21 Cdo 2378/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.

Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní

věci žalobkyně K. b., a.s., proti žalovaným 1) P. K., 2) L. K., 3) R. K., 4) M.

R., 5) A. R., 6) A. P., s výjimkou žalovaného 1) všech zastoupených advokátem,

o 2.400.818,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp.

zn. 11 Cm 481/96, o dovolání žalovaných 2), 3), 4), 5) a 6) proti rozsudku

Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. června 2004, č. j. 7 Cmo 511/2002-159,

I. Dovolání žalovaných 2), 3), 4), 5) a 6) se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Žalobou podanou u bývalého Krajského obchodního soudu v Ostravě dne 20.11.1995

(změněnou se souhlasem soudu) se žalobkyně domáhala, aby žalovaným bylo uloženo

„zaplatit jí 2.400.818,72 Kč spolu s úrokem 25 % ročně z částky 2.257.616,68 Kč

od 1.11.1995 do zaplacení a úhrady nákladů řízení ve výši 96.036,- Kč“ s tím,

že „v rozsahu plnění jednoho ze žalovaných zaniká povinnost plnění ostatních“,

a že „ona je oprávněna domáhat se uspokojení své pohledávky ve vztahu k

jednotlivým žalovaným pouze z výtěžku prodeje těch zastavených nemovitostí,

jichž jsou (spolu)vlastníky“. Uvedla, že „předmětem sporu je nárok vzniklý jí z

úvěrové smlouvy“; že „dne 7.10.1992 uzavřela s žalovaným 1) smlouvu o úvěru

reg. č. A 3085 2, dle které mu poskytla střednědobý účelový úvěr na zakoupení

zařízení vydražené provozní jednotky ve výši 1.989.800,- Kč“; že „konečná

splatnost úvěru byla dohodnuta ke dni 25.8.1996 s tím, že úvěr bude splácen, ve

znění dodatku ke smlouvě ze dne 25.5.1993, pravidelnými čtvrtletními splátkami,

vždy k 25. dni druhého měsíce čtvrtletí, počínaje únorem 1993, ve výši

132.700,- Kč, od splátky v listopadu 1993 ve výši 154.800,- Kč, poslední

splátka ve výši 154.300,-Kč“; že „splatnost úroků z úvěru ve výši, dle dodatku

ke smlouvě, Základní sazby K. 5,0 % p.a., byla dohodnuta ve čtvrtletních

termínech“; že „stejného dne, 7.10.1992, uzavřela se žalovaným 1) další smlouvu

o úvěru reg. č., na základě níž mu poskytla střednědobý účelový úvěr na

zakoupení zásob ve výši 254.000,- Kč“; že „konečná splatnost byla dohodnuta ke

dni 25.8.1996 s tím, že úvěr bude splácen pravidelnými čtvrtletními splátkami,

vždy k 25. dni druhého měsíce čtvrtletí, počínaje únorem 1993, ve výši 17.400,-

Kč u první splátky, ostatní ve výši 16.900,- Kč“; že „splatnost úroků ve výši

Základní sazby K. + 3,1 % p.a. byla dohodnuta ve čtvrtletních termínech“; že

dále „dne 7.10.1992 uzavřela se žalovaným 1) smlouvu o úvěru, dle které mu

poskytla střednědobý účelový úvěr na nákup zásob ve výši 146.00,- Kč“; že

„konečná splatnost úvěru byla dohodnuta ke dni 25.8.1996 s tím, že bude splácen

pravidelnými čtvrtletními splátkami vždy k 25. dni druhého měsíce čtvrtletí,

počínaje únorem 1993, ve výši 10.200,- Kč u první splátky, u ostatních splátek

ve výši 9.700,- Kč“; že „splatnost úroků ve výši Základní sazby K. + 3,1 % p.a. byla dohodnuta ve čtvrtletních termínech“; že „po počátečním období přestal

žalovaný 1) plnit od II. pololetí 1993 sjednané úvěrové podmínky u všech tří mu

poskytnutých úvěrů“; že „žalobkyní byl následně upozorňován na to, že neuhradil

splatné úroky a od listopadu 1993 přestal hradit i sjednané splátky všech tří

úvěrů“; že „vzhledem k tomu žalobkyně svým dopisem ze dne 18.9.1995 od

uvedených úvěrových smluv odstoupila“; že „úvěry poskytnuté žalovanému 1) byly

zajištěny zřízením zástavního práva dle zástavní smlouvy ze dne 7.10.1992,

registrované Státním notářstvím v N. J. dne 4.12.1992 pod sp.zn R III 2663/92“;

že „předmětem zástavního práva jsou nemovitosti: RD čp. 140, parc. č. 330 –

zastavěná plocha, parc. č. 332 – zahrada a parc. č. 333 – ostatní plocha, vše

zapsáno na LV pro k.ú.

B., obec S., u Katastrálního úřadu v N. J., vlastníky

nemovitostí jsou žalovaní 2) a 3); RD č.p. 272, parc. č. 1003 – stavební plocha

a parcela č. 1004 – zahrada, vše zapsáno na LV pro k.ú. B. u Katastrálního

úřadu v N. J., vlastníky nemovitostí jsou žalovaní 4) a 5); RD čp. 26, zapsaný

na LV pro k.ú. B. u Katastrálního úřadu v N. J., vlastníky nemovitostí jsou

žalovaní 6) a 7); parc. č. 224 – stavební plocha a parc. č. 225 – zahrada, vše

zapsáno na LV pro k.ú. B. u Katastrálního úřadu v N. J.; vlastníkem nemovitostí

je žalovaná 7)“.

Krajský obchodní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 29.10.1998, č.j. 11 Cm

481/96-39, uložil žalovanému 1) povinnost zaplatit žalobkyni částku

2.400.818,72 Kč s 25 % úrokem z částky 2.257.616,68 Kč od 1.11.1995 do

zaplacení a nahradit jí náklady řízení ve výši 97.276,- Kč (výrok I.); ve

vztahu k ostatním žalovaným žalobu zamítl (výrok II.) a žalobkyni uložil

povinnost zaplatit žalovaným 4) a 5) na náhradě nákladů řízení 24.143,- Kč

(výrok III.).

K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne

25.9.2001, č.j. 4 Cmo 195/99-63, rozsudek Krajského obchodního soudu v Ostravě

ze dne 29.10.1998, č.j. 11 Cm 481/96-39, „v napadené části, to je v odstavcích

II. a III. výroku“, zrušil a „v tomto rozsahu“ věc vrátil soudu prvního stupně

k dalšímu řízení.

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 29.5.2002, č.j. 11 Cm 481/96-110,

uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci částku 1.824.083,88 Kč a nahradit

mu náklady řízení ve výši 50.584,- Kč s tím, že „plněním jednoho ze žalovaných

zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost ostatních žalovaných, přičemž

žalobkyně je oprávněna domáhat se uspokojení své pohledávky ve vztahu k

jednotlivým žalovaným pouze z výtěžku prodeje těch zastavených nemovitostí,

jichž jsou (spolu)vlastníky“; současně zamítl „návrh, aby žalovaní zaplatili

žalobci ještě částku 576.734,84 Kč s 25 % úrokem z částky 2.257.616,68 Kč od

1.11.1995 do zaplacení“. Vycházel ze závěru, že „k platnosti zástavní smlouvy,

kde je zástavou nemovitost, je tedy nezbytné, aby byla učiněna písemně, aby

byla zástava a pohledávka, kterou tato zástava zajišťuje, určena a aby zástavní

právo bylo registrováno státním notářstvím“; že „tyto podmínky smlouva uzavřená

mezi žalobkyní a žalovanými 7.10.1992 splňuje“; že „přes ne zcela přehlednou

specifikaci zástav nelze dovodit, že by zástavy a zajišťovaná pohledávka nebyly

ve smlouvě určeny“; že „nepřesnosti a identifikace nemovitostí odpovídající

současným předpisům byly žalobcem do vyhlášení rozsudku odstraněny a doplněny“;

že „shledal zástavní smlouvu uzavřenou mezi žalobkyní a žalovanými dne

7.10.1992 za platnou“; že „při posuzování nároku žalobkyně, z hlediska jeho

výše, vyšel jednak ze zástavní smlouvy, jednak z úvěrových smluv a jednak z

přehledů plateb realizovaných dlužníkem, a dospěl k závěru, že nárok žalobkyně

je důvodný pouze do částky 1.824.083,88 Kč, tedy rozdílu mezi částkou , kterou

si dlužník od žalobce vypůjčil a částkou, kterou mu z této vypůjčené jistiny

vrátil“, a že „domáhala-li se žalobkyně po žalovaných i úhrady příslušenství,

pak v této části soud nárok žalobkyně shledal nedůvodným a zamítl ho“.

Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 29.6.2004, č.j. 7 Cmo 511/2002-159,

změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že „žalovaní 2) až 7)“ [nyní žalovaní

2) až 6), k tomu srov. níže citované usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne

15.12.2006, č.j. 11 Cm 481/1996-227] „jsou povinni spolu s žalovaným 1),

kterému byla povinnost uložena rozsudkem Krajského obchodního soudu v Ostravě

ze dne 29.10.1998, č.j. 11 Cm 481/96-39, zaplatit žalobkyni částku 2.400.818,72

Kč s 25 % úrokem z částky 2.257.616,68 Kč od 1.11.1995 do zaplacení s tím, že

plněním jednoho z žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost ostatních

žalovaných, přičemž ve vztahu k žalovaným 2) až 7) je žalobkyně oprávněna

domáhat se zaplacení pouze z výtěžku prodeje zastavených nemovitostí“, jež jsou

ve vztahu k jejich jednotlivým vlastníkům v rozsudku dále podrobněji

specifikovány; současně rozhodl, že „žalovaní 2) až 7) jsou povinni spolu s

žalovaným 1), kterému byla povinnost uložena rozsudkem Krajského obchodního

soudu v Ostravě ze dne 29.10.1998, č.j. 11 Cm 481/96-39 , zaplatit žalobkyni

společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně

97.276,- Kč“, a že „žalovaní 2) až 7) jsou povinni zaplatit žalobkyni společně

a nerozdílně na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 97.276,- Kč“.

Dospěl k závěru, že „z jazykového vyjádření obsahu posuzované zástavní smlouvy

je její předmět specifikovaný v čl. II. písm. a), b), c) dostatečně určitý a

srozumitelný“; že „zástavci poskytli několik samostatných věcí k zajištění

pohledávek žalovaného 1) z tří úvěrových smluv, takže zástavní věřitel je

oprávněn domáhat se uspokojení těchto pohledávek, případně jen některé z nich

nebo její části z kterékoliv zástavy proti kterémukoliv zástavci, a je tudíž

zcela nadbytečné, aby v zástavní smlouvě bylo, jako podmínka její platnosti,

uvedeno, kdo ze zástavních věřitelů jednotlivé zastavované věci vlastní, i když

dlužno dodat, že i toto lze z kontextu jednotlivých článků zástavní smlouvy

zjistit“; že „rovněž nemá pochybnosti o tom, že posuzovaná zástavní smlouva

byla uzavřena k zajištění nejen pohledávky, ale rovněž jejího příslušenství“;

že „tento závěr odvolacího soudu vychází nejen z výkladu ust. § 151a odst. 1

obč.zák., ale zejména z obsahu posuzované zástavní smlouvy, jejíž jednotlivé

články (I. a IV.) nutno hodnotit ve vzájemné souvislosti“; že „ze zákona slouží

zástavní právo k zajištění nejen pohledávky, ale i jejího příslušenství, a

pokud se smluvní strany chtějí od této úpravy odchýlit, musí to jednoznačně

vyjádřit ve smlouvě, což se v daném případě nestalo“; že „označení žalovaného

1) na úvěrové smlouvě žádnou pochybnost nevyvolává“; že „v době uzavírání smluv

(rok 1992) se v právním řádu pojem firma vůbec nevyskytoval“, a že „tudíž nelze

přisvědčit odvolateli, že se jedná o označení právnické osoby“; že „i kdyby

jazykový výklad označení dlužníka na úvěrových smlouvách vyvolával nějakou

pochybnost, byla by nepochybně odstraněna výkladem, a to je zjištěním vůle

toho, kdo právní úkon učinil“.

Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 15.12.2006, č.j. 11 Cm 481/1996-227,

rozhodl, že „v řízení bude pokračováno s A. P., na straně šestého žalovaného“,

jež byla do té doby žalovanou 7). Vycházel ze závěru, že původně označený

žalovaný 6) M. P., zemřel.

Proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 29.6.2004, č.j. 7 Cmo 511/2002-159,

podali žalovaní 2) až 6) dovolání. Namítají, že „se jedná o absolutně neplatnou

zástavní smlouvu“; že „z textu smlouvy vyplývá neurčitost předmětu zástavní

smlouvy, když tzv. charakteristika vlastnictví je uvedena pouze obecně a

nevyplývá z ní, kdo a co smlouvou zastavuje“; že „v bodě II smlouvy se jen

konstatuje, že zástavci zastavují nemovitosti uvedené pod písm. a) – c),

nicméně znovu není uvedeno, kdo ze zástavních věřitelů zastavuje nemovitý

majetek tam uvedený“; že „rovněž ze znění smlouvy nevyplývá, kdo ze zástavních

věřitelů zastavovaný majetek vlastní a který majetek vlastní“; že „identifikace

nemovitostí neodpovídá tehdy platné vyhlášce č. 23/64 Sb., ve znění vyhl. 19/84

Sb.“; že „zástavní smlouva zákonem a prováděcí vyhláškou požadované údaje

neuvádí – zejména výměry a druhy pozemků, parcelní čísla pozemků, na kterých se

nacházejí obytné domy“; že „takto vadnou smlouvu nelze platně doplnit návrhem u

soudu, ani dodatečnou identifikací parcel, ale pouze dodatkem se souhlasem

všech smluvních stran“; že „ustanovení smlouvy lze vysvětlovat, nikoliv však

doplňovat nebo přímo projev vůle nahrazovat“; že se v daném případě „jedná o

tři společné zástavce, kteří ale dle smlouvy zastavují čtyři různé objekty,

aniž by bylo zřejmé, kdo který objekt vlastní a kdo který objekt zastavuje“; že

„pravomocné rozhodnutí o registraci smlouvy nebrání tomu, aby soud sám posoudil

neplatnost smlouvy dle § 39 obč. zák., popř. dle jiných zákonných ustanovení“;

že „presumpce správnosti registrované smlouvy má tedy své omezení a končí

okamžikem, kdy soud rozhodne v dané věci jinak“; že „neplatnost smlouvy zakládá

i fiktivní název dlužníka, který je označen fiktivním názvem firma P. K.,

zastoupený panem P. K.“; že „nelze označit firmu P. K., když ve skutečnosti jde

o podnikatele P. K.“; že „rovněž situace, kdy P. K. zastupuje sám sebe, se jeví

jako zcela absurdní“. Navrhli, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů

zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně uvedla, že „argumenty použité dovolateli v dovolání jsou identické s

těmi, které byly použity v rámci odvolání“; že „odkazuje na odůvodnění rozsudku

Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29.6.2004, č.j. 7 Cmo 511/2002, kde jsou tyto

argumenty přesvědčivě vyvráceny“, a že „se s odůvodněním uvedeného rozhodnutí

odvolacího soudu plně ztotožňuje“.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že

dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými

osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a

že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)

o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§

243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není

opodstatněné.

Dovolatelé v dovolání namítají, že „z textu smlouvy vyplývá neurčitost předmětu

zástavní smlouvy, když tzv. charakteristika vlastnictví je uvedena pouze obecně

a nevyplývá z ní, kdo a co smlouvou zastavuje“; že „v bodě II smlouvy se jen