21 Cdo 2242/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Romana Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Ljubomíra Drápala ve věci
dědictví po J. P., zemřelé dne 9. prosince 2004, za účasti 1) Ing. M. S.,
zastoupeného JUDr. Janem Svatoplukem Bílým, advokátem se sídlem v Praze 4,
Jihlavská č. 823/78, 2) M. S., 3) M. F. P., a 4) A. P., vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 34 D 294/2006, o dovolání M. S. proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 29. dubna 2011, č. j. 24 Co 50/2011-318, takto:
Usnesení městského soudu a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29.
listopadu 2010, č. j. 34 D 294/2006-287, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu
soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.
Řízení o dědictví po J. P., zemřelé dne 9.12.2004 (dále též jen
„zůstavitelka“), bylo zahájeno usnesením vydaným Okresním soudem ve
Strakonicích dne 10.1.2005, č.j. 15 D 43/2005-3. Provedením úkonů v řízení o
dědictví po zůstavitelce byla pověřena Marie Uhlíková, notářka ve Strakonicích
(§ 38 o.s.ř.).
K návrhu Ing. M. S., M. F. P. a A. P. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne
29.11.2005, č.j. Ncd 772/2005-58, přikázal věc vedenou u Okresního soudu ve
Strakonicích pod sp. zn. 15 D 43/2005 Obvodnímu soudu pro Prahu 4 s
odůvodněním, že tři účastníci dědického řízení mají bydliště v Praze.
Provedením úkonů v tomto řízení byla poté pověřena JUDr. Daniela Hofmannová,
notářka v Praze.
Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 29.11.2010, č.j. 34 D 294/2006-287,
rozhodl, že „M. S. není dědicem ze závěti ze dne 2.1.1998“. Soud prvního stupně
vycházel ze zjištění, že „dědici zůstavitelky (ze zákona), kteří dědictví
neodmítli, jsou Ing. M. S., M. S., M. F. P. a A. P.“; že M. S. předložil v
dědickém řízení „prostou fotokopii ručně psané listiny nadepsané slovy ‚Moje
poslední vůle?, opatřené datem 2. ledna 1998 a podpisem J. P. a dále
připojenými podpisy J. N. a B. B.“; že „Ing. M. S., M. F. P. a A. P.
připustili, že písmo na fotokopii předložené listiny by mohlo být písmem
zůstavitelky, a nevznesli žádné námitky proti formálním náležitostem závěti“, a
že žádnému z účastníků „nebylo známo, zda k datu úmrtí zůstavitelky existoval
originál závěti, případně kde se nachází“. Soud prvního stupně poté dovodil, že
„závěť ze dne 2.1.1998 odpovídala po formální stránce příslušným zákonným
ustanovením“, protože však „nebyl nalezen originál a nebylo ani prokázáno, zda
ke dni smrti zůstavitelky existoval, nelze vyloučit, že se vůle zůstavitelky v
mezidobí změnila a že předmětná závěť byla zůstavitelkou zrušena“. Vzhledem k
tomu „není možno“ závěť ze dne 2.1.1998 „akceptovat jako platný dědický titul“.
K odvolání M. S. Městský soud v Praze usnesením ze dne 29.4.2011, č.j. 24 Co
50/2011-318, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se nejprve
ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že při posouzení platnosti závěti ze
dne 2.1.1998 jde v daném případě o „právní posouzení, které může učinit jedině
soud v dědickém řízení, a nikoli o spornou skutkovou otázku podle ustanovení §
175k odst. 2 o.s.ř.“, a poté dospěl k závěru, že „listina ze dne 2.1.1998 není
platnou závětí zůstavitelky“, neboť „jde o fotokopii, kterou zůstavitelka
vlastnoručně nepodepsala, resp. ani nemohla podepsat“, a jelikož „fotokopie
závěti v žádném případě nemůže být platnou závětí , neboť nelze vyloučit, že
originál byl zůstavitelkou záměrně zničen, protože chtěla závěť zrušit“.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal M. S. dovolání. Namítá, že
„soud měl vydat usnesení podle § 175k odst. 2 o.s.ř. a odkázat toho z
účastníků, jehož dědické právo se zdálo být méně pravděpodobné, aby své právo
uplatnil žalobou“, a že „bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces“, neboť
mu bylo „znemožněno uplatnit důkazy, které měly prokázat jak platnost a obsah
závěti zůstavitelky, tak skutečnost, že zůstavitelka svoji závěť nezměnila,
nezničila či ji nijak nezrušila“. Dovolatel poukazuje na skutečnost, že „v
řízení nebylo žádným způsobem prokázáno, že by zůstavitelka svoji výslovně
projevenou poslední vůli – v závěti ze dne 2.1.1998 změnila nebo že by originál
této listiny zničila či že by svoji závěť odvolala“. Otázku zásadního významu
M. S. spatřuje v tom, „zda bylo oprávněním soudního komisaře posoudit prokázání
existence závěti a jejího obsahu a platnosti v nesporném řízení“, a navrhuje,
aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského
soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění účinném do 31.12.2012 (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napadeno
usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno přede dnem 1.1.2013 (srov. Čl. II
bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti
pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu, se dovolací soud
nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení
odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
M. S. dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení
soudu prvního stupně, kterým bylo ve smyslu ustanovení § 175k odst. 1
občanského soudního řádu rozhodnuto, s kým bude (nebude) nadále jednáno jako s
účastníkem dědického řízení, a které je (z hlediska přípustnosti dovolání podle
ustanovení § 237 o.s.ř.) usnesením ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ČR ze dne 27.1.2004 sp. zn. 30 Cdo 1847/2002, uveřejněné ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 61, ročník 2005). Protože dovolání M.
S. není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (ve věci
nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo
odvolacím soudem zrušeno), může být jeho přípustnost založena jen při splnění
předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam,
může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
V projednávané věci bylo pro rozhodnutí ve věci významné (z hlediska
uplatněných dovolacích důvodů) vyřešení právní otázky, zda v případě, že v
řízení o dědictví je předložena fotokopie listiny zachycující obsah posledního
pořízení pro případ smrti, přičemž originální listina není k dispozici, je při
posouzení otázky platnosti této závěti (a otázky existence této závěti ke dni
smrti zůstavitele) soudní komisař oprávněn postupovat podle § 175k odst. 1
o.s.ř. Uvedená právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu ve
všech souvislostech vyřešena. Protože posouzení této právní otázky bylo pro
rozhodnutí v projednávané věci významné (určující), představuje napadené
usnesení odvolacího soudu rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní
význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání M. S. proti usnesení
odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Vzhledem k tomu, že zůstavitelka zemřela dne 9.12.2004, je třeba v řízení o
dědictví v prvním a druhém stupni i v současné době postupovat podle
„dosavadních právních předpisů“, tj. podle Občanského soudního řádu ve znění
účinném do 1.7.2009 - dále jen „o.s.ř.“ (srov. Čl. II. body 7. a 10. zákona č.
7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony). Dědické právo po zůstavitelce a
vypořádání dědictví se řídí právní úpravou účinnou v době její smrti, tedy
zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů účinném
do 31.12.2004 (dále jen „obč. zák.“).
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Z dosavadních výsledků řízení vyplývá, že dědické právo po J. P. svědčí
ze zákona synovcům zůstavitelky Ing. M. S., M. S., M. F. P. a A. P.
V průběhu řízení před soudem prvního stupně předložil M. S. prostou
fotokopii vlastnoručně sepsané závěti ze dne 2.1.1998, která je uvozena slovy:
„Moje poslední vůle“, a jež mimo jiné obsahuje text: „Ustanovuji tímto svým
vlastnoručním dopisem a podpisem, který píši při plném vědomí a svědomí, při
úplném a dobrém zdravotním stavu fyzickém i duševním, univerzálním dědicem
veškerého mého majetku svého synovce M. S.“ Tento text je doplněný v odděleném
odstavci vpravo slovy: „Psáno vlastní rukou za přítomnosti svědků“ a opatřený
podpisem „J. P.“, pod nímž následují podpisy „N. J.“ (vlevo) a „B. B.“ (vpravo).
V souzené věci z obsahu spisu (z protokolu o jednání sepsaném dne
20.10.2010 soudní komisařkou JUDr. D. H.) vyplývá, že v řízení o dědictví
vznikl mezi účastníky spor o to, zda originál závěti ze dne 2.1.1998 existoval
ke dni smrti zůstavitelky; námitky proti formálním náležitostem závěti vzneseny
nebyly. A. P. (rovněž v zastoupení M. F. P.) poté ve vyjádření k odvolání M. S.
doručeném soudní komisařce JUDr. D. H. dne 10.2.2011 uvedl, že „on a jeho bratr
nikdy neuznali platnost listiny ze dne 2.1.1998“, že mají pochybnosti o
„pravosti“ této listiny a o tom, „zda originál listiny existoval“, že „M. S. se
se zůstavitelkou v posledních 5 letech jejího života stýkal velmi málo,
většinou jedenkrát do roka“ a že je také možné, že zůstavitelka své rozhodnutí
ustanovit ho univerzálním dědicem „přehodnotila“.
Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že v souzené věci mělo být
postupováno podle ustanovení § 175k odst. 2 o.s.ř., nikoliv podle ustanovení §
175k odst. 1 o.s.ř.
Podle ustanovení § 175k odst. 1 o.s.ř. jestliže někdo před potvrzením
nabytí dědictví tvrdí, že je dědicem a popírá právo jiného dědice, který
dědictví neodmítl, vyšetří soud podmínky dědického práva obou a jedná dále s
tím, u koho má za to, že je dědicem. Podle ustanovení § 175k odst. 2 věty první
o.s.ř. závisí-li však rozhodnutí o dědickém právu na zjištění sporných
skutečností, odkáže soud usnesením po marném pokusu o smír toho z dědiců, jehož
dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné, aby své právo uplatnil žalobou.
Tvrdí-li někdo o sobě v řízení o dědictví, že je zůstavitelovým
dědicem, a popírá-li, že by dědické právo svědčilo někomu jinému, vzniká tím
spor o dědické právo; tvrzená dědická práva totiž nemohou obstát vedle sebe a
nemohou být podkladem pro usnesení o dědictví vydávané podle ustanovení § 175q
o.s.ř. Protože účastenství v dědickém řízení odráží hmotné dědické právo, není
možné uvedený spor řešit výlučně teprve v usnesení o dědictví, neboť spor o
dědické právo se nutně projevuje také v tom, s kým má být v průběhu dědického
řízení jednáno a kdo má mít možnost vykonávat svými procesními úkony vliv na
průběh a výsledek řízení, tedy v tom, kdo má být pokládán za účastníka
dědického řízení podle ustanovení § 175b věty první o.s.ř.
Postup soudu v řízení o dědictví při sporu o dědické právo je upraven v
ustanoveních § 175k odst. 1 a 2 o.s.ř. Jsou-li rozhodné skutečnosti mezi těmi,
kdo tvrdí svá dědická práva, nesporné a závisí-li tedy rozhodnutí o tomto sporu
jen na právním posouzení rozhodných skutečností, soud postupuje podle
ustanovení § 175k odst. 1 o.s.ř.; soud tedy přímo v řízení o dědictví „vyšetří
podmínky dědického práva obou“ a dále jedná jako s účastníkem dědického řízení
s tím, u koho má za to, že je dědicem, popřípadě rozhodne, s kým nadále nebude
jednáno, neboť lze mít důvodně za to, že není zůstavitelovým dědicem, a svůj
závěr (zásadně) vyjádří v usnesení, které doručuje do vlastních rukou. V
případě, že je mezi těmi, kdo si činí právo na dědictví, sporná rovněž skutková
stránka věci, postupuje se podle ustanovení § 175k odst. 2 o.s.ř., neboť soud v
„nesporném“ dědickém řízení nemá z procesního hlediska možnost objasňovat
sporné skutečnosti. Zákon soudu (soudnímu komisaři) v první řadě ukládá, aby se
pokusil uvedený spor o dědické právo vyřešit dohodou, tj. aby vyvinul úsilí
směřující k tomu, aby se rozhodné skutečnosti mezi účastníky uplatňujícími
rozporná dědická práva „staly nespornými“. Zdaří-li se soudu (soudnímu
komisaři) takováto dohoda a nebyl-li tím spor o dědické právo „odklizen“ také z
hlediska jeho právního posouzení, postupuje se dále podle § 175k odst. 1 o.s.ř.
Nepodaří-li se soudu (soudnímu komisaři) uvedený spor vyřešit dohodou a
skutečnosti rozhodné pro posouzení dědického práva zůstanou i po pokusu o
odstranění sporu mezi účastníky rozporné, odkáže usnesením toho z dědiců, jehož
dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné, aby své právo uplatnil žalobou,
k podání žaloby určí lhůtu a žalobu soud projedná a rozhodne o ní v řízení
podle Části třetí občanského soudního řádu.
V posuzovaném případě bylo pro rozhodnutí o dědickém právu M. S. ze závěti dne
2.1.1998 a o dědickém právu ostatních zákonných dědiců nezbytné vyřešení
otázky, zda ke dni smrti zůstavitelky existovala platná a účinná závěť ve znění
obsaženém v listině ze dne 2.1.1998.
Podle ustanovení § 480 odst. 1 obč. zák. se závěť zrušuje platnou
závětí pozdější, pokud vedle ní nemůže obstát, anebo odvoláním závěti; odvolání
musí mít formu, jaké je třeba k závěti. Podle ustanovení § 480 odst. 2 obč.
zák. zůstavitel zruší závěť také tím, že zničí listinu, na níž byla napsána.
Závěť může být kdykoli zrušena tím, že zůstavitel pořídí platnou závěť
novou (lhostejno jakou formou), vedle které závěť předchozí nemůže obstát, nebo
tím, že zůstavitel zničí listinu, na níž byla napsána. Zničením listiny
obsahující závěť se rozumí její roztrhání, spálení, vymazání textu, přeškrtání
podpisu, data atp. Účinky zrušení závěti však nastanou pouze v tom případě, že
závěť zničí sám zůstavitel, a to záměrně, tedy s úmyslem závěť zrušit. Pokud ke
zničení listiny obsahující závěť dojde omylem, nešťastnou náhodou či listinu
zničí jiná osoba než zůstavitel, nemá to za následek zrušení závěti (srov.
Holub, M. a kolektiv: Občanský zákoník, komentář, 1. Svazek, Linde Praha, 2002,
str. 685-686; Fiala, J., Kindl, M. a kolektiv: Občanské právo hmotné, 2.
upravené vydání, Plzeň 2009, str. 328). Zničení závěti má právní následky jen
za předpokladu, že je zde dána pořizovací způsobilost zůstavitele a jeho vůle
závěť zničit. Jestliže byla závěť pořízena ve více vyhotoveních, je k jejímu
zrušení nezbytné zničit všechna vyhotovení. Právní úkon zrušení závěti musí být
učiněn osobně pořizovatelem závěti; není možné, aby jej za zůstavitele učinil
jeho zástupce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.3.2008, sp. zn. 21
Cdo 2968/2006, publikovaný v časopise Ad Notam pod č. 5, ročník 2008).
Pro výše uvedené závěry právní teorie i soudní praxe svědčí také
historický vývoj institutu zrušení závěti. Podle právní úpravy obsažené v
Obecném zákoníku občanském platilo, že „stala-li se zmíněná porušení listiny
jen náhodou anebo ztratila-li se listina, neztrácí poslední vůle své účinnosti,
prokáže-li se ovšem náhoda a obsah listiny“ [srov. § 722 Obecného zákoníku
občanského (dále též jen „o.z.o.“), vyhlášeného císařským patentem ze dne
1.6.1811 č. 946 Sb. z. s., který byl pro území Republiky československé
recipován zákonem č. 11/1918 Sb., ve znění pozdějších předpisů, k tomu také
rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ze dne 6.3.1923, sp. zn. R I 209/23,
uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího soudu (1919-1948) – Vážný, pod č.
2343, ročník 1923]. Zákon č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, který s účinností
od 1.1.1951 nahradil Obecný zákoník občanský, již neměl výslovné ustanovení o
možnosti prokázat účinnost závěti při ztrátě či poškození listiny, právní
teorie však dovozovala, že nahodilá ztráta listiny či její nahodilé, neúmyslné
zničení nemá na platnost závěti vliv a že v případě úplné ztráty nebo
nečitelnosti musí být obsah závěti i splnění všech náležitostí pro ni
předepsaných prokázán (srov. k tomu Holub, R.: Komentář k občanskému zákoníku,
Právo dědické, Orbis - Praha, 1957, str. 214).
V souladu s již zmiňovanými závěry a s přihlédnutím k historickému
výkladu institutu zrušení závěti lze dovodit, že dojde-li ke zničení listiny
obsahující poslední vůli zůstavitele neúmyslně nebo osobou odlišnou od
zůstavitele, bude pořízení pro případ smrti přesto vyvolávat právní účinky,
jestliže se prokáže, že závěť obsažená ve zničené listině měla potřebné
formální náležitosti (např. že byla napsána či podepsána vlastní rukou
zůstavitele), a zjistí-li se současně, jaký měla obsah. Podobně lze uzavřít, že
při ztrátě listiny obsahující poslední vůli zůstavitele, je možné dědické právo
z této závěti nabýt, prokáže-li se existence této listiny ke dni smrti
zůstavitele a její platnost po formální i obsahové stránce (zejména s ohledem
na skutečnost, že v souzené věci se nabízí jako důkazní prostředek fotokopie
vlastnoručně psané závěti a výslech osob, které měly při sepsání závěti působit
jako svědci).
Vzhledem k tomu, že ani ztrátou či zničením originální listiny zachycující
poslední vůli zůstavitele nemusí být vždy (za všech okolností) závěť zrušena,
je nepochybné, že posouzení dědického práva účastníků řízení o dědictví
(přesněji dědického práva M. S. ze závěti ze dne 2.1.1998) v souzené věci
záviselo na zjištění sporné skutkové okolnosti (existenci platné a účinné
závěti ze dne 2.1.1998 ke dni smrti zůstavitelky). Dovolatel tedy právem soudům
vytýká, že postupovaly podle § 175k odst. 1 o.s.ř., když namístě bylo – po
marném pokusu vyřešit spor dohodou (z obsahu spisu není zřejmé, zda se soudní
komisař o takovou dohodu pokusil) - odkázat M. S. k podání žaloby o určení, že
je dědicem ze závěti ze dne 2.1.1998 ve smyslu ustanovení § 175k odst. 2
o.s.ř., neboť jeho dědické právo ze závěti se – za současného skutkového stavu
věci – jeví jako méně pravděpodobné, jelikož se opírá „pouze“ o fotokopii
posledního pořízení pro případ smrti.
Lze tedy uzavřít, že názor odvolacího soudu ohledně opodstatněnosti postupu
podle § 175k odst. 1 o.s.ř. není správný a závěr odvolacího soudu, že M. S.
není dědicem ze závěti zůstavitelky J. P. ze dne 2.1.1998, je – z tohoto důvodu
- předčasný.
Z uvedeného vyplývá, že napadené usnesení odvolacího soudu není správné;
Nejvyšší soud České republiky jej proto zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za
středníkem o.s.ř.). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí
odvolacího soudu, platí též pro usnesení soudu prvního stupně, zrušil dovolací
soud i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně
(Obvodnímu soudu pro Prahu 4) k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá
o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 226 odst. 1 a § 243d
odst. 1 část první věty za středníkem o.s.ř.). O náhradě nákladů vzniklých v
tomto dovolacím řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního
stupně, popřípadě soudu odvolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá, § 151 odst. 1
o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. srpna 2013
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu