U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobkyně J. T., zastoupené JUDr. Petrem Navrátilem, advokátem se
sídlem v Brně, Joštova č. 4, proti žalovanému VÁHALA a spol. s r.o. výroba a
prodej masných a lahůdkářských výrobků, se sídlem v Hustopečích nad Bečvou,
náměstí Míru č. 97, IČO 136 43 819, zastoupenému JUDr. Jaroslavem Vyhlídalem,
advokátem se sídlem v Bystřici pod Hostýnem, F. Ondrůška č. 1547, o náhradu
mzdy, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 15 C 522/2009, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. prosince 2011 č.
j. 16 Co 351/2011-170, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 o.s.ř.):
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 8.12.2011 č.j. 16 Co 351/2011-170 (ve
znění opravného usnesení ze dne 27.1.2012 č.j. 16 Co 351/2011-184) potvrdil
rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 9.3.2011 č.j. 15 C 522/2009-123 v
části, jíž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 23.585,37 Kč s
úroky z prodlení, v části, v níž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit
žalobkyni 40.341,06 Kč „s příslušenstvím“, jej změnil tak, že žalobu zamítnul;
a zároveň rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě
nákladů řízení před soudy obou stupňů 12.238,- Kč k rukám advokáta JUDr.
Jaroslava Vyhlídala a že je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu
v Přerově na nákladech řízení před soudem prvního stupně 444,- Kč, a že
žalovaný je povinen zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Přerově na
nákladech řízení před soudem prvního stupně 250,- Kč.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Uvedla, že
dovoláním napadá „výrok rozsudku odvolacího soudu v plném jeho rozsahu“ a
navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc tomuto soudu vrátil
k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12.
2012, když dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před
1. 1. 2013 (srov. čl. II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony) – dále jen „o.s.ř.“. Po přezkoumání napadeného pravomocného rozsudku
odvolacího soudu, které provedl bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první
o.s.ř.), dospěl k závěru, že v podání dovolání proti potvrzujícímu výroku
rozsudku odvolacího soudu brání nedostatek subjektivní legitimace žalobkyně, a
že v dalším dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný
opravný prostředek přípustný.
Podle ustanovení § 240 odst. 1 věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání
do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který
rozhodoval v prvním stupni.
Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení, nelze
dovozovat, že by dovolání mohl podat kterýkoliv z nich. Z povahy dovolání
jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník,
kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. kterému byla
tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím
přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy
lze posuzovat jen z procesního hlediska. Při tomto posuzování také nelze brát v
úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost,
že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i ne příliš významná újma,
kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Oprávnění podat dovolání
tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření
nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým
rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň
způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.10.1997 sp. zn. 2 Cdon
1363/96, uveřejněné pod č. 28 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998).
V posuzované věci nebyla dovolatelce napadeným potvrzujícím výrokem rozsudku
odvolacího soudu (jímž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně, kterým
bylo žalobkyni vyhověno co do částky 23.585,37 Kč s úroky z prodlení) způsobena
na jejích právech žádná újma, která by byla odstranitelná zrušením této části
napadeného rozsudku. Dovolatelka proto nemůže mít z objektivního hlediska žádný
skutečný zájem na tom, aby rozsudek odvolacího soudu byl v tomto výroku zrušen.
K podání dovolání proti tomuto výroku rozsudku odvolacího soudu tedy žalobkyně
není oprávněna (subjektivně legitimována).
Dovolací soud se v dalším zabýval přípustností dovolání, které žalobkyně podala
proti části rozsudku odvolacího soudu, v níž byla její žaloba v části o
40.341,06 Kč „s příslušenstvím“ zamítnuta.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo
jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237
odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b)
o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve
věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění
nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč, přičemž se
nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst.2 písm.a) o.s.ř.].
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně do měnícího výroku rozsudku
odvolacího soudu o věci samé není podle hledisek uvedených v ustanovení § 237
o.s.ř. přípustné, neboť tímto dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 50.000,- Kč.
Z dovolání žalobkyně vyplývá, že směřuje rovněž proti výrokům rozsudku
odvolacího soudu, v nichž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Z ustanovení §§ 237 až 239 o.s.ř. vyplývá, že dovolání proti výroku rozhodnutí
odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti
dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné, a to bez
zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde např. o měnící
nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (k tomu srov. usnesení
Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.1.2002, sp.zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v
časopise Soudní judikatura pod č. 88, ročník 2002 a ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, ročník 2003).
Protože dovolání žalobkyně proti rozhodnutí odvolacího soudu není přípustné,
Nejvyšší soud České republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle
ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o.
s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů
nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. října 2013
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu