Služebně právní vztahy, jichž se uplatněný nárok žalobce (požadované určení) týká, vznikaly od rozhodnutí služebního orgánu o přijetí československého státního občana staršího 18 let do služebního poměru (srov. §§ 3 a 4 zákona č. 100/1970 Sb., o služebním poměru příslušníků Sboru národní bezpečnosti, nyní obdobně § 5 odst. 1 a 2 zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky). Od této doby byli náčelníci a velitelé oprávněni v rozsahu své pravomoci ukládat podřízeným příslušníkům Sboru národní bezpečnosti (nyní policisté - srov. § 56 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky) služební úkoly, organizovat, řídit a kontrolovat jejich činnost a dávat jim k tomuto účelu rozkazy a pokyny (srov. § 2 odst. 3 zákona č. 100/1970 Sb., nyní obdobně § 2 odst. 3 zákona č. 186/1992 Sb.). Služební poměr příslušníka Sboru národní bezpečnosti vznikající mocenským aktem služebního orgánu (písemným rozhodnutím o přijetí), byl - stejně jako v součastné době je služební poměr policisty - svojí povahou právním poměrem státně zaměstnaneckým - veřejnoprávním a po celou dobu svého průběhu se výrazně odlišoval od poměru pracovního, který je naopak poměrem soukromoprávním, jehož účastníci mají rovné postavení. Vzájemné vztahy účastníků služebního poměru se vyznačují tím, že jeden účastník vystupuje vůči druhému jako nositel veřejné svrchované moci a tím jako silnější subjekt, který druhému subjektu může jednostranně zakládat jeho práva. Na veřejnoprávní povaze tohoto právního vztahu přitom nemůže ničeho změnit ani způsob, jakým žalobce svůj nárok procesně uplatnil, neboť žaloba ve smyslu § 80 písm. c) o.s.ř. o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není (určovací žaloba) je přípustným právním nástrojem jen při uplatňování nároků z právních vztahů vyjmenovaných v ustanovení § 7 odst. 1 o.s.ř., pro které je charakteristická rovnost účastníků.
Protože se v posuzovaném případě nejedná o věc vyplývající ze vztahů vyjmenovaných v ustanovení § 7 odst. 1 o.s.ř., může být dána pravomoc soudu k projednání a rozhodnutí této věci ve smyslu ustanovení § 7 odst. 3 o.s.ř., jen stanoví-li to zákon.
Řízení ve věcech služebního poměru upravoval zákon č. 100/1970 Sb., o služebním poměru příslušníků Sboru národní bezpečnosti (předtím, než s účinností od 1.7.1992 ve vztahu k policii a policistům a ke Sboru nápravné výchovy České republiky pozbyl platnosti – srov. § 160 zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky) tím způsobem, že pravomoc jménem Sboru národní bezpečnosti jednat a rozhodovat ve věcech služebního poměru svěřil ministrům vnitra v oborech jejich působnosti a v rozsahu jimi stanoveném dalším orgánům, náčelníkům a velitelům též v případech stanovených tímto zákonem (dále též jen „služební orgány“). Odvolacím orgánem byl služebně nejblíže nadřízený služebnímu orgánu, který napadené rozhodnutí vydal. Proti rozhodnutí ministra vnitra, nešlo-li o rozhodnutí o odvolání, bylo možno podat rozklad, o kterém rozhodoval ministr vnitra (srov. § 117 odst. 1 a 3 zákona č. 100/1970 Sb.). Rozhodnutí služebního orgánu je v právní moci (jak uvádí zákon dále), nelze-li již proti němu podat odvolání (rozklad). Již pravomocné rozhodnutí mohl služební orgán za podmínek uvedených v ustanovení §§ 124 a 125 zákona č. 100/1970 Sb. zrušit a opětovně rozhodnout ve věci samé.
Na skutečnosti, že řízení ve věcech služebního poměru nebylo svěřeno do pravomoci soudu, nezměnil v následujícím období ničeho ani zákon č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky (platný ke dni rozhodování soudů), který v ustanovení § 2 odst. 2 obdobně stanovil, že jménem policie jedná a rozhoduje ve věcech služebního poměru podle tohoto zákona ministr vnitra České republiky (dále též jen „ministr“) a v rozsahu jím stanoveném další funkcionáři (dále též jen „služební funkcionář“). Postup uvedených orgánů v rámci řízení ve věcech služebního poměru, včetně opravným prostředků, zmíněný zákon vymezuje v Hlavě deváté pod marginální rubrikou „Ustanovení o řízení“. Soudní praxe přitom vychází z názoru, na němž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit, že pravomoc ministra, příp. služebního funkcionáře, jednat a rozhodovat ve věcech služebního poměru je dána nejen pro věci vzniku, změny či zániku služebního poměru, ale i pro nároky s existencí či zánikem služebního poměru související, a to i v případech, kdy služební poměr skončil (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28.5.1998 sp. zn. 2 Cdon 949/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura roč. 1998, č. 22, pod poř. č. 162).
Z uvedeného vyplývá, že zákon pravomoc k projednání a rozhodnutí o dané věci (týkající se služebního poměru účastníků) nesvěřuje soudu v rámci občanského řízení sporného ani ve smyslu ustanovení § 7 odst. 3 o.s.ř. Závěr odvolacího soudu o tom, že k projednání a rozhodnutí o dané věci není dána pravomoc soudu, je tudíž správný.
Žalobce v dovolání rovněž namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu „zcela pomíjí právo žalobce vyjádřit se ke všem navrženým důkazům jen proto, že se jimi okresní soud z důvodu nadbytečnosti nezabýval a odvolací soud bez účasti žalované (správně zřejmě žalobce) je rovněž považoval za bezpředmětné“. V uvedené výtce dovolatele lze spatřovat námitku vady řízení uvedené v ustanovení § 229 odst. 3 o.s.ř.
Vadou řízení (zmatečností) podle ustanovení § 229 odst. 3 o.s.ř. trpí pravomocný rozsudek odvolacího soudu nebo jeho pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže účastníku byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Z uvedeného je zřejmé, že z hlediska vady řízení (zmatečnosti) podle ustanovení § 229 odst. 3 o.s.ř. lze přezkoumat jen pravomocný rozsudek odvolacího soudu nebo pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé; přezkum ostatních (nemeritorních) rozhodnutí je v tomto směru vyloučen.
Pojem „věc sama“ je v právní teorii i v soudní praxi vykládán jednotně jako věc, která je tím předmětem, pro něž se řízení vede. V řízení, v němž jde o to rozhodnout spor mezi účastníky, kteří proti sobě stojí v postavení žalobce a žalovaného, je pak za věc samu pokládán nárok uplatněný žalobou, o němž má být v příslušném řízení věcně rozhodnuto (§ 79 odst.1 o.s.ř.).
Rozhodnutí o zastavení řízení z důvodu nedostatku pravomoci soudu a o případném postoupení věci příslušnému orgánu (§ 104 odst. 1 o.s.ř.) není meritorním rozhodnutím, které řeší věc samu (nárok vymezený žalobou), nýbrž jde o rozhodnutí výlučně procesní povahy. Dovolací soud proto nemohl napadené rozhodnutí odvolacího soudu (jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení a postoupení věci ministru vnitra České republiky) z pohledu ustanovení § 229 odst. 3 o.s.ř. přezkoumat, neboť se nejedná o pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým by bylo rozhodnuto ve věci samé (tj. o tom, zda žalobcem uplatněný nárok na určení, že služební poměr trvá, je či není opodstatněný).
Protože usnesení odvolacího soudu je správné, a protože nebylo zjištěno, že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1 a § 229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly (srov. § 142 odst. 1, věta první o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. května 2004
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu