21 Cdo 2625/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Šebka, Ph.D. a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobkyně Sokato a.s. se sídlem v Brně - Černá Pole, tř. Kpt.
Jaroše č. 1844/28, IČO 25588184, proti žalované DEW-H, a.s. v likvidaci se
sídlem v Praze 4, Pražského povstání č. 1244/3, IČO 45241406, zastoupené Mgr.
Karlem Tománkem, advokátem se sídlem v Čerčanech, Sokolská č. 505, o neplatnost
usnesení valné hromady, o žalobě pro zmatečnost podané společností HSJH, spol.
s r.o. se sídlem v Praze 1, Senovážné nám. č. 24, IČO 25088858, zastoupené Mgr.
Pavlem Černohousem, advokátem se sídlem v Praze 4 - Podolí, Ve Svahu č. 531/1
proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. května 2004 č.j. 14 Cmo
170/2004-67, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 Cm 183/2004, o
dovolání společnosti HSJH, spol. s r.o. proti usnesení Vrchního soudu v Praze
ze dne 11. února 2010 č.j. 11 Cmo 335/2009-65, takto :
I. Dovolání společnosti HSJH, spol. s r.o. se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 11.11.2003 č.j. 3 Cm 206/2003-44 zrušil
své usnesení ze dne 21.10.2003 č.j. 3 Cm 206/2003-17, jímž nařídil předběžné
opatření, a zastavil "řízení o vydání předběžného opatření"; současně rozhodl,
že se "řízení ve věci samé zastavuje", že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů řízení a že žalobci se vrací soudní poplatek 1.000,- Kč. Dospěl
k závěru, že žalobce vzal zpět svůj "návrh na vydání předběžného opatření i
samotnou žalobu" a že proto bylo řízení "ve věci samé i řízení o vydání
předběžného opatření" podle ustanovení § 96 o.s.ř. zastaveno a dosud
nepravomocné usnesení o nařízení předběžného opatření zrušeno.
K odvolání M. H. a společnosti HSJH, spol. s r.o. Vrchní soud v Praze usnesením
ze dne 12.5.2004 č.j. 14 Cmo 170/2004-67 usnesení městského soudu potvrdil.
Dovodil, že jsou splněny podmínky pro zastavení řízení podle ustanovení § 96
o.s.ř., když žalobce vzal podáním ze dne 10.11.2003 žalobu i návrh na nařízení
předběžného opatření zpět. Okolnost, že u Městského soudu v Praze bylo pod sp.
zn. 3 Cm 215/2003 vedeno řízení o žalobách o neplatnost téhož usnesení valné
hromady žalované, podaných společností HSJH, spol. s r.o. a M. H., s nimiž
podle ustanovení § 131 odst. 12 obchodního zákoníku bylo spojeno rovněž
předmětné řízení, ačkoli tak fakticky soudem postupováno nebylo, není
významnou, neboť "procesní pochybení soudu prvního stupně nemá žádné věcné
důsledky", když o žalobách uvedených subjektů je nadále vedeno samostatné
řízení Městským soudem v Praze pod sp. zn. 3 Cm 215/2003 a "postupem soudu
prvního stupně tedy žádnou procesní újmu neutrpěly". Toto usnesení, které bylo
HSJH, spol. s r.o. doručeno dne 5.7.2004 (na základě předchozího uložení u
držitele poštovní licence, protože adresát nebyl na adrese Praha 1, Senovážné
nám. č. 24 zastižen), nabylo (podle potvrzení ve spise) právní moci dne
7.6.2004.
Proti tomuto usnesení vrchního soudu podala společnost HSJH, spol. s r.o. u
Městského soudu v Praze dne 8.9.2004 žalobu pro zmatečnost. Namítala v ní, že
soudci vrchního soudu JUDr. Vojtěch Trojánek, JUDr. Jaroslava Vlčková a JUDr.
Jan Kalfus, kteří přijali napadené usnesení, byli "pro podjatost z rozhodování
vyloučeni". Důvod podjatosti je dán "způsobem jejich rozhodování" v související
věci vedené Městským soudem v Praze pod sp. zn. 3 Cm 215/2003, neboť usnesením
ze dne 12.5.2004 č.j. 14 Cmo 104/2004-81 změnil usnesení městského soudu,
ačkoliv nebyly splněny předpoklady uvedené v ustanovení § 220 odst.1 o.s.ř. a
soud vycházel "jen z neověřeného tvrzení žalovaného" a "předjímal rozhodnutí ve
věci samé". Při vydání napadeného usnesení uvedení soudci věděli o řízení
vedeném u městského soudu pod sp. zn. 3 Cm 215/2003, jež sice bylo "ze zákona
spojeno s předmětným řízením, i když tak soudy fakticky nepostupovaly", a tuto
okolnost při svém rozhodování nezohlednily s argumentem, že "procesní pochybení
soudu prvního stupně nemá žádné věcné důsledky". S ohledem na zákonné spojení
obou řízení (řízení ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 Cm
206/2003, v níž bylo vydáno žalobou pro zmatečnost napadené usnesení, a pod sp.
zn. 3 Cm 215/2003) nebyly splněny zákonem předpokládané podmínky pro zastavení
řízení vedeného Městským soudem v Praze pod sp. zn. 3 Cm 206/2003, když
účastníkem tohoto řízení byla, s ohledem na ustanovení § 131 odst. 12
obchodního zákoníku, rovněž společnost HSJH, spol. s r.o. (jako žalobce), která
svou žalobu zpět nevzala; soudy s ní v uvedeném řízení sp. zn. 3 Cm 206/2003
jako s účastníkem nejednaly. Tím jí nesprávným postupem soudu byla odňata
možnost jednat před soudem.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 1.2.2008 č.j. 46 Cm 183/2004-29 žalobu
pro zmatečnost zamítl a rozhodl, že společnost HSJH, spol. s r.o. je povinna
zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 7.646,- Kč k rukám advokáta Mgr.
Karla Tománka. Dospěl k závěru, že není dán zmatečnostní důvod podle ustanovení
§ 229 odst. 1 písm. e) o.s.ř., neboť důvodem pro vyloučení soudce z důvodu jeho
podjatosti není "právní posouzení věci" nebo "zkoumání podmínek pro nařízení
předběžného opatření". Naplněn není ani důvod zmatečnosti podle ustanovení §
229 odst.3 o.s.ř. I když soudy v původním řízení nepostupovaly "důsledně podle
ustanovení § 131 odst. 12 obchodního zákoníku a nespojily všechna řízení o
neplatnost usnesení valné hromady", může vždy "jednotlivý žalobce využít svého
dispozičního práva a svou žalobu vzít zpět" i v případě, kdyby bylo rozhodováno
o všech podaných žalobách v jediném (společném) řízení. V době vydání
napadeného usnesení vrchního soudu a jím přezkoumávaného usnesení městského
soudu "zde byla dvě řízení o neplatnost usnesení téže valné hromady" a právní
postavení společnosti HSJH, spol. s r.o. "v řízení o neplatnost usnesení valné
hromady se nezměnilo".
K odvolání společnosti HSJH, spol. s r.o. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne
11.2.2010 č.j. 11 Cmo 335/2009-65 potvrdil usnesení soudu prvního stupně a
rozhodl, že společnost HSJH, spol. s r.o. je povinna zaplatit žalovanému na
náhradě nákladů odvolacího řízení 5.160,- Kč k rukám advokáta Mgr. Karla
Tománka a že "ve vztahu mezi žalobcem společností Sokato a.s. a společností
HSJH, spol. s r.o. nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího
řízení". Ztotožnil se se soudem prvního stupně v tom, že společnost HSJH, spol.
s r.o. je legitimována k podání žaloby pro zmatečnost proti napadenému usnesení
vrchního soudu, když "všechna tři řízení o žalobách o neplatnost usnesení valné
hromady" (podaných společností Sokato a.s., společností HSJH, spol. s r.o. a M.
H. "měla být ze zákona spojena ke společnému projednání". Důvod zmatečnosti
podle ustanovení § 229 odst. 1 písm. e) o.s.ř. společnost HSJH, spol. s r.o.
dovozuje z "nesouhlasu s rozhodnutím, popř. z nesouhlasu s rozhodnutím v jiné
právní věci (v řízení zahájeném její žalobou)", avšak taková okolnost ve smyslu
ustanovení § 14 odst.4 o.s.ř. závěr o vyloučení soudců nezakládá. Zmatečnostní
důvod odnětí možnosti jednat před soudem podle ustanovení § 229 odst. 3 o.s.ř.
pak "nemůže být dán již proto, že jím účastník může žalobou pro zmatečnost
napadnout pravomocný rozsudek odvolacího soudu nebo jeho pravomocné usnesení,
kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, za dalších tam uvedených předpokladů".
Napadené usnesení vrchního soudu však není rozhodnutím ve věci samé, neboť jím
bylo rozhodnuto o potvrzení usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení
pro zpětvzetí žaloby.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala společnost HSJH, spol. s r.o.
dovolání. Namítá, že se o tom, že by napadené usnesení vrchního soudu nebylo
rozhodnutím ve věci samé, dozvěděla až z rozhodnutí odvolacího soudu, "čímž jí
byla odňata významná procesní práva, včetně práva na odvolání", a dovozuje, že
za situace, kdy je "účastníku řízení v postavení žalobce" nesprávným postupem
soudu odňata možnost jednat před soudem, je nesprávné rozhodnutí soudu o
zastavení řízení "ještě mnohem více diskriminující, než nesprávné rozhodnutí ve
věci samé, a poškozuje jej mnohem více", když věc, "na jejímž projednání má
zájem, není projednána vůbec, zatímco pokud dojde k rozhodnutí ve věci samé,
pak alespoň projednána je, byť vadně". Soudy by mohly - při nepřípustnosti
žaloby pro zmatečnost proti usnesení o zastavení řízení - kdykoliv "nahradit
zamítavé stanovisko ve věci samé zastavením řízení, a tím by ustanovení § 229
odst. 3 o.s.ř. postrádalo svůj smysl". Rozhodnutí o zastavení řízení je
rozhodnutím, jež "silněji zasahuje do práv ve smyslu ustanovení § 229 odst. 3
o.s.ř., než rozhodnutí ve věci samé"; proto je proti němu podle názoru
dovolatele žaloba pro zmatečnost z důvodu uvedeného v ustanovení § 229 odst. 3
o.s.ř. přípustná. Tento způsob ochrany práv účastníka je případný za situace,
kdy proti usnesení (odvolacího soudu) v případě zastavení řízení pro zpětvzetí
žaloby není přípustné dovolání. Dovolatel současně dovozuje, že byl naplněn
rovněž zmatečnostní důvod podle ustanovení § 229 odst. 1 písm. e) o.s.ř., když
napadané usnesení vrchního soudu, jakož i jeho usnesení z téhož dne č.j. 14 Cmo
104/2004-81 vydané ve (ze zákona spojené) věci vedené Městským soudem v Praze
pod sp. zn. 3 Cm 215/2003, nepředstavovalo "postup a rozhodování soudu v rámci
zákona, ale svévoli v chování výše uvedených soudců"; je tu proto dán "závažný
důvod pochybovat o jejich nepodjatosti" a ustanovení § 14 odst. 4 o.s.ř. se v
takovém případě neuplatní. Dovolatel dovozuje přípustnost dovolání z ustanovení
§ 237 odst.1 písm. c) o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud usnesení soudů obou
stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., k tomu oprávněnou osobou (účastníkem
řízení), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo
rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost, jsou obsaženy v ustanovení § 238a odst. 1
písm. b), § 238a odst. 2 a v § 237 odst. 1 a 3 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost
[§ 238a odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], nebo
jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně
rozhodl o žalobě pro zmatečnost jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější usnesení zrušil [§ 238a
odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž
bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě
pro zmatečnost, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 238a odst.
1 písm. b), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu má v rozhodnutí o
žalobě pro zmatečnost po právní stránce zásadní význam [§ 238a odst. 1 písm.
b), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Dovolatel dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno
usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost.
Podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm.
b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že soudem prvního stupně
nebylo vydáno usnesení, jímž by bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost, které
by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání dovolatele proti usnesení odvolacího
soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v
ustanovení § 238a odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř., tedy jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 238a odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-
li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem
uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3
o.s.ř. se nepřihlíží (§ 237 odst.3 o.s.ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2 a
§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že
napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam;
přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek,
příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní
význam skutečně má.
Podle ustanovení § 229 odst. 1 písm. e) o.s.ř. účastník může žalobou pro
zmatečnost napadnout pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího
soudu, kterým bylo řízení skončeno, jestliže rozhodoval vyloučený soudce nebo
přísedící.
Podle ustanovení § 229 odst. 3 o.s.ř. účastník může žalobou pro zmatečnost
napadnout též pravomocný rozsudek odvolacího soudu nebo jeho pravomocné
usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže mu byla v průběhu
řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Žaloba pro zmatečnost je v občanském soudním řádu koncipována jako mimořádný
opravný prostředek, který slouží k tomu, aby mohla být zrušena pravomocná
rozhodnutí soudu, která trpí takovými vadami, jež představují porušení
základních principů ovládajících řízení před soudem (trpí zmatečností),
popřípadě je takovými vadami postiženo řízení, které vydání rozhodnutí
předcházelo, je-li nejen v zájmu účastníků, ale i ve veřejném zájmu, aby taková
rozhodnutí byla dodatečně odstraněna, bez ohledu na to, zda jsou nebo nejsou
věcně správná. Žaloba pro zmatečnost je tedy právním institutem, pomocí kterého
lze dosáhnout nápravy ve věci, v níž došlo k závažným procesněprávním
nedostatkům. Žalobu pro zmatečnost lze podat jen proti rozhodnutím uvedeným v §
229 o.s.ř. a jen z důvodů v tomto ustanovení uvedených; výčet důvodů
zmatečnosti je taxativní.
Odvolací soud dospěl v dovoláním napadeném usnesení mimo jiné k právnímu
závěru, že způsob rozhodnutí soudu, i kdyby toto rozhodnutí snad bylo z
hlediska své věcné správnosti projevem "svévole" soudce, který jej vydal,
nezakládá (sám o sobě) důvod pro vyloučení takového soudce, a tím ani důvod
zmatečnosti podle ustanovení § 229 odst. 1 písm. e) o.s.ř. Uvedený závěr je v
souladu s ustálenou judikaturou soudů (srov. například právní názor vyjádřený v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29.7.1999 sp. zn. 2 Cdon 828/96, který byl
uveřejněn pod č. 33 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000). Ustanovení § 14
odst. 4 o.s.ř. výslovně vylučuje, aby důvodem pochybností o soudcově
nepodjatosti mohly být okolnosti, které spočívají buď v jeho postupu v řízení v
projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech. Tyto okolnosti (samy
o sobě) nemohou být důvodem k pochybnosti o nepodjatosti soudce, neboť v
postupu soudce při projednávání konkrétní věci se projevuje samotný výkon
soudnictví, ledaže by byl prokázán takový soudcův vztah k věci (právní zájem na
jejím výsledku či získání skutkového poznatku jiným způsobem, než-li v rámci
vedeného řízení - dokazováním) či vztah k účastníkům nebo k jejich zástupcům
(příbuzenský, přátelský či nepřátelský, vztah sociální závislosti a podobně),
který by zakládal důvod pochybovat o jeho nepodjatosti. Dovolatel však žádné
okolnosti, které by takovému vztahu nasvědčovaly, ani jako důvod zmatečnosti
neuplatňoval; jinými slovy řečeno, není-li uvedených okolností, není postup
soudce v řízení a způsob jeho rozhodování v jiných věcech, i kdyby ho účastník
hodnotil ("jen") jako projev svévole, důvodem pro jeho vyloučení. Proti postupu
soudce v řízení a věcné správnosti rozhodnutí lze účinně brojit v rámci
opravných prostředků proti takovému rozhodnutí, nikoli prostřednictvím
institutu podjatosti soudce.
Žalobu pro zmatečnost lze z důvodu uvedeného v ustanovení § 229 odst. 3 o.s.ř.
podat jen proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu nebo jeho pravomocnému
usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé; proti ostatním rozhodnutím není
přípustná. Uvedený závěr se podává nejen ze samotného změní ustanovení § 229
odst.3 o.s.ř., ale vyplývá také z výkladu systematického, logického a
teleologického. Připuštění mimořádného opravného prostředku v podobě žaloby pro
zmatečnost z uvedeného zmatečnostního důvodu má totiž své opodstatnění jen vůči
těm pravomocným rozhodnutím, jež autoritativně osvědčují, zakládají, mění či
ruší práva a povinnosti účastníků řízení, která byla vlastním předmětem
vedeného soudního řízení (mají dopad do jejich hmotněprávní sféry a jsou tedy
rozhodnutími ve věci samé). Není racionálního důvodu vůbec "postihovat" odnětí
možnosti účastníku jednat před soudem v případě, že takové řízení neskončilo
rozhodnutím ve věci samé se shora vymezenými účinky, neboť taková (jiná)
rozhodnutí do hmotněprávní sféry účastníků nemají dopad a uvedený zmatečnostní
důvod, i kdyby byl naplněn, tak ve vztahu k nim ztrácí svůj význam. Pro takový
závěr svědčí i obecný princip, že přípustnost mimořádných opravných prostředků,
směřujících proti pravomocným rozhodnutím soudů, by (s ohledem na princip
právní jistoty a ochrany v dobré víře nabytých práv) měla být vykládána spíše
restriktivně. V tomto směru se dovolatel mýlí ve svém názoru, že nesprávné
rozhodnutí soudu o zastavení řízení je "ještě mnohem více diskriminující, než
nesprávné rozhodnutí ve věci samé a poškozuje ji mnohem více". Takové
rozhodnutí totiž nezakládá překážku věci pravomocně rozhodnuté (§ 159a odst. 5
o.s.ř.) a nebrání tedy samo osobě opětovnému uplatnění téhož nároku u soudu.
Rozhodnutím soudu ve věci samé je takové rozhodnutí, jímž je rozhodnuto právě o
předmětu, pro nějž se řízení vede. Ve sporném řízení, v němž má být rozhodnut
spor o právo mezi účastníky, kteří stojí proti sobě v postavení žalobce a
žalovaného, je za rozhodnutí ve věci samé pokládáno "věcné" rozhodnutí o nároku
uplatněném žalobou (srov. § 79 odst. 1 o.s.ř.), o němž bylo příslušné řízení
vedeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.8.1997 sp. zn. 2 Cdon 484/97,
uveřejněné pod č. 88 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997).
Obecně platí, jak správně uzavřel odvolací soud, že usnesení soudu o zastavení
řízení není (byť jde o rozhodnutí, jímž se řízení končí) rozhodnutím soudu ve
věci samé, neboť se jím nerozhoduje o nároku uplatněném žalobou. Totéž platí i
pro rozhodnutí odvolacího soudu, jímž je takové rozhodnutí potvrzeno.
Z uvedeného vyplývá, že napadené usnesení vrchního soudu není z hlediska
ustanovení § 229 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutím soudu ve věci samé. Žaloba pro
zmatečnost podaná proti němu z důvodu uvedeného v ustanovení § 229 odst. 3
o.s.ř. proto není přípustná a právní posouzení odvolacího soudu je i v uvedeném
směru v souladu s ustálenou judikaturou.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu ze shora
uvedených východisek vychází, nemůže mít po právní stránce zásadní význam. Z
toho se podává, že dovolání dovolatele proti usnesení odvolacího soudu není
přípustné ani podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2 a § 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Protože dovolání dovolatele směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti
němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České
republiky je podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř.
- aniž by se mohl věcí dále zabývat - odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 a § 151 odst. 1 části věty
před středníkem o.s.ř., neboť dovolatel s ohledem na výsledek řízení právo na
náhradu nákladů dovolacího řízení nemá a ostatním účastníkům řízení žádné
účelně vynaložené náklady dovolacího řízení nevznikly. Proto dovolací soud
rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. prosince 2011
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu