21 Cdo 2431/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny ve věci
žalobkyně Ing. I. V., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) Ing. P. P.,
zastoupenému advokátem a 2) V. K., zastoupené advokátem, o určení dědického
práva, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 1 C 202/2004, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích -
pobočky v Táboře ze dne 21. dubna 2005, č.j. 15 Co 207/2005-64, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 25.
ledna 2005, č.j. 1 C 202/2004-33, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v
Pelhřimově k dalšímu řízení.
Žalobou podanou u Okresního soudu v Pelhřimově dne 26.11.2004 se žalobkyně
domáhala určení, že je „dědičkou po zůstaviteli panu J. P., zemřelém dne
28.11.2001“. Uvedla zejména, že „Okresní soud v Pelhřimově projednával dědictví
po J. P., nar. 6.12.1921, zemř. dne 28.11.2001, a to pod sp. zn. 3 D 963/2001“;
že „J. P. (dále též zůstavitel) listinou o vydědění vydědil žalobkyni a všechny
její potomky“, když jako důvod vydědění uvedl, že „dcera o něho neprojevuje
opravdový zájem, jaký by dcera projevovat měla“; že „důvody vydědění ze strany
zůstavitele neuznala, a proto jí soud dle ustanovení § 175k odst. 2 o.s.ř.
vyzval, aby uplatnila své právo u soudu žalobou proti závětním dědicům, což
učinila, avšak laicky, a soud žalobu zamítl“; že „proto opětovně podává tuto
žalobu proti žalovaným, kteří jsou oba dědici po jmenovaném zůstaviteli“.
Okresní soud v Pelhřimově rozsudkem ze dne 25. 1.2005, č.j. 1 C 202/2004-33,
žalobu zamítl a žalobkyni uložil povinnost nahradit oběma žalovaným náklady
řízení. Vycházel ze závěru, že „s ohledem na určenou lhůtu jednoho měsíce a
právní moc usnesení, kterým bylo uloženo podat žalobu ve smyslu ustanovení §
175k odst. 2 o.s.ř., je zcela zjevné, že žaloba , která je nyní podána
žalobkyní, byla podána až po uplynutí stanovené lhůty, a proto již z tohoto
důvodu ji musel soud zamítnout“; že „žaloba, která byla podána žalobkyní je
svou povahou žalobou určovací a ani z hlediska ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř.
nemůže být na této určovací žalobě naléhavý právní zájem, a to již proto, že
dědické řízení po zůstaviteli J. P. je pravomocně skončeno“; že „z těchto
důvodů nebylo zapotřebí zabývat se důvody pro vydědění, o kterých žalobkyně
tvrdí, že se nezakládají na pravdě a jež tedy odmítá“.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře
rozsudkem ze dne 21.4.2005, č.j. 15 Co 207/2005-64, rozsudek soudu prvního
stupně jako věcně správný potvrdil a uložil žalobkyni povinnost nahradit
prvnímu i druhému žalovanému náklady odvolacího řízení. Vycházel ze závěru, že
„návrh, který je projednáván, má povahu žaloby ve smyslu ustanovení § 80 písm.
c) o.s.ř., a je tedy na žalobkyni, aby prokázala, že má věcnou legitimaci a
dále že má na žalovaném určení naléhavý právní zájem“; že „věcná legitimace
žalobkyně je v tomto řízení nesporná, problematicky se však jeví prokázání
naléhavého právního zájmu žalobkyně na žalovaném určení, neboť ten je dán
především tam, kdy by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo tam,
kde by se bez tohoto určení stalo jeho právní postavení nejistým“; že „k
prokázání naléhavého právního zájmu žalobkyně nepředložila prakticky žádné
důkazy, chybí dokonce i tvrzení k tomu, v čem má její naléhavý právní zájem na
žalovaném určení spočívat“; že „není na místě trvat na tom, aby žalobkyně v
žalobě či jiném podání adresovaném soudu použila konkrétní zákonnou formulaci,
je však nutné, aby z obsahu spisu a provedeného dokazování bylo zřejmé, jaký je
onen zájem žalobkyně, co může v její sféře rozhodnutí soudu vyřešit, jak se
její právní postavení změní či zlepší“; že „podle § 175k odst. 2 o.s.ř. soud
odkáže dědice, jehož právo se jeví jako méně pravděpodobné, aby své právo
uplatnil u soudu, závisí-li rozhodnutí o dědickém právu na zjištění sporných
skutečností“; že „smyslem tohoto ustanovení nepochybně je možnost postavit na
jisto otázku, kdo je ve věci dědicem, s kým bude v rámci dědického řízení
jednáno, jinak řečeno rozhodnutí v tomto řízení vede k závěru, jaký bude okruh
dědiců“; že „žalobkyni lze přisvědčit v názoru, že usnesení, jímž byla vyzvána
k podání žaloby, musí obsahovat údaje o tom, jakou žalobu má odkázaný účastník
podat a pokud tedy soud pouze obecně odkáže účastníka k podání žaloby, aniž by
formuloval, jaký má být její obsah, lze jeho postup shledat jako nesprávný“; že
„stejně nesprávné bylo i poučení, které obsahovalo usnesení Okresního soudu v
Pelhřimově ze dne 17.5.2002, č.j. 3 D 963/2001-70, kterým bylo žalobkyni
uloženo, aby podala návrh na určení, že nejsou dány podmínky vydědění“; že
„její návrh byl pak zamítnut proto, že na takovém určení neměla naléhavý právní
zájem“; že „přes shora uvedené je však nepochybné, že § 175k odst. 2 o.s.ř. má
své místo jen v probíhajícím dědickém řízení, a pokud se účastník během řízení
nedomáhal určení, že je dědicem, ať již proto, že nebyl soudem řádně k podání
žaloby odkázán, či pro jiné důvody, a dědické řízení bylo pravomocně skončeno,
nemůže mít pozdější podání žaloby, byť by řízení skončilo pro žalobkyni
úspěchem ve sporu, za důsledek revizi dědického řízení“; že „si nelze
představit procesní prostředek, který by mohl pravomocné dědické rozhodnutí
zvrátit“; že „za této situace skutečně nesvědčí žalobkyni naléhavý právní zájem
na žalovaném určení“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Přípustnost
dovolání dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. s tím, že
„rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, neboť řeší
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, zda lze
podat žalobu podle ust. § 175k odst. 2 o.s.ř. i po lhůtě stanovené soudem v
dědickém řízení k jejímu podání, pokud usnesení, kterým byl účastník v řízení o
dědictví odkázán k podání žaloby, nesplňuje požadavky vymezené ust.
§ 175k odst. 2 o.s.ř. a v důsledku toho je žaloba účastníka zamítnuta, aniž by
byl soudem, který o žalobě rozhoduje, tento účastník poučen o náležitostech
žaloby ve smyslu ustanovení
§ 175k odst. 2 o.s.ř.“. Namítá, že „vzhledem k tomu, že v důsledku chybné výzvy
Okresního soudu v Pelhřimově v dědické věci vedené pod sp. zn. 3 D 963/2001
nebyla řádně vyzvána k uplatnění svého práva proti závětním dědicům ve smyslu
ustanovení § 175k odst. 2 o.s.ř., nepočala jí běžet lhůta k uplatnění tohoto
práva a nic nebrání tomu, aby znovu podala žalobu, kterou toto své právo řádně
uplatní“; že „naléhavý právní zájem na požadovaném určení je dán subjektivním
nárokem na jednoznačnou deklaraci jejího dědického práva soudem, když se
ochrany zásadně nemůže domoci jiným způsobem“; že „naléhavý první zájem na
předmětném určení vyplývá i z její současné procesní situace, ve které nemá
jinou možnost revize dědického řízení“; že „rozhodnutí obou soudů v uvedené
věci nesená ve shora uvedeném smyslu snad příliš formálním přístupem k
procesnímu institutu naléhavého právního zájmu a poněkud odtažitá od meritorní
stránky sporu, spočívají na nesprávném právním posouzení věci“. Navrhuje, aby
dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení.
Druhá žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobkyně především navrhla, aby
dovolání bylo, v případě, že bude shledáno přípustným, zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř.,
se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v
ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo
jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237
odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b)
o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve
věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění
nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se
nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve
věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo
zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení
(popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst.2 písm.b)
o.s.ř.].
Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst.1
písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo
soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem
zrušeno. Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být
přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst.1
písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena
již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy,
jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §
237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve
věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci odvolací soud řešil právní otázku důsledků usnesení, kterým
byl účastník (dědic) v řízení o dědictví odkázán k podání žaloby, nesplňuje-li
toto usnesení požadavky vymezené ustanovením § 175k odst. 2 o. s. ř.. Protože
tuto otázku odvolací soud vyřešil jinak, než jak je posuzována v ustálené
judikatuře soudů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15..7.2004,
sp.zn. 30 Cdo 493/2004, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
pod č. 84, ročník 2005, a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.4.2005, sp.zn.
30 Cdo 940/2004, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 138, ročník
2005) a protože posouzení této otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci
významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí,
které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru,
že dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu je podle ustanovení § 237
odst.1 písm. c) o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR
dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je opodstatněné.
V posuzovaném případě bylo z hlediska skutkového stavu zjištěno, že řízení o
dědictví po J. P. zemřelém dne 6.12.1921, (dále též jen „zůstavitel“), bylo
vedeno Okresním soudem v Pelhřimově pod sp. zn. 3 D 963/2001. Usnesením vydaným
Okresním soudem v Pelhřimově v tomto řízení dne 17.5.2002, č. j. 3 D
963/2001-70, bylo uloženo dceři zůstavitele Ing. I. V., aby do jednoho měsíce
od právní moci tohoto usnesení podala u soudu návrh na určení, že „neexistovaly
zákonné podmínky vydědění uvedené v zůstavitelově listině o vydědění ze dne
6.10.1993“. V odůvodnění tohoto usnesení je uvedeno, že „zůstavitel v listině o
vydědění ze dne 6.10.1993, kterou přeložil syn zůstavitele Ing. P. P., vydědil
svoji dceru Ing. I. V. a současně stanovil, aby se důsledky vydědění vztahovaly
i na všechny potomky výše jmenované dcery, a že závětí ze dne 21.12.1998
zůstavitel ustanovil za své dědice svého syna Ing,. P. P. a paní V. K.“.
Usnesením ze dne 10.1.2003, č.j. 3 D 963/2001-84, pak Okresní soud v Pelhřimově
rozhodl o obvyklé ceně majetku zůstavitele, výši jeho dluhů a čisté hodnotě
dědictví a potvrdil, že majetek náležející do dědictví, zde blíže popsaný,
nabývají Ing. P. P. „dvěma ideálními třetinami“ a V. K. „jednou ideální
třetinou“ a že Ing. P. P. současně nabývá „do výlučného vlastnictví“ v
rozhodnutí blíže specifikované movité věci. Usnesení Okresního soudu v
Pelhřimově ze dne 10.1.2003, č.j. 3 D 963/2001-84, bylo doručeno Ing. P. P.,
MUDr. M. K. (zástupci V. K. v řízení o dědictví po J. P.) a notářce JUDr. M.
R., která v řízení působila jako soudní komisařka.
Současně bylo zjištěno, že Okresní soud v Pelhřimově rozsudkem ze dne
14.10.2002, č.j. 5 C 372/2002-31, zamítl žalobu Ing. I. V. proti Ing. P. P. a
V. K. na určení, že „důvody pro vydědění žalobkyně Ing. I. V. zůstavitelem J.
P., zemřelým dne 28.11.2001, uvedené v listině o vydědění ze dne 6.10.1993
nebyly dány“. Vycházel ze závěru, že „dle současné právní úpravy je nutno ve
smyslu § 175 k odst. 2 o.s.ř. uplatnit u soudu žalobou dědické právo, tedy
domáhat se určení, že žalobce je dědicem po zůstaviteli, popř. že žalovaný není
dědicem po zůstaviteli“; že „takovéhoto určení se však žalobkyně ve své žalobě
nedomáhá, spornou skutečnost v žalobě uváděnou je nutno posuzovat pouze jako
posouzení předběžné otázky a nelze tedy žalovat na určení posouzení předběžné
otázky“. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 26.11.2002.
Podle ustanovení § 175k odst.1 o.s.ř., jestliže někdo před potvrzením nabytí
dědictví tvrdí, že je dědicem a popírá právo jiného dědice, který dědictví
neodmítl, vyšetří soud podmínky dědického práva obou a jedná dále s tím, u koho
má za to, že je dědicem.
Podle ustanovení § 175k odst.2 o.s.ř., závisí-li však rozhodnutí o dědickém
právu na zjištění sporných skutečností, odkáže soud usnesením po marném pokusu
o smír toho z dědiců, jehož dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné, aby
své právo uplatnil žalobou. K podání žaloby určí lhůtu. Nebude-li žaloba ve
lhůtě podána, pokračuje soud v řízení bez zřetele na tohoto dědice.
Z ustanovení § 175k odst.1 o.s.ř. vyplývá, že soud po vyšetření podmínek
dědického práva jedná dále s tím, u koho má za to, že je dědicem. Usnesením
vydaným podle tohoto ustanovení může být rozhodnuto - jak vyplývá z jeho znění
- pouze o tom, s kým (tj. s kterým z dosavadních účastníků řízení, mezi nimiž
je spor o dědické právo) bude nadále jednáno jako s osobou, o níž lze mít
důvodně za to, že je dědicem, a, je-li to potřebné, jaký je dědický titul této
osoby (při pozitivním vymezení), popřípadě s kým (tj. s kterým z dosavadních
účastníků řízení, mezi nimiž je spor o dědické právo) nadále nebude jednáno,
neboť lze mít důvodně za to, že není dědicem (při negativním vymezení). Tímto
usnesením se totiž řeší (vyšetřují) podmínky dědického práva pro účely průběhu
řízení a má význam jen pro vymezení účastníků řízení o dědictví; na jeho
základě soud v dědickém řízení považuje za účastníka řízení ve smyslu
ustanovení § 175b, věty první o.s.ř. tu osobu, o níž bylo pravomocně
rozhodnuto, že s ní bude dále jednáno, popřípadě přestane považovat za
účastníka řízení toho, o němž bylo pravomocně rozhodnuto, že s ním nadále
nebude jednáno.
Vydání usnesení podle ustanovení § 175k odst.1 o.s.ř. je na místě tehdy,
jsou-li skutková tvrzení účastníků o rozhodných okolnostech shodná a závisí-li
rozhodnutí o dědickém právu pouze na právním posouzení věci. Není-li tomu tak,
má soud (soudní komisař) vzhledem k tomu, že v „nesporném“ dědickém řízení nemá
z procesního hlediska možnost objasňovat sporné skutečnosti, postupovat
způsobem stanoveným v ustanovení
§ 175k odst.2 o.s.ř.. Toto ustanovení soudu (soudnímu komisaři) ukládá, aby se
pokusil uvedený spor o dědické právo vyřešit dohodou, tj. aby vyvinul úsilí
směřující k tomu, že se rozhodné skutečnosti mezi účastníky uplatňujícími
rozporná dědická práva „stanou nespornými“. Nepodaří-li se soudu (soudnímu
komisaři) uvedený spor vyřešit dohodou a skutečnosti rozhodné pro posouzení
dědického práva zůstanou i po pokusu o odstranění sporu mezi účastníky sporné,
vydá soud usnesení, kterým odkáže toho z účastníků, jehož dědické právo se jeví
jako méně pravděpodobné, aby své právo uplatnil žalobou.
Výrok usnesení vydaného soudem v řízení o dědictví podle ustanovení § 175k
odst. 2 o.s.ř. musí obsahovat údaj o tom, jakou žalobu má odkázaný účastník
podat. Vzhledem k tomu, že § 175k odst. 2 o.s.ř. umožňuje odkázat dědice, aby
žalobou uplatnil své dědické právo, odpovídá tomuto ustanovení – v závislosti
na konkrétní procesní situaci – žalobní petit buď na určení, že žalobce je
dědicem po zůstaviteli, nebo že žalovaný (některý ze žalovaných) není dědicem
po zůstaviteli. Sporné skutečnosti nebo právní otázky, které jsou pro takovéto
určení významné (např. že důvody vydědění nejsou dány), představují jen
posouzení předběžné otázky, které se neuvádí ve výroku, ale jen v důvodech
rozhodnutí. Na rozdíl od právní úpravy dříve obsažené v § 18 zákona č. 95/1963
Sb., ve znění pozdějších předpisů, nyní platný § 175k odst. 2 o.s.ř.
neumožňuje, aby způsobilým předmětem sporného řízení, zahájeného na základě
odkazu dědického soudu, bylo jen určení sporné skutečnosti nebo sporné právní
otázky, byť by byla významná pro posouzení dědického práva.
Ve výroku usnesení podle § 175k odst. 2 o.s.ř. musí soud také určit k podání
žaloby lhůtu. Tato lhůta je procesní lhůtou soudcovskou, kterou soud může
prodloužit (§ 55 o.s.ř.), nemůže jí však prominout (§ 58 o.s.ř. a contr.).
Vzhledem k tomu, že s marným uplynutím lhůty, stanovené k podání žaloby, je
spojen následek, že soud (soudní komisař) pokračuje v řízení „bez zřetele na
tohoto dědice“ (§ 175k odst. 2 věta třetí o.s.ř.), musí být o prodloužení lhůty
nejen požádáno, ale i rozhodnuto ještě před uplynutím původně stanovené lhůty.
Jestliže odkázaný účastník (dědic) nebude ve věci úspěšný nebo jestliže vůbec
žalobu ve stanovené lhůtě nepodá, má to za následek, že soud (soudní komisař) –
jak uvádí § 175k odst. 2 věta třetí o.s.ř. – „pokračuje v řízení bez zřetele na
tohoto dědice“. Uvedené v konkrétní situaci znamená, že dědic, který byl
odkázán na žalobu na určení, že je dědicem po zůstaviteli, přestává být
účastníkem dědického řízení a soud (soudní komisař) pokračuje v dědickém řízení
bez zřetele na tuto osobu. Byl-li dědic odkázán na žalobu na určení, že jiný
účastník není dědicem po zůstaviteli, znamená to, že v dědickém řízení bude
pokračováno i s osobou, jejíž dědické právo odkázaný účastník popíral.
Stejné právní následky, které jsou spojeny s tím, že odkázaný účastník nepodal
žalobu, nastávají tehdy, jestliže žalobu sice podal, ale byla odmítnuta (§ 43
odst. 2) nebo o ní bylo řízení zastaveno (např. podle § 104 pro nedostatek
podmínek řízení).
Žalobu, která je podána po uplynutí stanovené lhůty, musí soud zamítnout, neboť
– jak výše uvedeno – po marném uplynutím lhůty, stanovené k podání žaloby soud
(soudní komisař) pokračuje v řízení o dědictví „bez zřetele na tohoto
dědice“ (§ 175k odst. 2 věta třetí o.s.ř.).
Výše popsané důsledky toho, že odkázaný účastník (dědic) nebude ve věci úspěšný
nebo jestliže vůbec žalobu ve stanovené lhůtě nepodá (soud „pokračuje v řízení
bez zřetele na tohoto dědice“) nastanou ovšem pouze v případě, že usnesení,
kterým byl účastník (dědic) odkázán k podání žaloby, splňuje požadavky vymezené
ustanovením § 175k odst. 2 o.s.ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze
dne 15..7.2004, sp.zn. 30 Cdo 493/2004, uveřejněný ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 84, ročník 2005).
V posuzovaném případě výrok usnesení Okresního soudu v Pelhřimově ze dne
17.5.2002, č.j. 3 D 963/2001-70, vydaného v řízení o dědictví po zůstavitelce,
nevyhovuje požadavkům vymezeným ustanovením § 175k odst. 2 o.s.ř., neboť
neodkazuje žalobkyni (dědičku zůstavitele) k podání žaloby na určení jejího
dědického práva po zůstaviteli. Důsledky vyplývající z ustanovení § 175k odst.
2 věty třetí o.s.ř. (soud „pokračuje v řízení bez zřetele na tohoto dědice“)
proto – z důvodů výše uvedených – v dané věci nemohly nastat.
Žaloba podaná ve smyslu ustanovení § 175k odst. 2 o.s.ř. není určovací žalobou
ve smyslu § 80 písm. c) o.s.ř., ale je žalobou na určení právní skutečnosti, u
níž naléhavý právní zájem vyplývá z právního předpisu. Taková žaloba proto
nemůže být zamítnuta pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném
určení a žalobce není povinen tvrdit a prokazovat skutečnosti o takovém právním
zájmu. Tyto závěry ovšem platí opět pouze v případě, že žaloba splňuje
požadavky vymezené ustanovením § 175k odst. 2 o.s.ř.; v opačném případě je na
místě na žalobu klást požadavky vymezené ustanovením § 80 písm. c) o.s.ř.,
včetně povinnosti žalobce tvrdit a prokazovat skutečnosti svědčící o naléhavém
právním zájmu na požadovaném určení (srov. Zprávu projednanou a schválenou
občanskoprávním kolegiem Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18. 6. 1982, sp.zn. Cpj
165/81, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 49,
ročník 1982).
Podle ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř. žalobou (návrhem na zahájení řízení) lze
uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či
není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem o určení, zda tu právní
vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo
ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení
stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle ustanovení § 80 písm. c)
o.s.ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění
povinnosti podle ustanovení § 80 písm. b) o.s.ř. (srov. například rozsudek býv.
Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24.2.1971 sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1972). Vyslovený předpoklad
však nelze chápat všeobecně. Prokáže-li žalobce, že má právní zájem na tom, aby
bylo určeno určité právo nebo právní poměr, přestože by mohl žalovat přímo na
splnění povinnosti, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou - při
možnosti žaloby na plnění - lze považovat určovací žalobu jen tam, kde by
nesloužila potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování
sporů. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo práce je či není, vytvoří
pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě
o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na
splnění povinnosti podle ustanovení § 80 písm.b) o.s.ř. (srov. například
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.3.1997 sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný
pod č. 21 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997).
V žalobě o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, musí žalobce vždy
tvrdit a prokazovat skutečnosti, z nichž vyplývá, že má na požadovaném určení
naléhavý právní zájem. Protože jde o procesní povinnost, je soud povinen
žalobce o tom poučit (srov. § 5,
§ 118a odst. 1, 3 o.s.ř.). Zamítne-li soud určovací žalobu pro nedostatek
naléhavého právního zájmu, aniž žalobce o uvedené procesní povinnosti, poučí,
zatíží tím řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.11.2001, sp.zn. 20 Cdo
450/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 51, ročník 2002).
V případě, kdy usnesení, kterým byl účastník (dědic) v řízení o dědictví
odkázán k podání žaloby, nesplňuje požadavky vymezené ustanovením § 175k odst.
2 o.s.ř., a žalobce podá žalobu v souladu s takovým usnesením, je na soudu,
který o žalobě rozhoduje, aby žalobce poučil rovněž o náležitostech řádné
žaloby ve smyslu ustanovení § 175k odst. 2 o.s.ř. (§ 5 o.s.ř.). Toto poučení
bude zpravidla tvořit logický celek s poučením již výše popsaným (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.4.2005, sp.zn. 30 Cdo 940/2004,
uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 138, ročník 2005).
Z výše uvedeného vyplývá, že v řízení o dědictví po zůstaviteli Okresní soud v
Pelhřimově nepostupoval správně, když dědictví po zůstaviteli projednal a
rozhodl o něm „bez zřetele“ na žalobkyni. Vzhledem k tom, že rozhodnutí o
dědictví po zůstaviteli nebylo - jak výše uvedeno - doručeno žalobkyni
(účastnici tohoto řízení – srov. § 175b o.s.ř.), nenabylo dosud právní moci, a
řízení o dědictví po zůstaviteli proto není dosud skončeno (srov. § 159,
§ 168 odst 2, § 175a odst. 3, § 175q, § 175s o.s.ř.). Za této situace pak
žalobkyni nic nebrání, aby se žalobou, nyní již mající náležitosti řádné žaloby
ve smyslu ustanovení § 175k odst. 2 o.s.ř., domáhala svého dědického práva po
zůstaviteli.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud
České republiky jej proto podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za
středníkem o.s.ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek
odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší
soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. března 2006
JUDr. Roman Fiala, v.r.
předseda
senátu