21 Cdo 2624/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobce K. P., zastoupeného advokátem, proti žalované J. S.,
zastoupené advokátkou, o 44.203,50 Kč s příslušenstvím, o žalobě pro zmatečnost
podané žalovanou proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. září 2002
č.j. 26 Co 317/2002-191, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 36 C
13/2003, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21.
dubna 2004 č.j. 11 Cmo 378/2003-49, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 4.9.2002 č.j. 26 Co 317/2002-191 odmítl
z důvodu opožděnosti odvolání žalované, podané proti rozsudku Okresního soudu
Praha - západ ze dne 13.2.2002 č.j. 4 C 216/98-171, a rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Při svém rozhodování
vycházel ze zjištění, že zásilka, obsahující rozsudek okresního soudu, byla
žalované \"uložena na poště\" dne 9.5.2002 a že za den jeho doručení je třeba
považovat ve smyslu ustanovení § 46 odst.4 a 5 a § 57 odst.2 o.s.ř. den
19.5.2002, i když žalovaná ve skutečnosti rozsudek \"od pošty\" převzala až dne
24.5.2002. Vzhledem k tomu, že lhůta k odvolání proti rozsudku okresního soudu
uplynula dnem 4.6.2002 a že žalovaná odvolání \"podala na poštu\" dne
10.6.2002, muselo být odvolání žalované pro opožděnost odmítnuto.
Proti tomuto usnesení podala žalovaná ve smyslu ustanovení § 229 odst.4 o.s.ř.
žalobu pro zmatečnost. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že poštovní doručovatelka
ji při doručování zásilky obsahující rozsudek okresního soudu dne 8.5.2002
nezastihla doma a že jí proto \"vypsáním tiskopisu Č. p. ev. číslo 11-064 B\"
oznámila uložení zásilky \"na poště\" a \"současně ji vyplněním textu v razítku
otištěném na oznámení informovala (poučila), že si zásilku může vyzvednout
nejpozději do 15 dnů\". Žalovaná z uvedené informace vycházela, zásilku si
vyzvedla dne 24.5.2002 (čtrnáctý den po uložení) a nevěděla, že podle \"zákonné
úpravy o náhradním doručování zásilek určených do vlastních rukou\" se považuje
za doručenou již desátým dnem po uložení. Protože \"pošta\" při náhradním
doručování zásilky \"nedodržela postup předepsaný občanským soudním řádem a ani
zřejmě stanovený poštovním řádem\" a protože žalovaná \"jednala podle dispozic
pošty\", nemělo být její odvolání proti rozsudku okresního soudu odmítnuto pro
opožděnost.
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 22.9.2003 č.j. 36 C 13/2003-33 žalobu
pro zmatečnost zamítl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na
náhradě nákladů řízení 6.500,- Kč k rukám advokáta. Dospěl k závěru, že
\"desetidenní právní fikce doručení\" uvedená v ustanovení § 46 odst.4 o.s.ř.
je \"pevnou lhůtou, která neumožňuje její změny rozhodnutím jakéhokoli orgánu
\". Okolnost, \"jak dlouho pošta uloží zásilku, je záležitost poštovního
styku\", a \"v zásadě není žádný důvod, aby pošta neuložila zásilku třebas i
podstatně déle, než je to nezbytně nutné podle občanského soudního řádu\", což
však nemá \"vliv na právní důsledky, spojené s doručením\". Krajský soud odmítl
podle názoru soudu prvního stupně odvolání žalované v souladu se zákonem a nic
na tom nemění ani to, že žalovaná \"měla v řízení neúspěch v důsledku své
právní neznalosti\".
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 21.4.2004 č.j. 11 Cmo
378/2003-49 usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaná je
povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 6.350,- Kč k
rukám advokáta. Odvolací soud dovodil, že zásilka obsahující rozsudek okresního
soudu byla pro žalovanou uložena \"na poště\" dne 9.5.2002, že za den jejího
doručení je třeba považovat den 20.5.2002 a že lhůta k podání odvolání proti
rozsudku okresního soudu běžela do 4.6.2002. Žaloba pro zmatečnost nemůže být
důvodná, neboť žalovaná podala odvolání proti rozsudku okresního soudu \"poště
k přepravě\" dne 10.6.2002 a tedy opožděně. K námitce žalované, že se řídila
\"poučením pošty\", nelze podle názoru odvolacího soudu přihlédnout, neboť
\"pošta mohla mít uloženu zásilku pro žalovanou mnohem déle, ale vliv na
zákonné právní důsledky spojené s doručením to mít nemohlo\".
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že v
rozsudku okresního soudu byla poučena tak, že \"proti tomuto rozsudku je možno
podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení ke Krajskému soudu v Praze
prostřednictvím soudu zdejšího, dvojmo\", a že uvedené poučení je nesprávné,
neboť \"z něj nevyplývá, že je písemnost považována za doručenou jindy než ve
skutečnosti byla, tj. nastane-li případ, kdy není možno písemnost doručit
adresátovi a je tedy uložena a adresát je o této skutečnosti vyrozuměn, přičemž
nevyzvedne-li si zásilku do deseti dnů ode dne uložení, považuje se poslední
den této lhůty za den uložení, i když se adresát o uložení zásilky nedozvěděl
\". Podle názoru žalované by adresát měl být \"pro případ, že si písemnost
nevyzvedne po 10-denní úložní lhůtě na poště, v rozhodnutí jednoznačně poučen
tak, aby z poučení bylo zřejmé, od kdy mu začala běžet odvolací lhůta; protože
okresní soud svou poučovací povinnost v tomto směru nesplnil, nemělo být její
odvolání pro opožděnost odmítnuto. Přípustnost dovolání žalovaná dovozuje z
ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud usnesení
soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadené usnesení bez
nařízení jednání (§ 243a odst.1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že
dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný
prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo
rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost, jsou obsaženy v ustanovení § 238a odst.1
písm.b), § 238a odst.2 a v § 237 odst.1 a 3 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost
[§ 238a odst.1 písm.b), § 238a odst.2 a § 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.], nebo jímž
bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně
rozhodl o žalobě pro zmatečnost jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější usnesení zrušil [§ 238a
odst.1 písm.b), § 238a odst.2 a § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo
potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě pro
zmatečnost, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 238a odst.1
písm.b), § 238a odst.2 a § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu má v rozhodnutí o žalobě pro
zmatečnost po právní stránce zásadní význam [§ 238a odst.1 písm.b), § 238a
odst.2 a § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Žalovaná napadá dovoláním usnesení odvolacího soudu ve výroku, jímž bylo
potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě pro
zmatečnost. Podle ustanovení § 238a odst.1 písm.b), § 238a odst.2 a § 237
odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci
nebylo soudem prvního stupně vydáno usnesení o žalobě pro zmatečnost, které by
bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalované proti usnesení odvolacího
soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v
ustanovení § 238a odst.1 písm.b), § 238a odst.2 a § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 238a odst.1 písm.b), § 238a odst.2 a § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem
[238a odst.1 písm.b), § 238a odst.2 a § 237 odst.3 o.s.ř.].
Přípustnost dovolání podle ustanovení 238a odst.1 písm.b), § 238a odst.2 a §
237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že
napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití
hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení 238a odst.1 písm.b), § 238a odst.2 a
§ 237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu v
rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Žalovaná v projednávané věci nastoluje v dovolání právní otázku, zda rozsudek
soudu vydaný v prvním stupni musí obsahovat též poučení o tom, od kdy \"běží
odvolací lhůta\" v případě, že zásilka obsahující tohoto rozhodnutí byla
uložena \"u pošty\", že si adresát zásilku nevyzvedl do 10 dnů od uložení a že
proto nastala ve smyslu ustanovení 46 odst.4 občanského soudního řádu (ve znění
účinném do 31.12.2004) uplynutím této lhůty fikce doručení rozsudku, tedy,
řečeno jinak, zda rozsudek vydaný soudem v prvním stupni musí obsahovat poučení
o podmínkách náhradního doručení rozsudku.
V žalobě pro zmatečnost žalovaná - jak uvedeno již výše - namítala, že její
odvolání proti rozsudku okresního soudu nemělo být odmítnuto pro opožděnost,
neboť \"pošta\" při náhradním doručování zásilky \"nedodržela postup předepsaný
občanským soudním řádem a ani zřejmě stanovený poštovním řádem\" a žalovaná,
která nevěděla, že podle \"zákonné úpravy o náhradním doručování zásilek
určených do vlastních rukou\" se považuje za doručenou již desátým dnem po
uložení, \"jednala podle dispozic pošty\"; výše uvedenou právní otázku žalovaná
neoznačila nejen v žalobě pro zmatečnost, ale ani za řízení před soudy obou
stupňů, a přišla s ní až v dovolání. Protože důvody žaloby pro zmatečnost mohou
být měněny jen po dobu trvání lhůt k žalobě (srov. § 232 odst.2 o.s.ř.) a
protože v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti ve věci samé (srov. § 241a
odst.4 o.s.ř.), nebylo možné uzavřít, že by z hlediska této (žalovanou v
dovolání nastolené) právní otázky mohlo mít napadené usnesení odvolacího soudu
po právní stránce zásadní význam, neboť k ní - s ohledem na její novost v
řízení - nelze přihlížet jak při posouzení opodstatněnosti dovolání, tak i
samotné žaloby pro zmatečnost.
Žalovanou označená právní otázka navíc v rozhodovací činnosti soudů již byla
vyřešena. Podle ustálené judikatury soudů součástí poučení o odvolání,
obsaženého v rozhodnutí soudu prvního stupně, není poučení o podmínkách
náhradního doručení rozhodnutí (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ČR ze
dne 13.6.2002 sp. zn. 26 Cdo 1035/2002, které bylo uveřejněno pod č. 148 v
časopise Soudní judikatura, roč. 2002), a na tomto právním názoru nemá dovolací
soud důvod cokoliv měnit.
Z uvedeného vyplývá, že napadené usnesení odvolacího soudu nemůže mít po právní
stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle
ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto
dovolání žalované - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b
odst.5 věty první a § 218 písm.c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst.5 věty první, § 224 odst.1 a § 151 odst.1 o.s.ř., neboť žalovaná nemá s
ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů řízení právo a žalobci
v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. června 2005
JUDr. Ljubomír Drápal,v.r.
předseda senátu