21 Cdo 260/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci
žalobce Mgr. S. M., zastoupeného Mgr. Ivanem Chytilem, advokátem se sídlem v
Praze 1, Maiselova č. 38/15, proti žalované STÁTNÍ LETECKÉ SPOLEČNOSTI „AIR
MOLDOVA“ se sídlem letiště Kišiněv, MD 2026, Moldavská republika, její
organizační složce „AIR MOLDOVA, státní letecká společnost-organizační složka“
se sídlem v Praze 6, Aviatická č. 1048/12, IČO 70103496, zastoupené JUDr.
Martinem Šebkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Moravská č. 52, o 1,662.687,-
Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 19 C 65/2007, o dovolání
žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 20. července 2009
č.j. 19 C 65/2007-100 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. března 2010
č.j. 18 Co 85/2010-122, takto:
I. Řízení o dovolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne
20. července 2009 č.j. 19 C 65/2007-100 se zastavuje.
II. Dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. března
2010 č.j. 18 Co 85/2010-122 ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek okresního
soudu o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci 1,662.687,- Kč, se zamítá;
v dalším se dovolání žalované odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) domáhal, aby mu
žalovaná zaplatila 1,662.687,- Kč. Žalobu odůvodnil tím, že, ačkoli pravomocným
soudním rozhodnutím byla určena neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru
ze strany žalované, žalovaná žalobci „v rozporu s pracovní smlouvou nepřiděluje
práci“. Žalobce proto po žalované požaduje náhradu mzdy z důvodu překážky v
práci na straně zaměstnavatele za období od dubna 2006 do června 2009 ve výši
vycházející z průměrného výdělku žalobce, který činí 42.633,- Kč.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 20.7.2009 č.j. 19 C 65/2007-100, ve
znění usnesení ze dne 5.1.2010 č.j. 19 C 65/2007-116, žalobě vyhověl a rozhodl,
že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náklady řízení „v plné výši
152.618,40,- Kč“ k rukám advokáta Mgr. Vojtěcha Veverky a České republice na
účet Obvodního soudu pro Prahu 6 náklady řízení ve výši 350,- Kč. Soud prvního
stupně dovodil, že za situace, kdy Moldavská republika není členem Evropské
unie a mezinárodní smlouva mezi Českou republikou a Moldavskou republikou
upravující vztahy z pracovních smluv neexistuje, „řídí se pracovněprávní vztah
mezi žalobcem a žalovanou zákonem č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu
soukromém a procesním, a platným zákoníkem práce“, přičemž podle uvedených
předpisů, je-li žalobce českým státním občanem s trvalým bydlištěm na území
České republiky a vykonával-li práci pro žalovanou na území České republiky,
„má soud pravomoc rozhodnout v dané věci“. Věcná příslušnost soudu prvního
stupně pak „vyplývá z ust. § 9 odst. 2, 3 o.s.ř., když zákonem není založena
věcná příslušnost krajských soudů“, a jeho místní příslušnost „je určena
umístěním organizační složky žalovaného podniku zahraniční právnické osoby v
obvodu zdejšího soudu“. Po „právní stránce“ pak soud prvního stupně věc
posoudil podle českého zákoníku práce a dospěl k závěru, že za stavu, kdy z
výsledků provedeného dokazování vyplynulo, že žalovaná, která se s pravomocným
rozhodnutím soudu o neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru
„nesmířila“, nepřidělovala žalobci v žalovaném období práci podle pracovní
smlouvy a žalobce nebyl ani jinde zaměstnán, „má žalobce nárok na náhradu mzdy
pro překážky v práci na straně zaměstnavatele“ v požadované výši, vycházející z
jeho průměrného (pravděpodobného) výdělku zjištěného postupem podle ustanovení
§ 17 odst. 4 a 5 zákona č. 1/1992 Sb., a § 355 odst. 1 a § 356 odst. 1 zákona
č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (ve znění účinném od 1.1.2007).
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31.3.2010 č.j. 18 Co
85/2010-122 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaná je
povinna zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení 85.392,- Kč k rukám
advokáta Mgr. Vojtěcha Veverky. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně,
že „nepochybil, jestliže jednal jako soud pravomocný, byť v rozhodnutí
nepoukázal na správná ustanovení, jimiž se pravomoc českých soudů v daném sporu
řídí“. Podle názoru odvolacího soudu „při absenci mezinárodní smlouvy, která by
ve vztahu mezi Českou republikou a Moldavskou republikou upravovala pravomoc
soudů jednat ve věcech pracovněprávních sporů, je třeba postupovat podle
Nařízení Rady (ES) č. 44/2001, kterým je Česká republika po svém vstupu do
Evropské unie vázána“ a které „upravuje pravomoc (příslušnost) soudů členských
států Evropské unie ve všech věcech s cizím prvkem, které spadají do režimu
tohoto nařízení, tedy mimo jiné i ve věcech pracovních sporů“. Z článku 18 bod
1 a 2, článku 19 bod 1 a článku 21 bod 1 a 2 citovaného nařízení je podle
mínění odvolacího soudu „zřejmé, že příslušným (pravomocným) k projednání
daného sporu o náhradu mzdy mezi zaměstnancem (žalobcem) a zaměstnavatelem
(žalovanou), který má prostřednictvím své organizační složky na území České
republiky své bydliště, resp. sídlo, je český soud“. Žalovanou namítaná dohoda
účastníků o pravomoci cizozemského soudu „nemůže tato kogentní pravidla soudní
příslušnosti změnit, neboť se (ve smyslu článku 21 nařízení) nejedná o dohodu
uzavřenou po vzniku sporu, popřípadě dohodu, která by ve prospěch žalobce
rozšiřovala výběr jiného soudu, než soudu tímto nařízením stanoveného“. Kromě
toho – jak odvolací soud dále zdůraznil - „by byla příslušnost českých soudů
založena i ve smyslu čl. 24 nařízení, protože žalovaný svoji námitku
nepříslušnosti českých soudů uplatnil nikoliv v prvním úkonu, který mu
příslušel (tj. ve vyjádření k žalobě ze dne 23.4.2008), ale až při jednání
soudu dne 29.5.2008 a ve druhém vyjádření k věci (ze dne 24.6.2008), tedy
opožděně“. Ve shodě se soudem prvního stupně odvolací soud vyřešil rovněž
otázku věcné a místní příslušnosti a „dále postupoval v souladu s kolizní
normou v § 16 zákona č. 97/1963 Sb. a aplikovat české hmotné právo, tj. zákoník
práce č. 65/1965 Sb. a č. 262/2006 Sb., jakož i zákon o mzdě č. 1/1992 Sb.“.
Vycházeje z „dostatečných“ skutkových zjištění, která soud prvního stupně
učinil za účelem určení výše průměrného (pravděpodobného) výdělku žalobce v
rozhodném období, se odvolací soud ztotožnil jak se specifikací výpočtu náhrady
mzdy provedené soudem prvního stupně, tak i s jeho právními závěry, které „byly
vysloveny v souladu se zákonem a platnou judikaturou“, jestliže „kvalifikoval“
nárok žalobce jako náhradu mzdy z důvodu překážky v práci na straně
zaměstnavatele „dle příslušných zákonných ustanovení“ (§ 130 zákona č. 65/1965
Sb., § 208 zákona č. 262/2006 Sb.).
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do „všech jeho výroků“) a proti
rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 20.6.2009 č,j. 19 C 65/2007-100
podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst.
1 písm. c) o.s.ř. Za „zcela zásadní“ dovolatelka považuje posouzení otázky
pravomoci a příslušnosti soudů České republiky k rozhodování daného sporu.
Podle jejího názoru „v dané věci bylo rozhodováno v obou případech věcně i
místně nepříslušným soudem a řízení je tak postiženo vadou ve smyslu ust. § 205
odst. 2 písm.a) o.s.ř.“. Žalovaná je přesvědčena, že „mezi spornými stranami
došlo platně a účinně ke sjednání pravomoci orgánů, které mají jejich spory
rozhodnout“, když „za takový orgán byl pracovní dohodou účastníků čís.
06-00/PP, konkrétně jejím článkem 7.1., sjednán Hospodářský soud v zemi sídla
žalované strany“, kterým však v žádném případně není soud prvního stupně. Soud
prvního stupně i odvolací soud podle mínění dovolatelky „zcela jednoznačně
pochybil“, jestliže svoji pravomoc „odvozoval v rámci celého období od zák. č.
97/1963 Sb. ve spojení nejprve se zákonem č. 65/1965 Sb., a posléze se zákonem
č. 262/2006 Sb.“, a jestliže „při vyhodnocování pracovní dohody nezohlednil již
na samotném začátku řízení fakt, že projevem vůle stranami učiněným byla
založena rozhodovací pravomoc jiného orgánu a sám si věc atrahoval, navíc na
základě nesprávných závěrů právních“. Za situace, kdy „pracovní dohoda“ nebyla
uzavřena mezi organizační složkou žalované sídlící na území České republiky,
ale mezi žalobcem a mateřskou společností sídlící na území Moldavské republiky,
nemůže podle názoru žalované „obstát v žádném případě“ ani závěr odvolacího
soudu „dovozující příslušnost (pravomoc) k projednání předmětné věci českými
soudy s odůvodněním naplnění ustanovení článku 18 a násl. Nařízení rady (ES)
44/2001 vyplývajícím snad z toho, že žalovaný má prostřednictvím své
organizační složky na území České republiky své bydliště či sídlo“. Kromě toho
má žalovaná rovněž za to, že i kdyby dovolací soud dospěl ke kladnému závěru
ohledně příslušnosti (pravomoci) českých soudů v projednávané věci, „pak
rozhodnutí obou těchto soudů spočívá zcela zjevně na nedostatečném zjištění
skutkového stavu, jehož přímým důsledkem je nesprávné právní posouzení věci“.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud napadené rozsudky soudů obou stupňů zrušil
a aby „věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení a v rozsahu svého rozhodnutí
rozhodl eventuálně o akcesorických výrocích týkajících se nákladů řízení před
soudy obou stupňů“.
Nejvyšší soud České republiky rozhoduje v občanském soudním řízení o mimořádném
opravném prostředku - dovolání - proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu
(srov. § 236 odst. 1 o.s.ř.).
Rozsudek rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 20.7.2009 č.j. 19 C
65/2007-100 v této věci není rozhodnutím odvolacího soudu; jde o rozhodnutí
soudu prvního stupně a již z tohoto důvodu je jeho přezkum dovolacím soudem
vyloučen; občanský soudní řád proto ani neupravuje funkční příslušnost soudu
pro projednání dovolání podaného proti takovémuto rozhodnutí soudu prvního
stupně (srov. § 10a o.s.ř.).
Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky
řízení; Nejvyšší soud České republiky proto řízení o dovolání žalované proti
rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 20.7.2009 č.j. 19 C 65/2007-100
zastavil (§ 104 odst. 1 o.s.ř.).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.), zabývaje se
dále dovoláním žalované proti rozsudku odvolacího soudu, po zjištění, že
dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve
zabýval tím, zda v posuzovaném případě je dovolání přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení
odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a
odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu
prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem
prvního stupně vydáno žádné rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud
zrušil) může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění
předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost
dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena
již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže
dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst.
3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé
po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci žalobce uplatnil žalobou podanou u soudu prvního stupně dne
8.8.2007 nárok na náhradu mzdy vůči žalované, která je zahraniční právnickou
osobou se sídlem v Moldavské republice, podnikající na území České republiky
prostřednictvím zde umístěné organizační složky. Vzhledem k tomu, že se jedná o
řízení (pracovněprávní spor) s cizím prvkem, řešil odvolací soud – jak vyplývá
z odůvodnění napadeného rozsudku – mimo jiné právní otázku, zda k projednání a
rozhodnutí dané věci je dána pravomoc českých soudů. Protože tato právní otázka
v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla ve všech souvislostech vyřešena, a
protože posouzení uvedené otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné
(určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu z tohoto hlediska
rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto
dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Pravomoc civilních českých soudů ve vztahu k cizině neboli tzv. mezinárodní
příslušnost českých soudů může být založena v první řadě mezinárodní smlouvou
(srov. § 2 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním,
ve znění pozdějších předpisů), a to smlouvou dvoustrannou nebo vícestrannou,
kterou Česká republika uzavřela před svým vstupem do Evropské unie (EU), a
která buď nespadá do oblasti působnosti přímo použitelných předpisů Evropského
společenství (ES) nebo má před takovým předpisem aplikační přednost. Protože
taková mezinárodní smlouva, která by upravovala pravomoc civilních českých
soudů ve vztahu k soudům Moldavské republiky, nebyla uzavřena, je třeba
přisvědčit názoru odvolacího soudu, že za situace, kdy řízení v projednávané
věci bylo zahájeno po 1.5.2004 (tj. poté, kdy se Česká republika stala členem
Evropské Unie), je nutno pravomoc českých soudů v daném případě posoudit podle
Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22.12.2000, o příslušnosti a uznávání a
výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „Nařízení
Brusel I“), které po přistoupení České republiky do Evropské Unie vstoupilo v
platnost i na území České republiky a stalo se tak v České republice přímo
použitelným právním předpisem ES, který má přednost před aplikací národního
(českého) práva.
Nařízení Brusel I je v současné době nejvýznamnějším a nejvíce používaným
nařízením v oboru mezinárodního práva soukromého, které se (s výjimkami
vyplývajícími z článku 1 Nařízení Brusel I) aplikuje na věci občanské a
obchodní bez ohledu na druh soudu, v nichž je obsažen mezinárodní (cizí) prvek.
Předpokladem použití pravidel pro určení příslušnosti stanovených tímto
nařízením je, že situace, o kterou jde ve sporu, jímž se zabývá soud členského
státu, může - tak jako v projednávané věci - vyvolat otázky ohledně určení
mezinárodní příslušnosti tohoto soudu (srov. rozsudek Evropského soudního dvora
ve věci Hypoteční banka a.s. proti U. Lindnerovi, C-327/10). Je třeba mít na
zřeteli, že pravidla o příslušnosti obsažená v Nařízení Brusel I upravují nejen
mezinárodní příslušnost soudů některého členského státu v občanských a
obchodních věcech, včetně věcí pracovních (příslušnost pro individuální
pracovní smlouvy je upravena v oddílu 5 cit. nařízení) s cizím prvkem, ale v
některých případech upravují zároveň i místní příslušnost, jestliže svěřují
příslušnost (mezinárodní i místní) soudu určitého místa [je tomu tak v článku 5
odst. 1 písm.a), odst. 2, 3, 5, článku 6 odst. 1, článku 9 odst. 1 písm.b),
článcích 10 a 16 odst. 1, článku 19 odst. 2 písm.a) a b) a článku 39]. S
ohledem na princip přednostní aplikace práva Evropského společenství je pak
vyloučeno použití pravidel místní příslušnosti obsažených v občanském soudním
řádu tam, kde je místní příslušnost upravena přímo použitelným předpisem ES.
Oproti tomu v případě, kdy přímo použitelný předpis ES upravuje výhradně jen
mezinárodní příslušnost, použije se národní právo na určení příslušnosti místní
(věcné i funkční).
Podle Nařízení Brusel I se v oddílu 5 při určování příslušnosti (mezinárodní,
resp. i místní) ve věcech týkajících se individuálních pracovních smluv vychází
z toho, že, nemá-li zaměstnavatel, se kterým zaměstnanec uzavřel pracovní
smlouvu, bydliště na území členského státu, avšak má v některém členském státě
pobočku, zastoupení nebo jinou provozovnu, je s ním při sporech vyplývajících z
jejich provozu jednáno tak, jako by měl bydliště na území tohoto členského
státu (srov. článek 18 odst. 2 cit. nařízení).
Podle ustanovení článku 19 Nařízení Brusel I zaměstnavatel, který má bydliště
na území některého členského státu, může být žalován
1. u soudů členského státu, v němž má bydliště nebo
2. v jiném členském státě:
a) u soudu místa, kde zaměstnanec obvykle vykonává svou práci, nebo u soudu
místa, kde svou práci obvykle vykonával naposledy, nebo
b) jestliže zaměstnanec obvykle nevykonává nebo nevykonával svou práci v jediné
zemi, u soudu místa, kde se nachází nebo nacházela provozovna, která
zaměstnance přijala do zaměstnání.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že pravidla o mezinárodní (resp. i místní)
příslušnosti, obsažená v oddílu 5 Nařízení Brusel I, ve věcech individuálních
pracovních smluv, v nichž vyvstane otázka ohledně určení mezinárodní
příslušnosti soudu některého členského státu, se použijí nejen tehdy, je-li
žalován zaměstnavatel (fyzická nebo právnická osoba), která má bydliště (resp.
sídlo nebo ústředí anebo hlavní provozovnu) na území některého členského státu,
ale též je-li žalován zaměstnavatel, který – tak jako žalovaná v projednávané
věci – má v některém členském státě pouze svoji pobočku, zastoupení nebo jinou
provozovnu, i když jinak má své bydliště (sídlo) na území třetího (jiného, než
členského) státu. Podle těchto pravidel je dána mezinárodní příslušnost
(pravomoc) soudů toho členského státu, v němž má zaměstnavatel své bydliště
(sídlo), případně – nemá-li bydliště (sídlo) v některém z členských států – v
němž má svoji pobočku, zastoupení nebo jinou provozovnu (srov. článek 19 odst.
1 Nařízení Brusel I), nebo soudů jiného členského státu, kde zaměstnanec
obvykle vykonává (naposledy vykonával) práci nebo kde se nachází (nacházela)
provozovna, která zaměstnance přijala do zaměstnání (srov. článek 19 odst. 2
Nařízení Brusel I). Od pravidel o příslušnosti pro spory týkající se pracovních
smluv (čl. 18-21, tj. oddíl 5 Nařízení Brusel I) se lze odchýlit pouze za
podmínek stanovených v článku 21 Nařízení Brusel I, tj. jen dohodou o určení
příslušnosti uzavřenou po vzniku sporu nebo dohodou o určení příslušnosti
umožňující zaměstnanci podat návrh na zahájení řízení u jiných soudů než těch,
které jsou uvedeny v oddíle 5. Z toho je zřejmé, že článek 23 Nařízení Brusel
I, který umožňuje ujednání o soudní příslušnosti (prorogaci) v již vzniklém
nebo budoucím sporu z určitého právního vztahu, se pro spory týkající se
pracovních smluv neuplatní; i kdyby takové ujednání o volbě soudu bylo
uzavřeno, nebylo by v pracovních sporech účinné.
Uvedené vztaženo na posuzovanou věc znamená, že, byť žalovaná jako zahraniční
právnická osoba nemá své sídlo na území některého z členských států, je z
hlediska posouzení mezinárodní příslušnosti českých soudů v dané pracovněprávní
věci podle oddílu 5 Nařízení Brusel I rozhodující, že žalovaná má na území
členského státu (České republiky) svoji organizační složku. Odvolací soud proto
správně dovodil, že podle pravidla formulovaného v článku 19 odst. 1 Nařízení
Brusel I je v posuzované věci dána mezinárodní příslušnost (pravomoc) soudů
České republiky.
Namítá-li dále dovolatelka, že „mezi spornými stranami došlo platně a účinně ke
sjednání pravomoci orgánů, které mají jejich spory rozhodnout“, a to podle
jejího názoru v pracovní smlouvě účastníků uzavřené pro období od 1.1.2000 do
1.1.2001 (v jejím bodě 7.1., kde bylo ujednáno, že „pokud nebude možné vyřešit
spory jednáním, předá se věc Hospodářskému soudu země sídla odpůrce“), potom
přehlíží, že uvedené ujednání je nezpůsobilým pro odchýlení se od článku 19
odst. 1 Nařízení Brusel I již proto, že nebylo uzavřeno „po vzniku sporu“, jak
je vyžadováno v článku 21 odst.1 Nařízení Brusel I, ale ještě před jeho
vznikem, který je třeba v daném případě vztáhnout k okamžiku zahájení řízení
podáním žaloby u soudu prvního stupně, tj. ke dni 8.8.2007, a rovněž nejde ani
o ujednání, které by zaměstnanci (žalobci) ve smyslu článku 21 odst. 2 Nařízení
Brusel I umožňovalo volbu i jiného soudu, než který je příslušný podle článku
19 odst. 1 Nařízení Brusel I.
Přisvědčit nelze ani námitce dovolatelky, že „v dané věci bylo rozhodováno v
obou stupních věcně i místně nepříslušným soudem“.
Vzhledem k tomu, že pravidlo obsažené v článku 19 odst. 1 (na rozdíl od článku
19 odst. 2) Nařízení Brusel I upravuje výhradně jen mezinárodní příslušnost,
odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) postupoval správně, jestliže
podmínky místní (i věcné) příslušnosti v projednávané věci posuzoval podle
národního (českého) práva (občanského soudního řádu). Věcná příslušnost
okresního (obvodního, městského) soudu pro dané řízení v prvním stupni a
krajského soudu v druhém stupni se podává z ustanovení § 9 odst. 1 a § 10
o.s.ř. Podmínky místní příslušnosti v projednávané věci upravuje ustanovení §
86 odst. 3 o.s.ř. tím způsobem, že proti zahraniční osobě lze podat žalobu
(návrh na zahájení řízení) i u soudu, v jehož obvodu je v České republice
umístěn její podnik nebo organizační složka jejího podniku. Podle výpisu z
obchodního rejstříku, vedeného Městským soudem v Praze, oddíl A, vložka 40898,
má žalovaná v České republice svoji organizační složku, označenou jako „AIR
MOLDOVA, státní letecká společnost-organizační složka“, která je umístěna na
ul. Aviatická č. 1048/12 v Praze 6, tj. v obvodu Obvodního soudu pro Prahu 6 a
Městského soudu v Praze (srov. přílohu č. 4, bod 6 a přílohu č. 2, bod 1 zákona
č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších změn a doplňků).
Místně příslušnými podle citovaného ustanovení jsou proto k řízení v prvním
stupni a k řízení odvolacímu tyto soudy, které také danou věc projednaly a
rozhodly.
Pro úplnost dovolací soud sdílí rovněž úvahu odvolacího soudu, že, i kdyby ke
dni zahájení řízení podmínky pro určení mezinárodní a místní příslušnosti soudu
prvního stupně chyběly, byla jeho příslušnost (jestliže nejde o žádný z případů
výlučné příslušnosti upravených v článku 22 Nařízení Brusel I) založena již
podle článku 24 nařízení Brusel I, tj. tím, že se žalovaná dne 23.4.2008
vyjádřila k žalobě, aniž by nejpozději současně s tímto vyjádřením vznesla
námitku nedostatku příslušnosti (srov. např. rozhodnutí Evropského soudního
dvora ve věci E. S. G. proti P. J. C-150/80, ECR 1981, s. 1671).
Žalovaná v dovolání závěrem uvedla, že, i kdyby dovolací soud dospěl ke
kladnému závěru ohledně pravomoci a příslušnosti soudů, které v dané věci
rozhodovaly, pak podle jejího názoru „rozhodnutí obou těchto soudů spočívá
zcela zjevně na nedostatečném zjištění skutkového stavu, jehož přímým důsledkem
je nesprávné právní posouzení věci“, a že právní závěry soudů „nemají oporu v
důkazech provedených před soudy obou stupňů a fakticky pak ani v příslušném
soudním spise“. Z hlediska těchto námitek, které - podle svého obsahu -
představují dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., však
nebylo možno správnost napadeného rozsudku odvolacího soudu přezkoumat. Nehledě
k tomu, že uvedené námitky postrádají řádné obsahové vymezení tohoto dovolacího
důvodu (vylíčení okolností, v nichž žalovaná spatřuje nesprávnost skutkových
zjištění soudů), může být dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 3
o.s.ř. použit jen tehdy, vyplývá-li přípustnost dovolání z ustanovení § 237
odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. (nebo podle obdobného užití těchto ustanovení ve
smyslu § 238 odst. 2 a § 238a odst. 2 o.s.ř.). Není však způsobilým dovolacím
důvodem v projednávané věci, v níž přípustnost dovolání mohla být založena jen
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a závisela na úvaze dovolacího
soudu o tom, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).
Protože napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu je z hlediska námitky
nedostatku jeho (a soudu prvního stupně) pravomoci a příslušnosti k projednání
a rozhodnutí dané věci správný, a protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou
tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v
ustanovení § 229 odst.1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř.
nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle ustanovení § 243b odst.
2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Z vyjádření dovolatelky, že podává dovolání „proti všem výrokům“ rozsudku
odvolacího soudu, vyplývá, že žalovaná dovoláním napadá rovněž výroky rozsudku
odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Z ustanovení § 167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech
řízení, má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v
případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena
forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadeným výrokům o nákladech řízení
je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky
přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení §§ 237 až
239 o.s.ř. ovšem vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o
nákladech řízení není přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku,
tedy bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o
nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne
31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod
poř. č. 88, ročník 2002).
Protože dovolání v této části směruje proti rozhodnutí, proti němuž není tento
mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky dovolání
žalované proti výroku o nákladech řízení - aniž by se mohl věcí dále zabývat -
podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť
žalovaná s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a
žalobci v dovolacím řízení žádné náklady, které by byly účelně vynaloženy na
obranu jeho práva, nevznikly (§ 142 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. dubna 2012
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu