21 Cdo 2077/2014
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Ljubomíra Drápala v
právní věci žalobce A04 OMEGA, s. r. o. se sídlem v Praze 10 – Strašnicích,
Korytná č. 1538/4, IČO 26853931, zastoupeného Mgr. Janem Válkem, advokátem se
sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Havlíčkova č. 1680/13, proti žalovaným 1) P.
S., a 2) Ing. R. M., zastoupenému Mgr. Janem Bouckým, advokátem se sídlem v
Praze 2 – Novém Městě, V tůních č. 1636/1, o určení vlastnictví a o neúčinnost
kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 5 C 179/2012, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. října 2013
č. j. 26 Co 325/2013-243, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 16. dubna
2013 č. j. 5 C 179/2012-206 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v
Příbrami k dalšímu řízení.
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Příbrami dne 31. 10. 2012
domáhal, aby bylo určeno, že žalovaný 1) je „výlučným“ vlastníkem pozemku parc.
č. st. 6, pozemku parc. č. 62/5, pozemku parc. č. 231 a budovy č. e. 58
postavené na pozemku parc. č. st. 6, vše zapsáno v katastru nemovitostí u
Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Příbram na
listu vlastnictví č. 424 pro katastrální území H. a obec Ch., část obce H.,
eventuálně aby bylo určeno, že kupní smlouva uzavřená dne 23. 6. 2011 mezi
žalovaným 1) jako prodávajícím a žalovaným 2) jako kupujícím, kterou byly tyto
nemovitosti převedeny na žalovaného 2), je vůči žalobci právně neúčinná. Žalobu
zdůvodnil zejména tím, že má vůči žalovanému 1) vykonatelnou pohledávku ve výši
3.350.000,- Kč s příslušenstvím ze směnky vystavené dne 15. 12. 2010 a splatné
dne 30. 4. 2011, která mu byla postoupena M. D. a která mu byla přiznána
směnečným platebním rozkazem Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2011 č. j.
7 Cm 381/2011-13, jenž nabyl právní moci dne 7. 1. 2012 a podle něhož byla
usnesením Okresního soudu v Příbrami ze dne 22. 3. 2012 č. j. 22 EXE
632/2012-18 nařízena exekuce. Dne 23. 6. 2011 žalovaný 1) uzavřel se žalovaným
2) kupní smlouvu, kterou žalovanému 2) prodal uvedené nemovitosti za kupní cenu
4.100.000,- Kč, jež měla být uhrazena započtením vzájemných pohledávek
žalovaných. Žalovaný 1) předmětné nemovitosti užívá i po jejich „prodeji“
žalovanému 2), a to „prakticky zdarma“, neboť žalovaný 2) mu je pronajal
nájemní smlouvou ze dne 2. 5. 2012 za nájemné, které mělo být hrazeno „formou
údržby, zhodnocování pronajatého bytu a prováděním jednotlivých prací na
základě dohod smluvních stran“. Žalobce má za to, že žalovaní ve skutečnosti
neměli v úmyslu převést vlastnické právo k nemovitostem ze žalovaného 1) na
žalovaného 2), ale že jejich cílem bylo tyto nemovitosti „na oko“ přepsat na
žalovaného 2) a tím znemožnit uspokojení pohledávky žalobce za žalovaným 1).
Kupní smlouva ze dne 23. 6. 2011 je proto podle názoru žalobce neplatná jednak
pro nedostatek vážnosti vůle jejích účastníků, jednak proto, že svým účelem
odporuje zákonu, neboť ji žalovaní uzavřeli v úmyslu zkrátit možnost uspokojení
pohledávky žalobce. Pro případ, že soud dojde k závěru, že uvedená kupní
smlouva je platným právním úkonem, „dovolává se“ žalobce její právní
neúčinnosti vůči němu, neboť žalovaný 1) tímto právním úkonem zkrátil žalobce
jako svého věřitele a tento úmysl musel být žalovanému 2) znám, protože
žalovaný 2) předmětné nemovitosti žalovanému 1) „v podstatě obratem de facto
bezplatně pronajal“.
Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 16. 4. 2013 č. j. 5 C 179/212-206
zamítl žalobu a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit na náhradě nákladů
řízení žalovanému 1) 12.856,47 Kč k rukám advokáta JUDr. Petra Topinky a
žalovanému 2) 26.378,- Kč. Poté, co shledal „zákonné podmínky pro rozhodnutí
podle § 80 písmeno c) o. s. ř.“, dospěl k závěru, že kupní smlouva uzavřená
mezi žalovanými dne 23. 6. 2011 není neplatným právním úkonem ve smyslu
ustanovení § 39 občanského zákoníku, neboť žalobce neprokázal, že by byla
uzavřena v úmyslu zkrátit možnost uspokojení pohledávky žalobce, že nebylo
prokázáno, že by některý z účastníků „byl nucen“ k jejímu uzavření, a že byla
učiněna srozumitelně. Dovodil, že se nejedná ani o relativně neúčinný právní
úkon podle ustanovení § 42a občanského zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že by
žalovaný 2) věděl o pohledávce žalobce a o úmyslu žalovaného 1) zkrátit její
uspokojení. Skutečnost, že k uzavření kupní smlouvy došlo v době předcházející
vydání exekučního titulu (směnečného platebního rozkazu Městského soudu v Praze
ze dne 30. 11. 2011 č. j. 7 Cm 381/2011-13) a nařízení exekuce, podle názoru
soudu prvního stupně „vylučuje povědomí žalovaného 2) o nároku žalobce a úmyslu
zkrátit věřitele“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 10. 2013 č. j. 26
Co 325/2013-243 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil žalobci
povinnost zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení žalovanému 1) 6.776,-
Kč k rukám advokáta JUDr. Petra Topinky a žalovanému 2) 6.776,- Kč k rukám
advokáta Mgr. Jana Bouckého. Dovodil, že skutečnosti zjištěné v řízení
neodůvodňují závěr, že by kupní smlouva ze dne 23. 6. 2011 byla uzavřena „na
oko“ (že by projevený právní úkon nebyl v souladu se „skutečnou vnitřní vůlí
smluvních stran“), neboť kupní smlouva „byla realizována a vlastnické právo k
předmětným nemovitostem bylo podle této smlouvy ve prospěch žalovaného 2) do
katastru nemovitostí vloženo“ a tvrzení žalobce, že pohledávka žalovaného 2) za
žalovaným 1) z titulu smlouvy o půjčce, kterou měla být uhrazena kupní cena,
„neexistovala“, protože i „smlouva o půjčce byla uzavřena pouze ‚na oko‘, když
k reálnému předání předmětu půjčky nikdy nedošlo“, není za těchto okolností
„způsobilé prokázat rozpor vnitřní vůle smluvních stran s projeveným právním
úkonem“. Shledal, že vyřešení otázky, zda „zaplacením formou započtení vzájemné
pohledávky nedochází ke krácení případných věřitelů“, nemá žádný právní význam
pro posouzení skutečné vůle smluvních stran. Souhlasil se závěrem soudu prvního
stupně, že nebyly splněny podmínky odporovatelnosti podle ustanovení § 42a
občanského zákoníku, neboť žalovanému 2) nebyl znám „případný“ úmysl žalovaného
1) zkrátit své věřitele. Odvolací soud v tomto směru vycházel ze zjištění, že
pohledávka žalobce vznikla v souvislosti s jiným druhem podnikání žalovaného 1)
[provoz autobazaru], než v jakém měl „podnikatelské vztahy“ s žalovaným 2)
[provoz výherních automatů], že v době uzavření kupní smlouvy „nebyl ještě ani
vydán exekuční titul“ a že nebyly prokázány „nadstandardní přátelské vztahy“
žalovaných. Uzavřel, že vzhledem k nevědomosti žalovaného 2) v době uzavírání
kupní smlouvy o případném úmyslu žalovaného 1) zkrátit uspokojení pohledávky
žalobce či jiných věřitelů „nelze logicky uvažovat ani o tom, že by se žalobci
podařilo prokázat, že by oba žalovaní uzavírali tuto smlouvu přímo s tímto
úmyslem“, a že by proto byla kupní smlouva absolutně neplatná pro rozpor se
zákonem podle ustanovení § 39 občanského zákoníku.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Vytýká
odvolacímu soudu, že se nezabýval údajným poskytnutím půjčky žalovaným 2)
žalovanému 1), bezplatným užíváním předmětných nemovitostí žalovaným 1) po
jejich údajném prodeji, jeho vystěhováním po podání žaloby nebo zřízením
trvalého bydliště žalovaného 1) v nich. Namítá, že vklad vlastnického práva do
katastru nemovitostí je zákonnou podmínkou pro jeho vznik, avšak „v žádném
případě neprokazuje skutečnou vůli smluvních stran takový úkon učinit“. Má za
to, že žalovaný 2) si s ohledem na skutečnosti, které byly v řízení prokázány,
musel být dobře vědom finanční tísně, tj. i dalších dluhů žalovaného 1), a že
proto žalovaní uzavřeli kupní smlouvu ze dne 23. 6. 2011 v úmyslu zkrátit
možnost uspokojení vykonatelné pohledávky žalobce (i dalších věřitelů).
Dovolatel poukazuje na skutečnost, že s ohledem na zaplacení kupní ceny
předmětných nemovitostí započtením na údajnou pohledávku žalovaného 2) se
žalovanému 1) nedostalo reálného protiplnění za převáděné nemovitosti, a že je
proto kupní smlouva právním úkonem zkracujícím věřitele žalovaného 1). Žalobce
navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc vrátil
k dalšímu řízení.
Žalovaný 2) navrhl, aby dovolací soud zamítl dovolání žalobce, neboť podle jeho
názoru dovolání není přípustné a rozsudek odvolacího soudu je věcně správný.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení bylo zahájeno přede
dnem 1. 1. 2014 (srov. Čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno
(správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu - jak vyplývá z
ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. - nepodléhá), že
žalovaný 1) se směnkou vystavenou dne 15. 12. 2010 zavázal zaplatit M. D. do
30. 4. 2011 částku 3.350.000,- Kč a že tento závazek nesplnil. M. D. smlouvou
ze dne 17. 6. 2011 postoupila svou pohledávku ze směnky žalobci a dopisem z
téhož dne postoupení pohledávky oznámila žalovanému 1). Směnečným platebním
rozkazem Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2011 č. j. 7 Cm 381/2011-13,
který nabyl právní moci dne 7. 1. 2012, bylo žalovanému 1) uloženo zaplatit
žalobci směnečný peníz 3.350.000,- Kč a příslušenství. K uspokojení pohledávky
žalobce podle uvedeného směnečného platebního rozkazu byla usnesením Okresního
soudu v Příbrami ze dne 22. 3. 2012 č. j. 22 EXE 632/2012-18 nařízena exekuce.
Kupní smlouvou ze dne 23. 6. 2011 žalovaný 1) prodal žalovanému 2) předmětné
nemovitosti v katastrálním území H. za kupní cenu ve výši 4.100.000,- Kč, která
měla být podle dohody účastníků kupní smlouvy uhrazena započtením na pohledávku
žalovaného 2) za žalovaným 1) ze smlouvy o půjčce ve výši 5.000.000,- Kč, již
měl žalovaný 2) poskytnout žalovanému 1) v období srpen – září 2010. Vklad
práva podle této smlouvy byl povolen rozhodnutím Katastrálního úřadu pro
Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Příbram ze dne 4. 7. 2011 s právními
účinky vkladu ke dni 24. 6. 2011. Nájemní smlouvou ze dne 2. 5. 2012 žalovaný
2) pronajal předmětné nemovitosti žalovanému 1) na dobu neurčitou s tím, že
nájemné bude hrazeno „formou údržby a zhodnocování pronajatého bytu“. Žalobce v
řízení tvrdil, že žalovaný 2) půjčku ve výši 5.000.000,- Kč žalovanému 1)
neposkytl a že žalovaní ve skutečnosti neměli v úmyslu převést vlastnické právo
k nemovitostem ze žalovaného 1) na žalovaného 2), ale že jejich cílem bylo tyto
nemovitosti „na oko“ přepsat na žalovaného 2) a tím znemožnit uspokojení
pohledávky žalobce za žalovaným 1). Domáhal se proto určení, že žalovaný 1) je
(vzhledem k neplatnosti kupní smlouvy) vlastníkem předmětných nemovitostí, a
pro případ, že by kupní smlouva byla shledána platnou, učení její právní
neúčinnosti vůči němu, neboť žalovaný 1) tuto smlouvu uzavřel v úmyslu zkrátit
žalobce jako svého věřitele a tento úmysl musel být žalovanému 2) znám.
Za tohoto skutkového stavu závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné
na vyřešení otázky hmotného práva, za jakých podmínek může věřitel odporovat
smlouvě uzavřené mezi dlužníkem a třetí osobou. Protože odvolací soud se při
řešení této právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s.
ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné.
Na projednávanou věc je třeba i v současné době – vzhledem k době uzavření
kupní smlouvy, jejíž platnost, eventuálně relativní neúčinnost má být posouzena
– použít zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů,
účinný do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“).
Podle ustanovení § 42a odst. 1 obč. zák. se věřitel může domáhat, aby soud
určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné
pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné; toto právo má věřitel i tehdy,
je-li nárok vůči dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo
byl-li již uspokojen.
Podle ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. odporovat je možné právním úkonům,
které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele,
musel-li být tento úmysl druhé straně znám, a právním úkonům, kterými byli
věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi
dlužníkem a osobami jemu blízkými (§ 116 a § 117 obč. zák.), nebo které dlužník
učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá
strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla
poznat.
Podle ustanovení § 42a odst. 3 obč. zák. právo odporovat právním úkonům lze
uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl
z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch.
Podle ustanovení § 42a odst. 4 obč. zák. právní úkon, kterému věřitel s
úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat
uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným úkonem ušlo z dlužníkova
majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z
tohoto úkonu prospěch.
Smyslem žaloby podle ustanovení § 42a obč. zák. (odpůrčí žaloby) je - uvažováno
z pohledu žalujícího věřitele - dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo
určeno, že je vůči němu neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon, jenž zkracuje
uspokojení jeho vymahatelné pohledávky. Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí
žalobě vyhověno, pak představuje podklad k tomu, že se věřitel může na základě
titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního titulu), vydaného proti
dlužníku, domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co
odporovaným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to
nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, s níž nebo v jejíž prospěch byl právní
úkon učiněn. V případě, že uspokojení věřitele z tohoto majetku není dobře
možné, musí se věřitel - místo určení neúčinnosti právního úkonu - domáhat, aby
mu ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka vznikl prospěch, vydal
takto získané plnění. Odpůrčí žaloba je tedy právním prostředkem sloužícím k
uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v řízení o výkon rozhodnutí
(exekučním řízení), a to postižením věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot,
které odporovaným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku, popřípadě vymožením
peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného
právního úkonu (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999 sp. zn.
2 Cdon 1703/96, uveřejněný pod č. 26 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 2000).
K odpůrčí žalobě je aktivně věcně legitimován (§ 42a odst. 1 obč. zák.)
věřitel, jehož pohledávka za dlužníkem je vymahatelná (srov. též rozsudek
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 11. 1996 sp. zn. 15 Co 714/95,
uveřejněný pod č. 12 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998),
jestliže dlužníkovy právní úkony zkracují její uspokojení. Věřitelem je ten,
kdo má za dlužníkem pohledávku (ať splatnou či nesplatnou, popř. budoucí).
Vymahatelnou se rozumí taková pohledávka, jejíž splnění lze vynutit cestou
výkonu rozhodnutí (exekuce), tj. pohledávka, která byla věřiteli přiznána
vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon
rozhodnutí (exekuci). Dlužníkovy právní úkony zkracují pohledávku věřitele
zejména tehdy, jestliže vedou ke zmenšení majetku dlužníka a jestliže v
důsledku nich nastalé zmenšení majetku má současně za následek, že věřitel
nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, ačkoliv - nebýt
těchto úkonů - by se z majetku dlužníka alespoň zčásti uspokojil (srov. též
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2002 sp. zn. 21 Cdo 549/2001,
uveřejněný pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002).
Břemeno tvrzení a důkazní břemeno o tom, že pohledávka je vymahatelná a že
dlužníkovy právní úkony objektivně zkracují její uspokojení, nese věřitel.
Pasivní věcná legitimace k odpůrčí žalobě je upravena v ustanovení § 42a odst.
3 obč. zák. Žaloba o určení, že dlužníkův právní úkon je vůči věřiteli
neúčinný, může být úspěšná jen tehdy, byla-li podána vůči osobě, s níž nebo v
jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. Žaloba o zaplacení peněžité náhrady,
která je opodstatněná - jak plyne z ustanovení § 42a odst. 4 obč. zák. - tehdy,
není-li dobře možné uspokojení věřitele z toho, co odporovatelným právním
úkonem ušlo z dlužníkova majetku, musí směřovat vůči osobě, které vznikl z
odporovatelného právního úkonu dlužníka prospěch.
Podmínky, za nichž věřitel může odporovat právním úkonům dlužníka, uvádí
ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. Z toho, jak vymezuje podmínky
odporovatelnosti právním úkonům dlužníka, nevyplývá, že by předpokladem
odporovatelnosti muselo být zkrácení uspokojení již vymahatelné pohledávky
věřitele nebo splatné pohledávky věřitele. Protože je možné odporovat právním
úkonům dlužníka, které zkracují věřitele (učiněným v úmyslu zkrátit věřitele),
postačuje, aby dlužník sledoval svým jednáním zkrácení jakékoliv pohledávky
svého věřitele; není vůbec rozhodné, zda šlo o pohledávku splatnou či
nesplatnou, popřípadě budoucí, nebo zda pohledávka byla vymahatelnou. Pro
uplatnění odporu je z tohoto hlediska významné jen to, že věřitel skutečně má
vůči dlužníku pohledávku (tedy že je jeho věřitelem) a že dlužník učinil právní
úkon v úmyslu zkrátit její uspokojení, tj. že svým právním úkonem úmyslně
nastolil takový stav, který věřiteli znemožňuje nebo ztěžuje uspokojení jeho
pohledávky z dlužníkova majetku. Požadavek, aby žalující věřitel měl
vymahatelnou pohledávku, je otázkou věcné legitimace; k tomu, aby žalující
věřitel byl věcně legitimován, postačuje, aby jeho pohledávka za dlužníkem byla
vymahatelnou alespoň v době rozhodnutí soudu o jím podané odpůrčí žalobě (srov.
též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 1999 sp. zn. 31 Cdo 1704/98, který
byl uveřejněn pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000).
Odporovatelným je - jak dále vyplývá z ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. -
takový právní úkon dlužníka, který učinil v posledních třech letech v úmyslu
zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám; břemeno
tvrzení a důkazní břemeno v tomto směru nese věřitel. Jsou-li „druhou stranou“
v právním úkonu s dlužníkem osoby dlužníkovi blízké (například osoby uvedené v
ustanovení § 116 obč. zák.), není prokázání jejich vědomosti o úmyslu dlužníka
cum animo fraudandi podmínkou odporovatelnosti; jejich vědomost o úmyslu
dlužníka zkrátit dlužníkovy věřitele v takovémto případě zákon předpokládá a je
na osobách dlužníkovi blízkých, aby prokázaly, že úmysl dlužníka zkrátit
věřitele tehdy (tj. v době právního úkonu) nemohly i při náležité pečlivosti
poznat.
Určením právní neúčinnosti právního úkonu ve smyslu ustanovení § 42a obč. zák.
(vyhověním odpůrčí žalobě) nastává stav tzv. relativní bezúčinnosti dotčeného
právního úkonu. Odporovatelný právní úkon zůstává platným právním úkonem a
vyvolává právní následky, avšak v poměrech účastníků se na něj hledí tak, jako
by nenastaly jeho účinky. V případě, že právní úkon je neplatný (ať absolutně,
nebo relativně), jeho právní účinky vůbec nenastávají (práva a povinnosti z
neplatného právního úkonu nemohou vzniknout); na právní vztahy se hledí stejně,
jako by vůbec nebyl učiněn. Z uvedeného mimo jiné vyplývá, že pouze platný
právní úkon může být úspěšně napaden odpůrčí žalobou; právní úkon, který není
platný a který tedy nevyvolává žádné právní účinky, nemůže naplnit jeden ze
základních předpokladů odporovatelnosti, tj. zkrácení uspokojení pohledávek
dlužníkových věřitelů. Neplatnost právního úkonu má přednost před jeho
odporovatelností také proto, že působí proti všem, zatímco odporovatelnost se
týká pouze poměrů účastníků, ohledně nichž byla vyslovena pravomocným
rozhodnutím soudu. Protože odporovat lze pouze platnému právnímu úkonu, má
případné zjištění o tom, že právní úkon je neplatný, mimo jiné za následek, že
odpůrčí žalobě nemůže být vyhověno (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 26. 4. 2001 sp. zn. 21 Cdo 1811/2000, uveřejněný pod č. 134 v časopisu
Soudní judikatura, roč. 2001).
Podle ustanovení § 39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem
nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Právním úkonem, který svým účelem odporuje zákonu, a který je proto podle
ustanovení § 39 obč. zák. neplatný, je též smlouva uzavřená mezi smluvními
stranami v úmyslu (se záměrem) zkrátit možnost uspokojení pohledávky věřitele
jedné z nich (srov. ustanovení § 222 a 223 trestního zákoníku). Neplatnou však
z tohoto důvodu bude jen smlouva, při jejímž uzavření sledovaly úmysl (záměr)
dosáhnout výsledku odporujícímu zákonu obě (všechny) smluvní strany (srov.
odůvodnění již zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2001 sp. zn.
21 Cdo 1811/2000 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2008 sp. zn. 29
Odo 1027/2006, který byl uveřejněn pod č. 40 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 2009). Jestliže by úmysl zkrátit možnost uspokojení pohledávky
věřitele sledoval při uzavření smlouvy jen dlužník, nebyla by smlouva neplatná,
ale – za předpokladu, že strana, v jejíž prospěch byla smlouva uzavřena nebo
které z ní vznikl prospěch, o tomto úmyslu dlužníka věděla (byl jí znám) nebo
musela vědět (musel jí být znám), a za splnění dalších podmínek
odporovatelnosti podle ustanovení § 42a obč. zák. – věřitel by se mohl domáhat
určení, že smlouva je vůči němu právně neúčinná.
V projednávané věci žalovaný 1), který byl dlužníkem žalobce, uzavřel se
žalovaným 2) dne 23. 6. 2011 kupní smlouvu, kterou na něj převedl vlastnické
právo k předmětným nemovitostem v katastrálním území H. za kupní cenu ve výši
4.100.000,- Kč, která měla být podle dohody účastníků kupní smlouvy uhrazena
započtením na pohledávku žalovaného 2) za žalovaným 1) ze smlouvy o půjčce ve
výši 5.000.000,- Kč. Jestliže by oba žalovaní při uzavření této kupní smlouvy
sledovali úmysl zkrátit možnost uspokojení pohledávky žalobce jako věřitele
žalovaného 1), byla by kupní smlouva – jak vyplývá z výše uvedeného – neplatným
právním úkonem, jemuž by žalobce nemohl úspěšně odporovat. Odvolací soud
dovodil, že žalovaní uvedenou kupní smlouvu neuzavřeli v oboustranném úmyslu
zkrátit uspokojení žalobce, aniž by se zabýval všemi okolnostmi, za kterých
byla uvedená kupní smlouva sjednána a které by mohly nasvědčovat opačnému
závěru, zejména tím, zda žalovaný 2) měl vskutku pohledávku vůči žalovanému 1)
ze smlouvy o půjčce ve výši 5.000.000,- Kč, která by mohla být započtena na
pohledávku žalovaného 1) za žalovaným 2) z kupní smlouvy, a zda žalovaný 1)
předmětné nemovitosti užíval i po uzavření kupní smlouvy. Jeho závěr, že kupní
smlouva není absolutně neplatná pro rozpor se zákonem podle ustanovení § 39
obč. zák., je proto předčasný, a tedy nesprávný.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Protože nejsou
podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí
dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České
republiky rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem
k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na
rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto
rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Příbrami) k
dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. května 2015
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu