21 Cdo 2088/2013
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Romana Fialy v právní
věci žalobkyně M. M., zastoupené Mgr. Věrou Matoušovou, advokátkou se sídlem v
Ostravě, Nádražní č. 1325/18, proti žalovanému M. D., o určení dědického práva,
vedené u Okresního soudu ve Frýdku - Místku pod sp. zn. 15 C 171/2010, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27.
listopadu 2012 č.j. 71 Co 64/2012-95, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k
dalšímu řízení.
Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu ve Frýdku - Místku dne 2.12.2010
domáhala určení, že "je dědičkou po zůstavitelce M. V., zemřelé dne 1.6.2010".
Žalobu odůvodnila zejména tím, že zůstavitelka zanechala závěť a listinu o
vydědění sepsanou ve formě notářského zápisu ze dne 25.6.2008 sp. zn. Nz
177/2008, N 211/2008, podle níž "odkázala veškerý svůj movitý i nemovitý
majetek svému synovi" a v níž žalobkyni podle ustanovení § 469a odst. 1 písm.
a) a b) občanského zákoníku vydědila (a důsledky vydědění vztáhla též na
potomky žalobkyně). Žalobkyně má za to, že "důvody vydědění nejsou dány a že je
po zůstavitelce dědičkou ze zákona", neboť důvody vydědění se "vůbec
nezakládají na pravdě" a listina o vydědění je proto neplatná. Podání žaloby o
"určení, že je zůstavitelčinou dědičkou", bylo žalobkyni uloženo usnesením
Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 16.11.2010 č.j. 47 D 584/2010-45.
Okresní soud ve Frýdku - Místku rozsudkem ze dne 4.10.2011 č.j. 15 C
171/2010-42, opraveným usnesením ze dne 2.5.2012 č.j. 15 C 171/2010-74, žalobě
vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů
řízení 12.500,- Kč k rukám advokátky Mgr. Věry Matoušové. Nejprve zjistil, že
zůstavitelka (matka účastníků) pořídila dne 25.6.2008 do notářského zápisu,
sepsaného notářkou JUDr. Magdou Fajovou pod sp. zn. Nz 177/2008, N 211/2008,
závěť a listinu o vydědění, kterými odkázala veškerý svůj movitý a nemovitý
majetek žalovanému a žalobkyni vydědila s odůvodněním, že "dlouhodobě a trvale
neprojevuje opravdový zájem, který by jako její potomek projevovat měla, více
jak 10 let se s ní osobně ani písemně nestýká, nezajímá se o její osobu, o její
zdravotní stav, zda potřebuje nějakou pomoc apod.", že zůstavitelce "o jejím
osobním životě není nic známo, neví, zda pracuje, kde bydlí, s kým žije" a
"pokud v minulosti vyděděnou dceru k sobě zvala, na pozvání nikdy nereagovala",
a že zůstavitelka "před asi 5 lety byla hospitalizována s prasklým žaludečním
vředem a před 3 lety prodělala operaci kolenního kloubu, vždy byla v situaci,
kdy potřebovala z důvodu zdravotního stavu pomoc své dcery a tato ji pomoc
neposkytla". Z výsledků dokazování poté soud prvního stupně dovodil, že vztah
žalobkyně a zůstavitelky (a také vztah žalobkyně s jejím otcem a manželem
zůstavitelky M. V.) byl zásadně narušen v důsledku "mimomanželského vztahu
žalobkyně s mladším mužem R. Z. z roku 2001 až 2002, který žalobkyně navázala
za trvání svého manželství a který lze nazvat dlouhodobým vztahem" (otec totiž
žalobkyni z tohoto důvodu zakázal "navštěvovat dům rodičů s přítelem a matka se
zákazem konkludentně souhlasila, přičemž později uvedla, že se jednalo o přání
otce"), že k ochladnutí vztahů mezi žalobkyní a zůstavitelkou přispělo rovněž
to, že žalovaný měl po projednání dědictví po M. V. zaplatit žalobkyni "asi"
300.000,- Kč, že zůstavitelka pozvala žalobkyni v roce 2007 při smuteční
hostině po pohřbu otce na návštěvu pouze za předpokladu, že se "polepší", čímž
(podle výpovědi žalovaného, kterou měl soud za "stěžejní") měla zůstavitelka na
mysli, aby se žalobkyně "rozešla s přítelem a pak je navštívila", a což
dokládalo, že "nesouhlas zůstavitelky se způsobem života žalobkyně za existence
jejího přítele nadále trval", že "zůstavitelka sama neprojevila zájem se se
žalobkyní stýkat", když se na její osobu poptala svých vnuků, aniž by se
zeptala, zda a kdy se žalobkyně staví, žalobkyni neinformovala o žádných svých
zdravotních problémech, o nichž byla žalobkyně informována přes třetí osoby, a
že "se ukazuje" jako nepravdivá informace v listině o vydědění, že zůstavitelka
neví, kde žalobkyně žije a s kým, a kde pracuje.
Soud prvního stupně uzavřel,
že "zůstavitelka přispěla podstatně k vývoji vztahů mezi ní a svojí dcerou -
žalobkyní", že "chladné vztahy mezi matkou a dcerou vykrystalizovaly na základě
chování obou" a že žalobkyně "spoléhala" na skutečnost, že v případě potřeby
může zůstavitelce, o jejímž zdravotním stavu byla informována ojediněle a
pozdě, pomoci žalovaný, a že tedy "důvody vydědění nejsou dány vůči žalobkyni a
nejsou dány ani vůči jejím potomkům".
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 27.11.2012 č.j.
71 Co 64/2012-95 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a
rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení
před soudem prvního stupně 11.500,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení
13.567,- Kč, vše k rukám advokáta JUDr. Zbyška Stodůlky. Odvolací soud nejprve
dovodil, že důvod vydědění podle ustanovení § 469a odst.1 písm. a) občanského
zákoníku nemůže být dán, neboť - jak bylo prokázáno - "zůstavitelce poskytl
potřebnou pomoc ve stáří a v nemoci žalovaný, tedy o zůstavitelku bylo
postaráno jinak". Poté, co zopakoval dokazování výslechem svědků, odvolací soud
"o skutkovém stavu" uzavřel, že se soudem prvního stupně lze souhlasit "toliko
do doby, kdy umřel otec žalobkyně, který byl přímým autorem zákazu žalobkyně
navštěvovat dům rodičů s přítelem, který matka žalobkyně za života manžela
zcela akceptovala". I když "tato situace musela negativně ovlivnit vztahy mezi
žalobkyní a zůstavitelkou", nelze podle odvolacího soudu "odhlédnout od
události, ke které došlo na pohřbu manžela zůstavitelky, která jako projev
dobré vůle a snahy o obnovení vzájemných vztahů žalobkyni k sobě pozvala na
návštěvu", když zůstavitelka "byla velice nešťastná z toho, že o ni žalobkyně
nejeví zájem, nekomunikuje s ní, nenavštěvuje ji", "pociťovala samotu" a "měla
zájem na tom, aby ji žalobkyně navštívila". Protože žalobkyni v případě
"sebemenšího zájmu" nic nebránilo v tom, aby zůstavitelce zatelefonovala nebo
jí alespoň napsala, a protože zůstavitelku nezájem žalobkyně "trápil" a "nebyl
jí lhostejný", lze v jednání žalobkyně - za přihlédnutí k důvodům, které
vyvolaly zákaz žalobkyně navštěvovat dům rodičů, a k bydlišti rodičů žalobkyně
v "malé obci s tradičními hodnotami ve vztahu k manželství, respektování
manželské věrnosti" a k "náboženskému vyznání rodičů žalobkyně" - spatřovat
naplnění důvodu vydědění podle ustanovení § 469a odst.1 písm.b) občanského
zákoníku.,
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá v
první řadě, že podle odvolacího soudu "neomluvitelný nezájem žalobkyně o
zůstavitelku" trval pouze "cca 1 rok a 3 měsíce (v době od pohřbu otce
žalobkyně do dne pořízení závěti a listiny o vydědění ze dne 25.6.2008),
zatímco "zákaz vstupu do domu rodičů" trval od roku 2001 nebo 2002, a že kromě
prokázaného pozvání žalobkyně zůstavitelkou k sobě v roce 2007 nebyl proveden
"jediný další důkaz svědčící o zájmu zůstavitelky stýkat se se svou dcerou"
(nebylo zjištěno, že by zůstavitelka pozvala žalobkyni na návštěvu někdy jindy,
zůstavitelka svou dceru "sama nikdy nenavštívila", "nezatelefonovala jí,
nenapsala"), naopak žalobkyně získávala informace o zdravotním stavu své matky
zprostředkovaně přes své děti a snažila se, byť "sporadicky", o kontakt tím, že
matce posílala pohledy. Žalobkyně také nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o
významu "pozvání zůstavitelky" a nesouhlasí v této souvislosti s hodnocením
výpovědí žalovaného a svědků, neboť z výslechu svědkyň M. B. a P. D. "bylo
pouze zjištěno, že došlo k pozvání žalobkyně zůstavitelkou, když u něj byly
přítomny", ale že tak "nemohlo být bez dalšího zjištěno, co tím měla
zůstavitelka na mysli". Žalobkyně má za to, že odvolací soud "pominul důvody
vydědění uváděné samotnou zůstavitelkou a hledal důvody pro vydědění sám", že
vůbec "nepřihlédl" ke sporům o dědictví po otci, které těsně předcházely sepisu
listiny o vydědění, že uvedl i další "skutková zjištění, která nemají oporu ve
spisu", a že zcela nepřihlédl ke způsobu života rodičů (zejména požívání
alkoholu a okolnostem smrti otce žalobkyně). Žalobkyně navrhla, aby dovolací
soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2012 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním
je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán přede dnem 1.1.2013
(srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a
že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §
243a odst. 1 věty první o.s.ř. bez nařízení jednání a dospěl k závěru, že
dovolání je opodstatněné.
Vzhledem k tomu, že zůstavitelka M. V. zemřela dne 1.6.2010, použije se při
dědění právo platné v den její smrti, tedy zákon č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31.12.2013 (dále jen "obč.
zák.").
Vydědění představuje projev vůle, kterým zůstavitel odnímá dědické právo svému
potomku, jemuž by jinak ze zákona náleželo (§ 473 a § 479 obč. zák.). Nezbytnou
obsahovou náležitostí tohoto projevu zůstavitelovy vůle je výslovné uvedení
důvodu vydědění (§ 469a odst. 3 část věty za středníkem obč. zák.). Výčet
důvodů způsobilých k vydědění je vymezen taxativně v ustanovení § 469a odst. 1
obč. zák. (srov. například zprávu Nejvyššího soudu SSR ze dne 22. 5. 1985 sp.
zn. Cpj 13/1985, uveřejněnou pod č. 50 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, ročník 1985).
Jedním z důvodů, pro který zůstavitel může potomka vydědit, je skutečnost, že
potomek o něj trvale neprojevuje opravdový zájem, který by jako potomek
projevovat měl [srov. § 469a odst. 1 písm. b) obč. zák.].
Zájem, který by potomek měl o zůstavitele projevovat, je třeba posuzovat s
přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu; je-li skutečnost, že potomek
trvale neprojevuje o zůstavitele opravdový zájem, důsledkem toho, že zůstavitel
neprojevuje zájem o potomka, nelze bez dalšího dovodit, že by neprojevení
tohoto zájmu potomkem mohlo být důvodem k jeho vydědění. Pro posouzení důvodů
vydědění podle ustanovení § 469a odst. 1 písm. b) obč. zák. je rovněž významné
to, zda potomek zůstavitele měl reálnou možnost o zůstavitele projevit
opravdový zájem, který by jako potomek měl projevit, tj. zda zůstavitel měl sám
zájem se s dítětem stýkat a udržovat s ním běžné příbuzenské vztahy. Vydědění
totiž přichází v úvahu jen tam, kde zůstavitel o tento blízký příbuzenský vztah
stojí, kde se ho nezájem potomků osobně citově dotýká, kde mu tento stav vadí,
a nikoliv, jde-li o situaci, kdy je mu tento stav lhostejný, případně kdy k
němu sám podstatně přispěl (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 26.9.1997 sp. zn. 2 Cdon 86/97, který byl uveřejněn pod
č. 21 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998, v rozsudku Krajského soudu v
Českých Budějovicích ze dne 9.8.1996 sp. zn. 6 Co 10/96, který byl uveřejněn
pod č. 23 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998, v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 20.1.2004 sp. zn. 30 Cdo 2214/2002, který byl uveřejněn
pod č. 6 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005,nebo v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 15.5.2007 sp. zn. 21 Cdo 688/2006, který byl uveřejněn
pod č. 8 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2008). Skutečnosti
odůvodňující závěr, že potomek o zůstavitele trvale neprojevuje opravdový
zájem, který by jako potomek projevovat měl, mohou spočívat jak v pasivitě
(nezájmu) potomka ve vztahu k zůstaviteli, tak také v chování, kterým potomek
sice o zůstavitele zájem projevuje, ovšem způsobem neodpovídajícím řádnému
chování potomka k rodiči (prarodiči atd.), tj. například způsobem trvale
překračujícím zásady společenské slušnosti (srov. například právní názor
uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15.5.2007 sp. zn. 21 Cdo 688/2006,
který byl uveřejněn pod č. 8 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč.
2008).
Zůstavitelka vydědila žalobkyni podle ustanovení § 469a odst.1 písm.b) obč.
zák. - jak vyplývá z její závěti a listiny o vydědění, sepsané dne 25.6.2008 do
notářského zápisu notářkou JUDr. Magdou Fajovou - proto, že žalobkyně o ni
"dlouhodobě a trvale neprojevuje opravdový zájem, který by jako její potomek
projevovat měla, více jak 10 let se s ní osobně ani písemně nestýká, nezajímá
se o její osobu, o její zdravotní stav, zda potřebuje nějakou pomoc apod.", a
že zůstavitelce "o jejím osobním životě není nic známo, neví, zda pracuje, kde
bydlí, s kým žije" a, "pokud v minulosti vyděděnou dceru k sobě zvala, na
pozvání nikdy nereagovala".
Soudy z provedených důkazů (mimo jiné) zjistily, že vztahy mezi žalobkyní a
jejími rodiči narušil poměr žalobkyně s mladším mužem R. Z., kvůli němuž otec
žalobkyně ji "zapověděl" navštěvovat dům rodičů "s přítelem", což zůstavitelka
mlčky akceptovala. Otec žalobkyně M. V. zemřel dne 21.3.2007; na pohřbu otce
zůstavitelka pozvala žalobkyni na návštěvu (za podmínky, že se "polepší"),
nicméně ve vztazích mezi žalobkyní a zůstavitelkou nedošlo k žádné změně. Z
vypořádání dědictví po M. V., který listinu o vydědění nezanechal, vznikla
žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na její dědický podíl částku 276.618,-
Kč, z toho částka 138.309,- Kč měla být vyplacena v říjnu 2007 a zbývajících
138.309,- Kč v dubnu 2008.
Dovolací soud nemá žádnou pochybnost o tom, že dospělé (zletilé) dítě je
oprávněno samo se rozhodnout o způsobu svého osobního (rodinného) života, aniž
by se v tomto směru mělo (muselo) řídit přáním svých rodičů nebo jiných
příbuzných anebo dalších osob. Nevhodný způsob života dítěte je důvodem pro
jeho vyloučení ze zákonného dědického práva po rodičích jen tehdy, naplňuje-li
důvody k vydědění podle ustanovení § 469a odst.1 písm.c) nebo d) obč. zák.
V projednávané věci se vztahy mezi žalobkyní a jejími rodiči narušily tím, že
rodiče účastníků nesouhlasili se známostí žalobkyně s R. Z., a že jí proto
(otec žalobkyně výslovně a zůstavitelka mlčky) "zapověděli navštěvovat jejich
dům". Neprojevovala-li žalobkyně poté o rodiče (o zůstavitelku a o svého otce)
opravdový zájem, který by jako jejich dcera měla projevovat, je zřejmé, že k
tomu neměla reálnou možnost, neboť její rodiče neměli (neupustí-li od své
známosti) zájem se s ní (kvůli její známosti) stýkat a udržovat s ní běžné
příbuzenské vztahy. Soudy obou stupňů se ostatně v tomto směru shodly na tom,
že jednání žalobkyně nepředstavovalo (v době do smrti otce žalobkyně M. V.)
důvod k vydědění podle ustanovení § 469a odst.1 písm.b) obč. zák.
Žalobkyně přiléhavě upozorňuje na to, že od smrti jejího otce do vyhotovení
závěti a listiny o vydědění uplynulo jen 15 měsíců a 4 dny a že v té době
(podle tvrzení žalobkyně) ještě nebyly (vůči ní) vyrovnány splatné závazky z
vypořádání dědictví po jejím otci M. V. I kdyby zůstavitelka v pozvání
žalobkyně na návštěvu, které se událo na pohřbu otce žalobkyně, vskutku
spatřovala svou snahu (iniciativu) o zlepšení vztahů se žalobkyní,
nepředstavovalo to takovou změnu ve vztazích se žalobkyní, od níž by se mohla
odvíjet úvaha o možném počátku nedostatku opravdového zájmu ze strany žalobkyně
v nastávajícím období. Ostatně, zůstavitelka v tom, co se událo v jejích
vztazích se žalobkyní po smrti M. V., důvod k vydědění žalobkyně ani
nespatřovala; v závěti a listině o vydědění ze dne 25.6.2008 hovoří o
"dlouhodobém a trvalém neprojevování zájmu" ze strany žalobkyně "po dobu více
než 10 let", aniž by se o událostech v době pohřbu svého manžela (nebo později)
jakkoliv zmiňovala (zřejmě proto, že je z hlediska důvodu k vydědění
nepokládala za důležité).
Z uvedených důvodů dospěl dovolací soud k závěru, že vztahy mezi žalobkyní a
zůstavitelkou je třeba v projednávané věci hodnotit - z hlediska naplnění
důvodu vydědění podle ustanovení § 469a odst.1 písm.b) obč. zák. - ve shodě s
vylíčením důvodu vydědění uvedeným v závěti a listině o vydědění ze dne
25.6.2008 v celku "za posledních více jak 10 let" (počítáno od provedeného
vydědění) a že chování žalobkyně k zůstavitelce v době po smrti jejího otce
(manžela zůstavitelky) není samo o sobě způsobilým důvodem pro její vydědění
podle ustanovení § 469a odst.1 písm.b) obč. zák.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu - aniž by bylo potřebné se
věcí dále zabývat - není správný. Nejvyšší soud České republiky proto napadený
rozsudek podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil
a věc podle ustanovení § 243b odst. 3 věta první o.s.ř. vrátil odvolacímu soudu
(Krajskému soudu v Ostravě) k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za
středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. října 2014
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu