21 Cdo 2328/2003
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobce P. f. Č. r., proti žalovanému Finančnímu úřadu v H. K., o
určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního
soudu v Náchodě pod sp. zn. 8 C 290/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. února 2003 č.j. 17 Co 271/2002-62,
I. Dovolání žalovaného se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že \"zástavní právo zapsané na
nemovitostech parc. č. 984, parc. č. 994, parc. č. 1011, parc. č. 1013, parc.
č. 1015/1 (vše trvalé travní porosty) a parc. č. 1016 (zahrada) zapsané na LV
č. 670 pro k.ú. V. V. u B. v okrese N. na základě rozhodnutí Finančního úřadu v
H. K. č.j. 126995/97/228940/8555 ze dne 13.8.1997 k zajištění daňové pohledávky
neexistuje\". Žalobu zdůvodnil zejména tím, že žalovaný uvedeným rozhodnutím
zřídil podle ustanovení § 72 zákona č. 337/1992 Sb. (ve znění pozdějších
předpisů) k zajištění pohledávky a jejího příslušenství daňového dlužníka P. H.
K., státní podnik, zákonné zástavní právo mimo jiné \"k pozemkům parc. č. 984,
parc. č. 994, parc. č. 1011, parc. č. 1013, parc. č. 1015/1 a parc. č. 1016
zapsaným v k.ú. V. V. u B. v okrese N.\", ačkoliv již dnem účinnosti zákona č.
229/1991 Sb. (tj. dnem 24.6.1991) státnímu podniku P. H. K. právo hospodaření k
těmto pozemkům zaniklo a současně k nim \"vznikla správa žalobce\" podle
ustanovení § 17 zákona č. 229/1991 Sb. Protože podle ustanovení § 72 odst. 1
zákona č. 337/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) zástavní právo vzniká
pouze k věcem, které jsou ve vlastnictví daňového dlužníka nebo ručitele, a
daňovým dlužníkem byl státní podnik P. H. K. a nikoliv stát (který nebyl ani
daňovým ručitelem), předmětné nemovitosti (pozemky) nemohly být zatíženy
zástavním právem k zajištění daňové pohledávky státního podniku P. H. K.
Žalovaný tedy svým rozhodnutím deklaroval vznik zástavního práva v rozporu se
zákonem.
Okresní soud v Náchodě rozsudkem ze dne 4.4.2002 č.j. 8 C 290/2001-41 žalobě
vyhověl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalovaný svým rozhodnutím ze dne
13.8.1997 uplatnil k předmětným nemovitostem zákonné zástavní právo pro
zajištění daňové pohledávky proti státnímu podniku P. H. K. jako daňovému
dlužníku, když vycházel ze zjištění, že podle zápisu v katastru nemovitostí má
daňový dlužník k těmto pozemkům právo hospodaření. Státnímu podniku P. H. K.
však v té době již právo hospodaření k předmětným pozemkům nenáleželo, neboť
dnem 24.6.1991 (dnem účinnosti zákona č. 229/1991 Sb.) zaniklo, nemovitosti
přešly podle ustanovení § 17 odst.1 zákona č. 229/1991 Sb. do správy žalobce a
daňovému dlužníku od té doby k nim náleželo podle ustanovení § 22 odst. 3
zákona č. 229/1991 Sb. pouze nájemní právo. Protože podmínkou vzniku zákonného
zástavního práva podle ustanovení § 72 odst. 1 zákona č. 377/1992 Sb. je, že
zástava je ve vlastnictví daňového dlužníka či ručitele, a protože tato
podmínka nebyla splněna, nejsou nemovitosti tímto zástavním právem zatíženy; na
tom nic nemění ani okolnost, že žalovaný při uplatnění zástavního práva
vycházel \"ze stavu zápisů v katastru nemovitostí, neboť ten již neodpovídal
skutečnosti\". Námitku žalovaného, že soud při posuzování existence zástavního
práva musí vycházet z rozhodnutí správce daně (žalovaného) a \"respektovat jeho
důsledek\", soud prvního stupně odmítl s odůvodněním, že soud tímto rozhodnutím
\"není vázán\", neboť předmětem řízení nebyla \"platnost tohoto rozhodnutí\",
ale \"určení existence zástavního práva\" a posouzení, zda \"byly splněny
podmínky pro vznik takového zástavního práva\".
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 12.2.2003
č.j. 17 Co 271/2002-62 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že
žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 220,-
Kč. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního
stupně a zdůraznil, že tam, kde nebyly splněny všechny podmínky vzniku
zákonného zástavního práva podle ustanovení § 72 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb.
(ve znění pozdějších předpisů), například proto, že věc nepatřila daňovému
dlužníku a ani ručiteli, nemohlo rozhodnutí správce daně zástavní právo
\"skutečně založit\". Rozhodnutí správce daně zástavní právo nekonstituovalo,
ale pouze deklarovalo, vůči které věci se uplatňuje a jakou pohledávku
zajišťuje, a nic na tom nemění ani ustanovení § 32 odst. 1 zákona č. 337/1992
Sb. (ve znění pozdějších předpisů). Ve prospěch opačného názoru nelze úspěšně
argumentovat ani ustanovením § 135 odst.2 o.s.ř., neboť \"rozhodnutím zástavní
právo zakládáno nebylo\" a \"polemika o povinnosti soudu vycházet z rozhodnutí
správce daně ve sporu o existenci zástavního práva je nepřípadná\". Námitku
žalovaného, že zástavní právo vznikalo podle ustanovení § 72 odst.1 zákona č.
337/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) také k věcem, které měl daňový
dlužník v nájmu, odvolací soud odmítl s odůvodněním, že je \"s tímto
ustanovením ve zjevném rozporu\".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř.
Uvedl, že sporné zákonné zástavní právo bylo zřízeno podle ustanovení § 72
odst.1 zákona č. 337/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) rozhodnutím
žalovaného jako správce daně, že soud je povinen ve smyslu ustanovení § 135
odst.1 a 2 o.s.ř. z tohoto rozhodnutí vycházet a \"respektovat jeho důsledky -
existenci zástavního práva\" a že \"určit opak a tudíž neúčinnost uvedeného
rozhodnutí v řízení podle 1. - 4. části o.s.ř. nelze\". Žalovaný současně
poukázal na to, že správce konkursní podstaty státního podniku P. H. K. vede
ohledně předmětných nemovitostí spor o určení vlastnického práva a že v případě
určení neexistence zákonného zástavního práva by žalovaný \"jakožto konkursní
věřitel s přiznaným právem na oddělené uspokojení mohl být na svých právech
značně zkrácen\". Navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a
aby \"věc vrátil k dalšímu řízení\".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř.,
se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v
ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo
jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237
odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b)
o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve
věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění
nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se
nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve
věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo
zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení
(popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst.2 písm.b)
o.s.ř.].
Žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237
odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci
nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo
odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu
tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §
237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci odvolací soud řešil mimo jiné právní otázku, zda je soud
povinen ve smyslu ustanovení § 135 o.s.ř. vycházet z pravomocného rozhodnutí
správce daně, kterým bylo podle ustanovení § 72 zákona č. 337/1992 Sb. (ve
znění účinném do 31.12.2000) uplatněno zástavní právo vůči daňovému dlužníku
nebo ručiteli, za situace, že věci, pohledávky nebo majetková práva, k nimž
bylo zástavní právo uplatněno, byly v době rozhodování správce daně ve
vlastnictví (majetku) jiné osoby než daňového dlužníka nebo ručitele a že se
tato jiná osoba domáhá v řízení před soudem žalobou určení, že nejsou (ve
skutečnosti) zatíženy zástavním právem k zajištění daňové pohledávky a jejího
příslušenství daňového dlužníka nebo ručitele. Uvedená právní otázka dosud
nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Nejvyšší soud ČR proto dospěl k
závěru, že dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné
podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR
dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
V projednávané věci bylo zjištěno (správnost zjištění soudů v tomto směru
dovolatel nezpochybňuje), že žalovaný rozhodnutím ze dne 13.8.1997 č.j.
126995/97/228940/8555 uplatnil podle ustanovení § 72 zákona č. 337/1992 Sb. (ve
znění účinném do 31.12.2000) k zajištění daňových pohledávek daňového dlužníka
státního podniku P. H. K. zástavní právo mimo jiné k pozemkům parc. č. 984,
parc. č. 994, parc. č. 1011, parc. č. 1013, parc. č. 1015/1 a parc. č. 1016 v
katastrálním území V. V. u B., zapsaným u Katastrálního úřadu v N. na listu
vlastnictví č. 670 pro obec B., které jsou ve vlastnictví státu a k nimž má
daňový dlužník právo hospodaření. Právo hospodaření daňového dlužníka však dnem
24.6.1991 podle ustanovení § 22 odst.1 zákona č. 229/1991 Sb. zaniklo a pozemky
jsou od tohoto dne ve smyslu ustanovení § 17 tohoto zákona ve správě žalobce.
Protože podle ustanovení § 72 odst.1 věty první zákona č. 337/1992 Sb. (ve
znění účinném do 31.12.2000) vzniká k zajištění daňové pohledávky a jejího
příslušenství podle tohoto zákona zástavní právo k věcem, popřípadě pohledávkám
nebo majetkovým právům (např. zaknihovaným cenným papírům) daňového dlužníka
nebo ručitele, bylo za výše popsaného stavu věci pro rozhodnutí soudů významné
také posouzení, zda je soud vázán rozhodnutím správce daně, kterým bylo
uplatněno zástavní právo, a zda v důsledku toho jsou věci, popřípadě pohledávky
nebo majetková práva, k nimž bylo zástavní právo uplatněno, zastaveny k
zajištění daňové pohledávky a jejího příslušenství, ačkoliv daňovému dlužníku
nebo ručiteli již v době rozhodování správce daně nepatřily.
Podle ustanovení § 135 odst.1 o.s.ř. je soud vázán rozhodnutím příslušného
orgánu o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt
postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o
osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení.
Podle ustanovení § 135 odst.2 o.s.ř. jinak otázky, o nichž přísluší rozhodnout
jinému orgánu, může soud posoudit sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno
příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází.
Za účelem zajištění daňové pohledávky a jejího příslušenství vznikalo podle
ustanovení § 72 zákona č. 337/1992 Sb. (ve znění účinném do 31.12.2000) k
věcem, popřípadě pohledávkám nebo majetkovým právům daňového dlužníka nebo
ručitele zástavní právo ze zákona. Ke vzniku zástavního práva však sám o sobě
nepostačoval vznik daňové pohledávky; věci, pohledávky nebo majetková práva
daňového dlužníka nebo ručitele byly zatíženy \"daňovým\" zástavním právem jen
tehdy, jestliže k nim správce daně svým rozhodnutím uvedené zástavní právo
uplatnil. Rozhodnutí správce daně o tom, na které věci, pohledávky nebo jiná
majetková práva se zástavní právo uplatňuje, tedy pouze nevymezovalo práva a
povinnosti daňového dlužníka nebo ručitele v daňovém řízení; představovalo
současně hmotněprávní předpoklad pro vznik \"daňového\" zástavního práva ke v
rozhodnutí správce daně uvedeným věcem, pohledávkám nebo jiným majetkovým
právům daňového dlužníka nebo ručitele.
Vydání rozhodnutí podle ustanovení § 72 odst.1 věty druhé zákona č. 337/1992
Sb. (ve znění účinném do 31.12.2000) spadalo do výlučné pravomoci správce daně.
V případě, že správce daně nevydal takové rozhodnutí, nebyl nikdo jiný (a ani
soud) oprávněn sám posoudit (a to ani jako předběžnou otázku), na které věci,
pohledávky nebo jiná majetková práva se \"daňové\" zástavní právo vztahuje;
naopak, musel při svém rozhodování dospět k závěru, že \"daňové\" zástavní
právo nepostihuje žádnou věc ve vlastnictví (majetku) daňového dlužníka nebo
ručitele, neboť nebyl splněn hmotněprávní předpoklad potřebný pro vznik
\"daňového\" zástavního práva, spočívající ve vydání rozhodnutí o uplatnění
rozsahu zástavního práva.
Vydal-li správce daně rozhodnutí podle ustanovení § 72 odst.1 věty druhé zákona
č. 337/1992 Sb. (ve znění účinném do 31.12.2000), nemohl je soud v řízení podle
Části třetí občanského soudního řádu přezkoumávat (tedy posuzovat jeho věcnou
správnost) a byl (je) povinen z něho (ve smyslu ustanovení § 135 odst.2 o.s.ř.)
vycházet. Uvedená závaznost rozhodnutí správce daně pro soud však není
absolutní. Soud z něho vychází jen tehdy, jestliže v řízení podle Části třetí
občanského soudního řádu posuzuje (jako předběžnou nebo meritorní otázku), zda
určitou věc, pohledávku nebo jiné majetkové právo daňového dlužníka nebo
ručitele zatěžuje \"daňové\" zástavní právo, popřípadě ve prospěch jaké daňové
pohledávky toto zástavní právo působí. Vůči tomu, kdo nebyl daňovým dlužníkem
nebo ručitelem (tj. nebyl v rozhodnutí správce daně označen za daňového
dlužníka nebo ručitele), není rozhodnutí správce daně závazné (účinné) a také -
jak vyplývá z ustanovení § 72 odst.1 věty druhé zákona č. 337/1992 Sb. (ve
znění účinném do 31.12.2000) - se mu nedoručuje a není oprávněn (legitimován)
podat proti němu odvolání. Ten, kdo nebyl při rozhodování podle ustanovení § 72
odst.1 věty druhé zákona č. 337/1992 Sb. (ve znění účinném do 31.12.2000)
daňovým subjektem (daňovým dlužníkem nebo ručitelem) a není ani jeho právním
nástupcem a vůči němuž proto není rozhodnutí správce daně závazné (účinné),
může v řízení před soudem podle Části třetí občanského soudního řádu uplatňovat
svá práva bez zřetele k tomu, jak vyznělo rozhodnutí správce daně (zda,
popřípadě do jaké míry se dotklo jeho majetku), a ani soud nemůže vůči němu
vycházet ze závěru, že vůči jeho majetku bylo příslušným orgánem rozhodnuto o
rozsahu zástavního práva.
Nejvyšší soud ČR z uvedených důvodů dospěl k závěru, že z rozhodnutí správce
daně o určení rozsahu zástavního práva podle ustanovení § 72 odst.1 zákona č.
337/1992 Sb. (ve znění účinném do 31.12.2000) soud v řízení podle Části třetí
občanského soudního řádu vychází jen tehdy, posuzuje-li, jakou věc, pohledávku
nebo jiné majetkové právo daňového dlužníka nebo ručitele zatěžuje zástavní
právo. Tímto rozhodnutím však není vázán, jestliže k věci, pohledávce nebo
jinému majetkovému právu, k nimž bylo rozhodnutím správce daně uplatněno
zástavní právo, vznáší své nároky osoba, která nebyla při rozhodování správce
daně daňovým dlužníkem nebo ručitelem a není ani jeho právním nástupcem.
V projednávané věci nebyl žalobce při vydání rozhodnutí žalovaného ze dne
13.8.1997 č.j. 126995/97/228940/8555 ani daňovým dlužníkem nebo ručitelem a
není ani právním nástupcem daňového dlužníka státního podniku P. H. K., vůči
němuž rozhodnutí směřovalo. Rozhodnutí o uplatnění rozsahu zástavního práva
proto není vůči němu závazné (účinné) a soud při rozhodování, zda je důvodná
žaloba o určení, že nemovitosti v jeho správě nejsou zatíženy \"daňovým\"
zástavním právem, z tohoto rozhodnutí nemohl vycházet. Odvolací soud proto
dospěl ke správnému závěru, že tímto rozhodnutím správce daně není vázán a že
je - bez zřetele k tomuto rozhodnutí - oprávněn samostatně posoudit požadované
určení.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího
soudu byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst.1 o.s.ř.,
§ 229 odst.2 písm.a) a b) o.s.ř. nebo v § 229 odst.3 o.s.ř. anebo jinou vadou,
která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud
České republiky dovolání žalovaného podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty
před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem
o.s.ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů
nemá právo a žalobci, který měl v dovolacím řízení plný úspěch a který by tak
měl právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. § 142
odst. 1 o.s.ř.), v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. května 2004
JUDr. Ljubomír Drápal,v.r.
předseda senátu