21 Cdo 2046/2016
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Romana Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve
věci žalobce JUDr. P. F., zastoupeného JUDr. Milanem Říhou, advokátem se sídlem
v Brně, Nováčkova č. 418/11, proti žalovanému Ing. J. F., o určení dědického
práva, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 5 C 175/2007, o dovolání
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. listopadu 2015, č. j.
18 Co 358/2014-557, takto:
Rozsudek krajského soudu ve výroku, kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu
v Blansku ze dne 28. listopadu 2013, č. j. 5 C 175/2007-492, tak, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a ve výroku o náhradě nákladů
odvolacího řízení se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v
Brně k dalšímu řízení.
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Blansku dne 28.5.2007 (změněnou
se souhlasem soudu) domáhal určení, že „je dědicem ze zákona po zůstavitelce Z.
F., z důvodu, že závěť ze dne 14.2.2005, závěť ze dne 2.6.2005 a listina o
vydědění ze dne 2.6.2005 jsou neplatné“. Uvedl, že „v rámci dědického řízení se
dozvěděl, že jeho matka zanechala dvě závěti a listinu o jeho vydědění“, že „ve
starší závěti za dědice veškerého svého majetku, který bude ke dni smrti
vlastnit, ustanovila žalovaného, který je jejím synem, a ten mu měl vyplatit na
jeho dědický podíl částku odpovídající 40 % dědictví, a to v penězích“, že
„tuto závěť ovšem zrušila závětí ze dne 2.6.2005“, v níž „ustanovila „za dědice
veškerého svého majetku, který bude ke dni úmrtí vlastnit, ať se skládá z
čehokoliv a nachází se kdekoliv, žalovaného“, že „v listině o vydědění ho jako
svého syna vyděďuje dle ust. § 469a odst. 1 písm. a) a b) občanského zákoníku“,
že „nebyla při pořizování závětí a listiny o vydědění duševně zdravá“, že „z
tohoto důvodu jsou obě závěti i listina o vydědění neplatné“ a že „navíc, co se
listiny o vydědění týče, skutečnosti, uvedené jako důvody vydědění, nejsou
pravdivé“.
Okresní soud v Blansku rozsudkem ze dne 28.11.2013, č.j. 5 C 175/2007-492,
určil, že žalobce je dědicem ze zákona po zůstavitelce Z. F., zemřelé dne
6.11.2005 (výrok I.), a rozhodl, že žalovaný je povinen nahradit žalobci
náklady řízení ve výši 24.772,- Kč k rukám právního zástupce žalobce JUDr.
Milana Říhy, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.), a že žalovaný
je rovněž povinen zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Blansku
náklady znalečného ve výši 16.122,- Kč, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku
(výrok III.). Soud prvního stupně zrekapituloval dosavadní průběh řízení
zejména tak, že původně žalobce „žalobou ze dne 28.5.2007 navrhoval, aby bylo
určeno, že závěť ze dne 14.2.2005, závěť ze dne 2.6.2005 a listina o vydědění z
téhož dne jsou neplatné“, že však „v mezidobí, přípisem ze dne 11.9.2008,
změnil návrh na zahájení řízení s tím, aby bylo určeno, že je dědicem ze zákona
po zůstavitelce Z. F., z důvodu, že závěť ze dne 14.2.2005, závěť ze dne
2.6.2005 a listina o vydědění ze dne 2.6.2005 jsou neplatné“, že „změna žaloby
byla soudem připuštěna usnesením ze dne 11.5.2009, č.j. 5 C 175/2007-126“, že
„závěť ze dne 14.2.2005 byla zrušena závětí ze dne 2.6.2005“, neboť „závěť se
zrušuje mj. platnou závětí pozdější“, že tedy „po provedené změně žaloby
navrhoval, aby soud určil, že je dědicem ze zákona a není zůstavitelkou platně
vyděděn, neboť závěť zůstavitelky a listina o vydědění ze dne 2.6.2005 jsou
neplatné“, a uzavřel, že takto „navrhovaným žalobním petitem je vázán“.
Vycházel ze zjištění, že „nebylo prokázáno, že by zůstavitelka v době pořízení
závěti ze dne 2.6.2005 a listiny o vydědění téhož dne trpěla takovou duševní
poruchou, která by ji k tomuto úkonu činila neschopnou“, že „byla schopna
posoudit následky svého jednání jak vůči žalobci, tak i vůči žalovanému“, že
„svědeckými výpověďmi skutečnosti uváděné jako důvod vydědění prokázány
nebyly“, že „žalobce sice pobýval v zahraničí, se zůstavitelkou však byl v
písemném kontaktu, což je prokázáno korespondencí, kterou žalobce soudu
předložil“, že „zůstavitelka si na chování žalobce nestěžovala, jak vyplývá ze
svědecké výpovědi, běžné domácí práce zvládala a pokud se žalobce ve 20 letech
odstěhoval do svého bytu, bylo to v době, kdy i žalovaný již nežil s rodiči ve
společné domácnosti“, a že „to, že by žalobce pohřbu otce zneužil k vyřízení
svých domnělých osobních účtů, nebylo svědecky prokázáno“. Přiznání práva na
náhradu nákladů řízení žalobci a rozhodnutí o povinnosti žalovaného zaplatit
státu náklady v souvislosti s vypracováním znaleckého posudku a účastí jeho
zpracovatele na soudním jednání odůvodnil odkazem na ustanovení § 142 odst. 1 a
§ 148 o.s.ř.
Okresní soud v Blansku – s ohledem na skutečnost, že „žalovaný podal dne
27.12.2013 odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Blansku č.j. 5 C
175/2007-492 ze dne 28.11.2013“ – usnesením ze dne 16.9.2014, č.j. 5 C
175/2007-535, přiznal žalovanému pro odvolací řízení úplné osvobození od
soudních poplatků. Vycházel ze zjištění, že „z potvrzení předloženého
žalovaným vyplývá, že je v současné době bez zaměstnání a pobírá dávky státní
sociální podpory ve výši 3.410,- Kč – příspěvek na živobytí a ve výši 2.809,-
Kč – příspěvek na bydlení“, že „jako svůj majetek uvedl rodinný dům v k.ú. K.,
na který má exekuci“, že „jako svoje náklady na bydlení žalovaný uvedl částku
1.100,- Kč na el. energii a 100,- Kč na odpady“ a že „současně uvedl, že není
zaměstnán pro svůj nepříznivý zdravotní stav po operaci srdce v roce 2012“, a
uzavřel, že „nelze na základě dosavadního průběhu hovořit o svévolném nebo
zřejmě bezúspěšném uplatňování nebo bránění práva žalovaným“.
K odvolání žalobce i žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne
19.11.2015, č.j. 18 Co 358/2014-557, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I.
potvrdil a ve výroku II. a III. změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů řízení a že se „České republice“ náhrada nákladů řízení
nepřiznává (výrok I.); dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud, vycházeje z mezí, v nichž
se žalovaný a žalobce přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně domáhali, se
ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že „nejsou dány důvody
vydědění žalobce (označené zůstavitelkou)“ a že „žalobce je dědicem ze zákona
po zůstavitelce Z. F.“. Co se týče náhrady nákladů řízení, odvolací soud je
však toho názoru, že „žalobce byl se žalobou na určení, že je dědicem ze zákona
po zůstavitelce Z. F., úspěšný, proto by měl podle § 142 o.s.ř. právo na
náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování tohoto práva“, že však „je na
místě aplikovat ustanovení § 150 o.s.ř. (podle něhož, jsou-li tu důvody hodné
zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo
zčásti přiznat), když důvody hodné zvláštního zřetele spatřuje právě v tom, že
žalobce neprokázal své tvrzení o nezpůsobilosti zůstavitelky pořídit 2.6.2005
závěť a vydědění, prokázáno bylo pouze to, že důvody, kterými zůstavitelka
odůvodnila jeho vydědění, neodpovídají zákonným důvodům pro vydědění“, a proto
že „již nebylo třeba se dále zabývat tím, zda výše náhrady nákladů řízení,
kterou žalobci přiznal soud prvního stupně, byla stanovena správně, jak
požadoval svým odvoláním žalobce“. Podle odvolacího soudu nelze uložit
žalovanému ani povinnost k náhradě nákladů řízení státu (znalečné), a to
vzhledem k tomu, že mu usnesením soudu prvního stupně ze dne 16.9.2014, č.j 5 C
175/2007-535, bylo přiznáno úplné osvobození od soudních poplatků a že podle §
148 o.s.ř. má stát podle výsledků řízení proti účastníkům právo na náhradu
nákladů řízení, které platil, právě jen tehdy, pokud u nich nejsou předpoklady
pro osvobození od soudních poplatků.
Proti rozsudku odvolacího soudu v části, ve které bylo rozhodnuto o tom, že se
žádnému z účastníků nepřiznává náhrada nákladů řízení před soudem prvního
stupně (ani soudem odvolacím), podal žalobce dovolání. Namítá, že odvolací soud
„správně uvedl, že podle § 142 odst. 1 o.s.ř. strana ve sporu úspěšná má právo
na náhradu nákladů řízení, nesprávně se však domnívá, že je vhodné aplikovat §
150 o.s.ř., podle něhož mu nebyla náhrada nákladů řízení přiznána, a to
vzhledem k tomu, že se mu nepodařilo prokázat své tvrzení o zdravotní
nezpůsobilosti zůstavitelky pořídit závěť“. Dále argumentuje tím, že „tvrzený
neúspěch v prokazování nezpůsobilosti jeho matky byl jen dílčím krokem, na
výsledek nemohl mít a taky neměl žádný vliv“, že „smyslem sporu nebylo prokázat
duševní nemoc jeho matky“, že „smyslem bylo dosáhnout neplatnosti závěti a stát
se dědicem“, že „výsledek je jednoznačný, neboť nelze být dědicem a současně
jím nebýt“, a že „se soud tedy mýlí, když uvádí, že v předchozím řízení uspěl
jen částečně“. Navrhuje, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu ve
výrocích o náhradě nákladů řízení tak, že „žalobci přiznává náhradu nákladů
řízení, a to ve výši 54.628,- Kč (podle vyúčtování ze dne 4.12.2013), dále
navýšených o náklady, které jeho straně vznikly, resp. vzniknou od té doby do
konce daného soudního řízení“.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31.12.2013 (dále jen „o.s.ř.“), neboť řízení ve věci bylo zahájeno
přede dnem 1.1.2014 (srov. Čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po
zjištění, že dovolání směřující proti výrokům, jimiž odvolací soud nepřiznal
žalobci náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř.,
se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
Dovolání podle § 237 není přípustné a) ve věcech upravených zákonem o rodině,
ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo
pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné
osvojení, b) ve věcech mezinárodních únosů dětí podle mezinárodní smlouvy,
která je součástí právního řádu, nebo podle přímo použitelného předpisu
Evropských společenství, c) ve věcech upravených zákonem o registrovaném
partnerství, d) proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným
výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, ledaže
jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci
uvedené v § 120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží, e) ve
věcech odkladu provedení výkonu rozhodnutí nebo exekuce, f) proti usnesením,
proti nimž je přípustná žaloba pro zmatečnost podle § 229 odst. 4, g) proti
usnesením, kterými bylo rozhodnuto o předběžném opatření, pořádkovém opatření,
znalečném nebo tlumočném.
V projednávané věci se odvolací soud zabýval otázkou, zda lze důvody hodné
zvláštního zřetele, které by opodstatňovaly výjimečné nepřiznání náhrady
nákladů řízení podle ustanovení § 150 o.s.ř., spatřovat v tom, že v řízení o
určení dědického práva jinak úspěšný žalobce neprokázal své tvrzení o
nezpůsobilosti zůstavitelky pořídit závěť a listinu o vydědění ze dne 2.6.2005.
Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na otázce
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, a protože v souzené věci nejde o případ
uvedený v ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o.s.ř., neboť dovoláním napadeným
výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto o peněžitém plnění
převyšujícím 50.000,- Kč [jestliže odvolací soud rozhodl, že se žádnému z
účastníků nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně
ani soudem odvolacím, je pro posouzení, zda dovoláním napadeným výrokem bylo
rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, určující výše nákladů
řízení, jejichž náhrada byla dovolateli takto odepřena (obdobně srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.11.2013, sp. zn. 29 ICdo 34/2013)],
dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání žalobce proti
výrokům, jimiž mu odvolací soud nepřiznal náhradu nákladů řízení před soudem
prvního stupně ani soudem odvolacím, je podle ustanovení § 237 o.s.ř.
přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch,
přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění
práva proti účastníku, který ve věci plný úspěch neměl.
Podle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. měl-li účastník ve věci úspěch jen
částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z
účastníků nemá na náhradu nákladů právo.
Podle ustanovení § 224 odst. 1 o.s.ř. ustanovení o nákladech řízení před soudem
prvního stupně platí přiměřeně i pro řízení odvolací.
Podle ustanovení § 150 o.s.ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo
odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s
mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení
zcela nebo zčásti přiznat.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že v odvolacím řízení nemusí odvolací soud
výjimečně přiznat náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně nebo
náhradu nákladů odvolacího řízení anebo náhradu nákladů řízení před soudy obou
stupňů mimo jiné tehdy, jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele. Úvaha soudu
o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního
zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Odvolací
soud při tomto posuzování přihlíží – obdobně jako soud prvního stupně – v první
řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům účastníků řízení, a to
nejen účastníka, který by měl náklady řízení hradit, ale také oprávněného
účastníka, významné jsou pak rovněž okolnosti, které vedly k uplatnění nároku u
soudu prvního stupně nebo k podání odvolání, postoj účastníků v průběhu řízení
apod. Závěr odvolacího soudu o výjimečnosti případu a důvodech hodných
zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení se musí opírat o
takové zjištěné okolnosti, pro které by v konkrétním případě bylo nespravedlivé
ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, jenž by měl náklady řízení podle
jeho výsledku hradit, a za kterých by zároveň bylo možné spravedlivě požadovat
na oprávněném účastníku, aby náklady řízení jím vynaložené nesl ze svého. Nejde
přitom o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných hledisek.
Předpoklady pro nepřiznání náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně a
před soudem odvolacím se posuzují samostatně. To, že jsou tyto předpoklady dány
v řízení u soudu prvního stupně, neznamená, že musí být shledány i v řízení
odvolacím. Z povahy odvolacího řízení, v němž je přezkoumáváno rozhodnutí soudu
prvního stupně z hlediska jeho věcné správnosti a bezvadnosti řízení, které
předcházelo jeho vydání, naopak vyplývá, že nepřiznání náhrady nákladů
odvolacího řízení za přiměřeného použití ustanovení § 150 o.s.ř. má být – ve
srovnání s náhradou nákladů řízení před soudem prvního stupně - jen zcela
výjimečným a ojedinělým opatřením (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ČR
dne 25.9.2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, uveřejněný ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 24, ročník 2015).
Z obsahu spisu v projednávané věci v první řadě vyplývá, že odvolací soud
nepostupoval v souladu s výše uvedenými zásadami, když se při posuzování
konkrétních okolností věci majetkovými, sociálními, osobními ani dalšími poměry
účastníků řízení nijak nezabýval a zohlednil pouze okolnost, která vedla k
soudnímu uplatnění nároku (a to, že žalobce tvrdil nezpůsobilost zůstavitelky
pořídit závěť a listinu o vydědění ze dne 2.6.2005, toto tvrzení však
neprokázal). Ve sporných řízeních bezpochyby je potenciální neúspěch ve věci
„rizikem“ podané žaloby, které nese žalobce, jímž v řízení vyvolaném na základě
odkazu podle § 175k odst. 2 o.s.ř. je navíc právě ten, jehož dědické právo se
jeví jako méně pravděpodobné (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne
23.8.2016, sp. zn. 21 Cdo 3217/2015). Navíc, jak sám žalobce potvrdil, motivací
k zahájení soudního řízení v tomto případě nebylo prokázat duševní nemoc
zůstavitelky, ale stát se dědicem. Proto za situace, kdy odvolací soud vycházel
pouze z okolnosti vedoucí k uplatnění nároku žalobce, která byla významná jen
pro posouzení věci samé (jako otázka předběžná), v níž však nakonec stejně
dospěl k tomu, že žalobce dědicem po zůstavitelce je (byť v jiném rozsahu, než
bylo žalobou požadováno), prozatím – vzhledem k tomu, že odvolacím soudem
nebyly nijak zkoumány poměry účastníků řízení a že nelze pouze automaticky
přihlížet ke zjištěním provedeným soudem prvního stupně v souvislosti s
přiznáním úplného osvobození žalovaného od soudních poplatků pro odvolací
řízení a dovozovat z nich dopad na stanovení náhrady nákladů řízení před soudy
obou stupňů – není možné přisvědčit závěru o možnosti výjimečného nepřiznání
nákladů řízení (před soudy obou stupňů) žalobci a z důvodů uvedených níže je
naopak namístě uplatnit zásadu úspěchu ve věci (§ 142 o.s.ř.).
Úspěch ve věci je obecně poměřitelný okolností, zda žalobce byl shledán dědicem
po zůstavitelce. Nicméně i v případě sporu vyvolaného žalobou podle § 175k
odst. 2 o.s.ř. je základním východiskem pro výpočet náhrady nákladů řízení
předmět řízení vymezený žalobou. V tomto ohledu z obsahu spisu vyplývá, že
žalobce, který se domáhal neplatnosti závěti pořízené ve prospěch žalovaného a
neplatnosti svého vydědění, de facto vznesl nárok na celý svůj zákonný dědický
podíl po zůstavitelce. Odvolací soud (i soud prvního stupně) však určily jeho
dědické právo kvantitativně jinak. Vycházely z toho, že závěť ve prospěch
žalovaného je platná a neplatné je pouze vydědění žalobce, určily tedy dědické
právo žalobce v rozsahu ? jeho zákonného dědického podílu po zůstavitelce jako
podílu zletilého neopomenutelného dědice (§ 479 obč. zák.). Je proto zřejmé, že
dovolateli nelze dát za pravdu, pokud namítá, že „výsledek je jednoznačný,
neboť nelze být dědicem a současně jím nebýt“, a že „se soud tedy mýlí, když
uvádí, že v předchozím řízení uspěl jen částečně“, protože v řízení o žalobě
podle § 175k odst. 2 o.s.ř. soud svým rozhodnutím o sporných otázkách
týkajících se žalobou požadovaného určení dědického práva v podstatě vymezuje
„mantinely“, v jakých lze poté v dědickém řízení nabytí dědictví žalobci
potvrdit (k tomu dále srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 6.1.2017, sp.
zn. 21 Cdo 679/2016).
Je tedy zjevné, že v posuzovaném případě nejde o situaci, kdy by bylo žalobě
zcela vyhověno. Tento závěr nelze automaticky dovozovat ze skutečnosti, že
soudy ve svých rozhodnutích existenci dědického práva žalobce určily. Na
základě porovnání nároku vzneseného žalobcem v žalobě a toho, jak o něm bylo
rozhodnuto, lze proto uzavřít, že žalobce byl ve věci úspěšný pouze zčásti,
zčásti pak úspěch neměl. Částečný úspěch ve věci přitom může mít i takový dopad
na stanovení náhrady nákladů řízení, že soud vysloví, že žádný z účastníků nemá
na náhradu nákladů právo (srov. § 142 odst. 2 in fine o.s.ř.).
S ohledem na výše uvedené má však dovolací soud za to, že závěr odvolacího
soudu, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před
soudem prvního stupně (ani soudem odvolacím), je za situace, kdy odvolací soud
nezkoumal majetkové, sociální, osobní a další poměry účastníků řízení (v
souvislosti s aplikací ust. § 150 o.s.ř.) a kdy nic nenasvědčuje ani tomu, že
by přihlédl k výsledkům řízení v projednávané věci a řádně je zhodnotil (v
souvislosti s případnou aplikací ust. § 142 odst. 2 o.s.ř.), předčasný, a proto
také nesprávný.
Z toho vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není v dovoláním napadených
výrocích o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a o náhradě
nákladů odvolacího řízení (prozatím) správný. Protože nejsou dány podmínky pro
zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a
ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky jej v
uvedených výrocích zrušil (§ 243e odst. 1 o.s.ř.) a věc v tomto rozsahu vrátil
odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Brně) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta
první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o
nákladech řízení rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a
dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a §
243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. dubna 2017
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu