ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Ljubomíra Drápala v
právní věci žalobce RUCHSTAV HOLDING a. s. se sídlem v Bruntále, třída Práce č.
1710/15, IČO 65138031, zastoupeného JUDr. Radkem Závodným, advokátem se sídlem
v Olomouci, Litovelská č. 1340/2c, proti žalovanému K + B Expert, s. r. o. se
sídlem v Klíčanech, U Expertu č. 91, IČO 40613666, zastoupenému JUDr. Josefem
Corradini, advokátem se sídlem v Ostravě – Staré Bělé, Valova č. 1106/24, o
určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního
soudu v Bruntále pod sp. zn. 17 C 112/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. srpna 2014 č. j. 57 Co 286/2014-81, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení
12.463,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Josefa
Corradini, advokáta se sídlem v Ostravě – Staré Bělé, Valova č. 1106/24.
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Bruntále dne 19. 8. 2013
domáhal, aby bylo určeno, že „na budově v části obce A. H. stojící na pozemku
p. č. st. 180, na pozemku p. č. st. 180 zastavěná plocha a nádvoří a na pozemku
p. č. 36 zahrada, vše zapsané na listu vlastnictví č. 10 v katastrálním území
A. H. ve S., obec A. H., okres Bruntál, vedeném Katastrálním úřadem pro
Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Bruntál, nevázne zástavní právo
smluvní k zajištění pohledávky žalovaného do výše 10.000.000,- Kč zřízené na
základě smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 3. 11. 1998 s právními účinky
vkladu práva ke dni 5. 11. 1998, neboť toto zástavní právo neexistuje“. Žalobu
zdůvodnil zejména tím, že dne 3. 11. 1998 uzavřel s právním předchůdcem
žalovaného, společností K + B Expert POPE spol. s r. o., smlouvu o zřízení
zástavního práva k uvedeným nemovitostem k zajištění všech pohledávek
žalovaného vůči dlužníku RUCHSTAV s. r. o. „s připočtením“ úroků a úroků z
prodlení do výše 10.000.000,- Kč, jež měly mít původ v obchodních vztazích mezi
žalovaným a dlužníkem RUCHSTAV s. r. o., který ve smlouvě prohlásil, že v době
podpisu zástavní smlouvy má vůči zástavnímu věřiteli závazky z obchodních
vztahů dosahující výše 9.098.042,- Kč. Žalobce má za to, že zástavní smlouva ze
dne 3. 11. 1998 je pro neurčitost absolutně neplatná, neboť z ní nelze ani
výkladem dovodit, které pohledávky žalovaného jsou zajištěny zástavním právem k
předmětným nemovitostem, a že jako jejich vlastník má naléhavý právní zájem na
určení „neexistence“ zástavního práva na nich váznoucího.
Žalovaný zejména namítal, že neměl a nemá vůči dlužníku RUCHSTAV s. r. o. jinou
pohledávku než tu, která vyplynula z jejich obchodních vztahů a kterou
představuje nezaplacená kupní cena za odebrané zboží, takže tato pohledávka
„není zaměnitelná s jinou pohledávkou z jiných než obchodních vztahů“.
Okresní soud v Bruntále rozsudkem ze dne 4. 2. 2014 č. j. 17 C 112/2013-57
určil, že „zástavní právo dle smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 3. 11.
1998 s právními účinky vkladu zástavního práva ke dni 5. 11. 1998 u
Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště v
Bruntále, k budově v části obce A. H. stojící na pozemku p. č. st. 180, k
pozemku p. č. st. 180 - zastavěná plocha a nádvoří, k pozemku - zahrada, to vše
zapsáno v katastru nemovitostí na LV č. 10 u Katastrálního úřadu pro
Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Bruntál pro katastrální území A.
H. ve S., obec A. H., neexistuje“, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit
žalobci na náhradě nákladů řízení 16.376,42 Kč k rukám advokáta JUDr. Radka
Závodného. Poté, co dovodil, že žalobce má naléhavý právní zájem na určení
„neexistence“ zástavního práva, neboť toto právo se zapisuje do katastru
nemovitostí, soud prvního stupně shledal, že zajišťovaná pohledávka nebyla v
zástavní smlouvě dostatečně vymezena, že není zjistitelné, o jakou pohledávku
či pohledávky jde, a že „není odstraněna pochybnost o možnosti zaměnit tuto
pohledávku či tyto pohledávky s pohledávkami jinými, kdy ani za použití
interpretačních pravidel nelze určit pohledávku, kterou zástava zajišťuje“.
Dospěl k závěru, že smlouvě o zřízení zástavního práva ze dne 3. 11. 1998 tak
chybí jedna z podstatných náležitostí zástavní smlouvy, že je proto neplatná a
že zástavní právo na základě ní proto nemohlo vzniknout.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 27. 8. 2014 č. j.
57 Co 286/2014-81 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba
zamítá, a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů
řízení 12.342,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 13.228,- Kč, oboje k
rukám advokáta JUDr. Josefa Corradini. Neshledal důvodnou námitku žalovaného,
že žalobce jako zástavce není v řízení věcně legitimován, neboť žalobce jako
vlastník nemovitostí zastavených smlouvou o zřízení zástavního práva ze dne 3.
11. 1998 je v postavení zástavního dlužníka a „svědčí mu proto věcná legitimace
v předmětném sporu“. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalobce má
naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť určení, zda tu zástavní
právo je či není, vede k odstranění nejistoty v právním postavení žalobce nebo
k „zamezení ohrožení jeho práva“, a to bez ohledu na skutečnost, že na
zastavené nemovitosti jsou vedeny exekuce. Na rozdíl od soudu prvního stupně
však odvolací soud dospěl k závěru, že zajištěná pohledávka byla ve smlouvě o
zřízení zástavního práva ze dne 3. 11. 1998 vymezena dostatečně určitě, neboť
podle obchodního zákoníku bylo možné v období do 31. 12. 2000 zabezpečit i
pohledávku, která nemůže být určena podrobněji než údaji o osobách věřitele a
dlužníka a druhovým vymezením, a v daném případě se mělo jednat o pohledávku z
obchodních vztahů mezi žalovaným a dlužníkem RUCHSTAV s.r.o., která ke dni
uzavření zástavní smlouvy dosahovala částky 9.098.042,- Kč a která tedy byla
specifikována „časovým omezením a výší částky“ s tím, že s připočtením úroků a
úroků z prodlení byla zajištěna do výše 10.000.000,- Kč. Odvolací soud přihlédl
také k tomu, že zástavní smlouva nebyla od doby jejího uzavření zpochybňována
žádným z účastníků, a uzavřel, že v případě pochybností o obsahu smluvního
ujednání je prioritní výklad nezakládající neplatnost právního úkonu.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že - jak
vyplývá z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3127/2012 - není dovoleno
pomocí výkladu měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu a že se
odvolací soud od této judikatury bez dostatečného zdůvodnění odchýlil. Má za
to, že požadavek určitosti zajišťované pohledávky je nezbytné vykládat tak, že
jde o její identifikaci takovým způsobem, aby nebyla zaměnitelná s jinou
pohledávkou zástavního věřitele za zástavním dlužníkem a aby bylo zřejmé, jaká
pohledávka se zástavním právem zajišťuje; časové omezení a určení výše
pohledávky nemůže být „dostatečné k přiznání její určitosti“. Dovolatel je toho
názoru, že zástavní smlouva ze dne 3. 11. 1998 je pro svou neurčitost absolutně
neplatná, neboť z ní nelze ani výkladem dovodit, které pohledávky žalovaného
jsou zástavním právem k nemovitostem ve vlastnictví žalobce zajištěny. Žalobce
navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že rozsudek
soudu prvního stupně se potvrzuje.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl, neboť se ztotožňuje
se závěrem odvolacího soudu, že požadavek určitosti zástavní smlouvy byl
naplněn a že ji proto nelze považovat za neplatnou. Zdůraznil, že nebylo
zpochybněno, že žalovaný neměl vůči dlužníku RUCHSTAV s.r.o. jinou pohledávku
než tu, která „vyplynula z jejich obchodních vztahů na zaplacení kupní ceny za
dodané obchodní zboží“ a která proto není zaměnitelná s jinou pohledávkou.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení ve věci bylo
zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému
rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve
lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno, že dne 3. 11. 1998
uzavřeli právní předchůdce žalovaného K + B Expert POPE spol. s r. o., žalobce
a RUCHSTAV s. r. o. smlouvu o zřízení zástavního práva, v jejímž čl. I
společnost RUCHSTAV s. r. o. prohlásila, že má „z titulu obchodních vztahů“
vůči společnosti K + B Expert POPE spol. s r. o. závazky „dosahující v současné
době“ částky 9.098.042,- Kč, a v jejímž čl. III dal žalobce do zástavy
nemovitosti ve svém vlastnictví, a to budovu postavenou na pozemku p. č. st.
180, pozemek p. č. st. 180 a pozemek p. č. 36, vše v katastrálním území A. H.
ve S., k zajištění všech pohledávek společnosti K + B Expert POPE spol. s r. o.
vůči společnosti RUCHSTAV s. r. o. s připočtením úroků a úroků z prodlení pro
případ, že společnost RUCHSTAV s.r.o. nesplní ve stanovené lhůtě své závazky,
které jí „přísluší“ podle čl. I zástavní smlouvy, a to do výše 10.000.000,- Kč;
právní účinky vkladu práva podle této smlouvy nastaly dne 5. 11. 1998.
Za tohoto stavu věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na
vyřešení otázky hmotného práva, jak měla být v době uzavření smlouvy o zřízení
zástavního práva ze dne 3. 11. 1998 označena – z pohledu požadavků na určitost
právního úkonu – zástavním právem zabezpečovaná pohledávka. Protože tato otázka
dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, je
dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř.
přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobce není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době – vzhledem k tomu, že sporná
zástavní smlouva byla uzavřena dne 3. 11. 1998 - posuzovat podle zákona č.
40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb.,
č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990
Sb., č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 267/1994 Sb., č.
104/1995 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 89/1996 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 227/1997 Sb.,
č. 91/1998 Sb. a č. 165/1998 Sb., tedy podle občanského zákoníku ve znění
účinném do 31. 3. 2000 (dále jen „obč. zák.“).
Podle ustanovení § 151b odst. 4 věty první obč. zák. ve smlouvě o zřízení
zástavního práva se musí určit předmět zástavního práva (zástava) a pohledávka,
kterou zabezpečuje.
Podstatnou náležitostí smlouvy o zřízení zástavního práva (zástavní smlouvy) je
- jak vyplývá z citovaného ustanovení - kromě určení předmětu zástavního práva
(zástavy) též označení zabezpečované pohledávky. Požadavek identifikace
zabezpečované pohledávky ve smyslu ustanovení § 151b odst. 4 věty první obč.
zák. lze mít za splněný, je-li pohledávka v zástavní smlouvě charakterizována
zejména vymezením předmětu plnění, osoby věřitele a osobního dlužníka, případně
právního důvodu, a to natolik nepochybně, aby bylo zjistitelné, jaká pohledávka
je předmětem zabezpečení, a aby ji nebylo možné zaměnit s jinou pohledávkou
zástavního věřitele za stejným dlužníkem (srov. například odůvodnění rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005 sp. zn. 29 Odo 851/2003, který byl
uveřejněn pod č. 14 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2007, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2013 sp. zn. 21 Cdo 3447/2011). Nemá-li
zástavní věřitel vůči dlužníku v době uzavření zástavní smlouvy jinou
pohledávku nebo jiné pohledávky s předmětem plnění stejného druhu jako u
zabezpečované pohledávky (tedy jiné pohledávky zaměnitelné se zabezpečovanou
pohledávkou), je zabezpečovaná pohledávka ve smlouvě o zřízení zástavního práva
dostatečně určitě označena i tehdy, vymezuje-li ji jen údaj o osobě dlužníka a
předmětu plnění, neboť za těchto okolností je z uvedených údajů zjistitelné,
jaká pohledávka je předmětem zabezpečení, aniž by ji bylo možné zaměnit s jinou
pohledávkou zástavního věřitele vůči dlužníku.
V projednávané věci byla zabezpečovaná pohledávka ve smlouvě o zřízení
zástavního práva ze dne 3. 11. 1998 označena jako pohledávka odpovídající
závazkům společnosti RUCHSTAV s. r. o. vůči společnosti K + B Expert POPE spol.
s r. o. „z titulu obchodních vztahů“ dosahujícím v době uzavření této smlouvy
výše 9.098.042,- Kč; byla tedy charakterizována osobou dlužníka, svým druhem
(souhrn pohledávek z obchodních vztahů mezi zástavním věřitelem a dlužníkem v
době uzavření zástavní smlouvy) a předmětem plnění (peněžitá částka v celkové
výši 9.098.042,- Kč). Protože v řízení nebylo zjištěno (a ani účastníky
tvrzeno), že by zástavní věřitel (společnost K + B Expert POPE spol. s r. o.)
měl v době uzavření zástavní smlouvy vůči dlužníkovi RUCHSTAV s. r. o. jinou
peněžitou pohledávku způsobilou záměny s peněžitou pohledávkou z obchodních
vztahů mezi nimi ve výši 9.098.042,- Kč, byla zabezpečovaná pohledávka - jak
vyplývá z výše uvedeného - označena ve smlouvě o zřízení zástavního práva ze
dne 3. 11. 1998 dostatečně určitě.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je (byť nebyl odůvodněn zcela
přiléhavě) z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo
zjištěno, že by byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst.
1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř.
anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení § 243d písm. a)
o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c
odst. 3, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1. o. s. ř., neboť dovolání žalobce bylo
zamítnuto a žalobce je proto povinen nahradit žalovanému náklady potřebné k
uplatňování práva.
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že
výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom
stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před
středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle
ustanovení § 147 nebo § 149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v
projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení
zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2 část věty
první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších
předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení
v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 č.
116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za této
situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny
pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané
věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem ve výši
10.000,- Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalovanému
náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů ve výši 300,- Kč (srov. §
13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k
tomu, že zástupce žalovaného, advokát JUDr. Josef Corradini, osvědčil, že je
plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalovanému za
dovolacího řízení vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši
2.163,- Kč (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Žalobce je povinen náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 12.463,- Kč
žalovanému zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení
zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160
odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. prosince 2015
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu