21 Cdo 2433/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobce C., s.r.o., zastoupeného advokátem, proti žalované L. H., o
190.885,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 19
C 198/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne
8. června 2004 č.j. 23 Co 227/2004-59, takto:
I. Dovolání žalované se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 190.885,- Kč s 10% úrokem od
15.9.2000 do zaplacení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že žalovaná u něj
pracovala nejprve jako fakturantka a posléze jako pokladní a že s ním uzavřela
platnou dohodu o hmotné odpovědnosti. Dne 31.8.2000 - poté, co byla vyzvána k
předání pokladní hotovosti - žalovaná tvrdila, že \"pokladna byla vyloupena a
došlo k odcizení hotovosti neznámou osobou\"; následně provedenou kontrolou byl
zjištěn schodek ve výši 189.490,- Kč. Žalobce má za to, že žalovaná za zjištěný
schodek odpovídá, neboť její tvrzení o tom, že \"manko je zaviněné protiprávním
jednáním cizí osoby\", nebylo policejním šetřením prokázáno. Vedle zjištěného
schodku se žalobce domáhá po žalované zaplacení částky 1.395,- Kč za
\"neuhrazené stravenky\".
Okresní soud v Kladně usnesením ze dne 9.1.2004 č.j. 19 C 198/2003-29 žalovanou
ve smyslu ustanovení § 114b o.s.ř. vyzval, aby se ve věci ve lhůtě 30 dnů
písemně vyjádřila, a rozsudkem ze dne 25.2.2004 č.j. 19 C 198/2003-38 žalované
uložil, aby zaplatila žalobci 190.885,- Kč s 10% úrokem od 15.9.2000 do
zaplacení a na náhradě nákladů řízení 33.283,- Kč. Dovodil, že usnesení o výzvě
k vyjádření ve věci bylo žalované spolu se žalobou doručeno do vlastních rukou
dne 16.1.2004 a že žalovaná se ve stanovené lhůtě ve věci písemně nevyjádřila,
když její vyjádření, v němž namítala, že škoda s ní nebyla projednána a že
nárok je promlčen, bylo \"doručeno soudu\" až dne 23.2.2004 a žalovaná \"na
omluvu opožděného podání uvedla svoji nepřítomnost\". Protože se žalovaná ve
stanovené lhůtě bez vážného důvodu k žalobě nevyjádřila (\"blíže
nespecifikovanou nepřítomnost žalované\" nelze považovat za vážný důvod, který
by jí bránil včas se k žalobě vyjádřit), má se ve smyslu ustanovení § 114b
odst.5 o.s.ř. za to, že žalovaná žalobou uplatněný nárok uznala; soud prvního
stupně proto rozsudkem pro uznání vydaným podle ustanovení § 153a odst.3 o.s.ř.
žalobě vyhověl.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 8.6.2004 č.j. 23 Co
227/2004-59 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaná je
povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 16.645,- Kč k
rukám advokáta Mgr. Hynka Sekerky. Poté, co dovodil, že v písemném vyhotovení
rozhodnutí uvedené nesprávné označení účastníka řízení, který byl řádně označen
v žalobě, nepředstavuje vadu řízení (jde jen o \"zjevnou nesprávnost\", kterou
lze opravit postupem podle ustanovení § 164 o.s.ř.), že žaloba v projednávané
věci byla \"úplná, určitá a srozumitelná\" (a nebyl proto důvod pro postup
podle ustanovení § 43 o.s.ř.) a že lhůta k písemnému vyjádření ve věci v trvání
30 dnů byla stanovena v souladu se zákonem, odvolací soud dospěl k závěru, že
žalovaná se ve stanovené lhůtě ve věci ani písemně nevyjádřila, ani soudu
nesdělila důvod, pro který se \"nemůže zatím k věci vyjádřit\". Soud prvního
stupně za tohoto stavu věci vydal rozsudek pro uznání v souladu s ustanoveními
§ 114b odst.5 a § 153a odst.3 o.s.ř.; pro rozhodnutí soudu podle \"fikce uznání
\" totiž není významné, zda tvrzení žalobce jsou podložena důkazy, zda
dosavadní výsledky prokazují oprávněnost nároku nebo zda se jeví požadavky
žalobce jako nedůvodné, a ani to, že žalovaný po stanovené lhůtě uplatní
\"námitky, které by jinak přiznání nároku bránily\".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá v první
řadě, že písemné vyjádření ve věci sice nepodala ve lhůtě stanovené soudem,
avšak ještě \"před jednáním a rozhodnutím\" soudu. \"Nepříznivé procesní
následky\" vyplývající z ustanovení § 114b o.s.ř. jsou podle názoru žalované
\"podřízeny režimu kontumačního rozsudku, nikoliv režimu uznání nároku\", a
skutkový stav, z něhož soud vychází, musí být \"vysoce pravděpodobný a nemůže
spočívat \"na fikci, která je v rozporu s objektivní skutečností\". Vzhledem k
tomu, že soud prvního stupně měl ještě před vydáním rozsudku \"k dispozici
jednoznačné stanovisko žalované strany, které obsahovalo základní, s hmotně
právními důsledky zásadně spojenou námitku\" promlčení, nemohl ve věci
rozhodnout s poukazem na ustanovení § 114b o.s.ř., neboť lhůta podle něj
stanovená \"není propadná\" a i opožděně podané vyjádření ve věci soud \"musí
přijmout a vyrovnat se s ním\". Žalovaná dále namítá, že se vyjádřila ve věci
\"okamžitě poté, co vážný důvod na její straně pominul\", a že byla připravena
své \"vážné a osobní důvody sdělit a prokázat, avšak nebyla na tuto skutečnost
ani krajským odvolacím soudem dotázána\". Žalovaná rovněž poukazuje na to, že
ve svém vyjádření vznesla námitku promlčení, která má za následek - byla-li
uplatněna důvodně do vyhlášení rozsudku - \"nevynutitelnost subjektivního práva
\"; soudy měly k této námitce přihlédnout, neboť \"v celém o.s.ř. ani v právním
řádu ČR není uvedeno, že po marném uplynutí lhůty k vyjádření nelze k této
námitce přihlédnout\". Přípustnost dovolání žalovaná dovozuje z ustanovení §
237 odst.1 písm. c) o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího
soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v
ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo
jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237
odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b)
o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve
věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění
nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se
nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve
věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo
zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení
(popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst.2 písm.b)
o.s.ř.].
Žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237
odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci
nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo
odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu
tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §
237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena
již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy,
jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §
237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve
věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci odvolací soud řešil mimo jiné právní otázky, zda soud
rozhodne o věci rozsudkem pro uznání podle ustanovení § 153a odst.3 o.s.ř. v
případě, že žalovaného vyzval podle ustanovení § 114b o.s.ř., aby se ve věci
písemně vyjádřil, a že se žalovaný ve věci bez vážného důvodu nevyjádří sice
včas (ve stanovené lhůtě), ale ještě před vydáním rozsudku pro uznání, a v
jakém případě brání vydání rozsudku pro uznání podle ustanovení § 153a odst.3
o.s.ř. okolnost, že žalovaný nepodal vyjádření ve věci z vážných důvodů včas.
Uvedené právní otázky dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny.
Vzhledem k tomu, že jejich posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci
významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí,
které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto
dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle
ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR
dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, může předseda senátu, s
výjimkou věcí, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst.1 a 2 o.s.ř.),
a věcí uvedených v § 118b a § 120 odst.2 o.s.ř., místo výzvy podle § 114a
odst.2 písm.a) o.s.ř., nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno,
žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě,
že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující
skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné
důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení;
k podání vyjádření určí lhůtu, která nesmí být kratší než 30 dnů od doručení
usnesení (srov. § 114b odst.1 o.s.ř.).
Usnesení podle ustanovení § 114b odst.1 o.s.ř. nelze vydat nebo doručit po
prvním jednání ve věci (srov. § 114b odst.3 o.s.ř.).
Usnesení podle ustanovení § 114b odst.1 o.s.ř. musí být žalovanému doručeno do
vlastních rukou, náhradní doručení je vyloučeno; usnesení nesmí být žalovanému
doručeno dříve než žaloba (srov. § 114b odst.4 o.s.ř.).
Jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle ustanovení § 114b
odst.1 o.s.ř. včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný
důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou
uplatňován, uznává; o tomto následku (§ 153a odst.3 o.s.ř.) musí být poučen
(srov. § 114b odst.5 o.s.ř.).
Má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován,
uznal (§ 114b odst.5 o.s.ř.), rozhodne soud rozsudkem pro uznání (srov. § 153a
odst.3 o.s.ř.).
Usnesení podle ustanovení § 114b odst.1 o.s.ř. je právním prostředkem přípravy
jednání, kterou soud v občanském soudním řízení provádí se záměrem (srov. §
114a odst.1 o.s.ř.), aby bylo možné věc rozhodnout zpravidla při jediném
jednání.
Vyzve-li soud žalovaného podle ustanovení § 114b o.s.ř., aby se ve věci písemně
vyjádřil, žalovaný výzvě soudu vyhoví tím, že se ve stanovené lhůtě písemně
vyjádří, zda nárok uplatněný v žalobě uznává, a to zcela, zčásti nebo co do
základu. Uzná-li nárok uplatněný v žalobě zcela, nemusí písemné vyjádření
obsahovat žádné další údaje. V případě, že nárok zcela neuzná (tj. uzná-li
nárok jen zčásti nebo co do základu, popřípadě jej neuzná vůbec), musí písemné
vyjádření obsahovat též vylíčení rozhodujících skutečností, na nichž staví
svoji obranu proti nároku uplatněnému v žalobě, popřípadě označení důkazů,
jejichž provedení navrhuje k prokázání svých tvrzení. Vylíčením rozhodujících
skutečností žalovaný reaguje na to, co o skutečnostech významných pro
rozhodnutí ve věci tvrdil žalobce; obrana žalovaného spočívá v tom, že -
ačkoliv pravdivost některých tvrzení žalobce může potvrzovat - vyvrací svými
konkrétními údaji pravdivost jiných tvrzení žalobce, popřípadě že uvádí další
skutečnosti, které žalobce netvrdil, na jejichž základě by spor měl vyznít ve
prospěch žalovaného. Svoji obranu proti nároku uplatněnému v žalobě žalovaný
nemusí rozvádět do všech podrobností a výslovně se vyjadřovat ke všem tvrzením
žalobce; postačí, jestliže postaví proti tvrzením žalobce alespoň taková svá
tvrzení o rozhodujících skutečnostech, z nichž vyplývá základ jeho obrany proti
žalobě, tedy jestliže uvede přinejmenším takové skutečnosti, které, budou-li
také prokázány, mohou vést k tomu, že bude (může) mít ve sporu alespoň částečný
úspěch.
Soudem určenou lhůtu k podání písemného vyjádření ve věci, která nesmí být
kratší než 30 dnů, žalovaný dodrží, jestliže před jejím uplynutím podá
vyjádření u soudu nebo je odevzdá orgánu, který má povinnost je soudu doručit
(například u držitele poštovní licence). Nemůže-li žalovaný z vážných důvodů
podat ve stanovené lhůtě písemné vyjádření ve věci, zákon mu ukládá, aby to
ještě před uplynutím lhůty sdělil soudu; ve svém oznámení musí uvést důvod,
který mu v podání písemného vyjádření brání, a musí být připraven tento důvod
na výzvu soudu prokázat. Jestliže žalovanému brání v podání písemného vyjádření
ve věci vážný důvod, avšak ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, o jaký vážný důvod
jde, má to pro něj stejné procesní následky, jako kdyby písemné vyjádření vůbec
bez vážného důvodu nepodal; výjimku z tohoto pravidla představuje pouze případ,
že jde o tak vážný důvod, který žalovanému neumožňuje ani to, aby soudu sdělil,
že u něj nastal vážný důvod, který mu brání podat ve stanovené lhůtě písemné
vyjádření.
Jestliže se žalovaný na výzvu obsaženou v usnesení vydaném podle § 114b o.s.ř.
bez vážného důvodu ve stanovené lhůtě nevyjádří ve věci a ani před uplynutím
této lhůty soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, není to důvodem -
jak se mylně domnívá dovolatelka - pro vydání \"kontumačního rozsudku\", ale -
jak bez jakýchkoliv pochybností vyplývá z ustanovení § 153a odst.3 o.s.ř. -
rozsudku pro uznání. S marným uplynutím lhůty, kterou soud stanovil žalovanému
pro písemné vyjádření ve věci, ustanovení § 114b odst.5 o.s.ř. spojuje - jak
vyplývá z jeho znění - fikci, že nárok, který byl proti němu uplatněn v žalobě,
zcela uznává. Na základě této fikce uznání nároku pak soud rozhodne v
neprospěch žalovaného rozsudkem pro uznání (§ 153a odst.3 o.s.ř.), neboť její
účinky - jestliže opravdu nastala - za řízení nelze vyvrátit (a to ani důkazem
opaku) a nezanikají ani uplynutím času; na tom, že nastala fikce uznání nároku
uplatněného žalobou, proto nic nemohou změnit okolnosti, že se žalovaný
opožděně ve věci písemně vyjádřil, že nárok žalobce v tomto vyjádření zcela (v
plném rozsahu) neuznal a že v opožděném vyjádření vylíčil rozhodující
skutečnosti, na nichž staví svoji procesní obranu, popřípadě že ve svém
vyjádření uplatnil námitku promlčení.
Opožděně podané vyjádření ve věci může mít - jak vyplývá z výše uvedeného -
právní význam jen tehdy, jestliže žalovaný prokáže, že mu ve včasném vyjádření
bránil vážný důvod, a, současně, jestliže takový vážný důvod alespoň sdělil
soudu ve lhůtě stanovené pro podání vyjádření nebo jestliže u něj šlo o tak
vážný důvod, který mu zabránil, aby soudu byť jen sdělil, že u něj nastal vážný
důvod, který mu brání podat včas písemné vyjádření; pak ovšem nenastává - jak
vyplývá z ustanovení § 114b odst.5 o.s.ř. - fikce uznání nároku uplatněného
proti žalovanému v žalobě.
Pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení (srov. § 154 odst.1
o.s.ř.). V případě, že za řízení nastala ve smyslu ustanovení § 114b o.s.ř.
fikce uznání nároku, kterou nelze (pomocí důkazu opaku) vyvrátit a na jejíž
účinky nemá vliv ani skutečnost, že se žalovaný ve věci opožděně písemně
vyjádřil, soud postupuje v souladu s ustanovením § 154 odst.1 o.s.ř., jestliže
na jejím základě rozhodne podle ustanovení § 153a odst.3 o.s.ř. rozsudkem pro
uznání. S ohledem na právní následky fikce uznání nároku žalovaným zákon proto
ani nepožaduje, aby soud jen pro vydání rozsudku pro uznání nařizoval jednání
(srov. § 153a odst.4 o.s.ř.).
Z uvedených důvodů dospěl Nejvyšší soud ČR k závěru, že, má-li se za řízení ve
smyslu ustanovení § 114b odst.5 o.s.ř. za to, že žalovaný nárok uplatněný proti
němu žalobou uznal, soud rozhodne podle ustanovení § 153a odst.3 o.s.ř.
rozsudkem pro uznání, i když se žalovaný ještě před vydáním rozsudku pro uznání
ve věci písemně vyjádřil tak, že nárok žalobce zcela neuznává, a i když ve svém
opožděném vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji
procesní obranu (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8.3.2005 sp. zn. 21
Cdo 1951/2004). Vážný důvod, který žalovanému zabránil, aby se ve věci písemně
vyjádřil včas (ve lhůtě stanovené soudem), má ve smyslu ustanovení § 114b
odst.5 a § 153a odst.3 o.s.ř. význam jen tehdy, jestliže žalovaný takový vážný
důvod sdělil soudu ve lhůtě stanovené pro podání vyjádření nebo jestliže u něj
šlo o tak vážný důvod, který mu neumožnil, aby soudu byť jen sdělil, že u něj
nastal vážný důvod, který mu brání podat písemné vyjádření včas.
V projednávané věci žalovaná na výzvu soudu prvního stupně k podání písemného
vyjádření ve věci, učiněnou podle ustanovení § 114b o.s.ř. usnesením ze dne
9.1.2004 č.j. 19 C 198/2003-29, ve stanovené lhůtě (30 dnů od doručení
usnesení) písemné vyjádření nepodala a ani soudu nesdělila, že by jí v podání
vyjádření bránil vážný důvod. Písemné vyjádření ve věci žalovaná podala u soudu
prvního stupně opožděně dne 23.2.2004 a \"zpoždění\" vyjádření ve věci
\"omluvila svou nepřítomností\", kterou později upřesnila tak, že po převzetí
usnesení soudu prvního stupně ze dne 9.1.2004 č.j. 19 C 198/2003-29 dne
16.1.2004 \"odjela ke své babičce na Slovensko a z vážných rodinných i
zdravotních důvodů se vrátila dne 23.2.2004\" (podle svého tvrzení obsaženého v
odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně) či \"byla celou dobu na Slovensku
a po dobu 30 dní se do České republiky nevrátila\" (podle tvrzení své
zástupkyně advokátky při jednání před odvolacím soudem dne 8.6.2004). Za této
situace soudy správně dovodily, že žalovanou tvrzený vážný důvod (i kdyby byl
za řízení prokázán a byl-li opravdu vážný) nemohl vést k závěru, že nenastala
fikce uznání nároku uplatněného proti žalované v žalobě, neboť v žádném případě
nemohl žalované zabránit v tom, aby o tomto důvodu ve stanovené lhůtě
vyrozuměla soud prvního stupně. Vzhledem k tomu, že žalovaná ve stanovené lhůtě
nesdělila soudu, jaký vážný důvod jí brání v tom, aby se ve věci písemně
vyjádřila, že žalovanou tvrzený důvod (s ohledem na jeho závažnost) jí
nepochybně nemohl v takovém sdělení ve stanovené lhůtě zabránit, a že k
opožděně podanému vyjádření (včetně všech v něm obsažených námitek) nelze za
této situace přihlédnout, soudy obou stupňů správně dovodily, že v projednávané
věci nastala podle ustanovení § 114b odst.5 o.s.ř. fikce uznání nároku
uplatněného proti žalované v žalobě a že podle této fikce muselo být ve věci
rozhodnuto v neprospěch žalované rozsudkem pro uznání.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího
soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst.1 o.s.ř., §
229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v § 229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou,
která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud
České republiky dovolání žalované podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty
před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem
o.s.ř., neboť žalovaná s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů
nemá právo a žalobci, který měl v dovolacím řízení plný úspěch a který by tak
měl právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. § 142
odst. 1 o.s.ř.), v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. května 2005
JUDr. Ljubomír
Drápal, v. r.
předseda senátu