21 Cdo 2359/2000
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobců A) M. K., B) I. K.
proti žalovanému P. W., o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v
Jihlavě pod sp. zn. 8 C 169/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 2. května 2000 č. j. 16 Co 781/97-73, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobci se domáhali, aby bylo určeno, že jsou bezpodílovými spoluvlastníky
\"nemovitostí v K., a to rodinného domku čp. 75 se st. pl. č. 43 o vým. 354 m2,
které jsou zapsány v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v J. na listě
vlastnictví č. 668 pro obec K., katastrální území K.\". Žalobu zdůvodnili
zejména tím, že na základě jednání s M. Ú., který jim přislíbil zajištění
zájemců o úplatné zastavení nemovitostí, zastavili uvedené nemovitosti dne 31.
7. 1996 ve prospěch J. R. V listopadu 1996 žalobci zjistili, že byl u
Katastrálního úřadu v J. proveden \"vklad kupní smlouvy ze dne 31. 7. 1996\",
kterou měli uvedené nemovitosti prodat žalovanému. Žalobci mají za to, že kupní
smlouva ze dne 31. 7. 1996 je neplatný právní úkon, neboť nebyl učiněn
svobodně, vážně, určitě a srozumitelně, žalobci jej učinili v omylu a \"samotný
obsah i účel kupní smlouvy je v rozporu s dobrými mravy\".
Okresní soud v Jihlavě rozsudkem ze dne 5. 8. 1997 č. j. 8 C 169/97-59 žalobě
vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit každému ze žalobců na
náhradě nákladů řízení 11.350,- Kč, že advokátce se přiznává odměna ve výši
33.600,- Kč a náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč a že žalovaný je povinen
zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení 33.900,- Kč. Soud prvního
stupně dovodil, že žalobci své nemovitosti, které nabyli podle kupní smlouvy ze
dne 27. 2. 1989, prodali kupní smlouvou ze dne 31. 7. 1996 žalovanému a že tato
kupní smlouva je - aniž by bylo třeba řešit rozporné údaje účastníků o
okolnostech jejího uzavření - neplatným právním úkonem. Podle tvrzení
žalovaného bylo úmyslem účastníků uzavřít kupní smlouvu \"s podmínkou odkládací
ve smyslu ust. § 36 odst. 1,2 o. z.\", kterou mělo být \"případné nesplnění
povinností J. R. zaplatit dluh žalovanému\"; protože kupní smlouva ze dne 31.
7. 1996 - jak vyplývá z jejího znění - žádnou podmínku neobsahuje, jedná se o
právní úkon, který \"trpí nedostatkem vůle - účastníci neměli v úmyslu uzavřít
smlouvu v této podobě\" a který je proto podle ustanovení § 37 odst.1 obč. zák.
neplatný. Žalobci podle svého tvrzení neměli v úmyslu kupní smlouvu o prodeji
nemovitostí uzavřít a podepsali ji v domnění, že podepisují \"další vyhotovení
smlouvy o zřízení zástavního práva\"; takto \"uzavřenou smlouvu je třeba
hodnotit jako jejich omyl v obsahu smlouvy\", a proto jde ve smyslu ustanovení
§ 40a a § 49a obč. zák. o neplatný právní úkon. Další důvod neplatnosti spočívá
podle názoru soudu prvního stupně v tom, že \"zástavní smlouvu, tak jak byla v
souvislosti se smlouvou kupní uzavřena, lze považovat za smlouvu fakticky
uzavřenou s doložkou o propadnutí zástavy\". Protože kupní smlouva ze dne 31.
7. 1996 je neplatným právním úkonem a protože žalobci nepozbyli vlastnictví k
předmětným nemovitostem \"jiným způsobem\", jsou nadále vlastníky těchto
nemovitostí.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 2. 5. 2000 č. j. 16
Co 781/97-73 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil \"s tím, že náklady státu
je žalovaný povinen zaplatit na účet Okresního soudu v Jihlavě\", a rozhodl, že
advokátce se přiznává odměna ve výši 22.400,- Kč a náhrada hotových výdajů ve
výši 2.025,- Kč a že žalovaný je povinen nahradit České republice \"na účet
Okresního soudu v Jihlavě\" na nákladech odvolacího řízení 24.425,- Kč. Na
základě výsledků dokazování před soudem prvního stupně zjistil, že podle
smlouvy o půjčce ze dne 31. 7. 1996 půjčil žalovaný J. R. částku 223.000,- Kč,
kterou se mu zavázala vrátit ve splátkách (částku 20.800,- Kč do 2. 9. 1996,
dalších 20.800,- Kč do 1. 10. 1996 a 181.400,- Kč do 1. 11. 1996), že k
zajištění této pohledávky žalobci zástavní smlouvou ze dne 31. 7. 1996 zřídili
ke svým nemovitostem zástavní právo a že dne 31. 7. 1996 rovněž byla mezi
žalobci a žalovaným uzavřena kupní smlouva, podle které žalobci prodali
předmětné nemovitosti žalovanému za 700.000,- Kč. V zástavní smlouvě bylo mimo
jiné sjednáno, že \"pokud nebude dlužná částka v dohodnutém termínu uhrazena,
přechází zastavený majetek do vlastnictví věřitele, tedy žalovaného, a to na
základě příslušné kupní smlouvy, která tak nabývá účinnosti\", a v kupní
smlouvě bylo též uvedeno, že \"kupní cena 700.000,- Kč byla prodávajícímu
zaplacena při podpisu smlouvy\". Z uvedených zjištění odvolací soud dovodil, že
účastníci \"si byli plně vědomi, čeho chtějí uzavřením smlouvy o zřízení
zástavního práva a kupní smlouvy dosáhnout\", a že kupní smlouva uzavřená \"v
návaznosti\" na smlouvu o půjčce a na smlouvu o zřízení zástavního práva
představovala přímé propadnutí zástavy do vlastnictví žalovaného v případě
nesplnění dluhu. Vzhledem k tomu, že ustanovení § 151a obč. zák. neumožňuje
přímé propadnutí zástavy, je kupní smlouva ze dne 31. 7. 1996 ve smyslu
ustanovení § 39 obč. zák. neplatným právním úkonem, neboť jejím účelem bylo
\"obejít zákonem přesně stanovený režim zástavního práva\". O návrhu žalovaného
na vyslovení přípustnosti dovolání proti svému rozsudku odvolací soud nerozhodl.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že
právní názor odvolacího soudu vychází \"z jednostranného pohledu na důvod
uzavření kupní smlouvy jako dalšího zajišťovacího institutu vrácení půjčených
peněz\". I když motivem postupu žalovaného skutečně bylo \"zjednodušení
situace\", šlo o \"alternativní řešení\", které mu ponechávalo na výběr, zda
bude postupovat \"v režimu zástavního práva\" nebo zda se rozhodne pro koupi
předmětných nemovitostí. Rozhodnutí žalovaného koupit nemovitosti nemělo žádnou
souvislost se zástavní smlouvou a realizací propadné zástavy; to, že žalobcům
\"doplatil\" kupní cenu, vylučuje úmysl uspokojit se ze zástavy a svědčí o jeho
vůli nemovitosti koupit. Žalovaný dovozuje přípustnost dovolání z ustanovení §
239 odst. 2 o. s. ř. a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího
soudu a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal
podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 - dále jen \"o.
s. ř.\" (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocném
rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst.
1 o. s. ř., projednal věc bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a po
přezkoumání ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. dospěl k závěru, že dovolání
směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek
přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků,
kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde
není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř.
Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§ 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.).
Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v
dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil (§ 238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.). Dovolání je
rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo
rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku
rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po
právní stránce zásadního významu (§ 239 odst. 1 o. s. ř.).
Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání,
který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před
vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání
podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 239
odst. 2 o. s. ř.). Odvolací soud nevyhoví návrhu účastníka na vyslovení
přípustnosti dovolání nejen tehdy, jestliže návrh ve výroku svého potvrzujícího
rozsudku nebo usnesení zamítne, ale i v případě, že o tomto návrhu v rozporu se
zákonem vůbec nerozhodne.
Žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu
prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení § 238
odst. 1 písm. a), § 238 odst. 1 písm. b) a § 239 odst. 1 o. s. ř. není
přípustné a protože z obsahu spisu nevyplývá (a ani to dovolatel netvrdí), že
by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení
§ 237 odst. 1 o. s. ř., může být přípustnost dovolání v této věci založena jen
při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 239 odst.2 o. s. ř.
Podle ustanovení § 239 odst.2 o. s. ř. může být dovolání přípustné jen tehdy,
jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo
úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň
o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost, při níž soud
aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje-li ze
skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného
právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tedy o to, zda byl
použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.
O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen
tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané
věci měla pro meritorní rozhodnutí zásadní význam (tedy nešlo o posouzení
takové právní otázky, které pro rozhodnutí ve věci nebylo určující). Rozhodnutí
odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska
rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné
povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam
zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších
soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž
výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém
rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené
judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak,
než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, popřípadě v rozhodnutí
nižšího soudu, které bylo vyššími soudy přijato a za účelem sjednocení
judikatury uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek [rozhodnutí
odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné (\"nové\") řešení této
právní otázky].
Protože postupem podle ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř. může být dovolání
připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout
rozhodnutí odvolacího soudu, nevyhověl-li odvolací soud jeho návrhu na
vyslovení přípustnosti dovolání, jen z důvodu uvedeného v ustanovení § 241
odst. 3 písm. d) o. s. ř. Přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení přitom
není založena už tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího
soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy,
jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně
má.
Dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. neslouží k
řešení právních otázek, ale nápravě případných pochybení, spočívajících v tom,
že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v
podstatné části oporu v provedeném dokazování; k přezkoumání rozsudku
odvolacího soudu z těchto důvodů tedy nemůže být přípustnost dovolání založena
podle ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzovaném případě soudy zjištěno, že podle
smlouvy o půjčce a o zřízení zástavního práva ze dne 31. 7. 1996 žalovaný
poskytl J. R. půjčku ve výši 223.000,- Kč, kterou se mu zavázala vrátit ve
splátkách, a to částku 20.800,- Kč do 2. 9. 1996, částku 20.800,- Kč do 1. 10.
1996 a částku 181.400,- Kč do 1. 11. 1996, a že k zajištění této pohledávky
dali žalobci do zástavy své nemovitosti - \"objekt bydlení čp. 75 se stavební
plochou p.č. 43 o výměře 354 m2, které jsou zapsány u Katastrálního úřadu J. na
LV č. 668, obec K., k.ú. K.\"; v čl. II bodu 2 této smlouvy bylo sjednáno, že
nebude-li dlužná částka v dohodnutém termínu uhrazena, přechází zastavený
majetek do vlastnictví věřitele, a to na základě \"příslušné kupní smlouvy,
která tak nabývá účinnosti\" a že \"toto\" se vztahuje i na neuhrazení
jednotlivé splátky\". Vklad zástavního práva podle této smlouvy byl povolen
Katastrálním úřadem v J. pod č.j. V2 2128/96 s tím, že právní účinky vkladu
vznikly dnem 31. 7. 1996. Dne 31. 7. 1996 uzavřeli účastníci kupní smlouvu,
podle které žalobci prodali žalovanému uvedené nemovitosti za kupní cenu ve
výši 700.000,- Kč; v čl. III této smlouvy je uvedeno, že kupní cena ve výši
700.000,- Kč byla splacena při podpisu smlouvy, což smluvní strany \"potvrzují
svými vlastnoručními podpisy\". Vklad vlastnického práva podle této smlouvy byl
povolen Katastrálním úřadem v J. pod sp. zn. V11 2130/96 s tím, že právní
účinky vkladu vznikly dnem 20. 11. 1996.
Z uvedených zjištění a na základě dalších výsledků dokazování odvolací soud
dovodil (učinil skutkový závěr), že účelem kupní smlouvy ze dne 31. 7. 1996
nebyla koupě předmětných nemovitostí žalovaným a že skutečným účelem této
smlouvy bylo, aby předmětné nemovitosti přešly do vlastnictví žalovaného na
úhradu jeho pohledávky za J. R., jak to stanovil pro případ jejího včasného
neuhrazení čl. II bod 2 smlouvy o půjčce a o zřízení zástavního práva ze dne
31. 7. 1996.
Za tohoto stavu věci bylo pro rozhodnutí sporu především významné posouzení,
jaký má vliv na platnost kupní smlouvy ze dne 31. 7. 1996 účel, ke kterému měla
sloužit.
Výklad této právní otázky se v judikatuře již ustálil. Byl přijat právní názor,
že kupní smlouva, která byla uzavřena za účelem, aby pohledávka kupujícího
zástavního věřitele byla uspokojena tím, že na něj přejde vlastnictví
prodávajícího zástavního dlužníka k zástavě, je neplatným právním úkonem podle
§ 39 obč. zák. (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2000 sp.
zn. 21 Cdo 2204/99, uveřejněný pod č. 131 v časopise Soudní judikatura, roč.
2000). Zástavní právo totiž slouží k zajištění pohledávky a jejího
příslušenství tím, že v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní
věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené (srov. § 151a odst.1 a
§ 151f obč. zák. ve znění účinném do 31. 8. 1998). Zástavní právo tedy
zástavnímu věřiteli umožňuje, aby dosáhl uspokojení své pohledávky, jestliže ji
neuspokojil řádně a včas dlužník, z výtěžku prodeje (jiného zpeněžení) zástavy.
Smlouva (dohoda, ujednání), jejímž skutečným smyslem je sjednání tzv. propadné
zástavy (uspokojení pohledávky zástavního věřitele tím, že mu připadne zástava
do vlastnictví), je v rozporu s účelem zástavního práva tak, jak jej stanoví
zákon, a tedy pro rozpor s účelem zákona neplatná podle ustanovení § 39 obč.
zák. Podle tohoto ustanovení je proto neplatná také kupní smlouva, která byla
uzavřena za tím účelem, aby pohledávka kupujícího zástavního věřitele byla
uspokojena tím, že na něj přejde vlastnictví prodávajícího zástavního dlužníka
k zástavě.
Na uvedeném závěru nic nemění to, že podle ustanovení § 553 odst.1 obč. zák.
může být splnění závazku zajištěno převodem práva dlužníka ve prospěch věřitele
(zajišťovacím převodem práva). O zajišťovací převod práva jde tehdy, jestliže
dlužník převede na věřitele své právo (například vlastnické právo) s
rozvazovací podmínkou, že zajištěný závazek bude splněn. Zajišťovacím převodem
práva tak dochází - byť podmínečně - ke změně v osobě nositele práva (např. v
osobě vlastníka); bude-li závazek splněn, obnovuje se bez dalšího původní stav.
V posuzovaném případě o zajišťovací převod práva nešlo. Z kupní smlouvy ze dne
31. 7. 1996 a z účelu, pro nějž byla sjednána, vyplývá, že jejím obsahem nebyl
převod práva žalobců (zástavních dlužníků), na základě kterého by se žalovaný
(věřitel) stal nositelem tohoto práva s rozvazovací podmínkou splnění
zajištěného závazku. I po uzavření smlouvy zůstali žalobci vlastníky
předmětných nemovitostí a vlastnické právo mělo přejít na žalovaného tím, že J.
R. svůj dluh řádně a včas nesplní (poté, co bude v prodlení se splněním dluhu,
resp. jediné splátky na úhradu dluhu). Takové ujednání představuje podle svého
obsahu a smyslu tzv. propadnou zástavu.
Odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - při rozhodování
věci z uvedeného právního názoru vycházel a v souladu s ustálenou judikaturou
dovodil, že kupní smlouva ze dne 31. 7. 1996 je podle ustanovení § 39 obč. zák.
neplatným právním úkonem. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že rozsudek
odvolacího soudu nemá v tomto směru po právní stránce zásadní právní význam a
že proto proti němu není podle ustanovení § 239 odst.2 o.s.ř. dovolání
přípustné.
Námitkami dovolatele, že měl vůli předmětné nemovitosti koupit (a že tu tedy
nebyla souvislost se zástavní smlouvou a ani s realizací propadné zástavy) a že
žalobcům \"doplatil\" kupní cenu, se dovolací soud nemohl zabývat. Tyto
námitky, které představují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241
odst. 3 písm. c) o. s. ř., totiž - jak vyplývá z výše uvedeného - závěr o
přípustnosti dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř. neodůvodňují. K
uvedeným námitkám lze jen dodat, že skutečný účel kupní smlouvy ze dne 31. 7.
1996 bez pochybností vyplývá z čl. II bodu 2 smlouvy o půjčce a o zřízení
zástavního práva ze dne 31. 7. 1996 a potvrzuje jej postup žalovaného při
vkladu vlastnického práva podle této smlouvy.
Z uvedeného vyplývá, že proti napadenému rozsudku odvolacího soudu není
dovolání žalovaného přípustné. Nejvyšší soud České republiky proto jeho
dovolání podle ustanovení § 243b odst. 4 věty první a § 218 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 4 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaný,
který z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, na náhradu
nákladů řízení nemá právo a žalobcům v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 17. července 2001
JUDr. Ljubomír D r á p a l , v. r.
předseda senátu