21 Cdo 265/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Romana Fialy v právní
věci žalobkyně Ing. E. Š., zastoupené advokátem, proti žalovanému P. T.,
zastoupenému advokátem, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním
právem, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 37 C 178/99, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. ledna 2006 č.j. 15
Co 76/2004-85, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně (spolu s manželem Ing. J. Š.) se domáhala (žalobou změněnou se
souhlasem soudu prvního stupně), aby bylo určeno, že „zástavní právo zapsané v
části C LV katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu B., pro obec B., k. ú.
L., a to k nemovitosti – p.č. 3274/82 o výměře 29 m² - ostatní plocha,
p.č. 3278/177 o výměře 36 m² - orná půda a p.č. 4135/16 o výměře 4567
m² - orná půda pro věřitele P. T., neexistuje“. Žalobu odůvodnila zejména
tím, že se stali na základě kupní smlouvy ze dne 6. 1. 1999 vlastníky výše
uvedených nemovitostí, a že zástavní právo váznoucí na těchto nemovitostech ve
prospěch pohledávky žalovaného ve výši 575.000,- Kč nevzniklo, neboť zástavní
smlouva ze dne 5. 1. 1998, na základě níž bylo zástavní právo vloženo do
katastru nemovitostí, je neplatná. Při jednání a podepisování zástavní smlouvy
měli totiž být - jak vyplývá z výpisu z obchodního rejstříku - přítomni oba
jednatelé společnosti K., spol. s r.o. Naléhavý právní zájem na určení
neexistence zástavního práva odůvodnila tím, že „neplatné zástavní právo je
vyznačené v katastru nemovitostí a dle takového zápisu by se mohl zástavní
věřitel-odpůrce domáhat uspokojení zajištěné pohledávky v souladu s ustanovením
občanského soudního řádu prodejem zastavené nemovitosti“.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. 10. 2003, č.j. 37 C 178/99-50, určil,
že „zástavní právo ze dne 27. 3. 1997 ve výši 575.000,- Kč zapsané v části C LV
v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu B., pro obec B., k. ú. L., a to k
nemovitosti – pozemku p.č. 3274/82 o výměře 29 m² - ostatní plocha, p.č.
3278/177 o výměře 36 m² - orná půda a p.č. 4135/16 o výměře 4567 m²
- orná půda pro věřitele P. T., neexistuje“, a rozhodl, že žalovaný je povinen
zaplatit žalobcům „oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení
částku 7.450,- Kč k rukám právního zástupce obou žalobců“. Soud prvního stupně
přisvědčil žalobkyni, že zástavní smlouva ze dne 5. 1. 1998 je neplatná,
protože byla podepsána za zástavce pouze jedním jednatelem. Odkázal přitom na
ustanovení § 133 odst. 1 obch. zák., podle kterého je-li více jednatelů, je
oprávněn jménem společnosti jednat každý samostatně jen, nestanoví-li
společenská smlouva nebo stanovy jinak. Společnost K., spol. s r.o., měla více
jednatelů a společenská smlouva stanovila, že „k úkonům učiněným jménem
společnosti je třeba připojit podpisy obou jednatelů, jednatelé musí jednat ve
vzájemné shodě a úkony učiněné pouze jedním jednatelem jsou neplatné“. Soud
prvního stupně tak dovodil, že, podepsal-li zástavní smlouvu ze dne 5. 1. 1998
pouze K. K. jakožto jeden z jednatelů a chybí-li podpis druhého jednatele a
název společnosti, je úkon učiněn ve formě, která odporuje jak zákonu, tak i
„dohodě účastníků společenské smlouvy společnosti K. spol. s r.o. a je tedy ve
smyslu ust. § 40 odst. 1 obč. zák. neplatný“. Na základě této neplatné smlouvy
nemohlo dojít platně ke vzniku zástavního práva k uvedeným nemovitostem ve
prospěch žalovaného.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně (poté, co usnesením ze dne 15. 9.
2005, č.j. 15 Co 76/2004-75, rozhodl, že na místě žalobce Ing. J. Š. bude v
řízení pokračováno s Ing. E. Š., neboť po smrti jejího manžela Ing. J. Š. se
žalobkyně stala na základě rozhodnutí Městského soudu v Brně ze dne 24. 2.
2005, č.j. 59 D 93/2004-470, dědičkou citovaných nemovitostí) rozsudkem ze dne
31. 1. 2006, č.j. 15 Co 76/2004-85, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak,
že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na
náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 17.600,- Kč k rukám jejího
zástupce. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že na základě
zápisu v obchodním rejstříku společnosti K., spol. s r.o., osoba uzavírající
právní úkon s touto společností se mohla oprávněně domnívat, že všechny osoby
zapsané v obchodním rejstříku mohou jednat samostatně. Dovodil, že „pokud ze
zakotveného způsobu zastupování nevyplývá omezení jednatelů v jednání za
společnost, pak nemůže jít k tíži osob uzavírající s nimi právní úkony, že
způsob jednání je ve společenské smlouvě stanoven odlišně, než v zápisu v
obchodním rejstříku“. Vycházeje z ustanovení § 27 odst. 2 obch. zák. dodal, že
žalobkyni „nepřísluší, aby nyní namítala rozpor zápisu v obchodním rejstříku s
ustanoveními společenské smlouvy určujícími jednání za společnost“; proto
„důsledky převzetí zastavené věci nadále trvají, trvá tedy odpovědnost za
splnění zajištěné pohledávky vedle dlužníka, a to do výše ceny nabyté věci“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Opakuje v něm
své námitky, které vznesla proti platnosti zástavní smlouvy ze dne 5. 1. 1998
již za řízení před soudy obou stupňů. Znovu dovozuje, že „způsob zastupování za
společnost uvedený v obchodním rejstříku korespondoval se zněním společenské
smlouvy společnosti K., spol. s r.o., tedy s tím, že k úkonům učiněným jménem
společnosti je třeba připojit podpisy obou jednatelů“. Způsob jednání
společnosti uvedený ve společenské smlouvě a další závažné nedostatky předmětné
zástavní smlouvy nelze v tomto případě opomenout s poukazem na princip
negativní materiální publicity obchodního rejstříku. Žalovaný při podpisu
zástavní smlouvy nejednal v důvěře v zápis v obchodním rejstříku, který
neodpovídal skutečnosti. Znění zápisu v obchodním rejstříku v době uzavření
předmětné zástavní smlouvy skutečnosti odpovídalo - „za společnost jednají a
podepisují jednatelé, tzn. za společnost byli oprávněni jednat oba jednatelé
společnosti K., spol. s r.o., společně“; odvolací soud ve svém rozhodnutí
„nesprávně aplikoval princip negativní materiální publicity obchodního
rejstříku na situaci, která do rozsahu ustanovení § 29 odst. 1 obchodního
zákoníku (dříve ustanovení § 27 odst. 2 obchodního zákoníku) nespadá“. Absence
podpisu druhého jednatele společnosti K., spol. s r.o., v kombinaci s dalšími
nedostatky podpisu prvního jednatele společnosti má zásadní důsledky pro
platnost zástavní smlouvy a tím i pro existenci zástavního práva. Navrhla, aby
dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu
řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a
že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §
242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k
závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat – vzhledem k tomu, že dovolatelka
zpochybňuje oprávnění jednat za společnost s ručením omezením při uzavření
smlouvy ze dne 5. 1. 1998 – podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve
znění do 31. 3. 1998, tj. do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 15/1998 Sb., o
dohledu v oblasti kapitálového trhu a o změně a doplnění dalších zákonů, dále
též jen „obch zák“.
Podle ustanovení § 133 odst. 1 obch. zák. statutárním orgánem společnosti je
jeden nebo více jednatelů. Je-li jednatelů více, je oprávněn jednat jménem
společnosti každý z nich samostatně, nestanoví-li společenská smlouva nebo
stanovy jinak.
Podle ustanovení § 133 odst. 2 obch. zák. omezit jednatelská oprávnění může
pouze společenská smlouva, stanovy nebo valná hromada. Takové omezení je však
vůči třetím osobám neúčinné.
Podle ustanovení § 28 odst. 1 písm. e) obch. zák. do obchodního rejstříku se
zapisuje jméno a bydliště osoby nebo osob, které jsou statutárním orgánem nebo
jeho členy, s uvedením způsobu, jakým jednají jménem právnické osoby.
Podle ustanovení § 27 odst. 2 obch. zák. skutečnosti zapsané v obchodním
rejstříku jsou účinné vůči každému ode dne, ke kterému byl zápis proveden.
Proti tomu, kdo jedná v důvěře v zápis do obchodního rejstříku, nemůže ten,
jehož se zápis týká, namítat, že zápis neodpovídá skutečnosti.
V projednávané věci bylo v rozhodné době (ke dni 5. 1. 1998) v obchodním
rejstříku zapsáno, že společnost K., spol. s r.o., má dva jednatele („J. K.,“ a
„K. K.“) a že „za společnost jednají a podepisují jednatelé“. Společenská
smlouva o založení společnosti K., spol. s r.o., stanovila v čl. VI. bodu 2/,
že „Statutárním a výkonným orgánem jsou jednatelé. Zastupují společnost
navenek. K úkonům učiněným jménem společnosti je třeba připojit podpisy obou
jednatelů tzn., že jednatelé musí jednat ve vzájemné shodě a úkony učiněné
pouze jedním jednatelem jsou neplatné“. Zástavní smlouvu ze dne 20. 3. 1997,
podepsanou dne 5. 1. 1998, uzavřel se zástavním věřitelem – žalovaným – jménem
společnosti K., spol. s r.o., „jednatel K. K.“.
Pro posouzení důvodnosti žaloby je mimo jiné podstatné, jaký význam pro
platnost zástavní smlouvy ze dne 5. 1. 1998 má skutečnost, že ji podepsal
toliko jeden jednatel společnosti K., spol. s r.o.
Případy, kdy společenská smlouva či stanovy určují, že jménem společnosti jedná
více jednatelů společně, nelze považovat za omezení jednatelského oprávnění ve
smyslu ustanovení § 133 odst. 2 obch. zák., neboť v tomto případě jde o určení
způsobu jednání jménem společnosti podle ustanovení § 133 odst. 1 obch. zák.
Jestliže projev vůle směřující k uzavření smlouvy učinil jen jeden z jednatelů,
ač v rozhodné době v obchodním rejstříku v souladu se zněním společenské
smlouvy bylo zapsáno, že jménem společnosti jednají vždy společně dva
jednatelé, nelze takový projev vůle považovat za projev vůle společnosti, neboť
nebyl učiněn způsobem, kterým jedná statutární orgán společnosti. Na tom nic
nemění to, zda druhý účastník smlouvy byl či nebyl v dobré víře, neboť žádný
právní předpis pro takový případ možnost namítat dobrou víru nepřipouští (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 8. 2002, sp. zn. 29 Odo 198/2002,
uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek ročník 2004, pod poř. č.
58).
Jiná situace ovšem nastává (jako je tomu v projednávané věci), jestliže zápis v
obchodním rejstříku týkající se způsobu zastupování společnosti (že „za
společnost jednají a podepisují jednatelé“) je v rozporu s příslušným
ustanovením společenské smlouvy, podle kterého „jednatelé musí jednat ve
vzájemné shodě a úkony učiněné pouze jedním jednatelem jsou neplatné“.
Takové případy je třeba posuzovat podle ustanovení § 27 odst. 2 obch. zák.
(nyní obdobně § 29 odst. 1 a 2 obch. zák.), jež vyjadřuje tzv. princip
materiální publicity zápisů v obchodním rejstříku. Obchodního rejstřík sice v
první řadě eviduje určité (podstatné) údaje o podnikatelích (srov. § 28 odst. 1
obch. zák., nyní obdobně § 35 obch. zák.), zároveň ale umožňuje, aby takto
uchovávané údaje byly veřejnosti přístupné. Význam zápisů do obchodního
rejstříku a jeho veřejnoprávní povaha se promítají do zmíněného principu
materiální publicity. Ten spolu s principem formální publicity (jde o seznam
veřejně přístupný) dává zápisu v obchodním rejstříku (veřejnému seznamu) povahu
veřejné listiny (platí zásada veřejné důvěry v obsah takové listiny). Princip
materiální publicity znamená, že údaje zapsané v obchodním rejstříku jsou
právně účinné navenek i v případě, že neodpovídají skutečnému stavu, jsou-li
splněny podmínky uplatnění principu materiální publicity. Jinak řečeno,
skutečnosti zapsané v obchodním rejstříku jsou účinné vůči každému ode dne, ke
kterému byl zápis proveden; ode dne provedení zápisu se nikdo nemůže dovolávat
toho, že mu zapsané skutečnosti nebyly známy. Zároveň platí obráceně, že dokud
skutečnosti zapsané v obchodním rejstříku nejsou vymazány nebo změněny, jsou
účinné vůči každému a nikdo se nemůže dovolávat vůči jednajícímu, že zápis v
obchodním rejstříku již neodpovídá skutečnosti, ledaže by jednající nejednal v
důvěře v zápis v obchodním rejstříku, protože mu rozpor se skutečností byl
znám. Rozhodující je tedy důvěra v aktuální stav zápisu. Z hlediska posuzování
platnosti právních úkonů učiněných osobami v obchodním rejstříku zapsanými to
vede k závěru, že, jednala-li druhá strana v důvěře ve správnost údaje
uvedeného v obchodním rejstříku, jsou právní úkony učiněné v rozsahu jejího
oprávnění osobou zapsanou v obchodním rejstříku (zde jednatelem jako
statutárním orgánem) platné a podnikatele (§ 2 odst. 2 obch. zák.) zavazují,
bez ohledu na to, zda v té době (případně nikdy) k takovému jednání nebyl
zapsaný statutární orgán oprávněn; uvedené by neplatilo jen tehdy, kdyby
nesoulad zapsaných skutečností s faktickým stavem byl druhé straně znám.
Nejvyšší soud České republiky ČR proto dospěl k závěru, že, je-li v obchodním
rejstříku zapsáno, že „za společnost jednají a podepisují jednatelé“, nevyplývá
z toho z hlediska ustanovení § 27 odst. 2 obch. zák. ve znění do 31. 12. 2000
(nyní § 29 odst. 1, 2 obch. zák.) jednatelské omezení ve smyslu ustanovení §
133 odst. 2 obch. zák.
Společnost K., spol. s r.o., měla ke dni 5. 1. 1998, kdy byla smlouva o zřízení
zástavního práva uzavřena, dva jednatele. V obchodním rejstříku bylo od 9. 1.
1997 do 20. 8. 1998 zapsáno, že za společnost (K., spol. s r.o.) jednají a
podepisují jednatelé. Vzhledem k tomu, že z hlediska principu materiální
publicity v uvedené době (ode dne 9. 1. 1997 do dne 20. 8. 1998) tyto údaje
zapsané v obchodním rejstříku byly právně účinné navenek i za situace, že
neodpovídaly skutečnému stavu (ujednání čl. VI. bodu 2/ Společenské smlouvy o
založení společnosti K., spol. s r.o.), a že v řízení nebylo prokázáno ani
tvrzeno, že by druhá strana smlouvy (žalovaný) o tomto rozporu věděl, odvolací
soud správně dovodil, že bylo třeba vycházet z toho, že oprávnění každého z
jednatelů jednat a podepisovat za společnost nebylo nijak omezeno, neboť z
formulace „za společnost jednají a podepisují jednatelé“ žádné omezení každého
z jednatelů nevyplývá (§ 133 odst. 1 obch. zák).
Z uvedeného vyplývá že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího
soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud ČR dovolání žalobkyně
podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem
o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů
nemá právo, a žalovanému, který měl v dovolacím řízení plný úspěch a který by
tak měl právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. § 142
odst. 1 o.s.ř.), v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. prosince 2007
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu