21 Cdo 2094/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Romana Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní
věci žalobce P. U., zastoupeného JUDr. Jindřiškou Szarowskou Janouchovou,
advokátkou se sídlem v Karviné - Fryštátě, Karola Sliwky č. 129/12, proti
žalovaným 1) I. L., zastoupené Mgr. et Mgr. Markem Škrobánkem, advokátem se
sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Stodolní č. 741/15, 2) L. L., o určení
dědického práva, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 42 C
50/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2.
října 2014, č. j. 11 Co 514/2014-221, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 20.
května 2014, č.j. 42 C 50/2012-181, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu
ve Frýdku-Místku k dalšímu řízení.
Žalobou podanou u Okresního soudu ve Frýdku-Místku dne 14.2.2012 se žalobce
domáhal určení, že „je dědicem ze závěti pořízené dne 11.3.2011 zůstavitelem J.
H., zemřelým dne 29.9.2011“ (dále také jen „zůstavitel“). Žalobu odůvodnil
zejména tím, že zůstavitel „pořídil dvě holografní závěti, každou ze dne
11.3.2011, a to na listu vlastnictví pro katastrální území a obec M., LV 42,
kde je uvedeno 11.3.2011 po mé smrti jenom barák jedna polovina L. L., dále je
tam napsáno L. jedna polovina a podpis a na listu vlastnictví pro katastrální
území a obec M. LV 550, kde je uvedeno 11.3.2011 po mé smrti vše P. U. a
podpis“; že „je závětním dědicem zůstavitele ze závěti pořízené dne 11.3.2011,
která byla pořízena na listině označené jako výpis z katastru nemovitostí
prokazující stav evidovaný k datu 2.2.2011 na listu vlastnictví 550 pro
katastrální území M., obec M.“; že „tato holografní závěť byla předložena JUDr.
Janě Šebestové, soudní komisařce, JUDr. Magdou Fajovou, notářkou se sídlem ve
Frýdku-Místku, dopisem ze dne 6.12.2011“; že „z citovaného dopisu notářky JUDr.
Magdy Fajové je zřejmé, že ji zůstavitel začátkem roku 2011 oslovil s přáním
udělat pořádek s majetkem“; že „na základě jeho žádosti vyhotovila připojované
výpisy z katastru nemovitostí (list vlastnictví č. 42 a č. 550, oba pro
katastrální území M.)“; že „po nějaké době přinesla neznámá osoba do notářské
kanceláře uvedené výpisy z katastru nemovitostí s napsanými dispozicemi pro
případ úmrtí, datem a podpisem“; že „podle názoru JUDr. Magdy Fajové zůstavitel
J. H. uvedenými listinami pořídil holografní závěti týkající se nemovitostí
uvedených na příslušných listinách“. Je přesvědčen, že „obě holografní závěti
ze dne 11.3.2011 mohou vedle sebe obstát“ a že „z textu po mé smrti vše P. U.
jednoznačně vyplývá, že žalobce je závětním dědicem veškerého zůstavitelova
majetku“.
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 21.5.2013, č.j. 42 C 50/2012-97,
žalobu zamítl a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů
řízení 13.776,- Kč. Soud prvního stupně vycházel z toho, že „z projevu vůle, na
jehož základě se žalobce domáhá určení, že je závětním dědicem zemřelého, není
určité, jaká byla skutečná vůle zemřelého, tato jeho vůle je nesrozumitelná,
což činí daný projev neplatným právním úkonem“. Dospěl k závěru, že „tyto dvě
listiny vedle sebe nemohou obstát, jsou ve vzájemném rozporu, což kromě
nedokonalého jazykového vyjádření vyvolává jednoznačnou pochybnost o určitosti
a srozumitelnosti listiny, na níž je postaven nárok žalobce v tomto řízení“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 30.9.2013, č.j. 11
Co 462/2013-142, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. Vycházel z toho, že usnesení dědického soudu v projednávané věci
„nevyhovuje požadavkům ustanovení § 175k odst. 2 o.s.ř.“; že „výrok usnesení
byl formulován tak, že žalobce a L. L. mají podat žalobu (pouze) proti I. L.,
aniž by z něj současně vyplývalo, jak má být žaloba podána, kdyby jeden z nich
žalobu ve lhůtě nepodal“; že „za této situace měl především soud prvního stupně
poskytnout žalobci potřebné poučení o tom, že žalobě nemůže být vyhověno pro
nedostatek věcné legitimace, dokud se žalovaným ve sporu nestane také L. L.; na
tom nic nemění ani okolnost, že žalobce byl zastoupen advokátem“. Dospěl proto
k závěru, že „okresní soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci“; že „teprve po splnění poučovací povinnosti a
poté, co bude žalobci poskytnut prostor k případnému procesnímu úkonu, může
okresní soud žalobu věcně projednat a rozhodnout o ní“, a že rozhodnutí soudu
prvního stupně je proto „předčasné“.
K návrhu žalobce Okresní soud ve Frýdku-Místku usnesením ze dne 6.1.2014, č.j.
42 C 50/2012-153, podle ustanovení § 92 odst. 1 o.s.ř. připustil přistoupení L.
L. do řízení na straně žalované.
Poté Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 20.5.2014, č.j. 42 C
50/2012-181, žalobu zamítl, žalobci uložil povinnost zaplatit žalované 1) na
náhradě nákladů řízení 17.809,10 Kč a rozhodl, že ve vztahu mezi žalobcem a
žalovaným 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel z
toho, že „oba písemné texty jsou vyjádřeny tak, že působí zcela nesouvisle – s
ohledem na konstrukci písemného projevu na obou LV, kdy v obou písemných
projevech absentuje sloveso, kterým by zůstavitel vyjadřoval, co tímto projevem
činí“; že „navíc není vůbec zřejmé, zda se vyjádřením Vše mělo jednat o veškerý
majetek zůstavitele či toliko majetek zachycený na daném výstupu z LV č. 550
pro obec a katastrální území M., navíc za situace, kdy měla tatáž osoba
zachytit i svoji vůli na listu vlastnictví č. 42 pro obec a katastrální území
M. (aniž by bylo možné zjistit, který z těchto projevů byl učiněn dříve a který
později), na němž je hovořeno o ? baráku – zřejmě domu a osobě od žalobce zcela
odlišné – žalovaném 2)“. Dospěl proto k závěru, že „tyto projevy vůle jsou
neurčité a nesrozumitelné“, a to „vzhledem k tomu, že vůle zemřelého byla
vyjádřena na výpisu z katastru nemovitostí – LV č. 550 pro obec a katastrální
území M., na němž se nacházely pouze některé, nikoliv všechny nemovitosti ve
vlastnictví zemřelého, navíc v tentýž den zemřelý vyjádřil stejnou formou jinou
svou vůli k určitým dalším nemovitostem na jiném listu vlastnictví – LV č. 42
pro obec a katastrální území M.“; že „tyto dvě listiny vedle sebe nemohou
obstát, jsou ve vzájemném rozporu, což kromě nedokonalého jazykového vyjádření
vyvolává jednoznačnou pochybnost o určitosti a srozumitelnosti listiny, na níž
je postaven nárok žalobce v tomto řízení“; že „z projevu vůle, na jehož základě
se žalobce domáhá určení, že je závětním dědicem zemřelého, tak není, dle
názoru soudu, určité, jaká byla skutečná vůle zemřelého, tato jeho vůle je
nesrozumitelná, což činí daný projev neplatným právním úkonem“, a že „má za to,
že by nebylo ekonomické zabývat se např. otázkou, zda předmětný projev byl
skutečně sepsán vlastní rukou zemřelého, kdy tato námitka byla v řízení mezi
jiným rovněž vznesena, neboť, i kdyby se jednalo o skutečný text a podpis psaný
vlastní rukou zemřelého, i tak tento jeho písemný projev není platným právním
úkonem, kterým by zemřelý pořídil se svým majetkem pro případ své smrti“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 2.10.2014, č.j. 11
Co 514/2014-221, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, žalobci uložil
povinnost zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů odvolacího řízení 6.776,- Kč
a rozhodl, že žalobce a žalovaný 2) nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů
odvolacího řízení. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že „takto
formulovaný projev vůle je neurčitý a nesrozumitelný, takže jej nelze považovat
za řádnou vlastnoručně pořízenou závěť zůstavitele“. Vycházel z toho, že „LV č.
550 mohl sloužit pouze jako podkladový materiál pro sepis závěti zůstavitelem,
avšak ani za pomoci výkladového § 35 odst. 1 a 2 občanského zákoníku nelze
tento text uznat jako řádnou závěť“; že „byť se tomu žalobce brání, je nutno
vzít na zřetel, že jsou zde 2 listy vlastnictví a na každém je uveden text,
který je možno pokládat za projev vůle zůstavitele (v této fázi řízení se pro
nadbytečnost okresní soud rozumně nezabýval tím, zda je text psán skutečně
vlastnoručně zůstavitelem či nikoliv)“; že „na obou listech vlastnictví je
uvedeno datum 11.3.2011 a není možno zjistit, který z textů byl napsán dříve“;
že „nelze izolovaně posuzovat pouze text napsaný na LV č. 550 a opomenout
listinu - LV č. 42 s dalším závětním textem“; že „okresní soud správně
posuzoval obě listiny a odvolací soud s tímto postupem zcela souhlasí“; že „k
doložení skutečné vůle pisatele závěti je nutno zjišťovat vedle textu listiny i
všechny okolnosti, za nichž byl projev vůle učiněn“; že „ačkoliv to žalobce
popírá, nelze odhlédnout od toho, že jsou zde 2 závětní texty na dvou listech
vlastnictví, přičemž i kdybychom je považovali za projev vůle zůstavitele
odkázat majetek, tyto dva texty se ve svých důsledcích navzájem vylučují“; že
„v obou textech chybí sloveso, takže není zřejmé, co se s označeným majetkem
(vše, popř. ? baráku) má stát“; že „i kdybychom dovodili, že s ohledem na slova
po mé smrti lze dovodit vůli zůstavitele, že se jedná o odkaz jeho majetku,
jsou zcela neurčitá označení slovy Vše a slovy ? baráku, neboť takto označený
majetek je ve vzájemném rozporu“, a že, „bude-li pravomocně určeno otcovství
zemřelého J. H. k žalobci, stane se ve smyslu § 479 občanského zákoníku
neopomenutelným dědicem zůstavitele“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že
„nelze souhlasit se závěrem Krajského soudu v Ostravě, že závěť, kterou
předložil žalobce, ani za pomoci výkladového § 35 odst. 1 a 2 občanského
zákoníku nelze uznat jako řádnou závěť“ a že „závěr je předčasný, neboť soudy
se měly zabývat komplexně nejen předloženou listinou, ale také i důkazy, které
byly navrženy žalobcem“. Dále namítá, že odvolací soud „nad rámec předložené
listiny (pracovně nazvané jako text napsaný na LV č. 550) posuzoval i listinu
(pracovně nazvanou jako text napsaný na LV č. 42) a dospěl k závěru, že je
nutno posuzovat obě tyto listiny společně“; že „z procesního postoje žalovaného
2) je zřejmé, že svá práva z holografní závěti nehodlal a nehodlá nikterak
uplatňovat“; že „z tohoto důvodu soud neměl v žádném případě posuzovat listinu
(pracovně nazvanou jako text napsaný na LV č. 42)“; že „závěť nelze posuzovat
zcela izolovaně od ostatních skutečností, jejichž pomocí lze zjistit skutečnou
vůli jednající osoby“; že „takovouto skutečností je bezpochyby i závěr učiněný
rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 8.9.2014, č.j. 0 Nc 5210/14,
kterým bylo určeno, že zemřelý J. H. je otcem žalobce“; že „dalšími důkazy,
které by mohly objasnit skutečnou vůli zůstavitele, jsou žalobcem již
navrhovaní svědci“; že „byli svědky toho, jak zemřelý prohlašoval veřejně, že
po jeho smrti vše zdědí“, a že „zřejmě proto, že se zemřelý cítil být jeho
biologickým otcem, ustanovil ho jako závětního dědice“. Navrhuje, aby dovolací
soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Žalovaná 1) ve vyjádření k dovolání uvedla, že má za to, že „jedinou platnou
závětí je závěť ze dne 6.3.1992 sepsaná formou notářského zápisu, kdy se jedná
o závěť dostatečně srozumitelnou a prokazatelně pořízenou zůstavitelem“, a že
„rukou psané věty na výpisech z katastru nemovitostí LV č. 42 a LV č. 550
nemohou být dle právních předpisů považovány za platné závěti sepsané rukou
zůstavitele“. Navrhla proto, aby dovolací soud odmítl dovolání žalobce jako
zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení
§ 240 odst. 1 občanského soudního řádu, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti
dovolání.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu a posuzovanou věc je třeba i v
současné době projednat a rozhodnout – jak vyplývá z ustanovení Čl. II bodu 2
zákona č. 293/2013 Sb. (řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době přede
dnem 1.1.2014) – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů účinném do 31.12.2013 (dále jen „o.s.ř.“).
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
V projednávané věci soudy, jak vyplývá z rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-
Místku ze dne 20.5.2014, č.j. 42 C 50/2012-181, a z napadeného rozsudku
odvolacího soudu ze dne 2.10.2014, č.j. 11 Co 514/2014-221, založily svá
rozhodnutí na závěru, že text napsaný na výpisu z katastru nemovitostí (list
vlastnictví č. 550 pro obec a katastrální území M.) není dostatečně určitý a
srozumitelný, a tudíž jej nelze považovat za platnou holografní závěť pořízenou
zůstavitelem J. H. Vzhledem k tomu, že soudy vyhodnotily tuto listinu v rozporu
s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud České
republiky k závěru, že dovolání žalobce je podle ustanovení § 237 o.s.ř.
přípustné.
Nejvyšší soud České republiky přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu
ustanovení § 242 o.s.ř. bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl
k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Z obsahu spisu vyplývá, že dědické právo po J. H., zemřelém dne
29.9.2011 (dále též jen „zůstavitel“), svobodném a bezdětném, svědčí ze závěti
sepsané notářským zápisem dne 6.3.1992 žalované 1), s níž a s jejímž manželem -
žalovaným 2) - v době pořízení závěti bydlel zůstavitel ve společné domácnosti.
V průběhu dědického řízení byly předloženy dvě holografní závěti datované dnem
11.3.2011 (bez bližšího určení hodinou), obsažené na spodních stranách prvních
listů výpisů z katastru nemovitostí (list vlastnictví č. 42 a č. 550 pro obec a
katastrální území M., dále též jen „LV č. 42“ a „LV č. 550“) prokazujících stav
evidovaný k datu 2.2.2011, začínající datem „11.3.2011“ a pokračující slovy na
samostatných řádcích: „Po mé smrti jenom barák ? L., ? L. L.“ (LV č. 42) a „Po
mé smrti Vše P. U.“ (LV č. 550); texty jsou v obou případech zakončeny podpisem
(pravděpodobně příjmením zůstavitele). Ze sdělení notářky JUDr. Magdy Fajové ze
dne 6.12.2011 dále vyplývá, že její „notářské kanceláři byly obě listiny v
minulosti předány“; že ji „zůstavitel začátkem roku“ (2011) „oslovil s přáním
udělat pořádek s majetkem“; že „na základě jeho žádosti vyhotovila připojované
výpisy z katastru nemovitostí (list vlastnictví č. 42 a č. 550, oba pro
katastrální území M.)“; že „si je odnesl“; že „mu při této příležitosti
vysvětlovala, jakým způsobem a formou lze pořídit závěť pro případ úmrtí“; že
„po nějaké době přinesla neznámá osoba do notářské kanceláře uvedené výpisy z
katastru nemovitostí s napsanými dispozicemi pro případ úmrtí, datem a
podpisem“; že „protokol o přijetí listin do úschovy notáře nebyl sepisován,
jelikož uvedená neznámá osoba pouze listiny u nich odložila a odešla“; že se
zůstavitel „již nikdy nedostavil“, a že „proto nedošlo ani k oznámení těchto
listin do Centrální evidence závětí u Notářské komory ČR“. V závěru sdělení
uvedla, že je toho názoru, že zůstavitel „uvedenými listinami pořídil
holografické závěti“.
V posuzovaném případě bylo pro rozhodnutí o dědickém právu žalobce nezbytné
vyřešení právní otázky, zda ke dni smrti zůstavitele existovala platná (tj.
určitá a srozumitelná) závěť v jeho prospěch. Jelikož mezi účastníky bylo
pochyb i o tom, zda zůstavitel tuto závěť napsal a podepsal vlastní rukou, byl
žalobce dědickým soudem odkázán k podání žaloby o určení dědického práva ze
závěti ve sporném řízení [vzhledem k tomu, že v daném případě záviselo
rozhodnutí o dědickém právu nejen na právním posouzení věci (otázce výkladu
určitosti a srozumitelnosti listiny ze dne 11.3.2011 ve prospěch žalobce), ale
i na posouzení otázky skutkové, soudy správně postupovaly podle § 175k odst. 2
o.s.ř. a šetřily podmínky dědického práva ve sporném řízení]. Z hlediska
výkladu projevu vůle zůstavitele bylo určující zejména to, zda se obě listiny
datované dnem 11.3.2011 „navzájem vylučují“, zvláště pak, zda slovy „Vše“ a
současně slovy „1/2 baráku“ zůstavitel jednoznačně určil majetek, který se pro
případ jeho smrti stane předmětem dědického práva ze závětí. Odvolací soud -
poté, co v souladu se zásadou respektování vůle zůstavitele správně přistoupil
k výkladu obsahu obou předmětných listin - dovodil, že jsou „zcela neurčitá“
označení slovy „Vše“ a slovy „? baráku“, neboť takto označený majetek „je ve
vzájemném rozporu“. V projednávané věci pak dospěl k závěru, že závěť ze dne
11.3.2011 ve prospěch žalobce je „neurčitá a nesrozumitelná“ a že „ani za
pomoci ustanovení § 35 odst. 1 a 2 občanského zákoníku nelze tento text uznat
jako řádnou závěť“. S tímto závěrem odvolacího soudu dovolací soud nesouhlasí.
Podle ustanovení § 477 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve
znění do 31.12.2013 (dále jen „obč. zák.“), v závěti zůstavitel ustanoví
dědice, popřípadě určí jejich podíly nebo věci a práva, které jim mají
připadnout. Nejsou-li podíly více dědiců v závěti určeny, platí, že podíly jsou
stejné.
Podle ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba
vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle
toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Podle ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a
vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Jak je zřejmé z citace zákonného ustanovení § 477 odst. 1 věty první obč. zák.,
k obligatorním náležitostem závěti patří označení majetku, o kterém zůstavitel
závětí pořizuje.
Vznikne-li pochybnost o obsahu právního úkonu závěti z hlediska jeho určitosti
nebo srozumitelnosti (např. ve vymezení majetku, o němž je pořizováno, nebo v
označení konkrétních dědiců či určení jejich dědických podílů), je třeba se
pokusit pomocí výkladu právního úkonu o odstranění takové nejasnosti a vedle
znění textu listiny zjišťovat všechny okolnosti, za nichž byl projev vůle o
ustanovení závětního dědice učiněn, lze-li z nich dovodit skutečnou vůli
pořizovatele závěti (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne
21.7.1977, sp. zn. 4 Cz 22/77, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 44, ročník 1979, rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze
dne 30.3.1983, sp. zn. 4 Cz 73/82, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 49, ročník 1984).
Vůle účastníka právního úkonu má právem předpokládané (sledované) účinky jen
tehdy, jestliže byla projevena. Není-li projev vůle sám o sobě jednoznačný,
neboť není srozumitelný (z hlediska způsobu vyjádření projevu vůle nelze
dovodit, jaká vůle měla být vyjádřena) nebo určitý (projev vůle je sice
srozumitelný, ale není zřejmý jeho obsah), je třeba vždy přistoupit k výkladu
(interpretaci) projevu vůle. Závěru o tom, že projev vůle je nesrozumitelný
nebo neurčitý, musí vždy předcházet jeho interpretace; nesrozumitelnost nebo
neurčitost projevu vůle lze dovodit jen tehdy, jestliže ani jeho výkladem nelze
odstranit všechny pochybnosti o jeho obsahu.
Výslovný právní úkon (právní úkon vyjádřený slovy) se vykládá – jak vyplývá z §
35 odst. 2 obč. zák. – jednak podle použitého jazykového vyjádření, jednak
podle vůle jednajícího (toho, kdo právní úkon učinil). Výklad podle použitého
jazykového vyjádření spočívá v rozboru užitých slov a smyslu použitých výrazů.
Na vůli jednajícího lze usuzovat z okolností, za nichž ji projevil, včetně
chování projevu vůle předcházejícímu, případně též z jeho následného chování,
jestliže spolehlivě vypovídá o vůli jednajícího v době projevu. Vůle
jednajícího je však prostředkem interpretace projevu vůle, jen jestliže tato
vůle není v rozporu s jazykovým projevem. Vypovídá-li tedy použité slovní
vyjádření spolehlivě o obsahu právního úkonu, nemůže být interpretován jinak, i
kdyby snad vůle jednajícího neodpovídala tomuto jazykovému vyjádření. Uvedené
na druhé straně neznamená, že by se mělo lpět jen na doslovném významu
použitých výrazů; smyslem výkladu je zjištění skutečného záměru jednajícího v
projevu vůle a opomenuto nemůže být ani to, jak bylo vyjádření pochopeno tím,
komu byl projev vůle určen.
Výklad právního úkonu může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke
zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu nelze „nahrazovat“
nebo „doplňovat“ vůli, kterou účastník (jiný subjekt) právních vztahů neměl
nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji. Výkladem projevu vůle není samozřejmě
dovoleno ani měnit smysl jinak jasného právního úkonu (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ČR ze dne 14.10.1996, sp. zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 29, ročník 1997).
Dovolací soud je toho názoru, že v souzené věci odvolací soud aplikoval a
interpretoval ustanovení § 35 odst. 2, § 37 odst. 1 a § 477 odst. 1 obč. zák. v
rozporu s uvedenou judikaturou. Nesouhlasí se závěrem o neurčitosti závěti ze
dne 11.3.2011 pořízené ve prospěch žalobce z důvodu nejednoznačného označení
majetku, zejména pak že jsou „zcela neurčitá“ označení slovy „Vše“ a slovy „?
baráku“, neboť takto vymezený majetek „je ve vzájemném rozporu“.
Současně je však - na rozdíl od názoru žalobce - přesvědčen, že obsah závěti
ze dne 11.3.2011 pořízené v jeho prospěch je možné vyložit nejen výkladem
jazykovým (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů) tak, jak to
učinil soud odvolací, ale i výkladem logickým (z hlediska vzájemné návaznosti
použitých pojmů) a systematickým (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého
právního úkonu) tak, že zůstavitel chtěl, aby žalobce zdědil „vše“, rozuměno
všechny nemovitosti uvedené na LV č. 550, nikoliv veškerý jeho majetek, a to
právě vzhledem k umístění textu závěti na příslušném výpisu z katastru
nemovitostí (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.11.1998, sp.
zn. 25 Cdo 1650/98, který byl publikován v časopise Právní rozhledy pod č. 7,
ročník 1999). V tomto ohledu se názor dovolacího soudu od žalobcem
předestíraných závěrů o dědickém právu k veškerému zůstavitelovu majetku
vyplývajícímu ze závěti pořízené dne 11.3.2011 v jeho prospěch podstatně liší.
Zároveň jedině v případě výkladu v souladu s tímto názorem nemůže být závěť
pořízená ve prospěch žalobce v rozporu se závětí pořízenou téhož dne ve
prospěch žalovaných, neboť v ní zůstavitel odkázal každému z nich „1/2
baráku“ (rodinného domu na LV č. 42), tedy nemovitosti neuvedené mezi
nemovitostmi na LV č. 550, které by měl všechny zdědit žalobce.
Pochybnosti o výkladu zůstavitelovy poslední vůle vznesl již soud prvního
stupně, když v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že „není vůbec zřejmé, zda se
oním vyjádřením Vše mělo jednat o veškerý majetek zůstavitele, či toliko o
majetek zachycený na daném výstupu z LV č. 550 pro obec a katastrální území
M.“. Odvolací soud se však posledně nastíněným možným výkladem závěti ve
prospěch žalobce (korespondujícím navíc se závětí pořízenou ve prospěch
žalovaných) nezabýval a pouze uzavřel, že závěti jsou ve vzájemném rozporu a že
závěť ve prospěch žalobce je nesrozumitelná a neurčitá. Dovolací soud je naopak
přesvědčen, že, pokud zůstavitel svůj projev vůle zaznamenal na výpisu z
katastru nemovitostí, mohl mít vůli pořídit o majetku jmenovitě uvedeném právě
na této listině, a to nikoliv pouze na její první straně, kde je uveden text
závěti, jak namítá žalovaná 1). Je totiž víc než pravděpodobné, že zůstavitel
pořizoval o všech položkách uvedených na výpisu (LV č. 550), když i v případě
„baráku“ na předmětném výpisu z katastru nemovitostí (LV č. 42) zaznamenal
projev vůle na první straně, přestože položka „M., rod. dům“, je uvedena až na
straně třetí tak, že uvedl „po mé smrti jenom barák ? L., ? L. L.“, přičemž
výraz jenom zjevně nasvědčuje výběru z více položek celého výpisu. Lze navíc
předpokládat, že za situace, kdy žádným z účastníků nebyly vzneseny a ani jinak
z obsahu spisu nevyplývají a v řízení nevyšly najevo pochybnosti o zdravotním
stavu zůstavitele v době sepisu závěti, byl zůstavitel osobou plně způsobilou k
právním úkonům a měl v úmyslu pořídit o svém majetku tak, aby vedle sebe obě
listiny pořízené téhož dne, tj. bez většího časového odstupu případně
objasňujícího jejich „rozpor“, obstály.
Pokud pak dovolatel namítá, že se soudy „měly zabývat komplexně nejen
předloženou listinou, ale i důkazy, které jím byly navrženy“, jsou jeho námitky
opodstatněné. Nelze totiž přehlížet, že nejen žalobce, ale i žalovaná 1),
navrhli důkazy výslechy svědků, z nichž by mohly vyplývat okolnosti rozhodné
pro zjištění skutečné vůle zůstavitele, resp. eventuálně podporující výklad
uvedený výše. Nezbytným se v tomto ohledu jeví důkaz výslechem JUDr. Magdy
Fajové, která, jak vyplývá z obsahu jejího sdělení ze dne 6.12.2011, uvedla, že
„pokud pro účely dostatečné srozumitelnosti bude přínosná její svědecká
výpověď, nabízí tuto výpověď k okolnostem pořízení závětí“. Jak je však zřejmé
z obsahu spisu, soud prvního stupně návrhy na dokazování při jednání dne
20.5.2014 zamítl s tím, že „v této fázi řízení se zaměří nejprve na posouzení
platnosti předmětného právního úkonu ve smyslu náležitostí stanovených
občanským zákoníkem účinným do 31.12.2013, kdy se nejedná o spornou skutečnost,
nýbrž o právní posouzení písemného projevu vůle“, a že „v tomto směru není tedy
zapotřebí provádět další doplnění dokazování“, a odvolací soud jeho závěr
potvrdil. Takový postup soudů není správný. Pokud totiž projev vůle sám o sobě
není dostatečně určitý a srozumitelný, resp. existují pochybnosti o jeho
určitosti a srozumitelnosti jako v daném případě, vyžaduje závěr o výkladu
podle ust. § 35 odst. 2 obč. zák. nepochybně další skutková zjištění
(vyplývající ze za tím účelem provedeného dokazování) [k tomu opět srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.11.1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, který
byl publikován v časopise Právní rozhledy pod č. 7, ročník 1999]. K žalobcem
navrhovanému důkazu posudkem z oboru písmoznalectví dovolací soud pro úplnost
podotýká, že až tehdy, pokud soud dospěje k závěru o určitosti a
srozumitelnosti právního úkonu, může být případně dále řešena otázka posouzení
jeho pravosti.
Závěrem dovolací soud rovněž zmiňuje, že za bezpředmětnou považuje skutečnost
namítanou žalovanou 1), že zůstavitel již v minulosti pořídil závěť notářským
zápisem (ze dne 6.3.1992), byl tedy srozuměn s možností pořízení pro případ
smrti tímto (formálnějším) způsobem a „nelze tedy očekávat, že by při pořízení
nové závěti opět nepřistoupil k sepsání závěti touto formou“. Pro posouzení
dědického práva ze závěti je rovněž bezpředmětné určení otcovství zůstavitele k
žalobci, neboť tato skutečnost je zohlednitelná v rámci dědického práva ze
zákona s důsledky pro žalobce z toho vyplývajícími (k tomu srov. ust. § 479
obč. zák.), jak již uvedl ve svém rozhodnutí i odvolací soud.
Jelikož soudy v řízení nepostupovaly tak, jak uvedeno výše, dosud neprovedly
žádné dokazování potřebné ke zjištění, jaká byla vůle zůstavitele (zejména jaký
majetek měl podle zůstavitelovy vůle zdědit žalobce a jaký žalovaní), když
nelze vycházet pouze ze znění listiny, na němž je projev vůle zachycen, není
závěr odvolacího soudu, že závěť ze dne 11.3.2011 ve prospěch žalobce je – co
do určení majetku – „neurčitá“ a podle § 37 odst. 1 obč. zák. „neplatná“ a že
žalobce není závětním dědicem zůstavitele, správný.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci; protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení,
pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku
odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu
zrušil (§ 243e odst. 1 o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl
zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně,
zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu
prvního stupně (Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku) k dalšímu řízení (§ 243e
odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243g odst. 1 část věty
první za středníkem o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o
náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech
původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem
a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. října 2015
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu