21 Cdo 2358/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu
JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Zdeňka Novotného v
právní věci žalobce Ing. P. B., proti žalovanému E. I., s.r.o., o 146.550,20 Kč
s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 40 Cm 228/97, o
dovolání České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových,
proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. května 2006 č.j. 4 Cmo
85/2006-46, takto:
Usnesení vrchního soudu a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. listopadu
2005 č.j. 40 Cm 228/97-34 se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Praze k
dalšímu řízení.
Žalobce se žalobou podanou u Krajského soudu v Českých Budějovicích dne
27.3.1996 domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 146.550,20 Kč s úrokem z prodlení
ve výši 0,1% denně od 1.5.1995 do zaplacení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že
při provádění prací podle smlouvy o dílo č. 53-S-94 došlo k poškození stropního
podhledu v hale žalovaného a že žalovaný z ceny díla \"zadržel\" částku
486.322,20 Kč \"jako rezervu na opravu tohoto podhledu\". Skutečné náklady na
opravu však byly nižší, a proto je žalovaný povinen zaplatit žalobci na
doplatku ceny díla 81.070,20 Kč. Žalovaný je dále povinen zaplatit
\"penalizační fakturu\" ve výši 45.480,30 Kč a \"neoprávněně započtených\"
20.000,- Kč.
Poté, co věc byla podle usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne
29.5.1996 č.j. Ro 1052/96-16 (správně Ro 1052/96-5) postoupena býv. Krajskému
obchodnímu soudu v Praze a co věc dnem 1.1.2001 převzal Městský soud v Praze
(srov. Čl. II bod 1 zákona č. 215/2000 Sb.), žalobce v průběhu řízení před
soudem prvního stupně dne 21.4.2002 zemřel.
Městský soud v Praze ze sdělení notářky JUDr. I. P. zjistil, že \"všichni
zákonní dědici dědictví odmítli\", že účastníkem dědického řízení \"se stal
Úřad pro zastupování ČR ve věcech majetkových\" a že \"v nejbližší době bude
probíhat vlastní likvidace dědictví\", a usnesením ze dne 18.11.2005 č.j. 40 Cm
228/97-34 rozhodl, že v řízení bude \"na straně žalující\" pokračováno s Českou
republikou - Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových. Dospěl k
závěru, že ve smyslu ustanovení § 107 o.s.ř. má být pokračováno s tím, kdo je
procesním nástupcem zemřelého žalobce.
K odvolání České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 25.5.2006 č.j. 4 Cmo 85/2006-46 usnesení
soudu prvního stupně potvrdil. Dospěl k závěru, že žalobce ztratil způsobilost
být účastníkem řízení, že povaha věci umožňuje pokračovat v řízení a že
\"universálním sukcesorem je stát v rámci tzv. odúmrti\".
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala Česká republika - Úřad pro
zastupování státu ve věcech majetkových dovolání. Namítá, že Česká republika
nemůže být žalobcovým procesním nástupcem, neboť nepřevzala jeho právo, o něž v
řízení jde. Z toho, že žalobce nemá žádné dědice, totiž nelze dovozovat, že by
dědictví muselo připadnout státu podle ustanovení § 462 občanského zákoníku. O
žalobcově dědictví byla navíc pravomocným usnesením Okresního soudu v Jihlavě
ze dne 22.4.2004 sp. zn. 11 D 451/2002 nařízena likvidace a nyní nelze činit
závěr, komu připadne žalobcova pohledávka, uplatněná v tomto řízení.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a aby
věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po
zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému usnesení odvolacího
soudu v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o usnesení, proti kterému
je podle ustanovení § 239 odst. 2 písm. b) o.s.ř. dovolání přípustné,
přezkoumal napadené usnesení bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první
o.s.ř) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení § 107 odst.1 o.s.ř. jestliže účastník ztratí po zahájení
řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně
skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. Není-li
možné v řízení ihned pokračovat, soud řízení přeruší. O tom, s kým bude v
řízení pokračováno, soud rozhodne usnesením.
Podle ustanovení § 107 odst.2 o.s.ř. ztratí-li způsobilost být účastníkem
řízení fyzická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou jejím
procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, její dědici, popřípadě ti z
nich, kteří podle výsledku dědického řízení převzali právo nebo povinnost, o
něž v řízení jde.
Povahou věci se z hlediska ustanovení § 107 odst.1 věty první o.s.ř. rozumí
hmotněprávní povaha předmětu řízení a spočívá v posouzení, zda práva a
povinnosti, o něž v řízení jde, přešla (mohla přejít) podle hmotného práva ze
zaniklého účastníka na někoho jiného. Umožňuje-li povaha věci pokračování v
řízení, soud dále posoudí, zda v řízení je možné pokračovat ihned nebo zda
řízení musí být přerušeno. Okolnost, zda je možné v řízení ihned pokračovat, se
odvíjí od povahy předmětu řízení a od osoby, která ztratila způsobilost být
účastníkem řízení, popřípadě též od stavu řízení, v němž jsou zjišťováni její
právní nástupci.
V projednávané věci z dosavadních zjištění soudů vyplývá, že všichni, kteří by
mohli být dědici žalobce, dědictví odmítli. Za této situace je tedy nepochybné,
že žalobcovým procesním nástupcem nemohou být jeho dědici. Vzhledem k tomu, že
věcná legitimace k zaplacení částky 146.550,20 Kč s úrokem z prodlení ve výši
0,1% denně od 1.5.1995 do zaplacení je odvozena od jejího vlastnictví, je pro
určení procesního nástupnictví po žalobci ve smyslu ustanovení § 107 odst.2
o.s.ř. významné to, na koho přešla podle výsledku dědického řízení.
Dědictví, jehož nenabude žádný dědic, připadne státu (§ 462 občanského
zákoníku); také ve vztahu k dědictví připadnuvšího státu platí, že se nabývá
smrtí zůstavitele (§ 460 občanského zákoníku). Ze skutečnosti, že zůstavitel
nezanechal žádné dědice, že zůstavitelovi dědici jsou nezpůsobilí dědit nebo že
z jiných důvodů dědictví nenabude (nemůže nabýt) žádný dědic, však nelze
dovozovat, že by soud v usnesení o dědictví musel vždy potvrdit připadnutí
dědictví státu. Dědické řízení totiž může být skončeno také schválením dohody o
přenechání dědictví zůstavitelovým věřitelům k úhradě dluhů, je-li dědictví
předluženo, a soud může též nařídit likvidaci dědictví, je-li dědictví
předluženo nebo navrhne-li to stát, kterému má dědictví připadnout podle
ustanovení § 462 občanského zákoníku, jestliže není možné uhradit peněžitý dluh
zůstavitele zcela nebo zčásti penězi z dědictví a věřitel odmítl přijmout na
úhradu své pohledávky věc z dědictví, i když dědictví není předluženo. Kdyby
došlo k uzavření a schválení dohody o přenechání dědictví žalobcovým věřitelům
k úhradě dluhů, nenabyl by žalobcem uplatňovanou pohledávku stát, ale věřitel
určený dohodou. V případě likvidace žalobcova dědictví by předmětná pohledávka
přešla na toho, kdo by ji nabyl při zpeněžování žalobcova majetku, popřípadě na
stát, kdyby se je nepodařilo zpeněžit (§ 175u o.s.ř.).
Z uvedeného je zřejmé, že v projednávané věci stav řízení o dědictví po žalobci
neumožňoval, aby v ní bylo možné ihned pokračovat. Soudy se měly blížeji
seznámit s průběhem a dosavadními výsledky dědického řízení (vedeného u
Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 11 D 451/2002); byla-li opravdu - jak
tvrdí dovolatelka - pravomocným usnesením nařízena likvidace dědictví, mohly
určit stát (Českou republiku) za žalobcova procesního nástupce jen tehdy, kdyby
předmětnou pohledávku nabyla při zpeněžování žalobcova majetku nebo na základě
pravomocného usnesení, vydaného v řízení o dědictví podle ustanovení § 175u
odst.2 o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné; Nejvyšší soud
České republiky je proto zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem
o.s.ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu,
platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky
i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Městskému soudu v Praze) k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 243d odst. 1 část věty
první za středníkem o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. června 2008
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu