21 Cdo 230/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v právní
věci zástavní věřitelky Mgr. H. M., jako správkyně konkursní podstaty úpadce
"IRIS" spol. s r.o. se sídlem v Blansku, Čelakovského č. 1859/6, IČO 46964681,
proti zástavnímu dlužníkovi SORG a.s. se sídlem v Hustopečích, Vinařská č. 2b,
IČO 25535838, zastoupenému Mgr. Tomášem Vašíčkem, advokátem se sídlem v Praze
4, Doudlebská č. 1699/5, o soudní prodej zástavy, vedené u Městského soudu v
Brně pod sp. zn. 31 Nc 101/2004, o dovolání zástavního dlužníka proti usnesení
Krajského soudu v Brně ze dne 30. dubna 2009 č.j. 38 Co 101/2008-74, takto:
Usnesení krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k
dalšímu řízení.
Zástavní věřitelka se domáhala, aby soud nařídil prodej zástavy, a to
"klimatizační jednotky typ R 4102, výrobce CARIER" a dalších movitých věcí,
které uvedla v podání ze dne 10.9.2007. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že
úpadce "IRIS" spol. s r.o. byl výlučným vlastníkem "nemovitostí zapsaných na LV
č. 2945 pro k.ú. Hustopeče u Brna" a že jako pronajímatel uzavřel dne 7.12.1999
se společností Studio PRO s.r.o. jako nájemcem nájemní smlouvu na uvedené
nemovitosti. Nájemce, který v pronajatých prostorách umístil své movité věci,
neplatil řádně a včas nájemné a úpadce má vůči němu "z titulu dlužného
nájemného a poplatku z prodlení" pohledávku ve výši 1.039.500,- Kč. Dne
21.4.2004 byl prohlášen na majetek společnosti Studio PRO s.r.o. konkurs a
zástavní věřitelka do něho přihlásila uvedenou pohledávku; podle ustanovení §
672 odst. 1 občanského zákoníku vzniklo na movitých věcech ve vlastnictví
nájemce umístěných v předmětných nemovitostech zákonné zástavní právo, tyto
movité věci byly sepsány soudním vykonavatelem dne 14.11.2003 a byly oceněny
jako předmět zástavy znaleckým posudkem. Protože společnost Studio PRO s.r.o.
předmětné věci prodala kupní smlouvou ze dne 29.8.2003 zástavnímu dlužníkovi,
zástavní věřitelka ho vyzvala, aby vyplatil ve prospěch konkursní podstaty
úpadce cenu zástavy, zástavní dlužník jí však zaplatil pouze 277.439,- Kč.
Zástavní věřitelka se proto domáhá ve prospěch pohledávky z titulu dlužného
nájemného ve výši 762.061,- Kč s příslušenstvím nařízení soudního prodeje
zástavy.
Městský soud v Brně usnesením ze dne 20.11.2007 č.j. 31 Nc 101/2004-51 nařídil
soudní prodej zástavy, "a to věcí movitých označených v soupise provedeném
soudním vykonavatelem Okresního soudu v Břeclavi dne 14.11.2003 pod č.j. 15 Nc
432/2003-17, a to: vyvolávačka na kovové desky, stroj ADAST ADAMOV typ DM66E,
No 066-0018, plynový boiler typ 20500M76, výrobní číslo 06892, klimatizační
jednotka typ R4102, výrobce CARIER a osvitka MONOTYPE, výrobce AGFA IMAGE
MASTER 5000 PC iMAC". Dospěl k závěru, že jsou splněny předpoklady pro nařízení
prodeje uvedených věcí jako zástavy, neboť "při jednání soudu dne 20.11.2007
oba účastníci shodně uvedli, že se dohodli na narovnání ohledně 33 položek",
učinili "nesporným, že existuje zajištěná pohledávka, že existuje zástavní
právo k zástavě a že žalovaný je zástavním dlužníkem", a souhlasili s tím, aby
ohledně uvedených věcí byl nařízen soudní prodej zástavy.
K odvolání zástavního dlužníka Krajský soud v Brně usnesením ze dne 30.4.2009
č.j. 38 Co 101/2008-74 usnesení soudu prvního stupně ve výroku o nařízení
soudního prodeje "zástavy - klimatizační jednotky, typu R 4102, výrobce
CARIER", změnil tak, že se nařídil "k uspokojení zajištěné pohledávky
zástavního věřitele ve výši 762.061,- Kč a příslušenství ve výši 178.961,02 Kč
prodej zástavy ve vlastnictví zástavního dlužníka - movité věci, označené v
soupisu provedeném soudním vykonavatelem OS v Břeclavi dle § 672 odst. 2
občanského zákoníku dne 14.11.2003 pod sp.zn. 15 Nc 432/2003, a to klimatizační
jednotky, typu R 4102, výrobce CARIER". Odvolací soud dospěl ke shodnému závěru
jako soud prvního stupně, že byly splněny všechny předpoklady také ohledně
nařízení prodeje "klimatizační jednotky, typu R 4102, výrobce CARIER". Námitku
zástavního dlužníka o tom, že "klimatizační jednotka" není věcí movitou, ale
součástí budovy, s níž je stavebně-technicky spojena, a že tedy k ní nemohlo
vzniknout zástavní právo podle ustanovení § 672 občanského zákoníku, odvolací
soud odmítl s odůvodněním, že "klimatizační jednotka, instalovaná na přelomu
let 1998 až 1999, může být demontována" a že předmětnou nemovitost lze využívat
i bez klimatizace, "byť by demontáží klimatizační jednotky došlo ke snížení
komfortu užívání nemovitosti". Protože demontáž klimatizační jednotky by
"nevyvolala takové funkční znehodnocení nemovitosti, aby nemohla sloužit svému
účelu", není "klimatizační jednotka, typ R 4102, výrobce CARIER" součástí
nemovitosti ve smyslu ustanovení § 120 odst.1 občanského zákoníku a jako
samostatná movitá věc je způsobilým předmětem soudního prodeje zástavy.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal zástavní dlužník dovolání. Namítá,
že předmětná klimatizační jednotka není "přenosným" zařízením, které by bylo
možné přemísťovat "z místnosti do místnosti", ale že je "pevně spojena s
budovou, napojena na rozvody v budově a stavebně-technicky spjata s budovou".
Za znehodnocení věci lze z pohledu ustanovení § 120 odst.1 občanského zákoníku
podle dovolatele považovat "vše, co by znamenalo snížení hodnoty hlavní věci",
tedy i oddělení předmětné klimatizační jednotky. Dovolatel rovněž vytýká
odvolacímu soudu, že se nezabýval "mírou případného znehodnocení, ať již
funkčního, tak estetického", které by vyvolala případná demontáž klimatizační
jednotky z nemovitosti. Zástavní dlužník dovozuje, že předmětná klimatizační
jednotka je součástí budovy, popřípadě jejím příslušenstvím, a navrhl, aby
dovolací soud zrušil napadené usnesení a aby věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 30.6.2009 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napadeno usnesení
odvolacího soudu, které bylo vydáno před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona
č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších
předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti
pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. se
nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení
odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o.s.ř. je mimo jiných hledisek
založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozhodnutí odvolacího soudu s
rozhodnutím soudu prvního stupně. O nesouhlasné rozhodnutí jde tehdy, jestliže
okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně
(diformně), takže práva a povinnosti stanovené účastníkům rozhodnutími jsou
podle závěrů těchto rozhodnutí odlišná. Odlišností nelze ovšem rozumět rozdílné
právní posouzení, které nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale
jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti
v právních vztazích účastníků. Okolnost, zda odvolací soud rozhodl podle
ustanovení § 219 o.s.ř. nebo zda postupoval podle ustanovení § 219a o.s.ř.,
popřípadě podle ustanovení § 220 o.s.ř., a jak z tohoto pohledu formuloval
výrok svého rozhodnutí, není sama o sobě významná; pro posouzení přípustnosti
dovolání podle ustanovení § 237 o.s.ř. je podstatné porovnání obsahu obou
rozhodnutí (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.4.1998 sp. zn. 2 Cdon
931/97, které bylo uveřejněno pod č. 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 1999, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.7.1999 sp. zn.
20 Cdo 1760/98, které bylo uveřejněno pod č. 7 v časopise Soudní judikatura,
roč. 2000).
V projednávané věci odvolací soud svým usnesením ze dne 30.4.2009 č.j. 38 Co
101/2008-74 změnil usnesení soudu prvního stupně ze dne 20.11.2007 č.j. 31 Nc
101/2004-51 jen z důvodu - jak uvedl v odůvodnění svého usnesení -
"upřesňujícího tak, aby rozhodnutí obsahovalo veškeré náležitosti a bylo
vykonatelné". Při vymezení práv a povinností účastníků dospěl odvolací soud ke
shodnému závěru jako soud prvního stupně, když nařídil soudní prodej zástavy. Z
hlediska přípustnosti dovolání je proto třeba pokládat usnesení odvolacího
soudu za rozhodnutí, kterým bylo rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé
potvrzeno.
Podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání zástavního dlužníka proti
usnesení odvolacího soudu není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo
soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím
soudem zrušeno. Dovolání zástavního dlužníka tedy může být přípustné jen při
splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena
již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy,
jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §
237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve
věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci odvolací soud mimo jiné řešil právní otázku, co se rozumí
součástí věci ve smyslu ustanovení § 120 odst.1 občanského zákoníku. Vzhledem k
tomu, že tuto otázku vyřešil v rozporu s ustálenou judikaturou soudů a že její
posouzení bylo pro věc významné, představuje napadené usnesení odvolacího soudu
rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší
soud ČR proto dospěl k závěru, že dovolání zástavního dlužníka proti usnesení
odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR
dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení § 120 odst. 1 občanského zákoníku je součástí věci vše, co k
ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc
znehodnotila.
Součástí věci je - jak vyplývá z citovaného ustanovení - vše, co k ní podle
její povahy fyzicky a funkčně náleží a co od ní nemůže být odděleno, aniž by se
tím hlavní věc znehodnotila; neoddělitelností se tu rozumí nemožnost separace
jak fyzická (technická), tak i funkční.
Právní institut součásti věci vyjadřuje skutečnost, že předmětem právních
vztahů jsou rovněž hmotné předměty, které jsou vnitřně strukturovány a tvořeny
relativně samostatnými částmi více nebo méně vzájemně spojenými. Okolnost, zda
jde o samostatnou věc nebo o součást věci hlavní, závisí na jejich vzájemné
sounáležitosti a na míře jejich oddělitelnosti. Zatímco první z uvedených
hledisek je chápáno spíše subjektivně, neboť "to, co k věci podle její povahy
náleží", se určuje do značné míry podle lidských zvyklostí, zkušeností a norem
vztahujících se ke konkrétní věci, míra sounáležitosti se posuzuje podle povahy
té věci, která je považována za věc podstatnější (určující) a tedy ve vztahu
více věcí za věc hlavní, a sleduje spojení věcí především ve smyslu fyzickém
(technickém) a funkčním. Od vlastností věci hlavní se pak odvíjí závěr, zda
jiná relativně samostatná věc k ní "patří" natolik neodmyslitelně, že nemůže
již být považována za věc odlišnou. Požadavek ustanovení § 120 odst.1
občanského zákoníku "nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila",
samozřejmě nevylučuje možnost faktické separace věcí, naopak vlastně v
důsledcích jejich oddělení spatřuje měřítko samostatnosti věcí. Pojem
"odděleno" zahrnuje řadu způsobů od přímých zásahů do hmotné podstaty věci
(např. vybourání vestavěných oken domu), přes zásahy, které neničí podstatu
věci (např. odmontování kola automobilu), po pouhé volně proveditelné odnětí
věci (např. odnesení bezdrátového sluchátka od telefonního aparátu). Definici
součásti věci pak z tohoto pohledu vyhovují ty případy, kdy oddělení
kterýmkoliv z uvedených způsobů znamená pro věc hlavní (nikoliv též pro její
oddělovanou součást) újmu na její hodnotě. Znehodnocením přitom nemusí být jen
ztráta hodnoty peněžní (byť ta bývá zpravidla výsledným odrazem ztráty
jakýchkoliv jiných hodnot), nýbrž může jít i o znehodnocení funkční, estetické
či jiné; znehodnocením se tu rozumí každý stav, kdy hlavní věc v porovnání se
stavem před oddělením její součásti slouží svému původnímu účelu méně kvalitně
nebo mu nemůže sloužit vůbec (srov. například názory vyjádřené v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 29.7.1999 sp. zn. 25 Cdo 770/98, který byl uveřejněn v
č. 10 časopisu Právní rozhledy, roč. 2000, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 31.10.2001 sp. zn. 20 Cdo 2369/1999, který byl uveřejněn pod č. 22 v
časopise Soudní judikatura, roč. 2002).
Nikoliv pouhá možnost separace, ale teprve faktické oddělení součásti
doprovázené znehodnocením věci hlavní přináší právní důsledek, že dřívější
součást se stává věcí samostatnou a na dosavadní hlavní věci nezávislou. Dokud
součást není oddělena, není způsobilým předmětem občanskoprávních vztahů,
nestanoví-li zákon jinak. S věcí hlavní tvoří věc jedinou a je s ní podrobena
jednotnému právnímu režimu; sdílí tedy vše, co se po právní stránce týká věci
hlavní, a to i tehdy, jestliže se v důsledku faktického spojení stala součástí
věci hlavní taková věc, která byla (resp. která by jinak byla) věcí samostatnou
(srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31.1.1990
sp. zn. 3 Cz 3/90, který byl uveřejněn pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 1992).
Odvolací soud v projednávané věci dospěl k závěru, že demontáž "klimatizační
jednotky typ R 4102, výrobce CARIER," nemůže "vyvolat takové funkční
znehodnocení nemovitosti, že by nemohla sloužit svému účelu", a že proto tato
jednotka není součástí nemovitosti, v níž je (dosud) zabudována. S tímto
závěrem odvolacího soudu dovolací soud nesouhlasí.
Dodávku a montáž předmětného klimatizačního zařízení včetně dokončení všech
dohodnutých prací provedla - jak vyplývá z dosavadních výsledků řízení - pro
úpadce (na základě zakázky pro "Tiskárnu IRIS s.r.o. v Hustopečích") odborná
firma na přelomu roku 1998 a 1999. Demontáž tohoto zařízení, kterou může
provést pouze odborná firma, by měla za následek znehodnocení budovy, a to
peněžní (hodnota budovy by se vlivem zhoršení její funkčnosti snížila), tak
funkční (prostory v budově by nemohly svému účelu sloužit tak kvalitně, jak
tomu je s využitím klimatizačního zařízení). Protože je nepochybné, že
oddělením předmětné klimatizační jednotky od budovy, v níž je instalována, by
se tato nemovitost znehodnotila (peněžně a funkčně), nemůže obstát závěr
odvolacího soudu, podle kterého jde o samostatnou věc, která se nestala
součásti této budovy.
Odvolacímu soudu je třeba dále vytknout, že se náležitě nezabýval tím, zda
společnost SORG a.s. se stala - i kdyby "klimatizační jednotka typ R 4102,
výrobce CARIER," opravdu byla samostatnou movitou věcí - na základě kupní
smlouvy ze dne 29.8.2003 vlastníkem věci, zejména zda došlo k nabytí
vlastnického práva kupujícím ve smyslu ustanovení § 443 obchodního zákoníku a
zda prodávající Studio PRO s.r.o. vůbec svědčilo vlastnické právo, případně zda
byly splněny předpoklady ustanovení § 446 obchodního zákoníku. Nebylo proto ani
náležitě doloženo (osvědčeno), že by společnost SORG a.s. byla zástavním
dlužníkem.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné, neboť spočívá
na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud České republiky je proto
podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc
vrátil podle ustanovení § 243b odst. 3 věty první o.s.ř. Krajskému soudu v Brně
k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za
středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. února 2011
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu