21 Cdo 2553/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobce Z. K., zastoupeného JUDr. Jaromírem Josefem, advokátem se
sídlem v Hodoníně, Masarykovo nám. č. 8, proti žalovanému DIAMO, státní podnik
se sídlem ve Stráži pod Ralskem, Máchova č. 201, IČ 00002739, o určení, že
žalobce má nárok na odškodnění pracovního úrazu, vedené u Okresního soudu v
Hodoníně pod sp. zn. 4 C 2189/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 14. ledna 2009, č.j. 49 Co 124/2007-155, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že "nárok žalobce vůči žalovanému na
náhradu škody z pracovního úrazu ze dne 9.7.1986, týkající se náhrady za ztrátu
na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, za ztrátu na výdělku po skončení
pracovní neschopnosti, za bolest a za ztížení společenského uplatnění, je v
plném rozsahu opodstatněn". Žalobu zdůvodnil zejména tím, že pracoval u
"právního předchůdce" žalovaného na závodě Důl Osvobození jako horník, že dne
9.7.1986 při výkonu pracovní činnosti nastupoval na vysokozdvižný vozík a na
stupačce, která byla mokrá v důsledku deště, se mu smekla noha a on spadl
naznak, udeřil se do levého ramene a způsobil si tak zranění. O této
skutečnosti nebyl sepsán protokol, neboť úrazy, které nebyly na první pohled
považovány za závažné, nebyly z důvodů tzv. socialistické soutěže pracovních
kolektivů hlášeny a šetřeny. Žalobce byl následkem tohoto úrazu v pracovní
neschopnosti a poté byl uznán částečně invalidním.
Okresní soud v Hodoníně rozsudkem ze dne 15.1.2007, č.j. 4 C 2189/2003-130
žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě
nákladů řízení 12.792,50 Kč k rukám advokáta JUDr. Jaromíra Josefa a že
žalovaný je povinen zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Hodoníně
"znalečné" ve výši 13.928,50 Kč a "nezaplacený soudní poplatek" ve výši 1.000,-
Kč. Dospěl nejprve k závěru, že "žalobce má na požadovaném určení naléhavý
právní zájem, neboť u žalobce je právní nejistota, která způsobuje skutečnost,
že poškození zdraví, ke kterému došlo úrazem ze dne 9.7.1986, není akceptováno
žalovaným, nedošlo k řádnému sepisu záznamu o úraze a tento úraz nebyl
předepsaným způsobem nahlášen, a že bez žaloby na určení této skutečnosti by
postavení žalobce bylo nejisté". Z provedeného dokazování zjistil, že žalobce
jako zaměstnanec žalovaného dne 9.7.1986 při výkonu práce horníka uklouzl při
našlapování na vysokozdvižný vozík a že následkem pádu utrpěl zranění
spočívající ve vykloubení levého ramene, odtržení svalstva v oblasti lopatky
vlevo a nervové obrně pletence pažního vlevo, a dovodil, že žalobce utrpěl úraz
při výkonu práce a že nárok žalobce na náhradu škody z tohoto pracovního úrazu
je "v plném rozsahu opodstatněn".
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 14.1.2009, č.j. 49
Co 124/2007-155 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a
rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení
před soudy obou stupňů 18.846,- Kč a že žalobce je povinen zaplatit České
republice - Okresnímu soudu v Hodoníně na náhradě nákladů řízení 13.928,50 Kč.
Odvolací soud dovodil, že žalobce svou žalobou požaduje "vydání rozhodnutí o
skutkovém a právním základu případného sporu o náhradu škody způsobené žalobci
pracovním úrazem a představované ztrátou na výdělku po dobu pracovní
neschopnosti, ztrátou na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, utrpěnou
bolestí a ztížením společenského uplatnění" a že takový požadavek neodpovídá
"zákonným předpokladům určovací žaloby podle § 80 písm. c) občanského soudního
řádu", neboť nejde o určení právního vztahu nebo práva, nýbrž o vyřešení celého
komplexu skutkových a právních otázek představujících základ jednotlivých
nároků z odpovědnosti za škodu způsobenou žalobci pracovním úrazem. Naléhavý
právní zájem žalobce na požadovaném určení je vyloučen již z toho důvodu, že
obsah právního vztahu mezi účastníky, z něhož tvrzené nároky dovozuje, by bylo
možno beze zbytku vystihnout v žalobě na plnění (na náhradu škody), a že
případným mezitímním rozsudkem v řízení o této žalobě by bylo dosaženo zcela
identického výsledku.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že mezi
účastníky nebyla sporná otázka výše nároku na plnění, ale to, zda "je nárok
vůbec dán, pevný základ pro poskytnutí plnění ze strany žalovaného". Žalobce
podal pouze žalobu na určení, aby předešel žalobě na plnění, která by měla za
následek pouze nehospodárné protahování celé věci a zvyšování nákladů, a uvedl,
že, bude-li napevno postaven základ nároku, nebude mezi účastníky sporu o výši
plnění. Žalobce dovozuje, že určovací žaloba je přípustná i přesto, že je možná
také žaloba na splnění povinnosti, jestliže se určením, že tu právní vztah nebo
právo je či není, vytvoří pevný základ pro právní vztahy účastníků sporu a
předejde se tak žalobě o plnění. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu zrušil.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl. Ztotožnil se s
právní závěrem odvolacího soudu, že žalobu nelze "podřadit" pod ustanovení § 80
písm. c) občanského soudního řádu, neboť nejde o určení právního vztahu nebo
práva, ale o vyřešení celého souhrnu skutkových a právních otázek
představujících základ jednotlivých nároků vyplývajících z odpovědnosti za
škodu v souvislosti s pracovním úrazem, a že měl žalobce žalovat o splnění
povinnosti ve smyslu ustanovení § 80 písm. b) občanského soudního řádu.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 30.6.2009 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napaden rozsudek
odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č.
7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a
další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., a že jde o rozsudek, proti kterému
je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné,
přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení
jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není
opodstatněné.
Podle ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř. lze žalobou uplatnit, aby bylo rozhodnuto
o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý
právní zájem.
Žaloba o určení podle ustanovení § 80 písm.c) o.s.ř. má především preventivní
povahu a má za účel poskytnout ochranu právnímu postavení žalobce dříve, než
dojde k porušení právního vztahu nebo práva; není proto opodstatněna tam, kde
právní vztah nebo právo již byly porušeny a kde je proto právním prostředkem
ochrany právního vztahu nebo práva žaloba o splnění povinnosti podle ustanovení
§ 80 písm. b) o.s.ř. Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem na
určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by
bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení
jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle
ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze
žalovat na splnění povinnosti podle ustanovení § 80 písm. b) o.s.ř. (srov.
například rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24.2.1971, sp. zn. 2 Cz
8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč.
1972). Vyslovený předpoklad však nelze chápat všeobecně. Prokáže-li žalobce, že
má právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní poměr,
přestože by mohl žalovat přímo na splnění povinnosti, nelze mu určovací žalobu
odepřít. Za nedovolenou - při možnosti žaloby na plnění - lze považovat
určovací žalobu jen tam, kde by nesloužila potřebám praktického života, nýbrž
jen ke zbytečnému rozmnožování sporů. Jestliže se určením, že tu právní vztah
nebo právo je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků
sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i
přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti podle ustanovení § 80
písm. b) o.s.ř. (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze
dne 27.3.1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný pod č. 21 v časopise Soudní
judikatura, roč. 1997).
V projednávané věci se žalobce nepochybně mohl domáhat odškodnění pracovního
úrazu, který podle svého tvrzení utrpěl v souvislosti s výkonem práce u
žalovaného dne 9.7.1986, žalobou o splnění povinnosti ve smyslu ustanovení § 80
písm.b) o.s.ř. Je zřejmé, že rozhodnutím o žalobě na odškodnění pracovního
úrazu se vytvoří v tomto směru pevný právní základ pro další právní vztahy
účastníků; žalobce neprokázal, že by se požadovaným určením odstranila
nejistota v jeho právním postavení (poškozeného z pracovního úrazu), ačkoliv
mohl žalovat přímo o splnění povinnosti, naopak, jím podaná žaloba se ukázala
jen jako prostředek ke zbytečnému rozmnožování již četných sporů mezi účastníky.
Žalobcem požadovanému určení nemohlo být vyhověno též proto, že se jím
nedomáhal určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, ale - jak správně
uvedl odvolací soud - posouzení právní skutečnosti (zda žalobce utrpěl pracovní
úraz) a vyřešení celého komplexu skutkových a právních otázek představujících
základ jednotlivých nároků z odpovědnosti za škodu způsobenou pracovním úrazem,
o němž se soud samostatně vyslovuje formou tzv. mezitímního rozsudku, jestliže
je to účelné. Posouzení těchto otázek na základě žaloby o určení je vyloučeno.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že na určení, že
zaměstnanec má nárok na náhradu škody z pracovního úrazu, není naléhavý právní
zájem [§ 80 písm.c) o.s.ř.].
Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů
správný a protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek
odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229
odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalobce
podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem
o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů
nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. května 2010
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu