21 Cdo 2554/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve senátě složeném z předsedy JUDr.
Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobce J. M., zastoupeného advokátem, proti žalované M. N., dříve
Š., zastoupené advokátem, o 120.198,- Kč s úrokem z prodlení, vedené u
Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 16 C 376/2003, o dovolání žalované
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. února 2008 č. j. 16 Co
69/2007-158, takto:
I. Dovolání žalované se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit mu celkem
120.198,- Kč s 6,5% úrokem z prodlení od 1.3.2002 do zaplacení jako doplatek
náhrady cestovních výdajů za období od prosince 2000 do února 2002. Žalobu
odůvodnil zejména tím, že u žalované pracoval na základě pracovní smlouvy ze
dne 30.11.2000 jako řidič mezinárodní kamionové dopravy, a v souvislosti s tím
mu kromě jiného příslušely cestovní náhrady – stravné podle zákona č. 119/1992
Sb. Namísto toho však dostával vypláceno pouze tzv. kilometrovné ve výši 1,80
až 1,90 Kč za každý pracovně ujetý kilometr. Při výplatě kilometrovného
nepodepisoval žádný doklad o jeho převzetí, podepisoval však při této
příležitosti doklady potvrzující výplatu mzdy a výplatu cestovních náhrad,
které však ve skutečnosti nepřebíral. Celkový nárok na stravné za uvedené
období měl činit 232.198,- Kč, na kilometrovném však obdržel ve skutečnosti
pouze částku 112.000,- Kč. Dlužnou částku 120.198,- Kč mu však žalovaná odmítá
vyplatit.
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 11.1.2007 č.j. 16 C 376/2003-129
žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit na náhradě nákladů
řízení státu částku 10.800,- Kč na účet Okresního soudu ve Frýdku-Místku a že
je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 23.130,- Kč k
rukám advokáta. Ve věci samé dospěl k závěru, že žalovaná v řízení listinnými
důkazy opatřenými podpisy žalobce prokázala, že za žalované období vyplatila
žalobci na náhradách cestovních výdajů 329.133,- Kč. Podle znaleckého posudku
však měla vyplatit žalobci z tohoto důvodu částku 318.166,68 Kč, takže „lze
uzavřít, že žalobci byla žalovanou ve skutečnosti vyplacena ještě částka vyšší,
než mu náleželo“. Podle názoru soudu prvního stupně se žalobci i přes poučení,
kterého se mu dostalo, nepodařilo prokázat, že by žalovaná ve skutečnosti
vyplácela žalobci částky jiné, než jsou uvedené na výdajových pokladních
dokladech. Žalobce své tvrzení opíral o tři výdajové pokladní doklady, které
jsou sice opatřeny jeho podpisem, nejsou však dále vyplněny z hlediska částky,
kterou měl na základě takového výdajového pokladního dokladu převzít, a o
obálku s ručně psanými propočty žalované. Žalovaná však „rozhodně popřela, že
by její praxe byla taková, že by žalobce podepisoval výdajové pokladní doklady
bez toho, aby obsahovaly všechny náležitosti“. Soud prvního stupně dovodil, že
„i kdyby v řízení bylo prokázáno, že žalobce podepisoval výdajové pokladní
doklady o převzetí finančních částek bianko, musí nést následky tohoto přístupu
právě sám žalobce. Původ údajů na obálce předložené žalobcem žalovaná věrohodně
vysvětlila ve své účastnické výpovědi tím, že jde o její pracovní, interní
poznámky a žalobce rozhodně na základě těchto údajů vyplácen nebyl“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 6.2.2008 č.j. 16 Co
69/2007-158 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalované uložil
povinnost zaplatit žalobci částku 120.198,- Kč s 6,5% úrokem z prodlení od
1.3.2002 do zaplacení a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na
náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 31.620,- Kč a na
náhradě nákladů odvolacího řízení částku 39.225,- Kč k rukám advokáta a že je
povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu ve Frýdku-Místku na
náhradě nákladů řízení částku 10.800,- Kč. Ve věci samé poukázal na
skutečnost, že v daném případě stojí proti sobě tvrzení žalobce proti tvrzení
žalované, která svá tvrzení o výplatě stravného dokládá nejen výpočty tohoto
stravného, které jsou provedeny na základě stavek, ale také výdajovými
pokladními doklady, na kterých je vždy uvedeno, že žalobci byly vyplaceny
zahraniční diety za určité období. Oproti tomu žalobce tvrdí, že mu žádné
zahraniční diety podle propočtu žalované vypláceny nebyly, že podepisoval
toliko nevyplněný výdajový pokladní doklad z toho důvodu, že mu nic jiného
nezbývalo, neboť pokud by tak neučinil, nedostal by vyplaceno ani tzv. kilometrovné. „Pokud by byla důkazní situace pouze taková“, je podle názoru
odvolacího soudu „zjevné, že žalobce by se svou žalobou uspět nemohl“. Žalobce
však doložil do spisu obálky s vyúčtováním mzdy za měsíce září a prosinec 2001,
kterými prokazuje, že neobdržel žádné diety podle výdajových pokladních
dokladů, ale že byl placen pouze podle množství ujetých kilometrů. Odvolací
soud po doplnění řízení opětovným výslechem žalované k údajům na obálkách
dospěl k závěru, že žalovaná „původ a důvod výpočtu na uvedených obálkách
vysvětlila zcela rozdílně jako účastnice řízení před okresním soudem a jako
účastnice řízení před odvolacím soudem, když v prvním případě uvedla, že
výpočet prováděla proto, aby zjistila jakou výši záloh a částek má poskytnout
žalobci před služební jízdou a ve druhém případě tvrdila, že se jedná o výpočet
rentability vozidla, což vzhledem k tomu, že se neuvažovalo o dalších
nákladech, které musela vynaložit na jízdu, tedy například spotřeba pohonných
hmot, je tvrzení, kterému odvolací soud neuvěřil a naopak uvěřil žalobci, jehož
účastnické výpovědi jsou stejné před soudy obou stupňů a jeho účastnická
výpověď je podporována právě údaji na uvedených obálkách“. Odvolací soud pak na
základě svědeckých výpovědí ve věci vedené Okresním soudem ve Frýdku-Místku pod
sp. zn. 17 C 21/2004 a z výslechu svědků M. H. a D. G. dovodil, že „u žalované
byly dvě kategorie řidičů, přičemž jedni byli placeni v souladu se zákonem č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách, a druhá kategorie byla placena tzv. kilometrovným“. Žalobce tedy v řízení prokázal, že za trvání pracovního poměru
nebyl placen v souladu se zákonem č. 119/1992 Sb., a neobdržel stravné podle
tvrzení žalované, nýbrž byl placen podle množství ujetých kilometrů.
Protože z
tohoto důvodu od prosince 2000 až do února 2002 obdržel částku 112.000,- Kč,
zatímco celkový nárok na stravné za celé sledované období představuje částku
318.116,69 Kč, pak, požadoval-li toliko částku 120.198,- Kč, bylo jeho žalobě
vyhověno.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, ve kterém
namítá, že v řízení před soudem prvního stupně listinnými důkazy opatřenými
podpisy žalobce prokázala, že za žalované období byla žalobci ve smyslu zákona
o cestovních náhradách vyplacena částka 329.133,- Kč, tj. 312.591,- Kč za
zahraniční cesty a částka 16.542,- Kč za tuzemské cesty. Tvrdí-li žalobce, že
měl obdržet 232.198,- Kč, není zřejmé o které ustanovení zákona č. 119/1992 Sb.
se ve svém výpočtu opírá. Mzda byla žalobci žalovanou vyplácena prostřednictvím
peněžního ústavu, a převzetí částek ve smyslu zákona o cestovních náhradách
žalobce potvrdil svým podpisem. Tak jako tomu bylo i u jiných zaměstnanců
žalované, jako např. u svědků M. H. a D. G., kterým byla proplácena měsíční
mzda na účet vedený u peněžního ústavu a dále jim bylo propláceno v hotovosti
stravné proti výdajovým dokladům, které podepisovali a částky uvedené na těchto
dokladech také od žalované obdrželi. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud
rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o
rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř
dovolání přípustné, přezkoumal napadený měnící rozsudek bez nařízení jednání (§
243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není
opodstatněné.
Žalovaná podává dovolání proti rozsudku odvolacího soudu proto, že vychází ze
skutkových zjištění, které nemají podle obsahu spisu oporu v provedeném
dokazování, tedy z důvodu uvedeného v ustanovení § 241 odst. 3 o.s.ř.
Podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. lze dovolání, které je přípustné mimo
jiné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (a tak je tomu v
projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném
dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení
důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132
o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo
přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud
pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo
vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které
vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska
závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je
logický rozpor nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením § 133 až §
135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné
části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z
hlediska hmotného práva.
Důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny
důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co
vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132 o.s.ř.).
Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným
důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota
zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení
důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají
jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková
zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu,
popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti
zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem
odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy
zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny
v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne.
Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které
skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají
zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů
z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem
poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle
zákona provádí. Při důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost
výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k
projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež
doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu
reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota,
plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům získaným na
základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědi svědka souladný
s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové
posouzení z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či
nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností.
Přisuzování hodnoty pravdivosti jednotlivým důkazům se děje jejich zhodnocením
jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti. Myšlenkové závěry o pravdivosti či
nepravdivosti důkazů, k nimž soud dospěl, proto nepředstavují akt libovůle
soudu a nejsou ani věcí pouhého osobního dojmu, či obecné úvahy. Vnitřní
přesvědčení o nepravdivosti (nevěrohodnosti) svědecké výpovědi je výsledkem
logického myšlenkového postupu vycházejícího z posouzení objektivních
skutečností vnějšího světa (skutkových okolností) zjištěných v konkrétní
projednávané věci, jako kupříkladu. z rozporů ve výpovědi svědka, jakož i z
rozporů mezi výpovědí svědka (jejím obsahem) a jinými provedenými důkazy, ze
způsobu jeho výpovědi, z jeho osobního (nikoli z obecně postulovaného) vztahu k
věci nebo k osobám zúčastněným na řízení apod.
Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek
činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak
vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu
odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení,
není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, že hodnocení
důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše
uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu vyplývá, že skutkový závěr o
tom, že „žalobce, pokud byl vysílán na zahraniční pracovní cesty, nebyl placen
v souladu se zákonem č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách, tedy neobdržel
stravné, ale byl placen podle množství ujetých kilometrů“, odvolací soud učinil
z výsledků dokazování, zejména z listinných důkazů – z výkazů řidiče vozidla a
obsahu textu napsaného žalovanou na obálkách obsahujícího vyúčtování mzdy
žalobce za měsíc září a prosinec 2001 – jakož i z obsahu výpovědí svědků M. H.
a D. G. na straně jedné a R. M., V. B. a P. O. na straně druhé. Odvolací soud
na základě podrobného rozboru uvedených listin, výpovědí svědků, jejich
vzájemného porovnání a zhodnocení účastnických výpovědí obou účastníků
přesvědčivě zdůvodnil, proč považuje za vyvrácené tvrzení žalované, a proč
naopak považuje za věrohodné a za prokázané tvrzení žalobce o způsobu, kterým
mu žalovaná proplácela stravné. Závěr odvolacího soudu, že žalobci bylo
vypláceno stravné formou tzv. kilometrovného, nemůže být úspěšně zpochybněn
poukazem na znalecký posudek znalce P. V. Ph.D, neboť z něho plyne pouze, v
jaké výši zahraniční stravné žalobci správně příslušelo, nikoliv však skutkový
závěr, že - jak se v dovolání uvádí - „žalovaná vyplatila žalobci za stravné
318.166,69 Kč“. Obdobně výpověď svědkyně M. K. může být podkladem pro úsudek „o
správnosti výpočtu jednotlivých nároků žalobce“, nikoliv již ale pro závěr, že
„výše diet na konkrétní cestu byla žalobci vyplacena správně“.
Za tohoto stavu, kdy odvolací soud výše zmíněné důkazy zhodnotil způsobem
vyplývajícím z ustanovení § 132 o.s.ř., mají skutková zjištění odvolacího soudu
o tom, jakým způsobem bylo žalobci vypláceno stravné v období od prosince 2000
do února 2002, oporu v provedeném dokazování; z odůvodnění napadeného rozsudku
a z obsahu spisu (provedených důkazů, přednesů účastníků a toho, co za řízení
před soudy vyšlo jinak najevo) je zřejmé, že odvolací soud pro uvedená zjištění
vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů
účastníků, že žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy
prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc,
nepominul a že v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů
účastníků, není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti,
event. věrohodnosti logický rozpor, popřípadě že by hodnocení důkazů odporovalo
ustanovením § 133 až § 135 o.s.ř.
Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu
správný, a protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl
postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst.1, § 229 odst. 2 písm. a) a b)
a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle
ustanovení § 243b odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem
o.s.ř., neboť žalovaná s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů
nemá právo a žalobci, který měl v dovolacím řízení plný úspěch a který by tak
měl právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. § 142
odst. 1 o.s.ř.), v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. září 2009
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu