USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně L. N., zastoupené JUDr. Jiřím Šídlem, advokátem se sídlem v Horoměřicích, Malá č. 967, proti žalovaným 1) L. N., zastoupenému Mgr. Janem Rambouskem, advokátem se sídlem v Praze 8, Čimická č. 717/34, a 2) M. H., zastoupenému Mgr. Romanou Šimáně, advokátkou se sídlem v Praze 3, Lucemburská č. 2013/24, o neúčinnost kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 12 C 59/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 22. února 2018 č. j. 54 Co 238/2017-168, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Romany Šimáně, advokátky se sídlem v Praze 3, Lucemburská č. 2013/24. III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 1) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 22. 2. 2018 č. j. 54 Co 238/2017-168 není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je [v závěru, že žalobkyně nemůže úspěšně odporovat kupní smlouvě ze dne 18. 3. 2013 uzavřené mezi R. D. jako prodávajícím a žalovaným 2) jako kupujícím, neboť se nejedná o právní úkon jejího dlužníka ve smyslu ustanovení § 42a občanského zákoníku] v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [srov. právní názor vyjádřený například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 1999 sp. zn. 31 Cdo 870/99, který byl uveřejněn pod č. 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000, že věřitel je, za podmínek uvedených v ustanovení § 42a občanského zákoníku, oprávněn odporovat právním úkonům, které učinil dlužník, a dále právním úkonům ručitele a dalších osob, které jsou z důvodu akcesorické a subsidiární povinnosti zákonem zavázány (zejména z titulů zajištění závazků) uspokojit pohledávku věřitele] a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. Není-li odporovaná kupní smlouva právním úkonem dlužníka žalobkyně, nemůže být odpůrčí žaloba již jen z tohoto důvodu opodstatněná, a nemá proto význam zabývat se otázkou, zda jsou žalovaný 1) a žalovaný 2) osobami blízkými.
Namítá-li žalobkyně, že právní úkon předcházející uzavření odporované kupní smlouvy, kterým žalovaný 1) jako dlužník žalobkyně daroval žalovanému 2) částku 3 140 000 Kč, je absolutně neplatný, a že proto nemohl být žalobkyní úspěšně odporován, pak přehlíží, že tato okolnost nemůže mít na výše uvedený závěr žádný vliv, neboť v důsledku absolutní neplatnosti tohoto právního úkonu by se žalovaný 2) nestal dlužníkem žalobkyně a podmínka odporovatelnosti ve smyslu ustanovení § 42a občanského zákoníku by nebyla splněna [nehledě k tomu, že i kdyby byl žalovaný 2) dlužníkem žalobkyně, nebyl by ve smyslu ustanovení § 42a odst. 3 občanského zákoníku v tomto řízení pasivně věcně legitimován].
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje.
Poučení:Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 7. 2018
JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu