21 Cdo 2661/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Romana Fialy v právní
věci žalobkyně JUDr. D. K., Ph.D., LL. M., jako správkyně konkurzní podstaty
úpadce VIP Consulting a. s. se sídlem v Praze 1, Valdštejnská č. 20, IČ
61859851, proti žalovaným 1) Union banka, a.s. „v likvidaci“ se sídlem v
Ostravě – Moravské Ostravě, ul. 30. dubna č. 635, IČ 41034261, a 2) Vo&Be,
spol. s r.o., se sídlem v Praze 9, Rohožnická č. 1604, IČ 26204975,
zastoupenému JUDr. Šárkou Kincelovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Na
Bělidle č. 910/20, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem,
vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 8 C 240/2005, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v
Pardubicích ze dne 26. listopadu 2008, č. j. 18 Co 306/2006-340, takto:
I. Dovolání žalobkyně proti výroku rozsudku krajského soudu, jímž byl rozsudek
soudu prvního stupně změněn tak, že se zamítá ve vztahu mezi žalobkyní a 2.
žalovanou žaloba o určení, že „zástavní právo k nemovitostem ve vlastnictví
společnosti VIP Consulting a.s. se sídlem v Praze 1, Valdštejnská 20, IČO:
61859851, konkrétně k budově čp. 482 postavené na pozemku stavební parcela
číslo 1823 a stavební parcele číslo 1823, tak, jak jsou zapsány v katastru
nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, Katastrální pracoviště
Chrudim, pro obec a katastrální území Chrudim na listu vlastnictví číslo 5131
zajišťující pohledávku 1. žalovaného ve výši 13.671.309,39 Kč za společností
M-Bohemia, společnost s ručením omezeným, se sídlem v Chrudimi, Masarykovo
náměstí 900, IČO: 47472634, tu není“, se zamítá; jinak se dovolání žalobkyně
odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 2) na náhradě nákladů dovolacího
řízení 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr.
Šárky Kincelové, advokátky se sídlem v Praze 5, Na Bělidle č. 910/20.
Žalobkyně se domáhala určení, že zástavní právo k nemovitostem ve vlastnictví
úpadce VIP Consulting a.s. se sídlem v Praze 1, Valdštejnská č. 20, a to „k
budově čp. 482 na pozemku parc. č. 1823 o výměře 1602 m2 a pozemku parc. č.
1823 o výměře 1602 m2, zastavěná plocha a nádvoří, zapsaných v katastru
nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, pracoviště Chrudim pro
obec a katastrální území Chrudim na LV 5131“ zajišťující pohledávku žalované 1)
ve výši 13.671.309,39 Kč za společností M-Bohemia, společnost s ručením
omezeným se sídlem v Chrudimi, IČ 47472634, tu není. Žalobu zdůvodnila zejména
tím, že právní předchůdkyně žalované 1) Bankovní dům Skala a.s. poskytla
společnosti M-Bohemia, společnost s ručením omezeným, úvěr ve výši 6.500.000,-
Kč, který byl zajištěn zástavním právem k uvedeným nemovitostem, že smlouvou o
prodeji podniku došlo k převodu pohledávky zajištěné zástavním právem k
nemovitostem z Bankovního domu Skala a.s. na žalovanou 1) a že mezi společností
M-Bohemia, společnost s ručením omezeným, a VIP Consulting a.s. byla dne 9. 1.
1995 uzavřena kupní smlouva, kterou byly zastavené nemovitosti prodány
společnosti VIP Consulting a.s. Protože Krajský soud v Hradci Králové zamítl
návrh na prohlášení konkursu na majetek společnosti M-Bohemia, společnost s
ručením omezeným, pro nedostatek majetku a protože došlo dne 26. 2. 2002 k
výmazu této společnosti z obchodního rejstříku, čímž dlužník jako právnická
osoba zanikl bez likvidace a bez právního nástupce, žalobkyně dovozuje, že tím
zanikl i závazek z úvěrové smlouvy a s ohledem na akcesorický charakter
zajištění zaniklo i zástavní právo.
Okresní soud v Chrudimi – poté, co usnesením ze dne 22. 12. 2005, č. j. 8 C
240/2005-75, ve smyslu ustanovení § 92 odst. 1 o. s. ř. připustil, aby do
řízení přistoupil žalovaný 2) – rozsudkem ze dne 25. 4. 2006, č. j. 8 C
240/2005-151, žalobu proti žalované 1) zamítl, proti žalovanému 2) žalobě
vyhověl a rozhodl, že žalovaný 2) je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě
nákladů řízení 1.570,- Kč a že žalovaná 1) nemá právo na náhradu nákladů
řízení. Soud prvního stupně dovodil, že proti žalované 1) musela být žaloba
zamítnuta, neboť žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení,
když žaloba byla podána po prohlášení konkursu na žalovanou 1) a je tedy „na
místě jednat s určeným správcem konkursní podstaty“. Ve vztahu k žalovanému 2)
dospěl k závěru, že žalobkyně na navrhovaném určení má naléhavý právní zájem,
že „úvěrový dlužník“ společnost M-Bohemia, společnost s ručením omezeným, IČ
47472634, byla vymazána z obchodního rejstříku dne 26. 2. 2002, aniž by byl
„určen její právní nástupce“ a „plnění jejího dluhu z úvěrové smlouvy se stalo
nemožným pro nemožnost zaniklého dlužníka plnit“, že „tak zanikl úvěrový vztah,
zajištěná pohledávka“ žalované 1) a že zánikem této zajištěné pohledávky
zaniklo i zástavní právo.
K odvolání žalobkyně a žalovaného 2) Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v
Pardubicích – poté co usnesením ze dne 30. 4. 2007, č. j. 18 Co 306/2006-237,
připustil, aby do řízení na místo žalovaného 2) Mgr. L. R., správce konkursní
podstaty úpadce Union banka, a.s. „v likvidaci“, vstoupila Vo & Be, spol. s r. o. se sídlem v „Praze 9, Rohožnická č. 1604, IČ 26204975 (dovolání žalobkyně
bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 9. 2008, č. j. 21 Cdo
3864/2007-295, zamítnuto) - rozsudkem ze dne 26. 11. 2008, č. j. 18 Co
306/2006-340, zamítl návrh žalobkyně, aby do řízení na straně žalovaného
přistoupil advokát Mgr. L. R., ve „výroku I.“ [kterým byla ve vztahu k
žalovanému 1) zamítnuta žaloba o určení, že „zástavní právo k nemovitostem ve
vlastnictví společnosti VIP Consulting a.s. se sídlem v Praze 1, Valdštejnská
20, IČ 61859851, konkrétně k budově čp. 482 postavené na pozemku stavení
parcela číslo 1823 a stavební parcele číslo 1823 tak, jak jsou zapsány v
katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, Katastrální
pracoviště Chrudim pro obec a katastrální území Chrudim na listu vlastnictví
číslo 5131, zajišťující pohledávku 1. žalovaného ve výši 13.671.309,39 Kč za
společností M-Bohemia, společnost s ručením omezeným se sídlem v Chrudimi,
Masarykovo náměstí 900, IČ 47472634, tu není“] a ve „výroku IV.“ (kterým bylo
rozhodnuto, že žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení) rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil, ve „výroku II.“ rozsudek soudu prvního stupně změnil
tak, že žalobu o určení, „že se ve vztahu mezi žalobkyní a 2. žalovanou žaloba
o určení, že zástavní právo k nemovitostem ve vlastnictví společnosti VIP
Consulting a.s. se sídlem v Praze 1, Valdštejnská 20, IČO: 61859851, konkrétně
k budově čp. 482 postavené na pozemku stavební parcela číslo 1823 a stavební
parcele číslo 1823, tak, jak jsou zapsány v katastru nemovitostí u
Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, Katastrální pracoviště Chrudim, pro
obec a katastrální území Chrudim na listu vlastnictví číslo 5131, zajišťující
pohledávku 1. žalovaného ve výši 13.671.309,39 Kč za společností M-Bohemia,
společnost s ručením omezeným, se sídlem v Chrudimi, Masarykovo náměstí 900,
IČO: 47472634, tu není“, zamítl, a rozhodl, že žalobkyně je povinna nahradit 2. žalované náklady řízení před soudem prvního stupně 2.921,- Kč a náklady
odvolacího řízení 29.443,50 Kč k rukám advokátky JUDr. Šárky Kincelové. Vyšel z
toho, že z tvrzení žalobkyně nelze dovodit na požadovaném určení naléhavý
právní zájem. Žalobkyně tvrdila, že je třeba postavit najisto, zda tu zástavní
právo zajišťující závazek třetí osoby je či není, aby bylo možno učinit
prohlášení prodávajícího vůči případnému kupujícímu nemovitostí, zda na
nemovitostech zástavní právo vázne či nikoliv.
Protože však žalobkyně zahrnula
nemovitosti zatížené zástavním právem do konkursní podstaty, zástavní právo (i
odděleného věřitele) zpeněžení prodejem nebrání, o to více za situace, kdy
zaniká zpeněžením zástavy, žalobkyně na požadovaném určení naléhavý právní
zájem nemá, když navíc pohledávku konkursního věřitele podle svého tvrzení
popřela a věřitel své právo ve stanovené lhůtě u soudu neuplatnil. Mimo to,
vycházeje z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1198/2005, odvolací soud
dovodil, že zástavní právo nezaniká, jestliže dluh odpovídající zajištěné
pohledávce nemůže být uspokojen právnickou osobou jako dlužníkem jen proto, že
zanikla bez právního nástupce.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobkyně vytýká odvolacímu soudu,
že „nesprávně posoudil otázku platnosti smlouvy o zřízení zástavního práva k
nemovitosti ze dne 17. 1. 1994“. Podle jejího názoru je uvedená zástavní
smlouva neplatná, neboť podle svého obsahu měla zajišťovat splnění závazku,
který však neexistuje. I v případě její platnosti v důsledku zániku dlužníka z
úvěrové smlouvy bez právního nástupce došlo k zániku jeho závazku z předmětné
úvěrové smlouvy, neboť vzhledem „k neexistenci osoby dlužníka nemůže předmětný
závazek bez jednoho ze subjektů závazkového právního vztahu existovat“. Také
smlouva o postoupení pohledávky „trpí několika vadami“ - specifikace pohledávky
je neurčitá, neboť „není vůbec zřejmé, o jakou pohledávku se vlastně má
jednat“. Stejně tak je neurčité „oznámení pohledávek“ Mgr. L. R. ze dne 19. 7.
2006. Protože smlouva o postoupení pohledávek je neplatná, učinil odvolací soud
také nesprávné rozhodnutí o vstupu do řízení společnosti Vo & Be, spol. s r.
o., a nesprávně zamítl návrh žalobkyně na přistoupení Mgr. L. R., správce
konkurzní podstaty Union banka a.s., v likvidaci, do řízení. Odvolací soud
navíc „nesprávně posoudil otázku naléhavého právního zájmu žalobkyně na
určení“, neboť žalobkyně v řízení tvrdila „rozsáhlejší naléhavý právní zájem na
předmětném určení, než který uvedl odvolací soud“. Navrhla, aby dovolací soud
rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k novému
projednání.
Druhý žalovaný navrhl, aby dovolání žalobkyně bylo jako nedůvodné zamítnuto,
neboť na něj platně přešly pohledávky na základě Smlouvy o postoupení
pohledávek ze dne 13. 7. 2006 a spolu s pohledávkou za M-Bohemia, s. r.o., na
něj přešlo i zástavní právo tuto pohledávku zajišťující.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden
rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 7. 2009 (srov. Čl. II bod 12
zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších
předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v
ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozsudek, proti jehož měnícímu
výroku je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné,
přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.
s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání zčásti není opodstatněné a zčásti není
přípustné.
V projednávané věci odvolací soud řešil mimo jiné právní otázku, zda zanikne
zástavní právo v případě, že dojde k zániku právnické osoby, která je dlužníkem
ze zajištěné pohledávky a nemá postavení zástavního dlužníka – správnost řešení
této právní otázky odvolacím soudem dovolatelka napadá.
Uvedená právní otázka byla již dovolacím soudem vyřešena (jak připomíná
dovolatelka i odvolací soud) v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 2. 2006,
sp. zn. 21 Cdo 1198/2005, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, ročník 2007, pod pořadovým číslem 16 . Dovolací soud v něm dovodil,
že akcesoritu zástavního práva je třeba chápat – jak vyplývá zejména z
ustanovení § 152 a § 165 odst. 1 obč. zák. – ve vztahu k zajištěné pohledávce a
nikoliv také k osobě dlužníka. Zástavní věřitel má totiž právo na uspokojení z
výtěžku zpeněžení zástavy vždy, nebyl-li dluh odpovídající zajištěné pohledávce
včas splněn (tedy aniž by bylo významné, proč nebyl splněn ze strany dlužníka),
a zástavní dlužník může obdobně jako dlužník uplatnit promlčení, zánik nebo
jiné námitky týkající se zajištěné pohledávky.
Smrtí dlužníka (fyzické osoby) povinnost plnit nezaniká, ledaže by jejím
obsahem bylo plnění, které mělo být provedeno osobně dlužníkem (srov. § 579
odst. 1 obč. zák.). V případě, že povinnost plnit smrtí dlužníka nezanikla,
nemohlo zaniknout ani zajištění pohledávky dlužníkova věřitele, včetně
zajištění zástavním právem. Na tomto závěru nic nemění ani ustanovení § 470
odst. 1 obč. zák., podle kterého dědic odpovídá do výše ceny nabytého dědictví
za přiměřené náklady spojené s pohřbem zůstavitele a za zůstavitelovy dluhy,
které na něj přešly zůstavitelovou smrtí, neboť toto ustanovení upravuje
odpovědnost dědiců za zůstavitelovy dluhy a nikoliv přechod dluhů na ně; nelze
proto z něho dovozovat, že by smrtí dlužníka zanikaly jeho dluhy, jestliže
převyšují cenu nabytého dědictví, a ani to, že se vztahuje na jiné osoby než
dědice.
Je-li dlužníkem právnická osoba, přechází povinnost plnit po jejím zániku na
nástupnické společnosti nebo na jiné její právní nástupce. Zanikla-li právnická
osoba bez právního nástupce, je zřejmé, že tu není nikdo, na koho by přešla
její povinnost plnit (kdo by jako dlužník byl povinen splnit dluh). V zákoně se
výslovně – na rozdíl od fyzických osob – neuvádí, jaké má tato skutečnost
právní následky ve vztahu k dluhům, které zůstaly po zániku právnické osoby
neuhrazeny; část právní teorie a praxe za této situace dovozuje, že dluh
zanikl, neboť nemůže „existovat bez nositele povinnosti“, a že tedy musela
zaniknout rovněž jemu odpovídající pohledávka.
Ze závěru, že pohledávka zanikla z důvodu zániku dlužnické právnické osoby bez
právního nástupce, však nelze (i kdyby byl opravdu správný) úspěšně dovozovat
(na základě principu akcesority), že by bez dalšího zaniklo její zajištění
poskytnuté třetími osobami. Princip akcesority je totiž – jak je uvedeno již
výše – třeba vztáhnout jen k zajištěné pohledávce a nikoliv k osobě dlužníka.
Smysl zajištění pohledávky spočívá v tom, že věřitel, který nemůže být
uspokojen dlužníkem z důvodů spočívajících v osobě dlužníka (včetně toho, že
dlužník, který je právnickou osobou, zanikl bez právního nástupce), má nárok na
uspokojení ze zajištění poskytnutého třetími osobami; neznamená to tedy, že by
tím zanikla povinnost náhradního dlužníka (vzniklá z titulu poskytnutí
zajištění), neboť okolnosti týkající se hlavního dlužníka nedopadají do
právních poměrů náhradního dlužníka a nemohou mít za následek (s ohledem na
účel a smysl zástavního práva poskytnout zástavnímu věřiteli uspokojení jeho
pohledávky vždy, neučiní-li tak dlužník) zánik jeho povinností vůči věřiteli.
Povinnost náhradního dlužníka uspokojit věřitele (v případě, že dluh
odpovídající zajištěné pohledávce nebyl včas splněn) tedy není (nemůže být)
dotčena tím, že dluh odpovídající této pohledávce nemůže splnit zaniklá
právnická osoba, která je dlužníkem. Ze stejných závěrů (na kterých dovolací
soud nemá důvod cokoli měnit) vycházel také odvolací soud, když dovodil, že
zástavní právo nezaniká, jestliže dluh odpovídající zajištěné pohledávce nemůže
být uspokojen právnickou osobou jako dlužníkem proto, že zanikla bez právního
nástupce.
Obstát nemohou ani námitky dovolatelky, jimiž zpochybňuje platnost smlouvy o
zřízení zástavního práva k nemovitosti ze dne 17. 1. 1994. Dovolatelka jimi v
první řadě uplatňuje v rozporu s ustanovením § 241a odst. 4 o. s. ř.
skutečnosti, které v dosavadním řízení před soudem prvního stupně a u soudu
odvolacího neuplatňovala, a mimo to soudy výklad projevu vůle obsaženého ve
smlouvě o zřízení zástavního práva k nemovitosti ze dne 17. 1. 1994 učinily v
souladu s ustanovením § 35 odst. 2 obč. zák. a judikaturou soudů (srov. např.
odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 2. 12. 2004, sp.
zn. 21 Cdo 1467/2004, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod
poř. č. 37, ročník 2005).
Zabývat se dovolací soud nemohl rovněž námitkou dovolatelky, že „odvolací soud
učinil nesprávné rozhodnutí o vstupu do řízení společnosti Vo & Be, spol. s r.
o.“, neboť o správnosti zmiňovaného rozhodnutí odvolacího soudu bylo již
dovolacím soudem rozhodnuto usnesením ze dne 2. 9. 2008, č. j. 21 Cdo
3864/2007-295, jímž bylo dovolání žalobkyně zamítnuto.
Dovolací soud se nemohl zabývat ani námitkou dovolatelky, že smlouva o
postoupení pohledávek mezi původně žalovaným 2) Mgr. L. R., správcem konkursní
podstaty úpadce Union banka, a.s. "v likvidaci" a Vo & Be, spol. s r.o. se
sídlem v Praze 9, Rohožnická č. 1604, IČ 26204975, ze dne 13. 7. 2006 je
neplatná, neboť - jak správně uvedl v odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku
odvolací soud - i kdyby tato námitka obstála, nebylo by možno v této části
žalobě vyhovět již proto, že by žalovaná 2) postrádala pasivní věcnou
legitimaci.
Nadbytečné by bylo zabývat se i správností závěru odvolacího soudu o nedostatku
naléhavého právního zájmu na straně žalobkyně (který dovolatelka rovněž
napadá). Založí-li totiž odvolací soud svůj závěr o neopodstatněnosti žaloby
současně na dvou na sobě nezávislých důvodech (na důvodech, z nichž každý sám o
sobě musí vést k zamítnutí žaloby), pak nemá vliv na správnost rozhodnutí
odvolacího soudu okolnost, že (případně) nemůže obstát jeden z nich, jestliže
je v souladu se zákonem důvod druhý (srov. též například právní názor vyjádřený
v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, který
byl uveřejněn pod č. 17 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998). V
projednávané věci – jak vyplývá z odůvodnění výše – byl jako správný posouzen
závěr odvolacího soudu (o nějž opřel své rozhodnutí), že zástavní právo
nezaniká, jestliže dluh odpovídající zajištěné pohledávce nemůže být uspokojen
právnickou osobou jako dlužníkem proto, že zanikla bez právního nástupce. Proto
by na správnosti rozhodnutí odvolacího soudu nic nemohlo změnit ani případné
zjištění, že na požadovaném určení měla žalobkyně naléhavý právní zájem; i tak
by totiž nemohla mít ve věci úspěch.
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je v měnícím zamítavém
výroku z hlediska žalobkyní uplatněných dovolacích důvodů správný; protože
nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v
ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.
nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243b odst.
2 části věty před středníkem o. s. ř. v této části zamítl.
Dovolatelka napadá rozsudek odvolacího soudu i ve výroku, jímž byl rozsudek
soudu prvního stupně potvrzen (ve výroku, jímž soud prvního stupně zamítl
žalobu na určení, že zástavní právo k nemovitostem ve vlastnictví společnosti
VIP Consulting a.s. se sídlem v Praze 1, Valdštejnská 20, IČ 61859851,
konkrétně k budově čp. 482 postavené na pozemku stavení parcela číslo 1823 a
stavební parcele číslo 1823 tak, jak jsou zapsány v katastru nemovitostí u
Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, Katastrální pracoviště Chrudim pro
obec a katastrální území Chrudim na listu vlastnictví číslo 5131, zajišťující
pohledávku 1. žalovaného ve výši 13.671.309,39 Kč za společností M-Bohemia,
společnost s ručením omezeným se sídlem v Chrudimi, Masarykovo náměstí 900, IČ
47472634, tu není).
Dovolání proti uvedenému potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu není
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (a to již proto, že
ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud
zrušil) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je – jak bylo již výše uvedeno -
v souladu s ustálenou judikaturou soudů a nemá tedy po právní stránce zásadní
význam. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně proti
potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 5
věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Přípustné není dovolání ani proti výroku, jímž odvolací soud zamítl návrh
žalobkyně, aby do řízení na straně žalovaného přistoupil Mgr. L. R. Přípustnost
dovolání proti tomuto výroku není dána podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť
tímto usnesením (povahu usnesení rozhodnutí odvolacího soudu neztrácí, i když
bylo pojmuto do rozsudečného výroku) odvolacího soudu nebylo potvrzeno nebo
změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým by bylo rozhodnuto ve věci samé.
Dovolání proti tomuto výroku není přípustné ani podle ustanovení § 238, § 238a
a § 239 o. s. ř., protože usnesením odvolacího soudu nebylo potvrzeno nebo
změněno usnesení soudu prvního stupně ve věcech, které jsou taxativně
vyjmenovány v ustanoveních § 238 a § 238a o. s. ř., a nejde rovněž o žádný z
případů procesních rozhodnutí uvedených v ustanovení § 239 o. s. ř.; ustanovení
§ 239 odst. 1 písm. b) o. s. ř. míří na případy, kdy o přistoupení dalšího
účastníka podle ustanovení § 92 odst. 1 o. s. ř. bylo rozhodnuto kladně (návrhu
bylo vyhověno a bylo rozhodnuto o přistoupení dalšího účastníka), nikoli na
případy, kdy byl takový návrh v souladu s ustanovením § 216 odst. 1 o. s. ř.
zamítnut, jako tomu bylo v projednávané věci. Z uvedeného vyplývá, že dovolání
proti výroku, jímž odvolací soud zamítl návrh žalobkyně, aby do řízení na
straně žalovaného přistoupil další účastník (Mgr. L. R.), není přípustné.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně i v této části - aniž by
se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst.5 věty první a § 218
písm.c) o. s. ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované 2) v souvislosti se zastoupením advokátkou
náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 10.000,- Kč [srov. § 5 písm.
b), § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášek č.
49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální
částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. § 13
odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000
Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši
10.300,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalované 2) advokátka JUDr. Šárka
Kincelová osvědčila, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům
řízení, které žalované 2) za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za
zastupování advokátkou a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z
přidané hodnoty určená z odměny za zastupování, z náhrad a z jejích hotových
výdajů (srov. § 137 odst. 1 a 3 a § 151 odst. 2 větu druhou o. s. ř.) podle
sazby daně z přidané hodnoty [20 % - srov. § 47 odst. 1 písm. a) zákona č.
235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty] částka ve výši 2.060,- Kč (srov. též
právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004 sp. zn.
21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 2005). Protože dovolání žalobkyně bylo zčásti zamítnuto a
zčásti odmítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. uložil, aby žalované 2)
tyto náklady nahradila. Žalobkyně je povinna náhradu nákladů řízení v celkové
výši 12.360,- Kč zaplatit k rukám advokátky, která žalovanou 2) v tomto řízení
zastupovala (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. srpna 2010
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu