21 Cdo
220/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Zdeňka Novotného v právní
věci žalobce Prometheus, energetické služby, s.r.o. se sídlem v Praze 4, U
Plynárny č. 500, IČ 63072599, zastoupeného Mgr. Tomášem Pelikánem, advokátem se
sídlem v Praze 1 - Malá Strana, Tyršův dům - Újezd č. 450/40, proti žalovaným
1) M. K., 2) E. K., zastoupenému JUDr. Michaelou Klimentovou, advokátkou se
sídlem v Plzni, Karlova č. 5, 3) M. K., všem jako dědicům po E. K., zemřelému
dne 10. srpna 2001, o 261.168,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v
Praze pod sp. zn. 50 Cm 232/2002, o dovolání žalovaného 2) proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 23. července 2008 č.j. 5 Cmo 246/2008-152, takto:
Rozsudek vrchního soudu a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. února
2008 č.j. 50 Cm 232/2002-115 se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Praze
k dalšímu řízení.
Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze dne 3.7.2001 domáhal, aby
mu žalovaný E. K., (dále též jen "E. K. starší" nebo "zůstavitel E. K. starší")
zaplatil 261.168,- Kč s 6% úrokem ročně ode dne 2.6.2001 do zaplacení a odměnu
ze směnečné sumy ve výši 870,- Kč. Žalobu zdůvodnil zejména s tím, že uzavřel s
E. K. starším jako podnikatelem dne 24.1.2001 smlouvu č. 01/01/2001 o finančním
leasingu kogenerační jednotky KJ D-300 se soustrojím DAGGER SDG 300 a že k
zajištění "všech jednotlivých leasingových splátek a jejich příslušenství" E.
K. starší vystavil žalobci vlastní směnky. Žalobce k žalobě připojil směnku ze
dne 25.1.2001 na částku 261.168,- Kč s termínem splatnosti dne 1.6.2001 a
navrhl, aby soud o žalobě rozhodl směnečným platebním rozkazem.
Městský soud v Praze směnečným platebním rozkazem ze dne 13.9.2001 č.j. Sm
497/2001-6 uložil E. K. staršímu, aby do 3 dnů od doručení platebního rozkazu
zaplatil žalobci 261.168,- Kč s 6% úrokem ročně ode dne 2.6.2001 do zaplacení,
odměnu ve výši 870,- Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 46.617,- Kč k rukám
"jeho právního zástupce" nebo aby v téže lhůtě podal proti platebnímu rozkazu
námitky, v nichž musí uvést vše, co proti platebnímu rozkazu namítá.
Po vydání směnečného platebního rozkazu se Městský soud v Praze dozvěděl, že E.
K. starší dne 10.8.2001 zemřel, a usnesením ze dne 12.11.2001 č.j. Sm
497/2001-11 řízení přerušil "až do zjištění okruhu dědiců na jisto postavených,
s nimiž bude moci být v řízení pokračováno".
Poté, co ze sdělení notáře JUDr. Jana Hofmanna jako soudního komisaře zjistil,
že "okruh neodmítnuvších dědiců zůstavitele" E. K. staršího tvoří manželka
zůstavitele M. K., syn zůstavitele E. K. a dcera zůstavitele M. K., Městský
soud v Praze usnesením ze dne 16.4.2002 č.j. Sm 497/2001-14 jednak zrušil
směnečný platební rozkaz ze dne 13.9.2001 č.j. Sm 497/2001-6 pro "jeho
nedoručitelnost", jednak rozhodl, že v souladu s ustanovením § 107 odst.1 a 2
občanského soudního řádu v "řízení nastupují na místo původního žalovaného jeho
dědici" žalovaní 1), 2) a 3), s nimiž bude v řízení pokračováno.
Městský soud v Praze poté usnesením ze dne 5.5.2004 č.j. 50 Cm 232/2002-36
znovu řízení přerušil. Své rozhodnutí zdůvodnil tím, že dědické řízení po E. K.
staršímu dosud nebylo skončeno, že "není najisto postaveno, zda dědické řízení
nebylo předluženo" a že proto do skončení dědického řízení nelze v řízení
pokračovat.
Městský soud v Praze dalším usnesením ze dne 15.2.2005 č.j. 50 Cm 232/2002-44
rozhodl, že v řízení "bude pokračováno na straně žalovaného" se žalovaným 2). K
odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze
dne 25.1.2005 č.j. 34 D 2645/2001-786 byla "schválena dědická dohoda, podle níž
dědictví nabyl" žalovaný 2), a že "současně bylo konstatováno, že dědictví je
předluženo". Protože žalovanému 2) "připadl veškerý majetek náležející do
dědictví", bude s ním ve smyslu ustanovení § 107 odst.1 a 2 občanského soudního
řádu nadále pokračováno na straně žalované.
Poté, co žalobce podal návrh na projednání dalšího zůstavitelova majetku v
řízení o dědictví, Městský soud v Praze usnesením ze dne 20.6.2007 č.j. 50 Cm
232/2002-105 opět řízení přerušil, a to "do skončení řízení o dědictví" po E.
K. staršímu.
Městský soud v Praze, který v řízení pokračoval poté, co se dozvěděl, že
usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18.10.2007 č.j. 34 D
1880/2006-1238 byl "návrh na zahájení dodatečného řízení o dědictví" po E. K. starším zamítnut, a který nadále jednal jako s dědici po zůstaviteli E. K. starším se žalovanými 1), 2) a 3), rozsudkem ze dne 27.2.2008 č.j. 50 Cm
232/2002-115 žalovanému 2) uložil, aby zaplatil žalobci 261.168,- Kč s 6%
úrokem ode dne 2.6.2001 do zaplacení a odměnu ve výši 870,- Kč, a žalobu o
zaplacení 261.168,- Kč s 6% úrokem ode dne 2.6.2001 do zaplacení a odměny ve
výši 870,- Kč proti žalovaným 1) a 3) zamítl; současně rozhodl, že žalovaný 2)
je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 47.605,- Kč k rukám
advokáta Mgr. Tomáše Pelikána a že "žalobce je povinen zaplatit žalovaným 1) a
3) na náhradě nákladů řízení 0 Kč". Z výsledků dokazování v první řadě dovodil,
že splatnost směnky vystavené E. K. starším dne 25.1.2001, v níž se jako její
výstavce "zavázal zaplatit žalobci u Komerční banky Praha 2 dne 1.6.2001
směnečný peníz ve výši 261.168,- Kč", nastala ještě před smrtí výstavce a že
proto zakládá nárok nejen na směnečný peníz, ale i "na 6% úrok ode dne
splatnosti a směnečnou odměnu". Soud prvního stupně dále zjistil, že dědictví
nabyl na základě soudem schválené dohody dědiců žalovaný 2) a že dědictví je
předluženo, a dospěl k závěru, že v případě předluženého dědictví zákon
(ustanovení § 471 odst.2 občanského zákoníku "poukazem na ustanovení občanského
soudního řádu upravující likvidaci dědictví") stanoví "přesný postup, jak má
dědic či dědicové, kteří nabyli předlužené dědictví, při plnění dluhu
postupovat", aniž by to "ponechával pouze na dědici, který dědictví nabyl, zda
a jak bude při plnění povinnosti plnit dluhy zůstavitele, které na něj přešly,
postupovat", že soud v řízení o dědictví v zájmu ochrany věřitelů má - poté, co
vyzve věřitele k oznámení svých pohledávek - nařídit likvidaci předluženého
dědictví, není-li ze strany dědiců "projevena vůle k dohodě o přenechání
předluženého dědictví věřitelům", a že není ponecháno pouze na dědici, aby "do
výše nabytého majetku uspokojoval pohledávky věřitelů zůstavitele v pořadí
daném v ustanovení § 175v odst.2 občanského soudního řádu", neboť "případné
nedodržení zákonem stanoveného pořadí uspokojování pohledávek by mohlo
věřitelům znemožnit domoci se uspokojení své pohledávky". I kdyby se "názor
právě vyslovený lišil od ustáleného postupu soudu projednávajícího dědictví",
nelze podle soudu prvního stupně "přehlédnout", že "odkaz ustanovení § 471
odst.2 věty první občanského zákoníku" na "ustanovení občanského soudního řádu
o likvidaci dědictví znamená, že dědic pohledávky věřitelů zůstavitele musí
uhradit nejen v pořadí stanoveném zákonem, ale pouze ze zpeněžení zůstavitelova
majetku, který nabyl", když jakákoliv "jiná interpretace by vedla k potlačení
práv věřitelů, jimž by nebyla poskytnuta náležitá ochrana". Námitku žalovaného
2), že dluhy zůstavitele E. K.
staršího uhradil na základě dohody ze dne
1.12.2006, uzavřené mezi žalovanými 1) a 2) a společností Japey, s.r.o, do výše
nabytého dědictví v pořadí daném ustanovením § 175v občanského soudního řádu a
že proto za jeho další dluhy (včetně dluhu u žalobce) již neodpovídá, soud
prvního stupně odmítl s odůvodněním, že tato dohoda neprokazuje, že by
zůstavitelovy pohledávky "v pořadí uvedeném v ustanovení § 175v odst.2 byly
uspokojeny ze zpeněžení majetku zůstavitele, který žalovaný 2) jako dědic
nabyl", a že by "bylo dodrženo pořadí pohledávek", uvedené v ustanovení § 175v
odst.2 občanského soudního řádu. Žalovaný 2) je podle názoru soudu prvního
stupně povinen pohledávku žalobce splnit, protože "při povinnosti plnit
pohledávky zůstavitele z předluženého dědictví, které nabyl, nebylo postupováno
podle ustanovení § 471 odst.2 občanského zákoníku". Proti žalovaným 1) a 3)
byla žaloba zamítnuta s odůvodněním, že nejsou dědici E. K. staršího.
K odvolání žalovaného 2) Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23.7.2008 č.j. 5
Cmo 246/2008-152 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně "v napadeném rozsahu"
ve výrocích "ve vztahu k žalovanému 2)" a rozhodl, že žalovaný 2) je povinen
zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 51.348,50 Kč k rukám
advokáta Mgr. Tomáše Pelikána. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu
prvního stupně, podle kterého měl žalovaný 2) "uhrazovat pohledávky
zůstavitelových věřitelů nejen v pořadí stanoveném zákonem (tj. § 175 odst.2
občanského soudního řádu), ale i z výtěžku zpeněžení majetku zůstavitele, což
se nestalo", poukázal na závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu ze dne
10.2.1997 sp. zn. IV ÚS 227/96, které vysvětlují "podstatu a smysl, tedy duch
zákonů, upravujících problematiku předluženého dědictví" a které jsou
"využitelné i pro rozhodnutí tohoto sporu", i když nález "řešil jinou situaci".
Ačkoliv žalovaný 2) vyplatil žalované 1) náklady zůstavitelova pohřbu ve výši
22.788,- Kč a pohledávky věřitelů E. K. staršího zajištěné zástavním právem,
čímž měla být vyčerpána cena nabytého dědictví, je podle názoru odvolacího
soudu rozhodující, že "nebylo postupováno podle ustanovení § 471 odst.2
občanského zákoníku", i když bylo dědictví předluženo, což vedlo k tomu, že
žalobce a další věřitelé nebyli vyzváni, aby přihlásili své pohledávky, že se
žalobce "nemohl ani vyjádřit k ocenění majetku" a že žalobce "sám nemohl podat
návrh na likvidaci dědictví, když jej soud, který ve věci dědické rozhodoval,
neseznámil s tím, že dědictví je předluženo"; nenařízením likvidace dědictví
nebyla žalobci a dalším věřitelům "zajištěna náležitá ochrana práv", když se
"lze důvodně domnívat, že výtěžek dosažený zpeněžením nemovitostí, které
žalovaný jakožto dědic nabyl, překročil by jistě cenu, ze které bylo vycházeno
při ocenění tohoto majetku pro účely dědického řízení". Podle názoru odvolacího
soudu měl soud v řízení o dědictví v zájmu ochrany věřitelů nařídit likvidaci
dědictví i bez návrhu, když "z celkového postupu žalovaného 2) je zřejmé, že
sledoval jen svůj zájem na tom, aby nemovitosti, které tvořily součást aktiv
dědictví, zůstaly v jeho vlastnictví", a když ze všech pohledávek za
zůstavitelem E. K. starším vybral "dvě pohledávky, které byly následně
původními věřiteli postoupeny na společnost Japey s.r.o., a když je "podivné" i
to, že byl zamítnut návrh žalobce "na dodatečné řízení o dědictví, a to s
odůvodněním, že nebyl zjištěn dodatečný majetek, neboť cena podniku byla
znaleckým posudkem stanovena jako nulová".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 2) dovolání. Namítá, že
v řízení o dědictví nebyla uzavřena dohoda o přenechání předluženého dědictví
věřitelům podle ustanovení § 175p občanského soudního řádu a ani nebyla
nařízena likvidace dědictví, i když tak soud "patrně s přihlédnutím k zákonné
úpravě" učinit měl, a byla schválena dohoda o vypořádání dědictví, aniž by soud
dědice poučil, jaké následky bude mít "převzetí předluženého dědictví" a "vůči
komu a v jakém rozsahu jsou povinni plnit dluhy zůstavitele", a že soudy
vycházely z nálezu Ústavního soudu ze dne 10.2.1997 sp. zn. IV ÚS 227/96,
ačkoliv posuzoval zcela jinou situaci (odpovědnost za dluhy v případě, kdy byla
nařízena likvidace dědictví). Podle názoru dovolatele není podložena domněnka
odvolacího soudu, že by výtěžek zpeněžení zůstavitelova majetku překročil cenu
tohoto majetku, z níž bylo vycházeno "pro účely dědického řízení"; dovolatel
současně zdůrazňuje, že za dluhy zůstavitele E. K. staršího odpovídá do výše
ceny nabytého dědictví, tedy "do výše ceny zjištěné v dědickém řízení ke dni
smrti zůstavitele", a že ani zpeněžení majetku nemohlo věřitelům zajistit plné
uspokojení jejich pohledávek. Žalovaný 2) má za to, že za řízení prokázal, že
vypořádal zůstavitelovy dluhy do výše ceny nabytého dědictví v pořadí podle
ustanovení občanského soudního řádu o likvidaci dědictví (podle ustanovení §
175v občanského soudního řádu), a zdůrazňuje, že nemůže "svými úkony nahrazovat
procesní postup soudu při zpeněžování" nabytého majetku a ani činit jiné
procení úkony a postupovat tak, jak by podle jednotlivých ustanovení o
likvidaci dědictví dle občanského soudního řádu postupoval soud v případě
likvidace dědictví. Žalovaný 2) uzavírá, že za dluh zůstavitele E. K. staršího
vůči žalobci neodpovídá, přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení § 237
odst.1 písm.c) občanského soudního řádu a navrhuje, aby dovolací soud napadený
rozsudek zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného 2) odmítl, popřípadě,
shledá-li je přípustným, zamítl. Zdůrazňuje, že žalovaný nepostupoval - jak
soudy správně dovodily - při povinnosti plnit pohledávky za zůstavitelem E. K.
starším z předluženého dědictví podle ustanovení § 471 odst.2 občanského
zákoníku a že proto nemohlo dojít k zániku žalobcovy pohledávky za zůstavitelem.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 30.6.2009 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napaden rozsudek
odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č.
7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a
další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1
o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.],
jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237
odst.1 písm.b) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Žalovaný 2) napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst.1
písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo
soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem
zrušeno. Dovolání žalovaného 2) proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být
přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst.1
písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena
již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy,
jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §
237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve
věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Pro rozhodnutí v projednávané věci bylo mimo jiné významné vyřešení právní
otázky, jakým způsobem odpovídá dědic za dluhy zůstavitele v případě, že
zůstavitel zanechal více dluhů a že cena děděním nabytého majetku nepostačuje k
úhradě všech dluhů v plné výši (tedy že dědictví je "předlužené"). Protože
rozhodnutí odvolacího soudu neodpovídá dosud přijatým judikatorním závěrům,
protože uvedená právní otázka dosud nebyla dovolacím soudem ve všech
souvislostech vyřešena a protože vyřešení této otázky bylo pro rozhodnutí ve
věci určující (významné), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu
rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; dovolací
soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalovaného 2) je přípustné podle
ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR
dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Jestliže účastník ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení
dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda
v řízení může pokračovat (§ 107 odst.1 věta první o.s.ř.). Neumožňuje-li povaha
věci v řízení pokračovat, soud řízení zastaví (§ 107 odst.5 věta první o.s.ř.).
Ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení fyzická osoba a umožňuje-li povaha
věci pokračovat v řízení, jsou procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak,
její dědici, popřípadě ti z nich, kteří podle výsledku dědického řízení
převzali právo nebo povinnost, o něž v řízení jde (§ 107 odst.2 o.s.ř.); na
místě dědice je procesním nástupcem fyzické osoby, která ztratila způsobilost
být účastníkem řízení, správce dědictví (to platí jen tehdy, zemřela-li fyzická
osoba v době po 1.1.2005 - srov. zákon č. 554/2004 Sb.). Není-li možné v řízení
ihned pokračovat, soud řízení přeruší (§ 107 odst.1 věta druhá o.s.ř.). O tom,
s kým bude v řízení pokračováno, soud rozhodne usnesením (§ 107 odst.1 věta
třetí o.s.ř.).
V případě, že způsobilost být účastníkem řízení ztratí fyzická osoba, po níž se
žalobce (jako její věřitel) v řízení domáhal uhrazení své peněžité pohledávky,
a že jde o takový dluh, který přechází na dědice (odpovědnost ze dluh se
odvozuje z dědění), může být v řízení pokračováno "ihned" (tj. ještě v době
před skončením řízení o dědictví po této fyzické osobě) jen tehdy, je-li
zřejmé, komu svědčí dědické právo (za předpokladu, že byl o svém dědickém právu
ve smyslu ustanovení § 175i o.s.ř. vyrozuměn a že dědictví ve stanovené lhůtě
neodmítl, nebo že dědictví ve smyslu ustanovení § 465 občanského zákoníku
nemůže odmítnout), a odpovídají-li dědici nepochybně (s ohledem na výši ceny
dědictví a stav pasiv dědictví) za všechny zůstavitelovy dluhy; jinak soud
řízení přeruší až do doby, než bude řízení o dědictví pravomocně skončeno.
Usnesení o tom, s kým bude v řízení pokračováno na místě zemřelé (prohlášené za
mrtvé) fyzické osoby jako s dědicem (správcem dědictví), soud přijímá s
výhradou změny poměrů (cum clausula rebus sic stantibus). Znamená to, že soud
znovu rozhodne o tom, s kým bude v řízení pokračováno (a změní v tomto směru
své předchozí usnesení), vždy, jakmile po vydání usnesení dojde ke změně v
osobě správce dědictví, ke zrušení správy dědictví nebo se změní okolnosti
rozhodné pro závěr o dědickém právu, popř. o tom, komu jako dědici svědčí právo
nebo povinnost, o něž v řízení jde.
V projednávané věci zemřel za řízení žalovaný E. K. starší, po němž se žalobce
domáhal zaplacení směnečného peníze, úroků a odměny ve výši jedné třetiny
procenta ze směnečného peníze. Protože povaha předmětu řízení v takovém případě
umožňuje pokračovat v řízení (jde o dluh, který přechází na dědice), dospěly
soudy ke správnému závěru, že procesním nástupcem žalovaného E. K. staršího v
tomto řízení jsou jeho dědici, popřípadě ti z nich, kteří podle výsledku
dědického řízení převzali (z důvodu odpovědnosti za jeho dluhy) tento jeho dluh
u žalobce.
I když nebylo nepochybné, že by dědici E. K. staršího plně (neomezeně)
odpovídali za všechny jeho dluhy, soud prvního stupně usnesením ze dne
16.4.2002 č.j. Sm 497/2001-14 ještě před skončením dědického řízení rozhodl, že
v řízení bude pokračováno na místě E. K. staršího se žalovanými 1), 2) a 3), o
nichž zjistil, že jim svědčí dědění ze zákona. Poté, co bylo dědické řízení
skončeno tak, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25.1.2005 č.j. 34
D 2645/2001-786 byla schválena žalovanými uzavřená dohoda o vypořádání
dědictví, podle níž celé dědictví nabyl žalovaný 2), a co se tedy změnily
okolnosti rozhodné pro závěr, komu jako dědici po E. K. starším svědčí
povinnost, o níž v řízení jde, soud prvního stupně usnesením ze dne 15.2.2005
č.j. 50 Cm 232/2002-44 v souladu se zákonem [byť v něm výslovně nevyjádřil, že
se tím mění jeho předchozí usnesení ze dne 16.4.2002 č.j. Sm 497/2001-14]
rozhodl, že v řízení "bude pokračováno na straně žalovaného" se žalovaným 2).
Soudu prvního stupně je však třeba vytknout, že své usnesení ze dne 15.2.2005
č.j. 50 Cm 232/2002-44 doručil jen žalobci a žalovanému 2) [usnesení proto
dosud nenabylo právní moci] a že v rozporu s jeho obsahem v dalším řízení
nadále vycházel z předchozího usnesení ze dne 16.4.2002 č.j. Sm 497/2001-14 a
pokládal za procesní nástupce E. K. staršího nejen žalovaného 2), ale též
žalované 1) a 3); nápravu pak nezjednal [způsobem vyplývajícím z ustanovení §
219a odst.1 písm.d) a § 221 odst.1 písm.a) o.s.ř.] ani odvolací soud.
Vycházel-li odvolací soud z toho, že procesními nástupci po E. K. starším jsou
jako jeho dědici žalovaní 1), 2) a 3), je třeba mu dále vytknout, že věc
projednal pouze v rozsahu, v jakém vyplýval z odvolání podaného žalovaným 2).
Vzhledem k tomu, že žalovaní v této situaci v řízení měli - s ohledem na to, že
jejich účast v řízení byla odvozována z dědění - postavení tzv. nerozlučných
společníků (§ 91 odst.2 o.s.ř.), nemohl rozsudek soudu prvního stupně v
důsledku odvolání včas podaného žalovaným 2) nabýt samostatně právní moci ani
vůči ostatním žalovaným (srov. § 206 odst.2 o.s.ř.) a odvolací soud měl věc
projednat a rozhodnout též ohledně žalovaných 1) a 3) [srov. § 212 písm.c)
o.s.ř.]; to však - jak vyplývá z obsahu napadeného rozsudku - neučinil.
Ten, kdo (jako dědic) nabyl dědictví, neodpovídá za zůstavitelovy dluhy, které
na něj přešly zůstavitelovou smrtí, v plném (neomezeném) rozsahu. Český právní
řád vychází - jak vyplývá z ustanovení § 470 odst.1 občanského zákoníku - ze
zásady, že dědic odpovídá za dluhy zůstavitele (přebírá zůstavitelovy dluhy) a
za přiměřené náklady spojené s pohřbem zůstavitele jen omezeně, a to do výše
ceny nabytého dědictví (pro viribus hereditatis); je-li více dědiců, odpovídají
za dluhy zůstavitele a za přiměřené náklady spojené s jeho pohřbem podle poměru
toho, co z dědictví nabyli, k celému dědictví (srov. § 470 odst.2 občanského
zákoníku).
Odpovědnost dědice za dluhy zůstavitele a za přiměřené náklady spojené s jeho
pohřbem je modifikována v případě, bylo-li v řízení o dědictví zjištěno
předlužení dědictví a skončilo-li řízení o dědictví schválením dohody dědiců s
věřiteli o přenechání předluženého dědictví věřitelům k úhradě dluhů [§ 471
odst.1 občanského zákoníku, § 175p a § 175q odst.1 písm.c) o.s.ř.] nebo byla-li
v řízení o dědictví nařízena likvidace dědictví (§ 471 odst.2 občanského
zákoníku, § 175t až § 175v o.s.ř.). V těchto případech dědic odpovídá za dluhy
zůstavitele a za přiměřené náklady spojené s pohřbem - na rozdíl od postupu
podle ustanovení § 470 občanského zákoníku, kdy odpovídá do výše ceny nabytého
dědictví nejen zděděným, ale i svým vlastním majetkem - jen majetkem
náležejícím do dědictví a k uspokojení zůstavitelových věřitelů tu výlučně
slouží buď přenechané věci, práva a jiné majetkové hodnoty z dědictví (podle
dohody o přenechání dědictví věřitelům) nebo výtěžek získaný zpeněžením
zůstavitelova majetku (při likvidaci dědictví).
Ustanovením § 471 odst.2 občanského zákoníku se tedy neřídí odpovědnost dědiců
za dluhy zůstavitele a za přiměřené náklady spojené s pohřbem - jak se mylně
domnívaly soudy - vždy, je-li dědictví předluženo, ale jen tehdy, byla-li v
řízení o dědictví nařízena likvidace předluženého dědictví. V případě, že soud
v řízení o dědictví schválil dohodu dědiců, kterou si mezi sebou vypořádali
předlužené dědictví, že potvrdí nabytí předluženého dědictví jedinému dědici
nebo že potvrdí nabytí předluženého dědictví podle dědických podílů [§ 481, §
482 a § 483 občanského zákoníku, § 175q odst.1 písm.a), c) a d) o.s.ř.],
odpovídá dědic (dědici) za dluhy zůstavitele vždy podle ustanovení § 470
občanského zákoníku; ostatně, rovněž tato právní úprava se (stejně jako
ustanovení § 471 občanského zákoníku) dotýká právě předluženého dědictví, neboť
omezení odpovědnosti dědice (dědiců) za dluhy zůstavitele a za přiměřené
náklady spojené s pohřbem má svůj význam jen tehdy, převyšují-li pasiva
dědictví jeho aktiva, tedy je-li (řečeno jinak) dědictví předluženo.
Neodpovídá-li dědic za dluhy zůstavitele a za přiměřené náklady spojené s
pohřbem vůbec, protože zůstavitel nezanechal majetek nebo protože zůstavitel
zanechal majetek nepatrné hodnoty, který byl v řízení o dědictví vydán tomu,
kdo se postaral o pohřeb (a jsou-li tedy splněny předpoklady pro zastavení
řízení o dědictví podle ustanovení § 175h odst.1 a 2 o.s.ř.), nemá zůstavitel
procesního nástupce, s nímž by bylo možné v řízení pokračovat. I když předmětem
řízení je dluh, který - obecně vzato - přechází na dědice, povaha věci v
takovém případě neumožňuje pokračovat v takovém řízení; soud proto řízení podle
ustanovení § 107 odst.5 věty první o.s.ř. zastaví. V případě, že dědic odpovídá
za dluhy zůstavitele a za přiměřené náklady spojené s pohřbem jen omezeně,
neboť zůstavitel sice zanechal majetek, avšak pasiva dědictví přesahují cenu
nabytého dědictví, je nepochybné, že některé pohledávky zůstavitelových
věřitelů, popř. část těchto pohledávek, zůstanou neuhrazeny. Jestliže rozsah
odpovědnosti dědice za dluhy zůstavitele a za přiměřené náklady spojené s
pohřbem odůvodňuje závěr, že bude (má být) splněna jen část pohledávky
zůstavitelova věřitele, má zůstavitel procesního (a právního) nástupce jen v
takovém rozsahu, v jakém dědic odpovídá za zůstavitelův dluh. V rozsahu
neuspokojované části pohledávky nemá zůstavitel procesního nástupce, povaha
věci neumožňuje pokračovat v řízení o celé pohledávce a soud proto podle
ustanovení § 107 odst.5 věty první o.s.ř. zastaví řízení v takovém rozsahu, v
jakém dědic za dluh neodpovídá.
Z uvedeného mimo jiné vyplývá, že omezení odpovědnosti dědice za dluhy
zůstavitele a za přiměřené náklady spojené s pohřbem je třeba procesně vyjádřit
nikoliv zamítnutím nebo odmítnutím žaloby zčásti, ale zastavením řízení v
rozsahu té části věřitelovy pohledávky, za níž dědic s ohledem na cenu nabytého
dědictví neodpovídá, a že míru odpovědnosti dědice za dluhy zůstavitele a za
přiměřené náklady spojené s pohřbem je zásadně třeba zkoumat již v souvislosti
s rozhodováním o tom, zda a s kým bude v řízení pokračováno (podle ustanovení §
107 o.s.ř.), a nikoliv teprve při rozhodování o věci samé. Posouzení rozsahu
odpovědnosti dědice za dluhy zůstavitele a za přiměřené náklady spojené s
pohřbem se totiž neprojevuje jako okolnost, která by byla významná pro
rozhodnutí ve věci samé, ale již při zkoumání podmínek řízení (posléze
vyjádřené rozhodnutím o tom, s kým bude v řízení pokračováno na místě
účastníka, který ztratil po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení).
Dospěje-li při zkoumání procesního nástupnictví po zemřelém žalovaném jakožto
podmínky řízení soud např. k závěru, že u pohledávky žalobce požadované ve výši
100.000,- Kč je dána odpovědnost dědice dlužníka v rozsahu 60%, usnesením
rozhodne, že v řízení bude pokračováno s dědicem dlužníka ohledně pohledávky ve
výši 60.000,- Kč (§ 107 odst.1 věta třetí a § 107 odst.2 o.s.ř.) a že v rozsahu
dalších 40.000,- Kč se řízení zastavuje (§ 107 odst.5 věta první o.s.ř.).
Jakmile soud rozhodl (pravomocně) o tom, s kým bude v řízení pokračováno na
místě dlužníka, který ztratil způsobilost být účastníkem řízení, může později -
vzhledem k tomu, že jde (jak uvedeno již výše) o usnesení vydávané s výhradou
změny poměrů (cum clausula rebus sic stantibus) - k omezení odpovědnosti dědice
za dluhy zůstavitele cenou nabytého majetku přihlédnout (a řízení z tohoto
důvodu zčásti nebo zcela zastavit) jen tehdy, zjistí-li se nebo vyjdou-li jinak
najevo nové (další) z tohoto hlediska významné skutečnosti.
V projednávané věci byla žaloba proti žalovaným 1) a 3) zamítnuta s
odůvodněním, že nejsou dědici E. K. staršího (a tudíž neodpovídají za jeho
dluhy), ačkoliv ve skutečnosti jsou jeho dědici (svědčí jim dědění ze zákona),
nicméně podle soudem schválené dohody o vypořádání dědictví (usnesením
Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25.1.2005 č.j. 34 D 2645/2001-786) nezdědili
žádný zůstavitelův majetek a neodpovídají tedy ani za jakýkoliv jeho dluh, což
mohlo být - jak uvedeno výše - pouze důvodem pro rozhodnutí o zastavení řízení.
Odpovědnost dědice za dluhy zůstavitele a za přiměřené náklady spojené s
pohřbem je omezena - jak se uvádí v ustanovení § 470 odst.1 občanského zákoníku
- cenou nabytého dědictví; až do výše ceny nabytého dědictví je dědic povinen k
úhradě dluhů a přiměřených nákladů pohřbu použít jak zděděný, tak i svůj
vlastní majetek (přechodem zděděného majetku na dědice došlo ke splynutí s jeho
dosavadním vlastním majetkem). Již z tohoto důvodu nelze úspěšně dovozovat, že
by byl povinen za účelem úhrady zůstavitelových dluhů a přiměřených nákladů
spojených s pohřbem zděděný majetek prodat nebo jiným způsobem zpeněžit.
Převyšují-li dluhy zůstavitele a přiměřené náklady spojené s pohřbem cenu
nabytého dědictví a neodpovídá-li proto dědic za pasiva dědictví ve smyslu
ustanovení § 470 občanského zákoníku v plném rozsahu, nezáleží jen na úvaze
dědice, které z dluhů zůstavitele (nákladů spojených s pohřbem) uhradí, popř. v
jaké výši. Vzhledem k tomu, že příčinou omezení odpovědnosti dědice za pasiva
dědictví je stav předlužení dědictví, je třeba zájmu ochrany práv věřitelů
dovodit (právní úprava účinná do 31.3.1964 to stanovila výslovně - srov. též
rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25.1.1961 sp. zn. 9 C 588/60,
které bylo uveřejněno pod č. 50 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
roč. 1961), že jejich právní postavení nemůže být jiné, než jaké by bylo při
uspokojování jejich pohledávek v rámci likvidace dědictví (kdyby byla soudem
nařízena), a že dědic je proto povinen postupovat při uspokojování věřitelů
způsobem, který je (jinak) předepsán pro rozvrh výtěžku v ustanovení § 175v
odst.2 písm.b) až f) a § 175v odst.3 o.s.ř. V případě, že v řízení o dědictví
byla provedena tzv. konvokace věřitelů podle ustanovení § 175n o.s.ř., platí
její účinky i mimo rámec dědického řízení; nepřihlášené pohledávky je proto
dědic uvedeným způsobem uspokojit, jen jestliže již nevyčerpal cenu nabytého
dědictví ve prospěch všech těch věřitelů, kteří se na výzvu soudu učiněnou
podle ustanovení § 175n o.s.ř. v řízení o dědictví včas a řádně přihlásili.
Uvedené mimo jiné znamená, že požadavku věřitele na úhradu pohledávky za
zůstavitelem se dědic úspěšně ubrání (zcela nebo zčásti) jen tehdy, prokáže-li,
že do ceny nabytého dědictví uspokojil jiné věřitele zůstavitele, jejichž
pohledávky měly podle hledisek uvedených v ustanovení § 175v odst.2 písm.b) až
f) a § 175v odst. 3 o.s.ř. přednost před vymáhanou pohledávkou, popř. s ní měly
právo na poměrné uspokojení, event. že do ceny nabytého dědictví uspokojil
věřitele pohledávek přihlášených na výzvu soudu učiněnou podle ustanovení §
175n o.s.ř., a že uspokojení jiných pohledávek věřitelů ze strany dědice nemůže
být na újmu vymáhané pohledávky.
Odvolací soud v napadeném rozsudku dále vyslovuje obavu o zajištění zájmů
věřitelů v případě, bude-li jejich uspokojování provádět dědic dlužníka, a
naznačuje, že ocenění majetku zůstavitele E. K. staršího "pro účely dědického
řízení" nemuselo odpovídat jeho skutečné hodnotě. Názorům (a obavám) odvolacího
soudu nelze přisvědčit.
Odvolací soud totiž v první řadě nebere náležitě v úvahu, že usnesení o
dědictví, kterým bylo potvrzeno nabytí dědictví jedinému dědici [§ 481
občanského zákoníku, § 175q odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo kterým byla schválena
dohoda o vypořádání dědictví [§ 482 občanského zákoníku, § 175q odst.1 písm.c)
o.s.ř.] anebo kterou bylo potvrzeno nabytí dědictví podle dědických podílů,
nedošlo-li mezi dědici k dohodě [§ 483 občanského zákoníku, § 175q odst.1
písm.d) o.s.ř.], je závazné pro každého jen ve výrocích, které se týkají
dědického práva (které určují, kdo je zůstavitelovým dědicem), a že v ostatních
výrocích (tedy ve výrocích o tom, jaká aktiva a pasiva patří do dědictví a jaká
je cena dědictví) je závazné jen pro účastníky dědického řízení (jejich právní
nástupce) a v tomto rozsahu také (srov. § 159a odst.4 o.s.ř.) pro všechny
soudy, správní úřady a jiné orgány veřejné správy.
V uvedených případech nejsou věřitelé (samozřejmě s výjimkou případu, kdy by
byla v dohodě o vypořádání dědictví také vypořádávána pohledávka věřitele a kdy
by byl vyžadován souhlas věřitele s touto dohodou) účastníky řízení o dědictví
(srov. § 175b o.s.ř.), a proto usnesení o dědictví je pro ně závazné toliko ve
výrocích, které se týkají dědického práva po zůstaviteli. Protože výroky
usnesení o dědictví (nebo jiných usnesení vydaných v řízení o dědictví) o tom,
jaký majetek patří do dědictví, jaká je cena tohoto majetku nebo jaké dluhy
zůstavitel zanechal, nejsou vázáni, mohou o tom v řízení, v nichž se domáhají
zaplacení svých pohledávek za zůstavitelem proti jeho dědici, tvrdit a
prokazovat rozhodné skutečnosti, aniž by soud mohl vycházet ze závěru, že o
těchto otázkách již bylo v jiném řízení (v usnesení o dědictví) pravomocně
rozhodnuto. Rozsah odpovědnosti dědice za dluhy zůstavitele a za přiměřené
náklady spojené s pohřbem je dán stavem majetku zanechaného zůstavitelem jeho
dědici a cenou tohoto majetku (v době zůstavitelovy smrti, k níž se dědictví
nabývá - srov. § 460 občanského zákoníku) na straně jedné a výší
zůstavitelových dluhů a přiměřených nákladů jeho pohřbu na straně druhé; je-li
rozsah této odpovědnosti zjišťován v řízení, v němž se věřitel domáhá zaplacení
své pohledávky za zůstavitelem proti dědici, žalující věřitel má povinnost
tvrzení a důkazní o stavu majetku zanechaného zůstavitelem jeho dědici a o ceně
tohoto majetku a žalovaný dědic tvrdí a prokazuje okolnosti o stavu
zůstavitelových dluhů a o přiměřených nákladech spojených s pohřbem, přičemž z
výsledků dědického řízení (byl-li proveden důkaz příslušnými listinami z
dědického spisu) zpravidla lze v tomto směru vycházet, jen jestliže nebylo
žalujícím věřitelem nebo žalovaným dědicem tvrzeno a prokázáno něco jiného.
Pro projednávanou věc z uvedeného mimo jiné vyplývá, že žalobce, měl-li za to,
že do dědictví po E. K. starším patří též jiný (další) majetek, než který byl
zachycen v soupisu aktiv vyhotoveném v řízení o dědictví vedeném u Obvodního
soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 34 D 2645/2001, nebo že má jinou (vyšší) hodnotu,
něž jaká byla v tomto dědickém řízení zjištěna (stanovena), měl a mohl [kromě
podání návrhu (správně jen podnětu) na zahájení dodatečného dědického řízení
podle ustanovení § 175x o.s.ř.] před soudy tvrdit a pomocí důkazů prokazovat v
tomto směru všechny rozhodné skutečnosti; byl-li nečinný, měl ho o povinnosti
tvrzení a důkazní poučit soud prvního stupně (srov. § 118a odst.1, 2 a 3
o.s.ř.), popř. též odvolací soud (za podmínek uvedených v ustanovení § 213b
o.s.ř.). Kdyby bylo prokázáno, že zůstavitel E. K. starší zanechal jiný (další)
majetek, než jaký byl brán v úvahu v řízení o dědictví, popř. že cena dědictví
byla (ke dni smrti zůstavitele) vyšší, než jak ji zjistil (stanovil) Obvodní
soud pro Prahu 4 v usnesení ze dne 25.1.2005 č.j. 34 D 2645/2001-786, byla by
pro závěr o rozsahu odpovědnosti dědice za dluhy E. K. staršího a za přiměřené
náklady spojené s jeho pohřbem významná skutková zjištění učiněná v tomto
řízení a nikoliv to, co bylo stanoveno v řízení o dědictví. Soudy vedeny
chybným právním názorem se věcí z tohoto pohledu nezabývaly a ani neposkytly
žalobci potřebná poučení.
Dovolací soud souhlasí se soudy v tom, že soud (soudní komisař) v řízení o
dědictví vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 34 D 2645/2001
zřejmě neposkytl věřitelům (a ani dědicům) potřebný prostor k podání návrhu na
nařízení likvidace dědictví a že okolnosti případu zřejmě plně odůvodňovaly,
aby byla soudem nařízena likvidace dědictví i bez návrhu. Nicméně, řízení o
dědictví již skončilo usnesením o dědictví Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne
25.1.2005 č.j. 34 D 2645/2001-786 a dnes již nařízení likvidace tohoto dědictví
nepřichází v úvahu. I kdyby se jevil "výhodný" pro dědice, nemůže mít uvedený
způsob skončení (výsledek) řízení o dědictví po E. K. starším za následek závěr
o tom, že by žalovaný 2) byl povinen bez dalšího uhradit dluh zůstavitele u
žalobce (a všechny další dluhy zůstavitele), aniž by byla také dána jeho
odpovědnost za dluhy zůstavitele ve smyslu ustanovení § 470 občanského
zákoníku. Kdyby žalovaný 2), jenž na základě dohody žalovaných jako dědiců,
schválené usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25.1.2005 č.j. 34 D
2645/2001-786, nabyl veškerý zůstavitelův majetek a který proto sám odpovídá za
dluhy zůstavitele až do výše ceny nabytého dědictví, prokázal, že do (skutečné)
výše ceny nabytého dědictví uhradil jiné pohledávky za zůstavitelem, které měly
podle hledisek uvedených v ustanovení § 175v odst.2 písm.b) až f) a § 175v
odst. 3 o.s.ř. přednost před vymáhanou pohledávkou, byl by také odůvodněn
závěr, že za dluh zůstavitele vůči žalobci neodpovídá a že proto zůstavitel E.
K. starší nemá vůči tomuto dluhu žádného procesního (a právního) nástupce.
Z právního názoru, uvedeného v nálezu Ústavního soudu ze dne 10.2.1997 sp. zn.
IV ÚS 227/96, nelze - jak správně uvádí dovolatel - činit pro projednávanou věc
jakékoliv závěry. V tomto nálezu se Ústavní soud zabýval otázkou práva na
dědictví při nařízení likvidace dědictví za řízení o dědictví, o níž v
projednávané věci nešlo a ani s ní nemá žádnou souvislost.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; Nejvyšší soud
České republiky jej proto zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem
o.s.ř.). Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí
i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky též
toto rozhodnutí [včetně výroků týkajících se žalovaných 1) a 2), které (zatím)
mají v řízení spolu se žalovaným 2) postavení tzv. nerozlučných společníků] a
věc v tomto rozsahu vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§ 243b
odst.3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za
středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. července 2010
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu