) mimo jiné domáhala, aby jí žalovaní (spolu s J.
K., která v průběhu řízení dne 23.2.2014 zemřela a řízení bylo ve vztahu k ní
zastaveno) zaplatili na náhradě škody celkem 92,449.056,- Kč, z toho podle míry
zavinění na celkové škodě a s přihlédnutím k omezení vyplývajícímu z ustanovení
§ 179 odst. 2 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce (ve znění účinném do
31.12.2006), žalovaný 1) 204.563,- Kč, žalovaná 2) 157.455,- Kč, žalovaná 3)
196.205,- Kč, žalovaná 4) 103.487,- Kč, žalovaná 5) 183.166,- Kč a žalovaná 6)
154.345,- Kč, vše s úroky z prodlení, které v žalobě specifikovala. Žalobu
odůvodnila tím, že žalovaní, kteří se spolupodíleli na přípravě a následném
odsouhlasení financování obchodního případu společnosti SATRAPA a.s., způsobili
žalobkyni škodu, která spočívá v nevymahatelné pohledávce za touto společností.
Obvodní soud pro Prahu 1 (poté, co řízení o shora popsaném nároku, doposud
vedené pod sp. zn. 27 C 122/2001, vyloučil k samostatnému projednání a
rozhodnutí s tím, že nadále bude vedeno pod sp. zn. 23 C 4/2012) rozsudkem ze
dne 6.5.2015 č.j. 23 C 4/2012-457 žalobu vůči všem žalovaným zamítl a rozhodl,
že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 1) 164.983,50 Kč k rukám advokátky
JUDr. Věry Ptáčkové, žalované 2) 130.414,- Kč k rukám advokáta JUDr. Jaroslava
Maška, žalované 3) 101.059,20 Kč k rukám advokátky JUDr. Blanky Bláhové,
žalované 4) 63.761,- Kč k rukám advokáta JUDr. Přemysla Hochmana, žalované 5)
157.487,55 Kč k rukám advokátky JUDr. Ireny Slavíkové, a žalované 6) 221.605,45
Kč k rukám advokáta JUDr. Gabriela Brenky. Ve věci samé dospěl k závěru, že v
řízení nebylo prokázáno, že ze strany žalovaných došlo k porušení jejich
pracovních povinností vyplývajících ze zákona, pracovních smluv nebo interních
předpisů žalobkyně, tedy nebyl naplněn jeden z předpokladů odpovědnosti
zaměstnance za škodu. Následkem procesního neúspěchu žalobkyně je proto podle
názoru soudu prvního stupně její povinnost k náhradě nákladů řízeni úspěšným
žalovaným. Soud prvního stupně přitom neshledal žádnou okolnost, která by
umožňovala rozhodnout jinak než podle kriteria úspěchu ve věci, a dovodil, že
je třeba při rozhodování o náhradě nákladů řízení aplikovat vyhlášku č.
177/1996 Sb. Vycházeje z hodnoty sporu ke dni každého jednotlivého úkonu právní
služby zjistil sazbu za ten který úkon podle ustanovení § 6 odst. 1 vyhlášky č.
177/1996 Sb. a u každého úkonu vzal v úvahu též režijní paušál. Svůj postup
včetně výsledné odměny v případě každého žalovaného přehledně odůvodnil.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 3.2.2016 č.j. 30 Co
4/2016-511 rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku o nákladech řízení
tak, že „výše nákladů žalovaného 1) Z. H. činí 62.745,- Kč, žalované 2) K. N.
činí 49.223,- Kč, žalované 3) I. N. činí 61.583,- Kč, žalované 4) P. P. činí
36.355,- Kč, žalované 5) H. S. činí 58.033,- Kč a žalované 6) E. Ž. činí
50.188,- Kč“, jinak rozsudek v tomto výroku potvrdil, a rozhodl, že žádný z
účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Při úvaze o výši náhrady
nákladů řízení odvolací soud vyjádřil názor, že „odměnu za zastupování
advokátem ve výši přiznané soudem prvního stupně nelze považovat za přiměřenou“
ve vztahu k celkové složitosti věci a časové náročnosti sporu pro právního
zástupce. Podle jeho mínění nelze přehlédnout, že v daném případě žalobkyně v
době zahájení řízení mohla legitimně očekávat, že v případě neúspěchu bude
muset úspěšným žalovaným nahradit náklady právního zastoupení ve výši stanovené
vyhláškou č. 484/2000 Sb., jejichž výše by byla „výrazně nižší než při výpočtu
dle vyhl. č. 177/1996 Sb.“. Žalovaní naopak nemohli po převážnou část řízení
očekávat, že jim bude přiznána odměna v takto vysoké výši. Skutečnost, že
vyplacení přiznané náhrady nákladů řízení nemůže žalobkyni jakožto přední
českou banku ekonomicky ohrozit, není důvodem, aby jí byla uložena povinnost k
náhradě nákladů v nepřiměřené výši. Proto odvolací soud přistoupil k moderaci
náhrady odměny advokáta podle ustanovení § 150 o.s.ř. tak, že každému ze
žalovaných stanovil základ odměny právního zastoupení podle vyhlášky č.
484/2000 Sb. a tuto odměnu dále navýšil o 50%, přičemž „součást tohoto navýšení
tvoří i náhrada hotových výdajů za jednotlivé úkony, které byly právními
zástupci žalovaných v průběhu řízení učiněny a jejichž celková výše činí u
každého ze žalovaných řádově několik tisíc Kč“. Takto stanovená náhrada tak
převyšuje náhradu, kterou by bylo možno přiznat podle vyhlášky č. 484/2000 Sb.,
což právě zohledňuje i větší počet úkonů v řízení. O nákladech odvolacího
řízení rozhodl způsobem odpovídajícím tomu, že úspěch i neúspěch žalobkyně a
žalovaných v odvolacím řízení lze hodnotit jako v zásadě stejný.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu (do výroku o nákladech řízení) podali
dovolání žalovaní 1) Z. H., 2) K. N., 5) H. S. a 6) E. Ž.
Žalovaný 1) Z. H. namítal, že hlavní zásadou ovládající rozhodování o nákladech
řízení je zásada úspěchu ve věci, avšak touto zásadou se odvolací soud neřídil.
Správně měl dovolateli přiznat (bez jakékoli moderace) všechny účelně
vynaložené náklady a při jejich výpočtu měl vycházet výhradně z advokátního
tarifu. Z hlediska věcné náročnosti sporu, počtu provedených úkonů ve věci,
časové náročnosti, účelnosti vymáhání práva a způsobu skončení věci, nelze
dospět k závěru, že by provedené úkony právní služby byly neúčelné nebo že by
zastoupení advokátem v předmětné věci bylo zneužitím práva. Jestliže se
žalobkyně rozhodla podat žalobu, měla si uvědomit i otázku nákladů řízení; v
době podání žaloby platila jak vyhláška č. 484/2000 Sb., tak vyhláška č.
177/1996 Sb. (advokátní tarif). S ohledem na výslovné znění právního předpisu
musel dovolatel oprávněně očekávat, že mu bude přiznána odměna advokáta v
neredukované výši. Navrhl, aby usnesení odvolacího soudu bylo změněno tak, že
se rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích o nákladech řízení mění tak, že
„žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 1) náhradu nákladů odvolacího řízení
a náklady řízení soudu prvního stupně ve výši 164.983,50 Kč k rukám jeho
právního zástupce“.
Žalovaná 2) K. N. rovněž vytkla odvolacímu soudu, že při rozhodování o náhradě
nákladů řízení použil zrušenou vyhlášku č. 484/2000 Sb. a neaplikoval advokátní
tarif a že nesprávně aplikoval ustanovení § 150 o.s.ř. Podle jejího mínění
nebyly v daném případě dány důvody hodné zvláštního zřetele pro uplatnění
moderačního práva soudu. Jednalo se o velmi složitý případ, který se vedl 15
let, a počet provedených úkonů zcela odpovídá náročnosti a obtížnosti sporu.
Žalobkyně je velmi silnou bankovní institucí, která je schopna si své závazky
hradit. Mohla zvážit kroky, které bude v průběhu řízení činit, a měla si
uvědomit, že v případě neúspěchu bude nést náklady řízení v plné výši a hradit
odměnu právním zástupcům žalovaných podle advokátního tarifu. Odvolací soud ani
nezohlednil postavení žalovaných, jejich sociální, ekonomickou a psychickou
situaci, i to, jak pro ně bylo náročné čelit dlouhotrvajícímu soudnímu sporu.
Navrhla proto, aby usnesení odvolacího soudu bylo změněno tak, že rozhodnutí
soudu prvního stupně se ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu k ní
potvrzuje, a že se jí přiznává náhrada nákladů odvolacího řízení.
Žalovaná 5) H. S. také spatřovala přípustnost dovolání v tom, že rozhodnutí
záviselo na vyřešení otázky procesního práva - nesprávné aplikaci ustanovení §
150 o.s.ř. a použití zrušené vyhlášky č. 484/2000 Sb. namísto vyhlášky č.
177/1996 Sb., advokátního tarifu – při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil
od ustálené praxe dovolacího soudu. Uvedla, že z průběhu celého řízení muselo
být žalobkyni zřejmé, jak bude soud rozhodovat o nákladech řízení a nemohla být
v legitimním očekávání. Projednávaná věc neobsahuje žádné prvky, pro které mohl
odvolací soud přistoupit k moderaci náhrady nákladů řízení dovolatelky.
Žalobkyně je navíc institucí, která zjevně netrpí nedostatkem finančních
prostředků ohrožujícím její existenci, a o tom, jakým způsobem bude uplatňovat
svá domnělá práva, má k dispozici interní odborníky i možnost výběru tomu
odpovídajícího externího právního zastoupení. V dané věci je rovněž důležitý
aspekt právní jistoty a konzistentnosti v aplikaci právního řádu, přičemž
napadené rozhodnutí nerespektuje požadavek vyloučení překvapivých rozhodnutí.
Dovolatelka navrhla, aby usnesení odvolacího soudu bylo změněno tak, že se
rozhodnutí soudu prvního stupně se ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu
k ní potvrzuje, a že se jí přiznává náhrada nákladů odvolacího řízení.
Žalovaná 6) E. Ž. obdobně, jako ostatní dovolatelé, spatřovala přípustnost
dovolání v tom, že odvolací soud neaplikoval advokátní tarif a že nesprávně
aplikoval ustanovení § 150 o.s.ř. Vyjádřila názor, že moderace (snížení)
náhrady nákladů řízení připadá v úvahu jen výjimečně, přičemž důvodem tohoto
opatření nemůže být skutečnost, že „sazba za advokátní úkon je příliš vysoká“.
Předestřela judikaturu zabývající se touto problematikou a nastínila různé
varianty řešení. Dále zdůraznila, že v daném případě měla být mimosoudní odměna
advokáta vypočtena podle advokátního tarifu jakožto jediného právního předpisu
upravujícího odměnu advokáta, a že aplikace vyhlášky č. 177/1996 Sb. nebyla a
priori vyloučena ani před zrušením vyhlášky č. 484/2000 Sb., což bylo potvrzeno
judikaturou Ústavního soudu. Proto v době podání žaloby nemohla být žalobkyně v
žádném legitimním očekávání, že v případě neúspěchu bude hradit náklady jen v
rozsahu vyhlášky č. 484/2000 Sb. Pokud přesto měla takové legitimní očekávání,
potom v dalším stadiu řízení musela od svých „legitimních očekávání“ upustit,
protože postupně procesní „okolnosti případu“ (které rozvedla) odůvodňovaly
aplikaci advokátního tarifu, a nikoliv vyhlášky č. 484/2000 Sb. založené na
principu jedné fixní odměny. V daném případě by bylo nespravedlivé, aby
dovolatelka při plném procesním úspěchu hradila část svých nákladů sama.
Odvolací soud proto neměl postupovat podle ustanovení § 150 o.s.ř., ale měl
postupovat podle zásady procesního úspěchu zakotvené v ustanovení § 142 odst. 1
o.s.ř., přičemž konkrétní výši advokátní odměny měl určit podle vyhlášky č.
177/1996 Sb. Navrhla, aby usnesení odvolacího soudu bylo změněno a rozsudek
soudu prvního stupně byl ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu k ní
potvrzen, a byla jí přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení.
Žalobkyně se ke každému dovolání zvlášť vyjádřila. Ve vyjádřeních navrhla, aby
dovolání žalovaných 1), 2), 5) a 6) byla jako nepřípustná odmítnuta, případně
zamítnuta, neboť námitky dovolatelů nelze považovat za opodstatněné. Zdůraznila
zejména, že Ústavní soud v nálezu ze dne 7.6.2016 sp. zn. IV ÚS 3559/15
vyjádřil názor, že, kdyby (po zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb.) rozhodnutí o
náhradě nákladů na zastoupení advokátem znamenalo nezanedbatelné, a z pohledu
účastníků nepředvídatelné zvýšení nákladů, mohou obecné soudy vycházet v
úvahách o spravedlivé výši náhrady nákladů řízení analogicky i ze zrušené
přísudkové vyhlášky a podle ústavního soudu je to v odůvodněných případech
dokonce žádoucí. Odvolací soud proto postupoval správně, jestliže ve svém
rozhodnutí legitimní očekávání žalobkyně ve vztahu k náhradě nákladů řízení
nastaveného vyhláškou č. 484/2000 Sb. zohlednil, a svůj záměr v tomto směru
řádně odůvodnil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými
osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř.,
se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Pro rozhodnutí soudů v projednávané věci bylo (mimo jiné) významné vyřešení
právní otázky, jaké obecné zásady ovládají posuzování hledisek významných pro
rozhodování o náhradě nákladů řízení za zastupování advokátem ve smyslu
ustanovení § 150 o.s.ř. po zrušení podzákonného předpisu, který stanovil
paušální sazby odměn pro řízení v jednom stupni. Vzhledem k tomu, že tato
otázka procesního práva dosud nebyla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu ve
všech souvislostech vyřešena, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání
žalovaných 1), 2), 5) a 6) jsou podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustná.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud
dospěl k závěru, že dovolání nejsou opodstatněná.
Výchozí zásadou, na které stojí právní úprava nákladů řízení v občanském
soudním řízení, je, že každý účastník platí v průběhu řízení ze svého náklady,
které za řízení vznikají jemu osobně, a náklady svého zástupce (§ 140 odst. 1
o.s.ř.). Teprve na závěr řízení rozhodne soud i bez návrhu o povinnosti k
náhradě nákladů řízení v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 151 odst. 1 část
věty před středníkem o.s.ř.). Určujícím hlediskem pro rozhodnutí, od něhož soud
odvíjí svou úvahu, je procesní úspěch ve věci. Ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř.
v tomto ohledu stanoví, že účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná
soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti
účastníku, který ve věci úspěch neměl. Přitom je třeba mít na zřeteli to, co ze
zmíněného ustanovení výslovně vyplývá, že totiž náklady, které byly vynaloženy
neúčelně nebo zbytečně, nelze nahradit, i když byl účastník úspěšný, neboť
kriteriem přiznání náhrady nákladů řízení úspěšnému účastníku je účelnost
vynaložení těchto nákladů.
K nákladům řízení náleží i odměna za zastupování, je-li ovšem zástupcem advokát
nebo notář v rozsahu svého oprávnění stanoveného zvláštními právními předpisy
anebo patentový zástupce v rozsahu oprávnění stanoveného zvláštními právními
předpisy (§ 137 odst. 2 o.s.ř.). Výše této odměny byla stanovena na základě
zmocnění obsaženého v ustanovení § 22 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o
advokacii, vyhláškou Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytnutí právních služeb (advokátní tarif),
a poté na základě zmocnění obsaženého v ustanovení § 374a písm. c) o.s.ř.
vyhláškou Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví
paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při
rozhodování o náhradě nákladů řízení v občanském soudním řízení - dále též jen
„přísudková vyhláška“.
Nálezem Ústavního soudu ze dne 17.4.2013 sp. zn. Pl. ÚS 25/12, který byl
vyhlášen ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013 Sb., byla výše uvedená přísudková
vyhláška dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů (tj. s účinností od
7.5.2013) zrušena. V souvislosti se zrušením tohoto podzákonného předpisu však
nebylo jakkoli dotčeno ustanovení § 151 odst. 2 o.s.ř. Z uvedeného ustanovení
vyplývá, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení soud určí výši odměny
podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním
předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před středníkem o.s.ř.), neboť v
posuzovaném případě nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení §
147 nebo 149 odst. 2 o.s.ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci
neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního
předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2 část věty první za středníkem
o.s.ř.). Protože vyhláška č. 484/2000 Sb., která upravovala sazby odměny
advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, byla zrušena, potom
nezbývá, než aby soud ve smyslu ustanovení § 136 o.s.ř. určil paušální sazbu
odměny pro řízení v jednom stupni podle své úvahy. Nejedná se však o úvahu
volnou, nýbrž o úvahu, která vychází z okolností posuzovaného případu, jejímž
základem je zjištění takových skutečností, které kromě jiného umožní
přihlédnout i k určitému kvantitativnímu posouzení základních souvislostí.
Přitom není vyloučeno, a v odůvodněných případech je i žádoucí, vycházet při
úvaze o spravedlivé výši náhrady nákladů řízení podpůrně i ze zrušené vyhlášky
č. 484/2000 Sb. (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 7.6.2016 sp. zn. IV. ÚS
3559/15, případně odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8.2.2017 sp. zn.
21 Cdo 3210/2016). Výsledná paušální sazba tedy musí být přiměřená povaze a
okolnostem projednávané věci a musí přihlížet ke složitosti (obtížnosti) právní
služby poskytnuté advokátem. Přiznaná výše náhrady musí být založena na
objektivních a rozumných důvodech, a mezi touto výší (peněžní částkou) a
právními službami musí existovat stav přiměřenosti, kdy přiznané náklady nesmí
být v nepoměru nejen k povaze a hodnotě daného sporu, nýbrž musí být přiměřené
i při porovnání částek náhrad přisouzených v obdobných typových sporech.
Povinnost nahradit náklady řízení stanovená podle ustanovení § 142 a násl.
o.s.ř. se může v konkrétním případě jevit jako nepřiměřená tvrdost. Ustanovení
§ 150 o.s.ř. proto umožňuje tzv. moderaci náhrady nákladů řízení. Stanoví, že
jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez
vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí
soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Ustanovení §
150 o.s.ř. samozřejmě nelze vykládat tak, že lze kdykoli, bez ohledu na
základní zásady rozhodování o nákladech řízení, nepřiznat náhradu nákladů
úspěšnému účastníku řízení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12.7.2005 sp.
zn. I. ÚS 305/2003). I když rozhodnutí závisí na úvaze soudu, nejde ani zde o
libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných hledisek.
Při úvaze o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné
zvláštního zřetele, přihlíží ustálená soudní praxe zejména k majetkovým,
sociálním, osobním a dalším poměrům účastníků řízení, a to nejen u účastníka,
který by měl náklady řízení hradit, ale také z pohledu poměrů oprávněného
účastníka, k okolnostem, které vedly k uplatnění nároku u soudu prvního stupně
nebo k podání odvolání, k postojům účastníků v průběhu řízení apod. (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.9.2014 sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, který byl
uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 2015 pod č. 24).
Přitom nelze opomenout, že v případě, vystupuje-li v řízení na jedné straně
více účastníků, lze okolnosti subjektivní povahy vztáhnout jen na toho
účastníka, jehož se týkají, takže není vyloučeno, že určená výše nákladů řízení
nemusí být moderována u každého účastníka, popřípadě může být podle zjištěných
okolností u jednotlivých účastníků moderována rozdílně. V každém případě závěr
soudu o výjimečnosti případu a důvodech hodných zvláštního zřetele pro
nepřiznání (snížení) náhrady nákladů řízení se musí opírat o takové zjištěné
okolnosti, pro které by v konkrétním případě bylo nespravedlivé ukládat náhradu
nákladů řízení tomu účastníku, který by měl náklady řízení podle jeho výsledku
hradit, a za kterých by zároveň bylo možné spravedlivě požadovat na oprávněném
účastníku, aby náklady řízení jím vynaložené nesl ze svého.
Z povahy ustanovení § 151 odst. 2 části věty první před středníkem o.s.ř. a
ustanovení § 150 o.s.ř., jak o nich bylo pojednáno výše, vyplývá, že patří k
právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním
normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak
přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě
vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu
okolností, umožňujících s přihlédnutím k individuálním okolnostem případu
hodným mimořádného zřetele vystihnout v konkrétním případě rozsah povinnosti k
náhradě nákladů řízení. Z logiky věci dále vyplývá, že použití mimořádného
zmírňovacího práva podle ustanovení § 150 o.s.ř. přichází v úvahu až po
stanovení výše (účelně vynaložených) nákladů řízení podle hledisek významných
ve smyslu ustanovení § 151 odst. 2 části první věty před středníkem o.s.ř., ale
především, že hlediska, která byla podkladem úvahy o určení výše náhrady
nákladů řízení, nemohou být současně (zároveň) důvodem pro moderaci náhrady
podle ustanovení § 150 o.s.ř.
V posuzovaném případě odvolací soud založil své rozhodnutí na tom, že závěry, z
nichž kromě jiného vycházel nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 25/12, že
přiznané náklady řízení nemohou být nepřiměřené povaze a hodnotě sporu, lze
vztáhnout nejen na případ, byla-li odměna advokáta stanovena podle vyhlášky č.
484/2000 Sb., nýbrž že je třeba z nich vycházet i tehdy, vyplývá-li odměna
advokáta z vyhlášky č. 177/1996 Sb. Z toho pak odvíjel své další úvahy
vyúsťující v závěr, že v daném případě „odměnu za zastupování advokátem ve výši
přiznané soudem prvního stupně nelze považovat za přiměřenou“. Nehodnotí tedy
okolnosti spíše subjektivní povahy (majetkové, sociální, osobní a další poměry
účastníků řízení) u jednotlivých účastníků, nýbrž hodnotí metodiku určení
odměny z hlediska povahy a hodnoty sporu ve vztahu k přiměřenosti odměny
advokátů, která by jim příslušela jak podle advokátního tarifu, tak podle
přísudkové vyhlášky za zastupování v této věci. Úvahu odvolacího soudu nelze
tedy podřadit pod ustanovení § 150 o.s.ř. (jak to činí i dovolatelé), nýbrž pod
ustanovení § 151 odst. 2 části první věty před středníkem o.s.ř. Nesprávnou
právní kvalifikací však není dotčena správnost východisek a postupu odvolacího
soudu, a jeho úvaha vyúsťující v závěr o výši přiměřené odměny advokáta
(advokátů) odpovídá s ohledem na všechny okolnosti případu povaze a hodnotě
věci.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je věcně správné. Protože
nebylo zjištěno, že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo některou z vad
uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o.s.ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř.
nebo v § 229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaných
1), 2), 5) a 6) podle ustanovení § 243d písm. a) o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c
odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobkyně v
něm měla plný úspěch, a má proto proti žalovaným 1), 2), 5) a 6) právo na
náhradu nákladů potřebných před dovolacím soudem k účelnému uplatňování svého
práva.
Náklady žalobkyně potřebné k uplatňování práva v dovolacím řízení spočívají v
paušální sazbě odměny za jejich zastupování advokátem (§ 151 odst. 2 část věty
první před středníkem o.s. ř.) určené dovolacím soudem s přihlédnutím k povaze
a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) poskytnuté právní
služby ve výši 1.000,- Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly
žalobkyni náklady spočívající ve 4 paušálních částkách náhrady výdajů ve výši
300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších
předpisů). Vzhledem k tomu, že zástupce žalobkyně advokát JUDr. Jaroslav
Polanský osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům,
které žalobkyni za dovolacího řízení vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané
hodnoty ve výši 462,- Kč (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 věta druhá o.s.ř.). Z
celkové náhrady nákladů řízení ve výši 2.662,- Kč je každý z dovolatelů povinen
zaplatit žalobkyni jednu čtvrtinu, tj. 666,- Kč, a to k rukám advokáta, který
žalobkyni v dovolacím řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.), do 3 dnů od
právní moci usnesení (§ 160 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. října 2017
JUDr.
Zdeněk Novotný
předseda senátu