21 Cdo 2439/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci dědictví po P. P., zemřelém dne
8. listopadu 1965, za účasti 1) M. P., 2) M. P., 3) V. Ch., zastoupené
advokátkou, 4) JUDr. V. Ch., 5) JUDr. L. Ch., zastoupeného advokátkou, vedené u
Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. D 1223/65, o dovolání V. Ch., JUDr. V. Ch.
a JUDr. L. Ch. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. března
2007, č. j. 17 Co 121/2007-58, takto:
Dovolání V. Ch., JUDr. V. Ch. a JUDr. L. Ch. se zamítá.
Řízení o dědictví po P. P., zemřelém dne 8.11.1965 (dále též jen „zůstavitel“)
bylo vedeno u tehdejšího Státního notářství v J. (srov. čl. II bod 1 zákona č.
263/1992 Sb.).
Státní notářství v J. rozhodnutím ze dne 21.11.1966, č. j. D 1223/65-27,
potvrdilo, že dědictví po zůstaviteli sestávající z věcí a jiných majetkových
hodnot v rozhodnutí popsaných „nabyla ze zákona podle pravomocné dohody o
vypořádání dědictví ze dne 23.5.1966, č. j. D 1223/65-15, pozůstalá dcera M.
P.“, s tím, že podle dohody o vypořádání dědictví „zaplatí přejímatelka –
pozůstalá dcera M. P. dluhy dědictví a vyplatí na dědickém podílu pozůstalému
synovi M. P. částku 2.000,- Kč, splatnou po dvou letech od úmrtí zůstavitele po
předchozí půlletní výpovědi, bezúročně“.
Odvolání V. Ch., JUDr. V. Ch. a JUDr. L. Ch. podané proti tomuto rozhodnutí
státního notářství dne 27.12.2006 Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze
dne 8.3.2007, č.j. 17 Co 121/2007-58, odmítl. Vycházel ze závěru, že V. Ch.
byla účastnicí řízení a státní notářství s ní jako s účastnicí jednalo až do
skončení řízení“; že „V. Ch. byla v řízení zastoupena M. P., svým bratrem,
jemuž udělila 20.5.1966 plnou moc“; že „státní notářství napadené usnesení
tomuto zástupci doručilo“; že usnesení nabylo právní moci 12.12.1966“; že
„lhůta k podání odvolání, o níž byli účastníci řízení poučeni, skončila“; že
„odvolání V. Ch., předané poště k přepravě 22.12.2006, je opožděné“; že „JUDr.
V. Ch. a JUDr. L. Ch., vnuci zůstavitele a děti V. Ch., účastníky řízení tehdy
nebyli, státní notářství s nimi správně nejednalo a napadené usnesení jim
správně nedoručovalo“; že „M. P. jménem V. Ch. dědictví neodmítl a uzavřel
dohodu o vypořádání dědictví“; že „vůlí V. Ch., vyjádřené v plné moci udělené
M. P. slovy – dědictví odmítám – bylo dosáhnout toho, aby z dědictví ničeho
nenabyla, což se také stalo, nikoli dosáhnout toho, aby dědictví, sestávající
ze zemědělské usedlosti, domácího zvířectva, zásob a domácího vybavení, nabyly
její dvě nezletilé děti“; že „o tom přesvědčuje i pozdější chování V. Ch.“,
když „od skončení řízení vydáním napadeného usnesení do podání odvolání
uplynulo téměř čtyřicet let“; že „by bylo logické, aby v případě, že tehdy bylo
její vůlí odmítnout dědictví s účinky s tím spojenými, se již dříve jako
zákonná zástupkyně nezletilých dětí zajímala o osud jejich podílu na
dědictví“; že „V. Ch. platně dědictví po zůstaviteli neodmítla a její děti
JUDr. V. Ch. a JUDr. L. Ch. nejsou účastníky řízení a právo podat odvolání
nemají“.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podali V. Ch., JUDr. V. Ch. a JUDr. L.
Ch.. dovolání. Namítají, že „prohlášení M. P. o tom, že jeho sestra V. Ch.
dědictví po P. P. neodmítá, je prohlášením za někoho, kdo už nebyl účastníkem
dědického řízení, tudíž zcela bez významu a bez účinku, a zároveň se nemohlo
jednat o prohlášení za, v té době nezletilé, děti V. Ch., ačkoli se staly ze
zákona k témuž okamžiku účastníky předmětného řízení“; že „je zřejmé, že i
Státní notářství v Jičíně bylo zcela nepochybně o dětech paní V. Ch., tedy v té
době již o dalších účastnících dědického řízení po zůstaviteli P. P.,
informováno, neboť jiné vysvětlení, proč M. P. v případě V. Ch. po uvědomění o
dědických nárocích a poučení podle § 33 not. řádu prohlásil, že ona dědictví
neodmítá, neexistuje a existovat nemůže“; že „ačkoli je skutkové zjištění
Krajského soudu v Hradci Králové takové, že V. Ch. dědictví odmítla, jsou
právní závěry z takového skutkového zjištění zcela v rozporu s právními
normami, které bylo a je nutno stále dodržovat v zájmu ochrany dědických práv
nezletilých dědiců“; že „listina včetně plné moci se posuzuje vždy podle svého
obsahu, z čehož vyplývá, že, obsahovala-li plná moc výslovný projev vůle
samotného dědice, že odmítá dědictví, nastupují okamžikem předložení této
listiny státnímu notářství do dědického řízení za tohoto dědice jeho potomci, v
daném případě nezletilé děti“; že „nezletilé děti dědice, který účinně odmítl
dědictví, musí být zastoupeny kolizním opatrovníkem a musí se s nimi od počátku
jednat jako s řádnými dědici zůstavitele“; že „odmítnutí dědictví dědice, který
má nezletilé děti, vylučuje uzavření dědické dohody mezi tímto odmítnuvším
dědicem a zbývajícími dědici, nadto s vyloučením nově nastoupivších potomků,
kteří jsou nezletilí“; že „dědická dohoda schválená státním notářstvím nenabude
právní moci, pokud státní notářství nerespektovalo rozsah dědiců a účastníků
řízení vyplývající z odmítnutí dědictví jednoho z účastníků dědické dohody“; že
„plná moc (zmocnění) jednoho z dědiců zaniká okamžikem doručení plné moci
státnímu notářství obsahující výslovný projev vůle dědice, že on sám dědictví
odmítá, neboť tímto okamžikem přestává být zastoupený dědic účastníkem řízení a
současně na jeho místo nastupují jeho potomci“; že „dokud nejsou splněny
všechny zákonné předpoklady pro nabytí právní moci rozhodnutí o dědictví,
včetně doručení rozhodnutí všem dědicům včetně těch, kteří do řízení nastoupili
ex lege okamžikem odmítnutí dědictví, nemůže rozhodnutí o dědictví nabýt právní
moci bez ohledu na dobu, která uplynula od vydání rozhodnutí a bez ohledu na
doložku právní moci“. Navrhli, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené usnesení
odvolacího soudu i rozhodnutí Státního notářství v Jičíně ze dne 21.11.1966, č.
j. D 1223/65-27, zrušil a aby věc vrátil Okresnímu soudu v Jičíně k dalšímu
řízení.
Vzhledem k tomu, že pro postup soudu prvního i druhého stupně v řízení o
dědictví je určující okamžik smrti zůstavitele [srov. § 106 odst. 3 zákona č.
95/1963 Sb., o státním notářství a o řízení před státním notářstvím (notářský
řád), čl. II bod 2 zákona č. 134/1982 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon o
státním notářství a o řízení před státním notářstvím (notářský řád), čl. III
bod 10 písm. b) zákona č. 519/1991 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský
soudní řád a notářský řád, čl. II bod 2, část věty před středníkem zákona č.
263/1992 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský soudní řád, Část dvanáctou,
Hlavu I, bod 12. a 15. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,
dále jen „zákon č. 30/2000 Sb.“, § 873 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník,
ve znění pozdějších předpisů] a zůstavitel P. P., zemřel dne 8.11.1965, řídí se
dědění i řízení o dědictví po tomto zůstaviteli i v současné době zákonem č.
40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též jen „obč. zák.“), zákonem č. 95/1963
Sb., o státním notářství a o řízení před státním notářstvím (notářský řád)[dále
též jen „not.ř.“] a dovolání je třeba v posuzovaném případě projednat a
rozhodnout (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb.) podle
„dosavadních právních předpisů“, tj. podle Občanského soudního řádu ve znění
účinném do 31.12.2000 (dále jen „o.s.ř.“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo
podáno oprávněnými osobami ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a
že jde o usnesení, proti kterému je podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. e)
o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §
242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k
závěru, že dovolání není opodstatněné.
Z obsahu spisu vyplývá, že zůstavitel byl v době smrti ženatý s M. P., měl tři
děti (M. P., M. P. a V. Ch.) a nepořídil závěť; že M. P. za pozůstalou manželku
M. P., jako její zástupce podle plné moci ze dne 23.5.1966, dědictví po
zůstaviteli při jednání ve věci před Státním notářstvím v J. dne 23.5.1966
odmítl; že M. P. a dcera zůstavitele M. P. při uvedeném jednání před státním
notářstvím dědictví po zůstaviteli neodmítli; že M. P. za dceru zůstavitele V.
Ch., jako její zástupce podle plné moci ze dne 20.5.1966, dědictví po
zůstaviteli při uvedeném jednání před státním notářstvím neodmítl; že M. P.,
současně i jako zástupce V. Ch., a dcera zůstavitele M. P. uzavřeli při
uvedeném jednání před státním notářstvím shora uvedenou dohodu o vypořádání
dědictví po zůstaviteli.
Podle ustanovení § 463 odst. 1 obč. zák. dědic může dědictví odmítnout.
Odmítnutí se musí stát ústním prohlášením u státního notářství nebo písemným
prohlášením jemu zaslaným.
Podle ustanovení § 463 odst. 2 obč. zák. zástupce dědice může za něj dědictví
odmítnout jen podle plné moci, která ho k tomu výslovně opravňuje.
Podle ustanovení § 467 obč. zák. prohlášení o odmítnutí dědictví nelze odvolat.
Totéž platí, prohlásí-li dědic, že dědictví neodmítá.
Jedním ze základních předpokladů dědění je skutečnost, že v úvahu přicházející
dědic má zájem nabýt dědictví po zůstaviteli, tedy, že dědictví neodmítne.
Projev vůle ve smyslu ustanovení § 463 odst. 1 obč. zák. dědictví odmítnout
nebo neodmítnout (tj. dědictví přijmout) lze platně učinit až po smrti
zůstavitele. Odmítnutí, popřípadě výslovné přijetí (neodmítnutí) dědictví, musí
být učiněno vůči soudu (soudnímu komisaři), případně vůči dožádanému soudu
(soudnímu komisaři), a to písemně nebo ústně do protokolu.
Pro platnost prohlášení o odmítnutí nebo neodmítnutí dědictví je bez významu,
zda ten, kdo toto prohlášení učinil, měl v době, kdy prohlášení učinil,
správnou představu o stavu zůstavitelova majetku a jeho obvyklé ceně, popřípadě
o výši zůstavitelových dluhů.
Dědicem zmocněný zástupce může podle ustanovení § 463 odst. 2 obč.
zák. za dědice dědictví odmítnout jen na základě plné moci, která
ho k tomu výslovně opravňuje.
Prohlášení o odmítnutí nebo neodmítnutí dědictví nelze odvolat (srov. §
467 obč. zák.), a to ani v případě dodatečně objeveného majetku (srov.
§ 47 not.ř., nyní § 175x o.s.ř.).
Podle ustanovení § 22 odst. 1 obč. zák. zástupcem je ten, kdo je oprávněn
jednat za jiného jeho jménem. Ze zastoupení vznikají práva a povinnosti přímo
zastoupenému.
Podle ustanovení § 22 odst. 2 obč. zák. zastupovat jiného nemůže ten, kdo sám
není způsobilý k právnímu úkonu, o který jde, ani ten, jehož zájmy jsou v
rozporu se zájmy zastoupeného.
Podle ustanovení § 23 obč. zák. zastoupení vzniká na základě zákona nebo
rozhodnutí státního orgánu (zákonné zastoupení) anebo na základě dohody o plné
moci.
Podle ustanovení § 25 obč. zák., překročí-li zástupce rozsah svého oprávnění,
je tím zastoupený vázán, jen pokud takový úkon bude schválen.
Podle ustanovení § 25 not.ř., není-li v tomto zákoně stanovena odchylná úprava,
použije se na řízení před státním notářstvím ustanovení občanského soudního
řádu, jestliže to povaha věci nevylučuje.
Podle ustanovení § 24 o.s.ř. účastník se může dát v řízení zastupovat
zástupcem, jejž si zvolí. V téže věci může mít současně jednoho zvoleného
zástupce.
Podle ustanovení § 28 odst. 1 o.s.ř. zástupci, jejž si účastník zvolil, udělí
písemně nebo ústně do protokolu plnou moc buď pro celé řízení nebo jen pro
určité úkony.
Podle ustanovení § 28 odst. 2 o.s.ř. plnou moc udělenou pro celé řízení nelze
omezit. Zástupce, jemuž byla tato plná moc udělena, je oprávněn ke všem úkonům,
které může v řízení učinit účastník.
Účastník řízení nemusí svá práva a povinnosti za řízení vykonávat sám. Má právo
zvolit si k tomuto účelu zástupce (zmocněnce). Účastníka může na základě plné
moci zastupovat též jiný účastník řízení.
Byla-li plná moc udělena jen pro určité úkony, jde o prostou plnou moc. Plná
moc udělená pro celé řízení se nazývá procesní plná moc.Nebylo-li v plné moci
výslovně uvedeno, že platí jen pro určité úkony, je třeba vycházet z toho, že
jde o procesní plnou moc. Procesní plnou moc nelze v rozsahu oprávnění zástupce
omezit; obsahuje-li plná moc v tomto směru nějaká omezení, jde o prostou plnou
moc. Omezením procesní plné moci není, byla-li udělena jen na určitou část
řízení (např. pro řízení před soudem prvního stupně, pro podání dovolání
apod.).V prosté plné moci mohou být úkony, které je zmocněnec oprávněn vykonat,
výslovně uvedeny buď pozitivně (vyjmenováním úkonů, které má zmocněnec vykonat)
nebo negativně (určením úkonů, které zmocněnec nesmí provést). Procesní plná
moc opravňuje zmocněnce ke všem úkonům, které může za řízení učinit sám
účastník; případné vnitřní ujednání mezi účastníkem a zmocněncem, které by
oprávnění zmocněnce omezovalo, nemá při posuzování perfekce procesních úkonů
učiněných zmocněncem právní význam. Podle prosté plné moci může zmocněnec
vykonat jen úkony, které v ní byly uvedeny. Ani zde nemá právní význam případné
vnitřní ujednání mezi účastníkem a zmocněncem, které by neodpovídalo udělené
plné moci. V občanském soudním řízení (dříve i v řízení před státním
notářstvím) se uplatní též tzv. všeobecná plná moc, kterou zmocnitel zmocnil
zmocněnce, aby jej zastupoval ve všech věcech. Tato plná moc dopadá jak na
hmotněprávní úkony, tak i na úkony procesní a má pro řízení stejný význam jako
procesní plná moc.
Zástupce účastníka (zmocněnec) nesmí účastníka v řízení zastupovat, jestliže
jejich zájmy jsou, uvažováno z pohledu konkrétní projednávané věci, v rozporu
se zájmy zastoupeného účastníka řízení (srov. § 22 odst. 2 obč. zák.). K
vyloučení těchto osob ze zastupování nestačí pouhá možnost střetu se zájmy
zastoupeného účastníka; tento rozpor musí existovat a musí být v řízení zjištěn
(postaven najisto).
Zjistí-li soud, že je tu rozpor v zájmech účastníka řízení a jeho zástupce
(zmocněnce, opatrovníka), dochází k vyloučení zástupce (zmocněnce) z řízení
přímo ze zákona. Projeví se to tím, že soud přestane s takovým zástupcem
(zmocněncem) jednat; rozhodnutí o tom nevydává. Rozpor v zájmech zmocněnce a
zastoupeného má za následek neplatnost (bezúčinnost) udělené plné moci.
Procesní úkony, které učinil zástupce (zmocněnec), jehož zájmy jsou v rozporu
se zájmy zastoupeného účastníka, jsou od počátku neúčinné a soud k nim nesmí
přihlížet. Případný nesprávný závěr soudu prvního stupně v tomto směru je
důvodem k odvolání proti každému rozhodnutí, do něhož se promítl.
Také v řízení o dědictví není vyloučeno zastoupení jednoho dědice - účastníka
řízení druhým dědicem – účastníkem řízení (srov. § 28 not.ř.), protože samotné
postavení dědiců v řízení o dědictví odůvodňuje – jak výše uvedeno - jen
možnost rozporu v jejich zájmech, nikoli ještě existenci tohoto rozporu. Stejně
zákon nevylučuje, aby v rámci těch oprávnění, jež vznikla ze zastoupení, jednal
některý z dědiců před státním notářem za jiného dědice i při vypořádání
dědictví dohodou; pokud by to zákon nepřipouštěl, jistě by oprávnění zástupce v
tomto směru zúžil podobným výslovným způsobem, jakým to učinil v jiné
souvislosti např. v ustanovení § 463 odst. 2 obč. zák. (podle něhož zástupce
dědice může za něj dědictví odmítnout jen podle plné moci, která ho k tomu
výslovně opravňuje). Ovšem za situace, kdy jeden dědic navrhne k vypořádání
dědictví i v zastoupení druhého dědice dohodu, která se svými důsledky pro
zastoupeného dědice dokonce blíží odmítnutí dědictví, je nezbytné aby soud před
rozhodnutím o schválení dohody (srov. § 39 odst. 2 not. ř. a § 482 obč. zák.)
pečlivě zkoumal, zda mezi zastoupeným a zástupcem neexistuje rozpor v zájmech,
tj. jinými slovy, zda vůbec zástupce zastupuje zastoupeného právně účinným
způsobem (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22.11.1965, sp.zn. 5
Cz 102/65, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 12,
ročník 1966; usnesení Mětského soudu v Praze ze dne 28.6.1974, sp. zn. 11 Co
21/74, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 49, ročník
1975).
Zjišťování, zda není dán rozpor v zájmech zástupce a zastoupeného za situace,
kdy jeden dědic navrhne k vypořádání dědictví i v zastoupení druhého dědice
dohodu, která se svými důsledky pro zastoupeného dědice blíží odmítnutí
dědictví, však není potřebné tehdy, když z plné moci vyplývá, že zastoupený
nestanovil zástupci hranice, ve kterých a jak má zástupce při uzavírání dědické
dohody jednat (srov. např. stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.6.2000, sp.
zn. Cpjn 38/98, uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu
pod č. 44, ročník 2000), a současně zastoupený deklaroval, že je srozuměn i s
takovou dohodou, podle které by z dědictví nic nenabyl.
V posuzovaném případě je jako list č. 14 ve spise založena rukou psaná listina,
datovaná dne 20.5.1966 a podepsaná dcerou zůstavitele V. Ch., označená jako
„Plná moc“ a obsahující text „V. Ch., roz. P., zmocňuje svého bratra M. P., aby
mne zastupoval při projednání dědictví po otci P. P.; dědictví po uvedeném
zůstaviteli odmítám; mezi námi dědici není rozporu“.
Dovolatelé v dovolání namítají, že tato listina „obsahuje výslovný projev vůle
samotného dědice (tj. V. Ch.), že odmítá dědictví“.
Vznikne-li pochybnost o obsahu právního úkonu z hlediska jeho určitosti nebo
srozumitelnosti, je třeba se pokusit pomocí výkladu právního úkonu o odstranění
takové nejasnosti. Podle ustálené judikatury soudů výklad právního úkonu může
směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno, a vůle jednajícího se
při výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy uplatní, jen není-li v rozporu s
jazykovým projevem; tato pravidla se uplatní i při výkladu písemného právního
úkonu, včetně takového, který lze platně učinit jen písemně. V případě, že
nejasnost právního úkonu nelze odstranit ani pomocí výkladu projevu vůle, je
právní úkon neplatný (§ 37 odst. 1 občanského zákoníku). Pomocí výkladu
právního úkonu přitom není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního
úkonu (srov. § 35 odst. 2 obč. zák.).
Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud z uvedených
východisek při rozhodování věci vycházel a postupem podle ustanovení § 35 odst.
2 obč. zák. dospěl ke správným závěrům, že „V. Ch. byla v řízení zastoupena M.
P., svým bratrem, jemuž udělila 20.5.1966 plnou moc“, tedy, že předmětná
listina neobsahuje – jak se domnívají dovolatelé – právní úkon odmítnutí
dědictví (§ 463 obč. zák.), ale jedná se o plnou moc, kterou V. Ch. zmocnila M.
P., aby ji zastupoval v řízení o dědictví po zůstaviteli; že „vůlí V. Ch.,
vyjádřené v plné moci udělené M. P. slovy – dědictví odmítám – bylo dosáhnout
toho, aby z dědictví ničeho nenabyla, což se také stalo, nikoli dosáhnou toho,
aby dědictví, sestávající ze zemědělské usedlosti, domácího zvířectva, zásob a
domácího vybavení, nabyly její dvě nezletilé děti“.
Z výše uvedeného současně vyplývá, že v posuzovaném případě postupem státního
notářství, které při projednání dědictví po zůstaviteli nejednalo s JUDr. V.
Ch. a JUDr. L. Ch., ale s V. Ch., resp. s jejím zástupcem M. P., nemohla být
žádnému z dovolatelů v průběhu řízení nesprávným postupem soudu (státního
notářství) odňata možnost jednat před soudem (§ 237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř.).
JUDr. V. Ch. a JUDr. L. Ch. totiž nebyli účastníky řízení o dědictví po
zůstaviteli, neboť nepřicházeli v úvahu jako dědici zůstavitele, když V. Ch.
(jejich matka) dědictví po zůstaviteli neodmítla (srov. § 28 not.ř.); V. Ch.
pak byla při jednání zastoupena zástupcem M. P., přičemž nebylo zjištěno a ani
tvrzeno, že by jejich zájmy byly v rozporu.
Podle ustanovení § 159 o.s.ř. doručený rozsudek, který již nelze napadnout
odvoláním, je v právní moci. Uvedené ustanovení platí přiměřeně i tehdy,
rozhodl-li soud usnesením (srov. § 167 odst. 2 o.s.ř.), případně rozhodlo-li v
minulosti státní notářství rozhodnutím (srov. § 23, § 25 not. ř.). V případě
rozhodnutí státního notářství navíc, konalo-li se jednání, nemuselo být
rozhodnutí doručeno, prohlásil-li přítomný účastník po vyhlášení rozhodnutí, že
nežádá písemné vyhotovení vyhlášeného rozhodnutí a že se vzdává práva odvolání
(srov. § 19 odst. 1 not. ř.).
Rozhodnutí soudu (dříve i rozhodnutí státního notářství, nejednalo-li se o
výjimku shora popsanou) se doručuje účastníkům řízení, popřípadě jejich
zástupcům. Má-li účastník zástupce s plnou mocí pro celé řízení, doručuje se
rozhodnutí soudu (státního notářství) pouze tomuto zástupci (srov. § 49 odst.1
o.s.ř.). V případě, že nebylo doručeno účastníku řízení, který neměl zástupce s
plnou mocí pro celé řízení, že nebylo doručeno zástupci účastníka s plnou mocí
pro celé řízení nebo že bylo doručeno účastníku řízení, ačkoliv měl zástupce s
plnou mocí pro celé řízení, nebylo rozhodnutí soudu (státního notářství)
doručeno řádně (v souladu se zákonem); takový postup má za následek, že
rozhodnutí soudu nemohlo nabýt právní moci a že, šlo-li o rozhodnutí soudu
prvního stupně (státního notářství), nezačala běžet odvolací lhůta účastníku,
kterému bylo takto (v rozporu se zákonem) doručováno.
V posuzovaném případě – jak z obsahu spisu vyplývá –předmětné rozhodnutí
státního notářství o potvrzení nabytí dědictví podle schválené dědické dohody
(srov. § 39 odst. 2 not.ř., § 482 odst. 2 obč.zák.) bylo doručeno M. P. dne
23.11.1966 a dceři zůstavitele M. P. dne 23.11.1966.
Z uvedeného je zřejmé, že odvolání podané proti předmětnému rozhodnutí V. Ch.
dne 22.12.2006 je zjevně opožděné.
JUDr. V. Ch. a JUDr. L. Ch., kteří – jak výše vysvětleno – nebyli účastníky
řízení před státním notářstvím, k odvolání nebyli oprávněni.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je, z hlediska důvodů, pro
které bylo proti tomuto usnesení podáno dovolání, správné. Protože nebylo
zjištěno, že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo vadou uvedenou v
ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř., nebo jinou vadou, která by mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání V. Ch., JUDr. V.
Ch. a JUDr. L. Ch. podle ustanovení § 243b odst. 1, části věty před středníkem
o.s.ř. zamítl.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. srpna 2008
JUDr. Roman
Fiala, v. r.
předseda senátu