21 Cdo 2277/2001
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce M. P. proti
žalované České republice – Okresnímu úřadu v Teplicích, o 60.000,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 18 C 79/92, o
dovolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 8. ledna
1998 č.j. 18 C 79/92-103 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10.
dubna 2001 č.j. 9 Co 193/99-127, takto:
I. Řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne
8. ledna 1998 č.j. 18 C 79/92-103 se zastavuje.
II. Dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne
10. dubna 2001 č.j. 9 Co 193/99-127 se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby mu
žalovaná zaplatila 60.000,- Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tím, že po
nabytí právní moci rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 23.4.1990 č.j. 9
C 156/88-36, kterým bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru daná žalobci
žalovanou (jejím právním předchůdcem) dne 3.6.1985 je neplatná, žalovaná odmítá
žalobce dále zaměstnávat s odůvodněním, že „s ohledem na ustanovení § 61 odst.
3 ZP skončil jeho pracovní poměr dohodou uplynutím výpovědní doby“. S „takovým
výkladem“ však nelze podle názoru žalobce souhlasit (korespondence s žalovanou
„svědčí o jeho zájmu v pracovním poměru setrvat“), a proto po žalované
požadoval za dobu od 14.8.1990 náhradu mzdy „dle § 130 odst. 1 ZP“ ve výši
průměrného výdělku.
Okresní soud v Teplicích rozsudkem ze dne 8.1.1998 č.j. 18 C 79/92-103 po
připuštění změny žaloby, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen
zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 4.410,- Kč k rukám advokáta. Ve
věci samé dospěl k závěru, že za situace, kdy žalobce neprokázal, že by po
určení neplatnosti výpovědi trval na dalším zaměstnávání u žalované, skončil
jeho pracovní poměr „v souladu s ustanovením § 61 odst. 3 zák. práce“. Protože
pracovní poměr účastníků v době, za kterou žalobce požaduje náhradu mzdy podle
ustanovení § 130 odst. 1 zák. práce (z důvodu jiných překážek v práci na straně
zaměstnavatele), již netrval, není uplatněný nárok důvodný.
Odvolání žalobce proti tomuto rozsudku Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením
ze dne 10.4.2001 č.j. 9 Co 193/99-127 podle ustanovení § 218 odst. 1 písm. a)
o.s ř. jako opožděné odmítl. Odvolací soud vycházel ze zjištění, že rozsudek
soudu prvního stupně byl ve smyslu ustanovení § 49 odst. 1 o.s.ř. doručen do
vlastních rukou zástupci žalobce dne 12.2.1998. Protože posledním dnem lhůty k
podání odvolání byl den 27.2.1998, avšak žalobce své odvolání podal až dne
22.1.1999, stalo se tak zjevně po uplynutí odvolací lhůty uvedené v ustanovení
§ 204 odst. 1 věta první o.s.ř.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu a proti rozsudku Okresního soudu v
Teplicích ze dne 8.1.1998 č.j. 18 C 79/92-103 podal žalobce dovolání. Poukázal
na ustanovení § 49 odst. 1 o.s.ř., podle kterého je doručováno toliko zástupci
účastníka, avšak - jak zdůraznil – má-li účastník v řízení něco vykonat,
doručuje se písemnost nejen zástupci, ale rovněž tomuto účastníkovi. Jestliže
je odvolání dispozitivním úkonem, kdy záleží na účastníku, zda-li jej podá či
nikoliv, měl být podle jeho názoru rozsudek soudu prvního stupně doručen nejen
zástupci žalobce, ale i přímo žalobci „tak, aby mohl odvolání sám podat za
stavu, kdy bylo obtížné jeho spojení s jeho zástupcem“. Rozhodnutí odvolacího
soudu proto spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť „za daného
stavu nemělo být odvolání odmítnuto“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud
napadená rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud ČR rozhoduje v občanském soudním řízení o mimořádném opravném
prostředku - dovolání - proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (srov. §
236 odst. 1 o.s.ř.).
Rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 8.1.1998 č.j. 18 C 79/92-103 v této
věci není rozhodnutím odvolacího soudu; jde o rozhodnutí soudu prvního stupně a
již z tohoto důvodu je jeho přezkum dovolacím soudem vyloučen; občanský soudní
řád proto ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání
podaného proti takovémuto rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. § 10a o.s.ř.).
Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky
řízení; Nejvyšší soud České republiky proto řízení o dovolání žalobce proti
rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 8.1.1998 č.j. 18 C 79/92-103
zastavil (§ 104 odst. 1 o.s.ř.).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.), zabývaje se
dále dovoláním žalobce proti usnesení odvolacího soudu, věc projednal podle
Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen
“o.s.ř.” (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů
a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o usnesení, proti kterému je
podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. e) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal
napadené usnesení bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a
dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Postup soudu v občanském soudním řízení (včetně řízení odvolacího) je upraven
tak, aby byla zajištěna spravedlivá ochrana práv a oprávněných zájmů účastníků
(§ 1 o.s.ř.) a aby ochrana práv byla rychlá a účinná (§ 6 o.s.ř.). Součástí
práva na soudní ochranu (§ 3 o.s.ř.) je právo podat za stanovených podmínek
proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání a požadovat, aby odvolací
soud rozhodnutí soudu prvního stupně přezkoumal. Aniž by zkoumal věcnou stránku
napadeného rozhodnutí, je odvolací soud oprávněn a povinen odvolání odmítnout v
případě, že je podáno opožděně [§ 218 odst. 1 písm. a) o.s.ř.].
Odvolání proti rozhodnutí soudu je podáno včas, bylo-li podáno do 15-ti dnů od
jeho doručení (srov. § 204 odst. 1 větu první o.s.ř.).
Stejnopis písemného vyhotovení rozsudku se doručuje účastníkům, popřípadě
jejich zástupcům do vlastních rukou (srov. § 158 odst. 2 větu první o.s.ř.).
Podle ustanovení § 24 o.s.ř. se účastník může dát v řízení zastupovat
zástupcem, jejž si zvolí. Zástupce vybavený procesní plnou mocí (advokátům lze
- ve smyslu ustanovení § 25 odst. 1, věty druhé a § 28 odst. 2, věty prvé
o.s.ř. - udělit pouze plnou moc pro celé řízení), je oprávněn ke všem úkonům,
které může v řízení činit účastník. Jestliže má účastník řízení zástupce s
plnou mocí pro celé řízení, doručuje soud písemnosti pouze tomuto zástupci
(srov. § 49 odst. 1 věta prvá o.s.ř.). Je tomu tak zejména z toho důvodu, aby i
tímto způsobem byl naplněn cíl zastoupení v občanském soudním řízení, kterým je
kvalifikované vystupování účastníka (prostřednictvím jeho zástupce) vůči soudu.
Je-li tedy účastník zastoupen, vykonává svá procesní práva a povinnosti vůči
soudu prostřednictvím tohoto zástupce.
Nejenom zástupci, ale i účastníku řízení se písemnost doručuje pouze v případě,
že účastník má sám osobně něco vykonat, tedy např. dostavit se k výslechu u
soudu, ke znalci apod. (srov. § 49 odst. 1 věta druhá o.s.ř.). O takový případ
se však v posuzované věci - jak se dovolatel mylně domnívá - nejedná, neboť s
doručením rozsudku soudu prvního stupně nejsou spojeny žádné úkony, které musí
účastník nezbytně provést sám osobně. Stejnopis písemného vyhotovení rozsudku
proto soud doručí účastníkovi jen tehdy, jestliže nemá zástupce s plnou mocí
pro celé řízení. Má-li však takového zástupce (a k datu doručení se ve spise
nenachází doklad o zániku zastoupení), není soud povinen doručovat rozsudek
vedle zástupce rovněž účastníku řízení. Učiní-li tak přesto, jedná se o úkon
nadbytečný a z hlediska běhu odvolací lhůty irelevantní; takové doručení je
neúčinné a počátek běhu patnáctidenní lhůty určené v ustanovení § 204 odst. 1
o.s.ř. od něj nelze odvodit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne
27.10.1998, sp. zn. 20 Cdo 332/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod
č. 3, ročník 1999).
Z obsahu spisu vyplývá, že v dané věci žalobce zastupoval na základě plné moci
ze dne 20.6.1991 advokát (tedy zástupce s plnou mocí pro celé řízení - § 25
odst. 1 věta druhá o.s.ř.). Stejnopis písemného vyhotovení rozsudku Okresního
soudu v Teplicích ze dne 8.1.1998 č.j. 18 C 79/92-103 byl řádně doručen do
vlastních rukou tomuto zástupci žalobce dne 12.2.1998; ke dni doručení se ve
spise nenacházel žádný doklad o zániku plné moci udělené tomuto zástupci. Dnem
12.2.1998 tedy nastaly účinky doručení a žalobci začala plynout patnáctidenní
lhůta k podání odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Okolnost, zda měl
žalobce možnost „za stavu, kdy bylo obtížné jeho spojení s jeho zástupcem“, se
s rozsudkem soudu prvního stupně seznámit, přitom není podstatná. Je totiž věcí
zástupce, jestli svou povinnost účastníka včas informovat splní (srov. § 727
ObčZ a. § 16 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb.); z hlediska soudu není splnění této
povinnosti právně významné. Protože patnáctidenní lhůta k podání odvolání proti
rozsudku soudu prvního stupně uplynula dnem 27.2.1998, avšak žalobce své
odvolání sepsané dne 20.1.1999 odevzdal orgánu, který má povinnost je doručit
(poště Praha 41) až dne 22.1.1999 (§ 57 odst. 3 o.s.ř.), odvolací soud
nepochybil, jestliže odvolání žalobce podle ustanovení § 218 odst. 1 písm. a)
o.s.ř. jako opožděné odmítl.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je správné. Protože z obsahu
spisu nevyplývá (a ani to dovolatel netvrdí), že by usnesení odvolacího soudu
bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. nebo
jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší
soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 1 části
věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 4, věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť
žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a
žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly (§ 142 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. října 2002
JUDr. Zdeněk Novotný,v.r.
předseda
senátu