21 Cdo 2345/2000
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Krbka a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny ve věci žalobce
A. T., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) J. B., zastoupenému
advokátem, a 2) J. B., o určení neúčinnosti právního úkonu, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 12 C 34/94, o dovolání žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2000, č.j. 39 Co 526/99-189, takto :
Rozsudek městského soudu (s výjimkou výroku, kterým byl zrušen výrok, jímž byla
zamítnuta žaloba co do povinnosti žalovaného zaplatit žalobci náklady řízení) a
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 3. 6. 1999, č.j. 12 C 34/94-164, se
zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu řízení.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že „dohoda o vypořádání zaniklého
bezpodílového spoluvlastnictví manželů žalovaného J. B. a J. B., na
základě níž se stal žalovaný výlučným vlastníkem nemovitosti - domu čp. 96 se
stp. č. 111 v k. ú. H. C.“, je vůči němu právně neúčinná. Žalobu zdůvodnil tím,
že dohoda o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, uzavřená dne 9. 9. 1993
mezi J. B. a žalovaným, zkracuje uspokojení jeho pohledávky ve výši 62.000,- Kč
a 470,- DM, kterou má vůči J. B. a která mu byla přiznána vykonatelným
platebním rozkazem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 20. 9. 1993, sp. zn. 15 C
108/93. Jelikož žalovaný o skutečnostech týkajících se dluhu bývalé manželky
věděl, „nepřichází v úvahu, že nemohl rozpoznat její úmysl zkrátit věřitele“.
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 27. 2. 1995, č.j. 12 C 34/94-30,
určil, že „dohoda o vypořádání zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví manželů
J. B. a J. B., na základě níž se stal žalovaný J. B. výlučným
vlastníkem nemovitosti, domu čp. 96 se stav. parc. č. 111 v k. ú. H. C., je
vůči žalobci právně neúčinná“, proti J. B. žalobu zamítl a rozhodl o nákladech
řízení účastníků. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že „J. B. si v době
od ledna 1992 do prosince 1992 postupně vypůjčila od žalobce celkem 62.800,- Kč
a 470,- DM s tím, že ... dluh uhradí poté, až dojde k vypořádání BSM ..., když
má obdržet od bývalého manžela polovinu hodnoty jejich rodinného domku“. Dluh
neuhradila a s žalovaným „uzavřela dohodu, dle které jí zůstal obecní byt s
bytovým zařízením a žalovanému ... rodinný domek čp. 96 se stav. parc. č. 111 v
k. ú. H. C.“. J. B. po vypořádání s žalovaným „nezůstaly žádné finanční
prostředky na uspokojení pohledávky žalobce a dalších osob, neboť jediná cenná
věc, ze které by mohly být pohledávky uhrazeny, zůstala výlučně žalovanému“.
Protože žalovaný, který v době uzavření dohody o dluzích bývalé manželky věděl,
„neprokázal, že úmysl dlužníka, tj. J. B., zkrátit věřitele nemohl ani při
vyvinutí náležité pečlivosti poznat“, měl soud prvního stupně podmínky pro
vyslovení odporovatelnosti právního úkonu (dohody o vypořádání bezpodílového
spoluvlastnictví) ve smyslu § 42a odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964, občanského
zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), za splněny.
Zamítnutí žaloby proti (tehdy) druhé žalované J. B. odůvodnil nedostatkem
pasivní věcné legitimace (§ 42a odst. 3 obč. zák.).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 6. 1995, č.j. 35 Co
169/95-47, k odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím
výroku o věci samé (ve vztahu k žalovanému) a ve výroku o nákladech řízení mezi
žalobcem a žalovaným zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení (§ 221 odst. 1 písm. a/, odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů /dále též jen
„o.s.ř.“/). Odvolací soud vyslovil názor, podle něhož lze úspěšně odporovat jen
takové dohodě o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví (bývalých) manželů,
která - po zániku jejich manželství - nebyla uzavřena podle zásad uvedených v §
150 obč. zák. Jestliže tedy - v dalším řízení - soud prvního stupně po
provedeném dokazování zjistí, že dohoda o vypořádání bezpodílového
spoluvlastnictví uzavřená dne 9. 9. 1993 uvedeným zásadám odpovídá, žalobu bez
dalšího - aniž by zkoumal podmínky odporovatelnosti daného právního úkonu ve
smyslu § 42a odst. 2 obč. zák. - zamítne; v opačném případě (tj. zjistí-
li, že dohoda se příčí uvedeným zásadám) se věcí bude zabývat z hlediska
ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. V této souvislosti odvolací soud zdůraznil,
že povinností žalobce je nejen prokázat, že dohoda o vypořádání bezpodílového
spoluvlastnictví byla uzavřena v rozporu se zásadami zakotvenými v § 150 obč.
zák., ale i úmysl dlužníka (J. B.) zmíněnou dohodou zkrátit věřitele (žalobce),
včetně toho, že tento její úmysl musel být žalovanému, který po rozvodu
manželství není osobou ve smyslu § 116 obč. zák. J. B. blízkou, znám.
Obvodní soud pro prahu 9 rozsudkem ze dne 3. 6. 1999, č.j. 12 C
34/94-164, žalobu na určení že, „dohoda o vypořádání zaniklého bezpodílového
spoluvlastnictví manželů (nově společného jmění manželů) žalovaného J. B. a J.
B., na základě níž se stal žalovaný výlučným vlastníkem nemovitosti - domu č.p.
96 se stavební parcelou č. 111 v kat. úz. H. C., je vůči žalobci právně
neúčinná a že žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady tohoto řízení na
účet advokátky žalobce“, zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků.
Soud prvního stupně uzavřel, že dohoda ze dne 9. 9. 1993 („o částečném
majetkovém vypořádání a o užívání státního bytu“) je - přestože jejím předmětem
nebyly všechny věci patřící do společného jmění žalovaného a J. B. - platným
právním úkonem, z něhož „neplyne žádná nerovnost“ smluvních stran (jinými
slovy, vypořádání na jejím základě bylo uskutečněno podle zásad uvedených v §
150 obč. zák.). Žalobě nevyhověl proto, že žalobce neprokázal, že J. B. dohodu
uzavřela v úmyslu „zkrátit navrhovatele v jeho možnosti uspokojit svou
pohledávku z nemovitosti v H. C.“, že žalovanému „bylo známo, že jeho bývalá
manželka uzavírá dohodu ... s takovým úmyslem“, a že „ani při náležité
pečlivosti“ nemohl žalovaný „případný“ úmysl J. B. zkrátit věřitele poznat (a
to přesto, že v době uzavření dohody žalovaný nebyl osobou J. B. blízkou).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 3. 2000, č.j. 39 Co
526/99-189, rozsudek soudu prvního stupně - vyjma zamítavého výroku o nákladech
řízení, který zrušil - potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud převzal rozhodující skutková zjištění z řízení před soudem
prvního stupně (včetně toho, že „dílčí dohoda z 9. 9. 1993 odpovídá ust. § 150
obč. zák. a se zásadami tam uvedenými není v rozporu“) a dospěl k závěru, že
žaloba o určení neúčinnosti dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví
„v části, podle níž se stal žalovaný výlučným vlastníkem označených
nemovitostí“, nemůže být úspěšná, protože nebylo prokázáno, „že by J. B.
uzavírala dohodu z 9. 9. 1993 s úmyslem zkrátit žalobce, ani to, že by tento
její příp. úmysl musel být žalovanému, který nebyl nijak blíže zasvěcen do
podvodného jednání J. B. vůči třetím osobám, znám“. Za „irelevantní“ považoval
to, že J. B. byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 22. 9. 1997, sp.
zn. 24 C 153/97, zavázána zaplatit dluh na nájemném vzniklý po rozvodu
manželství s žalovaným a že po přivolení soudu k výpovědi z nájmu bytu v P.
(rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 26. 9. 1995, sp. zn. 15 C 349/94)
byla z tohoto bytu „exekučně“ dne 21. 5. 1997 vyklizena.
Rozsudek odvolacího soudu - vyjma kasačního výroku o nákladech řízení -
napadl žalobce dovoláním, které (výslovně) zdůvodnil tím, že rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm.
d/ o.s.ř.). Nesouhlasí s tím, že dohodu o vypořádání bezpodílového
spoluvlastnictví ze dne 9. 9. 1993, na jejímž základě J. B. „nezískala žádný
majetek“, lze považovat za respektující zásady uvedené v § 150 obč. zák.
a tudíž za takový právní úkon, který není způsobilý zkrátit uspokojení jeho
pohledávky. Již ze samotné skutečnosti, že dohoda o vypořádání byla uzavřena v
době, kdy byl dán důvod výpovědi z nájmu bytu pro neplacení nájemného s vědomím
žalovaného, a z toho, že se J. B. zavázala žalobci zaplatit dluh „po obdržení
finančního nároku od žalovaného“ a následně uzavřela zmíněnou dohodu, je podle
dovolatele jednoznačně prokázán její úmysl zkrátit práva věřitele. Námitkou, že
se soud prvního stupně „nezabýval důkazy, které byly v řízení provedeny“, tj.
výpověďmi svědkyně M. Ř., a odvolací soud - s vysvětlením, že uvedené
pochybení nezpůsobuje nepřezkoumatelnost rozsudku a ani nemohlo přivodit pro
žalobce příznivější rozhodnutí - k tomuto pochybení nepřihlédl, uplatnil
dovolatel důvod podle § 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. (rozhodnutí je postiženo
jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci). Podle
názoru dovolatele právě z výpovědí svědkyně M. Ř., které J. B. dlužila 10.000,-
Kč, vyplývá, že žalovaný o dluzích bývalé manželky věděl. Žalobce navrhl, aby
dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný v písemném vyjádření navrhl, aby dovolání bylo jako nedůvodné
zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc
projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000
(srov. část dvanáctou, hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1
o.s.ř.) a že je ve smyslu § 238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. přípustné (odvolací
soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl jinak
než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu,
který dřívější rozhodnutí zrušil), přezkoumal napadené rozhodnutí a dospěl k
závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení § 42a odst. 1 obč. zák. se věřitel může domáhat, aby soud
určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné
pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné. Toto právo má věřitel i tehdy,
je-li nárok proti dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo
byl-li již uspokojen.
Podle ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. odporovat je možné právním
úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své
věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám, a právním úkonům, kterými
byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi
dlužníkem a osobami jemu blízkými (§ 116, 117), nebo které dlužník učinil v
uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá strana
tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla
poznat.
Podle ustanovení § 42a odst. 3 obč. zák. právo odporovat právním úkonům
lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které
vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch.
Podle ustanovení § 42a odst. 4 obč. zák. právní úkon, kterému věřitel s
úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat
uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z
dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo
měl z tohoto úkonu prospěch.
Smyslem žaloby podle ustanovení § 42a obč. zák. (odpůrčí žaloby) je -
uvažováno z pohledu žalujícího věřitele - dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by
bylo určeno, že je vůči němu neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon, jenž
zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky. Rozhodnutí soudu, kterým bylo
odpůrčí žalobě vyhověno, pak představuje podklad k tomu, že se věřitel může na
základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního titulu), vydaného
proti dlužníku, domáhat nařízení nebo provedení výkonu rozhodnutí (exekuce)
postižením toho, co odporovaným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z
dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, s níž nebo v
jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. V případě, že uspokojení věřitele z
tohoto majetku není dobře možné, musí se věřitel - místo určení neúčinnosti
právního úkonu - domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného právního úkonu
dlužníka vznikl prospěch, vydal takto získané plnění. Odpůrčí žaloba je tedy
právním prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v
řízení o výkon rozhodnutí (exekučním řízení), a to postižením věcí, práv nebo
jiných majetkových hodnot, které odporovaným právním úkonem ušly z dlužníkova
majetku, popřípadě vymožením peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu
získanému z odporovatelného právního úkonu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z
27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1703/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek 4/2000 pod č. 26, rozsudek Nejvyššího soudu z 18. 5. 1999, sp. zn.
31 Cdo 1704/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 4/2000
pod č. 27, rozsudek Nejvyššího soudu z 25. 5. 2000, sp. zn. 31 Cdo 417/99,
uveřejněný v časopisu Soudní judikatura 10/2000 pod č. 104).
K odpůrčí žalobě je aktivně věcně legitimován (srov. § 42a odst. 1 obč.
zák.) věřitel, jehož pohledávka za dlužníkem je vymahatelná (srov. rozsudek
Krajského soudu v Hradci Králové z 13. 11. 1996, sp. zn. 15 Co 714/95,
uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 2/1998 pod č. 12).
Vymahatelnou se rozumí taková pohledávka, jejíž splnění lze vynutit cestou
výkonu rozhodnutí (exekuce), tj. pohledávka, která byla věřiteli přiznána
vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle něhož lze nařídit výkon
rozhodnutí (exekuci).
Pasivní věcná legitimace je upravena v ustanovení § 42a odst. 3 obč.
zák. Žaloba o určení, že dlužníkův právní úkon je vůči věřiteli neúčinný, může
být úspěšná jen tehdy, byla-li podána vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní
úkon učiněn. Žaloba o zaplacení peněžité náhrady, která je opodstatněná - jak
plyne z ustanovení § 42a odst. 4 obč. zák. - jen tehdy, není-li dobře možné
uspokojení věřitele z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova
majetku, pak musí směřovat vůči osobě, které vznikl z odporovatelného právního
úkonu dlužníka prospěch.
Podmínky, za nichž věřitel může právním úkonům dlužníka odporovat,
uvádí ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák., přičemž - ve vazbě na to, kdo je
druhou stranou odporovaného právního úkonu, popř. v čí prospěch byl
odporovatelný právní úkon učiněn - rozlišuje (co do rozložení důkazního
břemene) dvě skutkové podstaty. Odporovatelným je právní úkon, který dlužník
učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být
tento úmysl druhé straně znám. Úmysl dlužníka cum animo fraudandi není
podmínkou odporovatelnosti tehdy, jestliže „druhou stranou“ jsou osoby
dlužníkovi blízké; úmysl dlužníka zkrátit jeho věřitele v takovém případě zákon
předpokládá a je na osobách dlužníkovi blízkých, aby prokázaly opak (tj. že
úmysl dlužníka zkrátit věřitele nemohly ani při náležité pečlivosti poznat).
V projednávané věci bylo z hlediska skutkového stavu zjištěno (a v
tomto směru správnost skutkových zjištění dovolatel nezpochybnil), že žalobce
má vůči J. B. pohledávku ve výši 62.000,- Kč a 470,- DM, přiznanou platebním
rozkazem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 20. 9. 1993, sp. zn. 15 C 108/93,
který se podle potvrzení soudu stal vykonatelným 1. 12. 1993. Po rozvodu
manželství (rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 11. 2. 1992, sp. zn.
15 C 233/91, jenž nabyl právní moci 23. 3. 1992) uzavřeli J. B. a žalovaný dne
9. 9. 1993 písemnou dohodu, podle níž „jedinou uživatelkou bytu, včetně jeho
zařízení, v P., se stává J. B.“ a „jediným vlastníkem domku na adrese H. C. -
postaveném na parcele č. 111 v katastrálním území H. C. - se stává J. B.“.
Návrh na vklad do katastru nemovitostí byl - podle zjištění odvolacího soudu -
podán „v tříleté lhůtě (§ 149 odst. 4 obč. zák.).
Již v kasačním usnesení ze dne 30. 6. 1995 odvolací soud zaujal názor -
k němuž se přihlásil i v odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku - podle něhož
lze úspěšně odporovat dohodě o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví jen
tehdy, jestliže smluvní strany (bývalí manželé) nerespektovaly zásady, na
kterých je vypořádání založeno (srov. § 149 odst. 1, § 150 zákona č. 40/1964
Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném v době uzavření dohody). S tímto
právním názorem dovolací soud nesouhlasí.
Z ustanovení § 42a obč. zák. vyplývá, že věřitel může odporovat každému
právnímu úkonu dlužníka, kterým se zkracuje uspokojení jeho vymahatelné
pohledávky a který dlužník učinil v úmyslu zkrátit své věřitele. Takovým
právním úkonem může být - jak správně uzavřel odvolací soud - i dohoda o
vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví. Okolnost, že se bývalí manželé
dohodou vypořádali podle zásad uvedených v § 150 obč. zák., není v tomto směru
významná. Z vymezení podmínek odporovatelnosti právním úkonům dlužníka ve
smyslu § 42a odst. 2 obč. zák. totiž takový předpoklad bez dalšího nevyplývá.
Podstatné v tomto směru je jen to, že věřitel skutečně má vůči dlužníku
pohledávku (tedy je jeho věřitelem) a že dlužník učinil právní úkon v úmyslu
zkrátit její uspokojení (tj. že svým právním úkonem úmyslně nastolil takový
stav, který věřiteli znemožňuje nebo ztěžuje uspokojení jeho pohledávky z
dlužníkova majetku). Ke zkrácení uspokojení věřitelovy pohledávky může proto
dojít i za situace, kdy bývalí manželé při vypořádání bezpodílového
spoluvlastnictví dohodou postupovali v intencích ustanovení § 150 obč. zák.,
ovšem konkrétní rozdělení věcí, příp. práv a závazků bylo dlužníkem úmyslně
voleno tak, aby stav po vypořádání uspokojení pohledávky věřitele znemožnil
nebo zcela vyloučil.
Lze uzavřít, že dovolací důvod, který vycházel z argumentu nesprávného právního
posouzení věci ve smyslu § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., byl žalobcem uplatněn
důvodně. Nejvyšší soud proto - aniž se věcí zabýval z pohledu ostatních námitek
v dovolání snesených - rozsudek odvolacího soudu (v napadeném rozsahu) zrušil
(§ 243b odst. 1 věta za středníkem o.s.ř.). Protože důvody, pro které bylo
zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně,
zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud)
závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud
rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věty druhá a třetí o.s.ř.).
V dalším řízení soud neopomene zohlednit, že týkala-li se dohoda o vypořádání
bezpodílového spoluvlastnictví nemovitostí, je možné uvažovat o zkrácení
uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele jen tehdy, nabyla-li účinnosti
(srov. § 149a obč. zák. ve znění účinném do 31. 7. 1998).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. listopadu 2001
JUDr. Pavel Krbek, v.r.
předseda senátu