21 Cdo 258/2000
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné F.
proti povinné O. L., s. r. o., odebráním věci, vedené u Okresního soudu v Ústí
nad Orlicí pod sp. zn. 11 E 3835/98, o dovolání povinné proti usnesení
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. října 1999, č. j. 19 Co 274/99-50,
I. Dovolání povinné proti výroku usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno
usnesení soudu prvního stupně tak, že návrh na nařízení výkonu rozhodnutí
zničením již vyrobených jističů dle přílohy I. licenční smlouvy - přílohy č. 1
(DODATEK I), jakož i jednotlivých dílů těchto jističů, byl zamítnut, se odmítá;
v dalším se dovolání povinné zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Na návrh oprávněné Okresní soud v Ústí nad Orlicí usnesením ze dne 30. 3. 1999,
č. j. 11 E 3835/98-36, nařídil podle rozhodčího nálezu Mezinárodního rozhodčího
soudu, Mezinárodní obchodní komory (ICC International Court of Arbitration) v
Paříži č. 8798/JK ze dne 8. 7. 1998, výkon rozhodnutí „odebráním nebo zničením
již vyrobených jističů dle přílohy I. v licenční smlouvě - přílohy č. 1
(DODATEK I) tohoto usnesení, jakož i jednotlivých dílů těchto jističů", k
uspokojení „pohledávky oprávněné na nákladech výkonu rozhodnutí", jež určil
částkou 1.150,- Kč, nařídil výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtů
povinné č. 703611/0100, 100501611/0100 a 8553140237/0100 vedených u K. b. a. s.
pobočka L.; zároveň povinné zakázal, aby s uvedenými účty nakládala až do výše
uplatněné pohledávky, a K. b. a. s. pobočka L. přikázal, aby poté, kdy jí bude
doručeno usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, zablokovala peněžní prostředky
na účtech povinné až do výše vymáhané pohledávky, a dále po doručení vyrozumění
o nabytí právní moci tohoto usnesení odepsala pohledávku z účtů povinné a
uhradila ji oprávněné na účet č. 6724441035/2700 vedený u B. A. C. C. R. a. s.
Dospěl k závěru, že byly naplněny podmínky pro uznání k výkonu rozhodnutí
předloženého rozhodčího nálezu podle článku II. a III. Úmluvy o uznání a výkonu
cizích rozhodčích nálezů uzavřené dne 10. června 1958 v New Yorku, jež byla
uveřejněna vyhláškou Ministerstva zahraničních věcí č. 74/1959 Sb. Námitku
povinné, že rozhodčí nález se nestal vykonatelným, odmítl s tím, že podle
potvrzení generálního tajemníka Mezinárodního rozhodčího soudu, Mezinárodní
obchodní komory z 2. 12. 1998 vykonávaný nález byl povinné řádně oznámen a z
toho důvodu je konečný a závazný. Narozdíl od tvrzení povinné neshledal ani, že
by uznání rozhodčího nálezu odporovalo veřejnému pořádku České republiky. Podle
článku IX. kupní smlouvy mezi F. n. m. a povinnou nebyla sice předmětem této
kupní smlouvy práva z průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví, protože
ale podle licenční smlouvy mezi oprávněnou a O. L., L. - ČSFR došlo pouze k
převodu práva na využívání průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví, byla
tato práva (práva z licenční smlouvy) citovanou smlouvou mezi F. n. m. a
povinnou na povinnou převedena.
K odvolání povinné Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 26. 10. 1999,
č. j. 19 Co 274/99-50, usnesení soudu prvního stupně ve výroku, jímž byl výkon
rozhodnutí nařízen zničením věcí ve výroku blíže specifikovaných, změnil tak,
že návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zničením již vyrobených jističů dle
přílohy I. licenční smlouvy - přílohy č. 1 (DODATEK I), jakož i jednotlivých
dílů těchto jističů, zamítl, jinak usnesení soudu prvního stupně potvrdil a
rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení;
proti svému usnesení, proti jeho potvrzujícímu výroku, připustil dovolání. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že v souladu s ustanovením §
35 zák. č. 98/1963 Sb., o rozhodčím řízení v mezinárodním obchodním styku a o
výkonu rozhodčích nálezů, je třeba otázku povolení nařízení výkonu rozhodnutí
posuzovat podle Úmluvy o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů uzavřené dne
10. června 1958 v New Yorku a uveřejněné vyhláškou Ministerstva zahraničních
věcí Československé republiky č. 74/1959 Sb. (dále též jen „Úmluva"). Stejně
jako soud prvního stupně také dovodil, že byly splněny podmínky pro uznání a
vykonání k výkonu navrženého nálezu, jež jsou obsaženy v článku III. až V. Úmluvy. Ani odvolací soud neakceptoval námitku povinné, že by výkon nálezu
Mezinárodního rozhodčího soudu v Paříži byl v rozporu s veřejným právem České
republiky, když povinná žádné konkrétní důvody tohoto rozporu neuvedla a
odvolací soud existenci překážek zmíněných v ustanovení § 36 zákona č. 97/1963
Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, nezjistil. Odvolací soud dále
vyslovil přesvědčení, že nález se týká sporu, pro který byla uzavřena rozhodčí
smlouva; pravomoc Mezinárodního rozhodčího soudu v Paříži byla založena
rozhodčí doložkou, jež je obsažena v licenční smlouvě uzavřené mezi právním
předchůdcem povinné a oprávněnou dne 25. 2. 1991. Ustanovení § 16 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, považoval za
ustanovení, jež nelze v projednávané věci aplikovat, neboť zmíněnou licenční
smlouvou nenabyl právní předchůdce povinné práva z průmyslového nebo jiného
duševního vlastnictví, nýbrž jen oprávnění k užívání „know how" tak, jak bylo
popsáno v licenční smlouvě. Proto ve smyslu ustanovení § 15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, na povinnou v
rámci privatizace přešla i všechna práva a závazky vyplývající z licenční
smlouvy, včetně rozhodčí doložky. Námitku povinné, že je sporné, zda licenční
smlouvu uzavřel existující subjekt, když byl označen jako „O. L., L., ČSFR",
považoval odvolací soud za právně nedůvodnou, neboť by muselo být prokázáno, že
licenční smlouva byla neplatná podle práva, jemuž se strany podrobily, tedy
podle práva rakouského (článek 12.2 licenční smlouvy); takovou skutečnost však
povinná neprokázala a ani netvrdila. Protože vykonávaným rozhodnutím bylo
povinné uloženo vydat oprávněné ve výroku určené věci nebo je zničit, bylo na
povinné, aby si vybrala, jakým způsobem rozhodnutí splní.
Tvrdí-li oprávněná v
návrhu, že povinná rozhodnutí nesplnila, „exekuční soud" nařídil výkon
rozhodnutí „zákonem povoleným způsobem, tj. v daném případě odebráním věci,
když případný postup podle § 350 event. § 351 o. s. ř. by odporoval povaze
uložené povinnosti". Přípustnost dovolání odůvodnil tím, že rozhodnutí považuje
po právní stránce za rozhodnutí zásadního významu, zejména z hlediska výkladu
článku IV. a V. Úmluvy a z hlediska aplikace ustanovení zákona č. 98/1963 Sb.
V dovolání proti usnesení odvolacího soudu povinná namítá, že odvolací soud
nesprávně aplikoval zákon č. 98/1963 Sb. i „Newyorskou úmluvu", neboť se
nesprávně vypořádal s námitkou povinné, že na ni nepřešla práva z licenční
smlouvy uzavřené dne 25. 2. 1991, a že proto nemůže být založena pravomoc
Mezinárodního rozhodčího soudu v Paříži. Je přesvědčena, že podstatou licenční
smlouvy je přechod práv, tj. oprávnění k využívání a výkonu práv z průmyslového
vlastnictví. Nabyvatel podle bodu 1.2 licenční smlouvy nabyl právo výkonu
určitého průmyslového práva. Protože se zcela jednoznačně jedná o práva z
průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví, dopadá na ně ustanovení § 16
zákona č. 92/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Protože povinná nebyla
účastníkem licenční smlouvy ze dne 25. 2. 1991 (ta je na české straně uzavřena
se subjektem označeným jako „O. L., L. - ČSFR") a ani později na ni práva z
licenční smlouvy nepřešla, nebyla dána pravomoc Mezinárodního rozhodčího soudu
v Paříži k rozhodnutí sporu mezi žalobkyní (zde oprávněnou) a žalovanou (zde
povinnou). Dovolatelka je navíc přesvědčena, že v době uzavření licenční
smlouvy neexistoval subjekt, který za českou stranu licenční smlouvu uzavřel
(„O. L., L. - ČSFR"), proto nález Mezinárodního rozhodčího soudu v Paříži
nemůže být vůči povinné exekučním titulem. Navrhla, aby usnesení odvolacího
soudu bylo zrušeno a aby věc byla vrácena Krajskému soudu v Hradci Králové k
dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal
podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 - dále jen „o.
s. ř." - (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony) a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému
usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst.
1 o. s. ř., přezkoumal napadené usnesení bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první
o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání zčásti není přípustné a zčásti není
důvodné.
Podle ustanovení § 240 odst. 1, věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání
do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který
rozhodoval v prvním stupni.
Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení, nelze
dovozovat, že by dovolání mohl podat každý účastník řízení. Z povahy dovolání
jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník,
kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. kterému byla
tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím
přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy
lze posuzovat jen z procesního hlediska, nikoli podle hmotného práva, neboť pak
by šlo o posouzení důvodnosti nároku ve věci samé. Při tomto posuzování také
nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní
skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i ne příliš
významná újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí.
Tím, že odvolací soud v posuzované věci změnil usnesení soudu prvního stupně v
části, jíž byl výkon rozhodnutí nařízen zničením věcí, tak, že návrh na
nařízení výkonu rozhodnutí zničením již vyrobených jističů dle přílohy I.
licenční smlouvy - přílohy č. 1 (DODATEK I), jakož i jednotlivých dílů těchto
jističů, zamítl, nevznikla povinné na jejích právech žádná újma, neboť se její
postavení v důsledku uvedeného rozhodnutí v žádném ohledu nikterak nezhoršilo.
Povinná - objektivně vzato - nemůže mít z procesního hlediska žádný zájem na
tom, aby rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl návrh na nařízení výkonu
rozhodnutí částečně zamítnut (ač do té doby byl proti ní veden výkon rozhodnutí
i v uvedeném rozsahu), bylo změněno nebo zrušeno.
Za tohoto stavu je nepochybné, že dovolání povinné, jež směřovalo do výroku
usnesení odvolacího soudu, jímž bylo usnesení soudu prvního stupně změněno tak,
že návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zničením již vyrobených jističů dle
přílohy I licenční smlouvy - přílohy č. 1 (DODATEK I), jakož i jednotlivých
dílů těchto jističů, byl zamítnut, bylo podáno někým, kdo k dovolání v tomto
směru nebyl oprávněn. Proto dovolací soud - aniž mohl přezkoumat správnost
závěru odvolacího soudu ve vztahu k uvedenému výroku - dovolání povinné v tomto
rozsahu podle ustanovení § 243b odst. 4 věty první a § 218 odst. 1 písm. b) o.
s. ř. odmítl.
Dále se dovolací soud zabýval důvodností dovolání povinné proti ostatním
výrokům usnesení odvolacího soudu, jehož přípustnost vyplývá z ustanovení § 239
odst. 1 o. s. ř.
S námitkou dovolatelky, že na ni nepřešla práva z licenční smlouvy uzavřené dne
25. 2. 1991 a že proto nemohla být založena pravomoc Mezinárodního rozhodčího
soudu v Paříži, jehož nález ze dne 8. 7. 1998 je v této věci vykonáván,
dovolací soud nesouhlasí.
V projednávané věci se oprávněná domáhá výkonu rozhodčího nálezu vydaného
Mezinárodním rozhodčím soudem, Mezinárodní obchodní komorou v Paříži dne 8. 7.
1998 pod č. 8798/JK. Protože se jedná o rozhodčí nález vydaný v cizím státě a
protože licenční smlouva, jejíž součástí byla dohoda o tom, že všechny spory z
licenční smlouvy vyplývající budou rozhodovány s konečnou platností dle Řádu
smírčího a rozhodčího soudu Mezinárodní obchodní komory v Paříži jedním nebo
vícero rozhodci jmenovanými dle tohoto Řádu (rozhodčí smlouva), byla uzavřena
dne 25. 2. 1991, je třeba věc posoudit podle zákona č. 98/1963 Sb., o rozhodčím
řízení v mezinárodním obchodním styku a o výkonu rozhodčích nálezů (srov.
ustanovení § 48 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu
rozhodčích nálezů).
Podle ustanovení § 35 zákona č. 98/1963 Sb., o rozhodčím řízení v mezinárodním
obchodním styku a o výkonu rozhodčích nálezů, ustanovení tohoto zákona se
použije, jen pokud nestanoví něco jiného mezinárodní smlouva, kterou je
Československá socialistická republika vázána.
Dne 10. června 1958 byla v New Yorku podepsána Úmluva o uznání a výkonu cizích
rozhodčích nálezů. Vláda tuto Úmluvu schválila dne 17. září 1958, Národní
shromáždění s Úmluvou vyslovilo souhlas dne 13. prosince 1958 a prezident
republiky Úmluvu ratifikoval dne 27. dubna 1959. Pro Československou republiku
nabyla Úmluva účinnosti dnem 10. října 1959 a uveřejněna byla vyhláškou
Ministerstva zahraničních věcí č. 74/1959 Sb., vydanou dne 6. 11. 1959. Úmluva
se stala i součástí právního pořádku České republiky (srov. Čl. 1 Ústavního
zákona č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské
Federativní Republiky). Protože Úmluva se vztahuje na uznání a výkon rozhodčích
nálezů vyplývajících ze sporů mezi osobami fyzickými nebo právnickými a
vydaných na území jiného státu než toho, v němž je žádáno o jejich uznání a
výkon (Čl. I odst. 1 věta první Úmluvy), s ohledem na ustanovení § 35 zákona č.
98/1963 Sb. se uznání a výkon rozhodčího nálezu v této věci posuzuje podle
Úmluvy.
V projednávané věci dovolatelka namítá, že se nález týká sporu, pro který mezi
účastníky sporu nebyla rozhodčí smlouva uzavřena.
Podle článku V. odst. 1 Úmluvy uznání a výkon nálezu mohou být odepřeny na
žádost strany, proti níž je nález uplatňován, pouze tehdy, když tato strana
prokáže příslušnému orgánu země, v níž je žádáno o uznání a výkon:
a) že strany dohody zmíněné v čl. II byly podle zákona, který se na ně
vztahuje, nezpůsobilé k jednání nebo že zmíněná dohoda není platná podle práva,
jemuž strany tuto dohodu podrobily, nebo, v nedostatku odkazu v tomto směru,
podle práva země, kde nález byl vydán; nebo
b) že strana, proti níž je nález uplatňován, nebyla řádně vyrozuměna o
ustanovení rozhodce nebo o rozhodčím řízení nebo nemohla z jakýchkoliv jiných
důvodů uplatnit své požadavky; nebo
c) že nález se týká sporu, pro který nebyla uzavřena rozhodčí smlouva nebo
který není v mezích rozhodčí doložky, nebo že nález obsahuje rozhodnutí
přesahující dosah úmluvy o rozhodci nebo rozhodčí doložky; mohou-li však být
části rozhodčího nálezu ve věcech podrobených rozhodčímu řízení odděleny od
části nálezu jednajících o věcech, které mu nejsou podrobeny, ta část nálezu,
která obsahuje rozhodnutí o věcech podrobených rozhodčímu řízení, může být
uznána a vykonána; nebo
d) že složení rozhodčího soudu nebo rozhodčí řízení nebylo v souladu s
ujednáním stran, nebo nebylo-li takového ujednání, že nebylo v souladu se
zákony země, kde se rozhodčí řízení konalo; nebo
e) že nález se dosud nestal pro strany závazným nebo byl zrušen nebo že jeho
výkon byl odložen příslušným orgánem země, v níž nebo podle jejíhož právního
řádu byl vydán.
Pro posouzení věci je tedy významné, zda povinná (její právní předchůdkyně)
rozhodčí smlouvu uzavřela a zda na povinnou práva a povinnosti vyplývající z
uzavřené rozhodčí smlouvy přešla.
Licenční smlouva, jejíž součástí (bod 12.) byla i rozhodčí smlouva, byla
uzavřena dne 25. 2. 1991 mezi O. L., L., ČSFR (nabyvatel licence) a F.
(poskytovatel licence). Dovolatelkou uváděné pochybnosti o existenci subjektu,
který licenční smlouvu za českou stranu podepsal, dovolací soud nesdílí. Údaj,
který by označoval účastníka licenční smlouvy také organizačně právní formou,
popřípadě druhem organizace, u nabyvatele licence (účastníka smlouvy za českou
stranu) chybí, avšak z údajů tam uvedených („O. L., L., ČSFR") je zcela
nepochybné, který subjekt za českou stranu tuto smlouvu uzavřel. Jiný subjekt s
názvem O. L., L., ČSFR, který by se od nabyvatele licence podle uvedené
licenční smlouvy odlišoval toliko organizačně právní formou, v té době
neexistoval. V licenční smlouvě uvedená identifikace nabyvatele licence podle
této smlouvy proto nevzbuzuje pochybnosti o tom, který subjekt účastníkem této
smlouvy byl a skutečně práva z licenční smlouvy nabyl (tato práva byla také O.
L., L., ČSFR využívána a účastníci řízení o tom nevznesli žádné pochybnosti).
Souhlasit nelze ani s názorem dovolatelky, že přechod práv a povinností z
licenční smlouvy podléhal režimu ustanovení § 16 zákona č. 92/1991 Sb., o
podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby.
Podle ustanovení § 15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu
majetku státu na jiné osoby, ve znění zákonů č. 92/1992 Sb., č. 264/1992 Sb.,
č. 541/1992 Sb., č. 544/1992 Sb., č. 210/1993 Sb. a č. 306/1993 Sb. (dále též
jen „zákon") s vlastnickým právem k privatizovanému majetku přecházejí na jeho
nabyvatele i jiná práva a závazky související s privatizovaným majetkem.
Podle ustanovení § 16 zákona práva z průmyslového nebo jiného duševního
vlastnictví se převádějí na základě smlouvy uzavřené mezi nabyvatelem a
podnikem.
Zákon č. 527/1990 Sb., o vynálezech, průmyslových vzorech a zlepšovacích
návrzích ve znění zákona č. 519/1991 Sb., tedy ve znění do 9. 5. 2000 (kupní
smlouva mezi F. n. m. ČR a povinnou byla uzavřena dne 5. 1. 1994) - dále též
jen „zákon o vynálezech", rozlišuje mezi původcem vynálezu, přihlašovatelem a
majitelem patentu. Zatímco původcem vynálezu je ten, kdo jej vytvořil vlastní
tvůrčí prací (srov. § 8 odst. 2 zákona o vynálezech), přihlašovatelem je ten,
kdo v souladu s ustanovením § 24 a násl. stejného zákona podá přihlášku
vynálezu u Úřadu průmyslového vlastnictví. Majitelem patentu ve smyslu
ustanovení § 34 odst. 3 zákona o vynálezech je ten, komu Úřad průmyslového
vlastnictví udělí patent. Majitel patentu má výlučné právo využívat vynález,
poskytnout souhlas k využívání vynálezu jiným osobám nebo na ně patent převést
(§ 11 odst. 1 zákona o vynálezech). Majitel patentu má tedy absolutní práva k
patentu stanovená zákonem a zapsaná u Úřadu průmyslového vlastnictví. Projevem
(výronem) tohoto absolutního práva je mimo jiné také právo poskytnout písemnou
smlouvou (licenční smlouva) souhlas (licenci) k využívání vynálezu chráněného
patentem (srov. § 14 odst. 1 zákona o vynálezech). Licenční smlouvou k předmětu
průmyslového vlastnictví opravňuje poskytovatel nabyvatele ve sjednaném rozsahu
a na sjednaném území k výkonu práv z průmyslového vlastnictví a nabyvatel se
zavazuje k poskytování určité úplaty nebo jiné majetkové hodnoty (srov.
ustanovení § 508 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník). Nabyvatel práv z
licenční smlouvy se proto nestává majitelem patentu, ale vzniká mu pouze
oprávnění, v rozsahu stanoveném smluvní licencí, využívat patentu; poskytovatel
je nadále oprávněn k výkonu práva, jež je předmětem licence, a k poskytnutí
jeho výkonu jiným osobám, naproti tomu nabyvatel není oprávněn přenechat výkon
práva jiným osobám (srov. § 511 odst. 1, 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní
zákoník). V případě nabyvatele licence se tedy jedná jen o relativní práva z
uděleného patentu, projevující se toliko oprávněním patent v souladu s licenční
smlouvou využívat. Z uvedeného vyplývá, že ustanovení § 16 zákona nemůže
dopadat na práva nabytá z licenční smlouvy, neboť se nejedná o práva z
průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví; těmi mohou být jen práva
majitele patentu uvedená v ustanovení § 11 odst. 1 zákona o vynálezech. Proto
také práva a povinnosti, jež vznikají nabyvateli licence, přecházejí (v
poměrech zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné
osoby) na nabyvatele privatizovaného majetku podle ustanovení § 15 zákona.
Tomuto závěru nasvědčuje v této věci i skutečnost, že šesti smlouvami ze dne 4.
2. 1994 byly z O. L., s. p. L., ČSFR převedeny na O. L., s. r. o. se sídlem Š.
339, L., ve smlouvách uvedené patenty, práva na přihlášení vynálezů a všechna
práva a závazky spojená s patenty, resp. přihlášením vynálezů.
Přešla-li proto, v souladu s ustanovením § 15 odst. 1 zákona a bodem IX. kupní
smlouvy uzavřené mezi F. n. m. ČR a povinnou ze dne 5. 1. 1994, dnem účinnosti
kupní smlouvy s movitým a nemovitým majetkem také veškerá práva, povinnosti a
pohledávky, jež vyplývají z předmětu činnosti v obchodní, občanskoprávní,
správní a pracovní oblasti, přešla na povinnou také všechna práva a povinnosti
vyplývající z licenční smlouvy uzavřené dne 25. 2. 1991 mezi O. L., L., ČSFR a
F., a tedy i v rámci této smlouvy uzavřená smlouva rozhodčí. Není proto důvodná
námitka povinné (jak správně uvedl odvolací soud), že nález se týká sporu, pro
který nebyla uzavřena rozhodčí smlouva [čl. V. odst. 1 písm. c) věta první
Úmluvy].
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů správné. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou
tvrzeno), že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo vadou uvedenou v
ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání
povinné podle ustanovení § 243b odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř.
zamítl.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 4 věty
první, § 254 odst. 1, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť
povinná s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a
oprávněné, která měla v dovolacím řízení plný úspěch a která by měla právo na
náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. § 270 odst. 2 o.s.ř.),
žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. března 2001
JUDr. Mojmír P u t n a
předseda senátu