21 Cdo 2477/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v právní
věci žalobců a) JUDr. D. Š. a b) J. Š., obou zastoupených advokátem, proti
žalované Č. o. b., a.s., o určení \"neexistence\" zástavního práva, vedené u
Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 8 C 52/2001, o dovolání žalobců proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. března 2004 č.j. 20 Co
216/2003-290, takto:
I. Dovolání žalobců se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobci se domáhali, aby bylo určeno, že \"zástavní právo žalované dle
zástavní smlouvy uzavřené dne 11.4.1994 a dne 10.8.1994 k nemovitostem: dům čp.
1665 - objekt bydlení na pozemku stp. č. 3362 - zastavěná plocha, pozemek stp.
č. 3362 o výměře 122 m2 - zastavěná plocha, pozemek parc. č. 897/48 o výměře
368 m2 - zahrada a pozemek parc. č. 897/61 o výměře 278 m2 - zahrada, vše
ležící v katastrálním území N., zapsané v katastru nemovitostí vedeném
Katastrálním úřadem v N. na listu vlastnictví č. 3923 pro katastrální území,
obec a okres N., neexistuje\". Žalobu zdůvodnili zejména tím, že uvedené
nemovitosti jsou v jejich společném jmění a že podle výpisu z katastru
nemovitostí jsou zatíženy zástavním právem ve prospěch žalované, zřízeným na
základě zástavní smlouvy ze dne 11.4.1994 pro pohledávku ve výši 5.000.000,- Kč
a na základě zástavní smlouvy ze dne 10.8.1994 pro pohledávku ve výši
10.000.000,- Kč. Podle názoru žalobců \"zástavní právo banky založené oněma
dvěma zástavními smlouvami neexistuje\", neboť obě zástavní smlouvy jsou
neplatné a zajištěné pohledávky ve skutečnosti \"neexistují\". Neplatnost
zástavních smluv spočívá v tom, že účastníkem smluv měl být \"subjekt označený
jako Č. o. b., a.s. P., pobočka N., resp. Č. o. b., a.s., pobočka N.\", který v
době uzavření zástavních smluv \"neexistoval\", že zajišťovaná pohledávka je v
zástavních smlouvách vymezena \"zcela neurčitě\", že v zástavních smlouvách
není uvedeno, kdo je věřitelem a dlužníkem z pohledávky (nelze vycházet z
označení \"banka\" a \"klient\", neboť zástavní smlouva není tzv. bankovním
obchodem), že zcela neurčitá jsou ujednání obsažená v čl. 6 a 8 smluv a že ze
smluv nelze jednoznačně dovodit, jakým \"právním režimem se vztahy mezi
účastníky zástavních smluv mají řídit\". Podle obou smluv bylo zapsáno do
katastru nemovitostí zástavní právo, ačkoliv v jejich čl. 11 bylo uvedeno, že
jsou \"účinné vkladem do katastru nemovitostí\", přičemž \"smlouva, která má
být podkladem pro zápis do katastru nemovitostí, musí nabýt účinnosti
nejpozději v okamžiku, kdy je podán návrh na vklad práva vyplývajícího z této
smlouvy příslušnému katastrálnímu úřadu\". Neplatnost předmětných zástavních
smluv je dána také tím, že nemovitosti v nich jsou označeny způsobem
neodpovídajícím ustanovení § 5 odst.1 a 2 zákona č. 344/1992 Sb. (ve znění
účinném v roce 1994) a že na nich nebyly ověřeny podpisy. Závěr o \"neexistenci
zástavního práva\" dovozují žalobci rovněž z toho, že mají \"vážné pochybnosti
o plnění povinností žalovanou\" vyplývajících ze smluv, podle nichž měly
vzniknout zajištěné pohledávky.
Okresní soud v Náchodě rozsudkem ze dne 27.1.2003 č.j. 8 C 52/2002-170 žalobě
vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobcům na náhradě nákladů
řízení 12.547,- Kč k rukám advokáta. Po té, co dovodil, že žalobci mají na
požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení § 80 písm.c)
o.s.ř., přisvědčil soud prvního stupně žalobcům v tom, že zástavní smlouvy ze
dne 11.4.1994 a ze dne 10.8.1994 jsou neplatné. Neplatnost zástavní smlouvy ze
dne 11.4.1994 spočívá v tom, že v ní v rozporu s ustanovením § 151b občanského
zákoníku chybí \"určení pohledávky, kterou má zástavní právo zajišťovat\", a
označení \"věřitele pohledávky a dlužníka\", že \"v rozporu s katastrálním
zákonem\" v ní není uvedeno \"katastrální území, místo nemovitosti ve
vlastnictví žalobců\" a že \"podle katastrálního zákona č. 264/92 Sb., který
nabyl účinnosti 1.1.1993, není k účinnosti smlouvy rozhodnutí o převodu
nemovitostí vyžadováno rozhodnutí žádného státního orgánu\". Důvody neplatnosti
zástavní smlouvy ze dne 10.8.1994 spatřoval soud prvního stupně v tom, že
zajišťovaná pohledávka v ní je vymezena \"zcela neurčitě\", že v ní není
\"uvedeno, kdo je věřitel a dlužník této pohledávky a označeni jsou účastníci
smlouvy jako banka a klient\", že v čl. 6 smlouvy \"jsou uvedeny neurčité
závazky zástavních věřitelů\", že v ní \"v rozporu s katastrálním zákonem\"
není uvedeno \"katastrální území, není uvedeno místo nemovitosti\" a že \"k
účinnosti smlouvy o převodu nemovitosti v řízení věcných práv k nemovitostem se
nevyžadovalo v době uzavírání těchto smluv rozhodnutí žádného státního orgánu
\". Protože jsou obě zástavní smlouvy neplatné, nemohlo podle nich ve prospěch
žalované vzniknout k nemovitostem žalobců zástavní právo.
K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 18.3.2004
č.j. 20 Co 216/2003-290 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu
zamítl, a rozhodl, že žalobci jsou povinni zaplatit žalované společně a
nerozdílně na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 11.576,70 Kč a
na náhradě nákladů odvolacího řízení 3.000,- Kč. Na základě skutkových zjištění
soudu prvního stupně odvolací soud dovodil, že zástavní smlouvy ze dne
11.4.1994 a ze dne 10.8.1994 jsou - za použití výkladu projevu vůle provedeného
ve smyslu ustanovení § 35 odst.2 občanského zákoníku - \"dostatečně určité a
srozumitelné\". Z obou zástavních smluv je zřejmé, že jejich účastníkem je
obchodní společnost Č. o. b., a.s., i když v nich \"není přesně uvedeno sídlo
této právnické osoby\". Označení účastníků zástavních smluv jako \"banka\",
\"zástavci\" a \"klient\" vypovídá zcela jednoznačně o tom, že \"bankou\" se
rozumí věřitel a \"klientem\" dlužník a \"k záměně nemůže dojít\". Neplatnost
zástavních smluv nelze úspěšně dovozovat ani z toho, jak v nich byly označeny
zajišťované pohledávky, neboť jsou \"specifikovány nezaměnitelně a dostatečně
určitě v čl. 1 smluv\" a odkazem na jinou smlouvu, a jak jsou označeny závazky
v čl. 6 smluv, které jsou vymezeny dostatečně určitě a navíc ani nejsou
obligatorní náležitostí zástavní smlouvy. Označení zastavených nemovitostí
odpovídá požadavkům ustanovení § 5 odst.1 a 2 zákona č. 344/1992 Sb. (ve znění
účinném do 30.6.1996), neboť ze smluv lze dovodit i údaj o tom, v kterém
katastrálním území se zastavené pozemky nacházejí. Údaj o tom, že \"smlouva je
účinná vkladem do katastru nemovitostí\", nezpůsobuje neplatnost zástavních
smluv, neboť - není-li k účinnosti smlouvy třeba rozhodnutí příslušného orgánu
- je smlouva účinná okamžikem, kdy byl písemný návrh přijat. Zástavní smlouva
ze dne 10.8.1994 nemůže být neplatná ani z důvodu, že v ní není uvedeno, zda se
její právní úprava řídí občanským nebo obchodním zákoníkem, neboť \"v daném
případě šlo o vztah mezi podnikateli, jejichž vztahy se řídí zásadně obchodním
zákoníkem\", přičemž obchodní zákoník \"upravoval toliko některá ustanovení o
zástavním právu (§ 297 - 299 obch. zák.)\" a \"vznik zástavního práva,
povinnosti smluvních stran apod. pak řešil zákoník občanský\"; není \"proto
chybou, že v záhlaví smlouvy jsou uvedeny oba zákony\". Protože obě zástavní
smlouvy jsou platnými právními úkony, nemůže být důvodná žaloba na určení
\"neexistence\" zástavního práva podle nich zřízeného.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Opakují v něm
své námitky, které vznesli proti platnosti zástavních smluv ze dne 11.4.1994 a
ze dne 10.8.1994 již za řízení před soudy, a znovu dovozují, že \"došlo k
nedostatečnému označení a identifikaci osoby zástavního věřitele\", že
\"označení subjektů obou zástavních smluv identifikující jejich účastenství ve
smlouvě je neurčité\", v důsledku čehož \"nelze určit práva a povinnosti
účastníků smlouvy a práva a povinnosti ve vztahu k zástavnímu právu\", že
závazky uvedené v čl. 6 zástavní smlouvy ze dne 11.4.1994 \"jsou označeny zcela
neurčitě\", přičemž \"tato skutečnost spolu s nespecifikovanou pohledávkou
banky označenou v čl. 8 zástavní smlouvy způsobuje, že ze smlouvy nelze vůbec
zjistit, jakým jiným druhem zástavního práva se žalobci zavazují nezatížit
nemovitosti\", že v čl. 8 zástavní smlouvy ze dne 11.4.1994 \"není určitě a
nezaměnitelně identifikována pohledávka banky\", že v obou zástavních smlouvách
\"chybí náležité označení katastrálního území, v němž se mají předmětné
nemovitosti nacházet\" a že v zástavní smlouvě ze dne 10.8.1994 \"je obsaženo
zcela neurčité vymezení zajišťované pohledávky\". Za neplatnou žalobci považují
též \"rámcovou smlouvu č. 00531/94\" uzavřenou dne 10.8.1994 do výše
10.000.000,- Kč, z níž měla vzniknout pohledávka zajištěná zástavním právem
zřízeným podle zástavní smlouvy ze dne 10.8.1994, neboť z jejího textu
nevyplývá, \"jaký má uzavření této smlouvy vztah na již dříve uzavřené a
samostatné úvěrové smlouvy, které se dle textu tzv. rámcové smlouvy měly stát
její součástí\". Žalobci rovněž zopakovali svůj názor o tom, že ujednání
obsažené v čl. 11 smluv, podle kterého jsou smlouvy \"účinné vkladem do
katastru nemovitostí\", způsobují jejich neplatnost, neboť nelze povolit vklad
práva na základě neúčinné smlouvy. Žalobci navrhli, aby dovolací soud napadený
rozsudek zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a
že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §
242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k
závěru, že dovolání není opodstatněné.
Otázku, zda nemovitosti žalobců jsou zatíženy ve prospěch žalované zástavním
právem, zřízeným na základě zástavních smluv ze dne 11.4.1994 a ze dne
10.8.1994, je třeba i v současné době posuzovat - s ohledem na dobu zřízení
zástavního práva - podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění
zákonů č. 58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č.
87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb.
a č. 264/1992 Sb., tedy podle občanského zákoníku ve znění účinném do
31.12.1994 (dále jen \"obč. zák.).
Podle ustanovení § 151a odst.1 obč. zák. zástavní právo slouží k zajištění
pohledávky a jejího příslušenství tím, že v případě jejich řádného a včasného
nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené;
zástavní právo se vztahuje na zástavu, její příslušenství a přírůstky, avšak z
plodů jen na ty, které nejsou oddělené.
Podle ustanovení § 151b odst.4 věty první obč. zák. ve smlouvě o zřízení
zástavního práva se musí určit předmět zástavního práva (zástava) a pohledávka,
kterou zabezpečuje.
Podle ustanovení § 37 odst.1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a
vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Podle ustanovení § 35 odst.2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba
vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle
toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
K obligatorním náležitostem smlouvy o zřízení zástavního práva (zástavní
smlouvy) podle ustanovení § 151b odst.4 věty první obč. zák. (vedle vlastního
označení účastníků smlouvy - zástavního věřitele a zástavce) patří určení
předmětu zástavního práva (zástavy) a zástavním právem zajištěné pohledávky.
Zajišťovaná pohledávka musí být ve smlouvě identifikována dostatečně určitě,
tj. tak, aby nebyla zaměnitelná s jinou pohledávkou zástavního věřitele za
stejným dlužníkem a aby také účastníkům zástavní smlouvy bylo zřejmé, jaká
pohledávka se zástavním právem zajišťuje.
Vznikne-li pochybnost o obsahu právního úkonu (a samozřejmě také zástavní
smlouvy) z hlediska jeho určitosti nebo srozumitelnosti, je třeba se pokusit
pomocí výkladu právního úkonu o odstranění takové nejasnosti. Podle ustálené
judikatury soudů výklad právního úkonu může směřovat jen k objasnění toho, co v
něm bylo projeveno, a vůle jednajícího se při výkladu právního úkonu
vyjádřeného slovy uplatní, jen není-li v rozporu s jazykovým projevem; tato
pravidla se použijí i při výkladu písemného právního úkonu, včetně takového,
který lze platně učinit jen písemně. V případě, že nejasnost právního úkonu
nelze odstranit ani pomocí výkladu projevu vůle, je právní úkon neplatný (§ 37
odst.1 obč. zák.). Pomocí výkladu právního úkonu přitom není dovoleno měnit
smysl a obsah jinak jasného právního úkonu.
V projednávané věci nemůže být sporu o tom, že obsah zástavních smluv ze dne
11.4.1994 a ze dne 10.8.1994 není zcela jednoznačný a že vymezení náležitostí
obou zástavních smluv nedosahuje takové úrovně, jakou by bylo možné očekávat v
případě, že účastníkem zástavní smlouvy na místě zástavního věřitele je banka.
Dovolací soud se však ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu v tom, že
nedostatky v obsahu zástavních smluv lze pomocí výkladu projevu vůle (za
použití pravidel obsažených v ustanovení § 35 odst.2 obč. zák.) spolehlivě
odstranit.
Odvolací soud tedy v souladu s ustanovením § 35 odst.2 obč. zák. dovodil, že ze
smluv je nepochybné, že zástavním věřitelem je žalovaná (navzdory nepřesnostem
v jejím označení tu není pochybnost o její identitě), že žalobci jsou zástavci
a že dlužníkem ze zajištěných pohledávek je obchodní společnost B., spol. s
r.o., jejímž jednatelem byl žalobce b). Zajištěné pohledávky jsou dostatečně
určitě vymezeny v čl. 1 zástavních smluv kromě jiného odkazem na smlouvy,
kterými se zakládají; poukazují-li žalobci na to, že tyto smlouvy nestanoví
jednoznačně, jakou má žalovaná pohledávku za dlužníkem (obchodní společností
B.), neberou současně náležitě v úvahu, že podstatnou náležitostí zástavní
smlouvy je určení zajišťované pohledávky a nikoliv také skutečnost, zda jsou
pochybnosti o výši zajištěné pohledávky. Předmět zástavního práva poskytnutý
žalobci k zajištění pohledávek je vymezen v čl. 2B zástavních smluv, a to i
podle názoru dovolacího soudu natolik určitě, aby bylo nepochybné, které
nemovitosti žalobci dali do zástavy; nic na tom nemění ani to, že údaj o tom, v
jakém katastrálním území se zastavené nemovitosti nacházejí, je třeba dovodit
až z údajů o tom, \"jak zástavce prokázal vlastnictví\", neboť i tyto údaje
náležitě vypovídají o tom, jaké nemovitosti tvoří předmět zástavního práva.
Dovolací soud souhlasí s odvolacím soudem také v tom, že pomocí výkladu projevu
vůle lze odstranit také pochybnosti o obsahu ujednání, které netvoří
obligatorní náležitosti zástavní smlouvy; odvolací soud současně v této
souvislosti správně zdůraznil, že případná neplatnost takových ujednání by
nemohla být na újmu \"existence\" zástavního práva, neboť obligatorní
náležitosti obě zástavní smlouvy obsahují a z výsledků dokazování nevyplývá
(a ani to nebylo za řízení tvrzeno), že by bez dohody o jiných náležitostech k
zástavním smlouvám nedošlo.
Neplatnost zástavních smluv ze dne 11.4.1994 a ze dne 10.8.1994 nelze úspěšně
dovozovat ani z toho, že se v jejich čl. 11 uvádí, že \"tato smlouva je účinná
vkladem do katastru nemovitostí\". Podle ustálené judikatury soudů a závěrů
Ústavního soudu (srov. obdobné věci se týkající nález Ústavního soudu ze dne
12.6.2000 sp. zn. I ÚS 331/98, uveřejněný pod č. 86 ve Sbírce nálezů a usnesení
Ústavního soudu, sv. 18, str. 233) totiž k takovémuto ujednání nelze přihlížet,
neboť se jedná o podmínku, jejíž splnění je nemožné, a dovolací soud na tomto
výkladu nemá důvod cokoliv měnit.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího
soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst.1 o.s.ř., §
229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v § 229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou,
která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud
České republiky dovolání žalobců podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty
před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem
o.s.ř., neboť žalobci s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů
nemají právo a žalované, která měla v dovolacím řízení plný úspěch a která by
tak měla právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. §
142 odst. 1 o.s.ř.), v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. listopadu 2005
JUDr. Ljubomír Drápal, v.r.
předseda senátu