21 Cdo 2404/2018-191
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Vítězslavy Pekárkové a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobce M. M., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Štěpánkou Vincentovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Petrská č. 1136/12, proti žalovaným 1) B. Š., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Monikou Jiráskovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, V Jámě č. 1, a 2) V. M., narozené XY, bytem XY, 3) H. M., narozené XY, bytem XY, obě zastoupeny Mgr. Robertem Plickou, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní č. 58, o určení dědického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu l pod sp. zn. 31 C 161/2015, o dovolání žalované 1) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. října 2017, č.j. 68 Co 286/2017-147, takto:
I. Dovolání žalované 1) se odmítá. II. Žalovaná 1) je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení 3.388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Štěpánky Vincentové, advokátky se sídlem v Praze 1, Petrská č. 1136/12. Žalovaná 1) je povinna zaplatit žalovaným 2) a 3), oprávněným společně a nerozdílně, na náhradu nákladů dovolacího řízení 6.413 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Roberta Plicky, advokáta se sídlem v Praze 1, Národní č. 58.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o.s.ř.):
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9.10.2017, č.j. 68 Co 286/2017-147, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2.2.2017, č.j. 31 C 161/2015-115, kterým bylo určeno, že žalobce M. M. je nepominutelným dědicem po zůstavitelce L. M., zemřelé dne 18.8.2014. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná 1) dovolání, jehož přípustnost podle ustanovení § 237 o.s.ř. dovozuje z toho, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“, a je přesvědčena, že „napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a o.s.ř.)“.
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované 1) podle ustanovení § 243c odst. 1 o.s.ř. odmítl, neboť neobsahuje způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o.s.ř. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o.s.ř. proto, že řešená právní otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, musí být z obsahu dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.11.2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013). V dané věci dovolání obsahuje pouze citaci části ustanovení § 237 o.s.ř., neoznačuje však žádná rozhodnutí dovolacího soudu, která by řešila rozdílně otázku důvodnosti vydědění, na které závisí rozhodnutí o určení dědice (což řešil odvolací soud v dovoláním napadeném rozsudku). Dovolání tak chybí jedna z obligatorních náležitostí stanovených v ustanovení § 241a odst. 2 o.s.ř. a pro tento nedostatek nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 o.s.ř.).