USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka, v právní věci žalobce M. M., proti žalovaným 1) CASPER CONSULTING a. s., se sídlem v Praze 6, náměstí Borise Němcova č. 510/3, IČO 63980401, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem v Brně, Koliště č. 259/55 a 2) JUDr. Ingrid Švecové, soudní exekutorce, se sídlem v Praze 3, Vinohradská č. 174/14, o popření pravosti pohledávek, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 9 C 154/2020, o žalobě pro zmatečnost podané žalobcem proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. dubna 2021, č. j. 21 Co 91/2021-75, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 21 Co 91/2021, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. března 2024, č. j. 5 Co 12/2024-133, takto:
I. Řízení o dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. března 2024, č. j. 5 Co 12/2024-133, se zastavuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 6. 11. 2023, č. j. 21 Co 91/2021-117, zastavil dovolací řízení (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II). Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 21. 3. 2024, č. j. 5 Co 12/2024-133, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I usnesení odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II usnesení odvolacího soudu). Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, o němž Nejvyšší soud rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.
s. ř.“). Ustanovení § 241 o. s. ř., které stanovuje tzv. povinné zastoupení dovolatele při podání dovolání, představuje zvláštní a obligatorní podmínku dovolacího řízení, jejíž nedostatek lze odstranit, avšak bez jejího splnění nelze meritorně rozhodnout o dovolání. Výjimku představuje § 241 odst. 2 písm. a) o. s. ř., podle kterého není třeba podmínku povinného zastoupení dovolatele advokátem nebo notářem splnit, (jen) je-li dovolatelem fyzická osoba, která má právnické vzdělání. Z dovolání nevyplývá, že by byl dovolatel právně zastoupen.
Žalobce neprokázal, a ani netvrdil, že je zastoupen advokátem nebo že sám má právnické vzdělání. Z uvedeného je zřejmé, že v poměrech projednávané věci nebyla splněna zákonem stanovená podmínka povinného zastoupení. Nejvyšší soud proto postupoval podle ustanovení § 241b odst. 2 části věty před středníkem a § 104 odst. 2 věty třetí ve spojení s ustanovením § 243c odst. 3 věta třetí o. s. ř. a dovolací řízení zastavil (ve smyslu ustanovení § 241b odst. 3 věta třetí o. s. ř.). Ačkoli žalobce nebyl podle obsahu spisu soudem prvního stupně vyzván k tomu, aby si pro dovolací řízení zástupce z řad advokátů zvolil a aby jeho prostřednictvím též podal řádné dovolání, tato skutečnost nebrání tomu, aby dovolací soud na uvedený nedostatek nyní reagoval zastavením dovolacího řízení.
Je tomu tak proto, že dovolacímu soudu je z jeho rozhodovací činnosti známo, že dovolatel podává větší počet návrhů (jen před Nejvyšším soudem vystupuje jako účastník v řízeních vedených např. pod sp. zn. 24 Cdo 219/2024, 29 Cdo 2994/2023 nebo 20 Cdo 2850/2021), přičemž v těchto řízeních přistupuje též k hojnému využívání opravných prostředků zahrnujících i četná dovolání. Výsledkem tohoto žalobcova dlouhodobého počínání je pak mj. i to, že si žalobce musí být své povinnosti být v dovolacím řízení kvalifikovaně zastoupen vědom, jelikož je mu tato povinnost známa z jiných paralelně probíhajících řízení, v nichž byl opakovaně k odstranění nedostatku povinného zastoupení pro dovolací řízení bezúspěšně vyzýván.
Uvedený procesní postup dovolacího soudu je též aprobován Ústavním soudem, který ve svém usnesení ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II.
ÚS 2291/13, ve vztahu k opakovanému poučování stěžovatelů zneužívajících svého práva na přístup k soudu uvedl: „Ústavní soud byl nucen ve věcech takových stěžovatelů opakovaně konstatovat, že v řízení o ústavní stížnosti není ve vztahu k požadavku právního zastoupení poučení nevyhnutelnou podmínkou, jestliže se stěžovateli takového poučení dostalo ve zcela identických případech předchozích. V takové situaci se jeví setrvání na požadavku poučení dalšího, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým.
Ústavní soud má za to, že obdobnou argumentaci lze použít i na podmínku povinného zastoupení v řízení před Nejvyšším soudem. Pakliže byl stěžovatel v řízení před Nejvyšším soudem [resp. jiným soudem nižšího stupně] v minulosti opakovaně poučován o nutnosti advokátního zastoupení, jeví se další lpění na poučení v konkrétním případě jako neúčelné.“ Přestože si je dovolací soud rovněž vědom toho, že podle ustálené judikatury má před zastavením dovolacího řízení pro nesplnění podmínky právního zastoupení zásadně přednost zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
1. 2012, sen. zn. 29 NSČR 6/2012, uveřejněné pod č. 57/2012 Sb. rozh. obč.), v daném případě k zaplacení soudního poplatku dovolatele nevyzýval, a to pro známé postoje dovolatele, které zaujímá ve vztahu k plnění této povinnosti a opakovaně podává bezúspěšné žádosti o osvobození od soudních poplatků. Soud pak nepřihlížel k opakovaným žádostem o osvobození od soudních poplatků, neboť ve vztahu k žalobci bylo pro zjevně bezúspěšné uplatňování práva rozhodnuto o tom, že se mu osvobození od soudních poplatků nepřiznává, a to usnesením Okresního soudu v Trutnově ze dne 18.
8. 2020, č. j. 9 C 154/2020-34, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 11. 2020, č. j. 25 Co 257/2020-56. Bylo-li tak pravomocně rozhodnuto, že dovolatel nesplňuje z důvodu zjevně bezúspěšného uplatňování či bránění práva předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, je tím bez dalšího zřejmé, že ani blíže nespecifikovaná pozdější změna jeho osobních či majetkových poměrů nemůže být pojmově důvodem pro reparaci dříve přijatých rozhodnutí. Soud prvního stupně proto postupoval zcela správně, pokud dovolatele již znovu nevyzýval k doložení jeho poměrů a nerozhodoval o zjevně neopodstatněném návrhu na osvobození od soudních poplatků či o ustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení.
Žalobce si musí být z dřívějšího postupu soudů vědom podmínky povinného zastoupení, Nejvyšší soud proto vychází z toho, že nebyla splněna podmínka povinného zastoupení, a to, aniž by bylo třeba (z výše uvedených důvodů) rozhodovat o zjevně bezdůvodných žádostech o ustanovení zástupce. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.