21 Cdo 267/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobkyně V. H., zastoupené advokátkou, proti žalovanému E. - R. P.
s.r.o., zastoupenému advokátem, o určení neexistence dluhu, vedené u Okresního
soudu v Příbrami pod sp. zn. 11 C 105/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 28. září 1999 č.j. 23 Co 408/99-54, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení 1.075,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že její dluh vůči žalovanému ve výši
175.000,- Kč \"z titulu porušení pracovních povinností uznaný žalobkyní uznáním
dluhu a závazku jeho splacení notářským zápisem ze dne 21.5.1997
č.j. N 226/97, NZ 188/97 neexistuje\". Žalobu zdůvodnila zejména tím, že byla u
žalovaného zaměstnána od 14.2.1995 až do 21.5.1997, kdy s ní žalovaný okamžitě
zrušil pracovní poměr podle ustanovení § 53 odst.1 písm.b) zák. práce. Dne
21.5.1997 byl sepsán notářský zápis \"č.j. N 226/97, NZ 188/97\", v němž
se žalobkyně zavázala \"z titulu porušení pracovních povinností\" nahradit
žalovanému škodu ve výši 175.000,- Kč; žalobkyně přitom svolila k přímé
vykonatelnosti notářského zápisu podle ustanovení § 274 písm.e) o.s.ř.
Žalobkyně si však není vědoma, že by uvedenou škodu způsobila, a žalovaný jí
nikdy nedoložil, jakým způsobem a kdy by mu měla takovou škodu způsobit.
Vzhledem k tomu, že podle uvedeného notářského zápisu byl nařízen výkon
rozhodnutí, má žalobkyně naléhavý právní zájem na požadovaném určení.
Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 23.11.1998 č.j. 11 C 105/98-30 žalobě
vyhověl a rozhodl, že žalobkyni se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Dospěl k
závěru, že žalobkyně se sice jako zaměstnankyně žalovaného dopustila
protiprávního jednání, když \"krátila\" tržby zaměstnavatele, avšak žalovaný
\"nemá podklady\", na základě kterých by bylo možné zjistit výši škody. Dluh
žalobkyně vůči žalovanému, který žalobkyně uznala a zavázala se zaplatit
\"notářským zápisem č.j. N 226/97, NZ 188/97\", proto neexistuje.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 28.9.1999 č.j. 23
Co 408/99-54 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a
rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení
před soudem prvního stupně 3.225,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení
2.150,- Kč, vše k rukám advokáta. Odvolací soud dospěl k závěru, že žaloba není
důvodná, neboť na požadovaném určení není ve smyslu ustanovení § 80 písm.c)
o.s.ř. naléhavý právní zájem. Podle notářského zápisu ze dne 21.5.1997 byl
pravomocným usnesením Okresního soudu v Příbrami ze dne 3.9.1997 č.j. E
1472/97-5 nařízen k vymožení částky 30.000,- Kč výkon rozhodnutí prodejem
movitých věcí žalobkyně. Vzhledem k tomu, že požadovaným určením by se nic
nemohlo změnit na tom, že notářský zápis ze dne 21.5.1997 je \"pravomocný a
vykonatelný\", a že by nemohlo mít vliv ani na průběh řízení o výkon
rozhodnutí, neboť by nemohlo být důvodem k zastavení výkonu rozhodnutí podle
ustanovení § 268 o.s.ř., nemůže se jím právní postavení žalobkyně žádným
způsobem změnit a nemůže se \"dotknout\" notářského zápisu, na jehož základě
již byl nařízen výkon rozhodnutí.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že
bez požadovaného určení je vystavena nebezpečí \"bezprostředního\" výkonu
rozhodnutí, nařízeného pro vymožení části pohledávky žalovaného, kterou uznala
v notářském zápisu ze dne 21.5.1997 \"č.j. N 226/97, NZ 188/97\" jako svůj
dluh. Kdyby bylo žalobě vyhověno, musel by být výkon rozhodnutí ve smyslu
ustanovení § 268 odst.1 písm.h) o.s.ř. prohlášen za
nepřípustný a zastaven, popřípadě by musel být zastaven podle analogického
použití ustanovení § 268 odst.1 písm.g) o.s.ř. Podle názoru žalobkyně proto
není správný závěr odvolacího soudu, že na požadovaném určení není naléhavý
právní zájem. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího
soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl. Uvedl, že požadovaným
určením by se nemohlo nic změnit na tom, že notářský zápis ze dne 21.5.1997 je
\"pravomocný a vykonatelný\" a že nemůže být důvodem pro
zastavení výkonu rozhodnutí podle ustanovení § 268 o.s.ř. Na požadovaném
určení nemůže být naléhavý právní zájem; žalobkyně \"dluh zakotvený v notářském
zápise způsobila\", dosud ho neuhradila a není možné, aby se bránila tím, že je
\"ohrožena nějakou majetkovou újmou\".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst.1 o.s.ř. a že dovolání
proti tomuto rozsudku je přípustné podle ustanovení § 238 odst.1 písm.a)
o.s.ř., přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.
bez jednání (§ 243a odst.1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání
není opodstatněné.
Podle ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř. návrhem na zahájení řízení lze uplatnit,
aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li
na tom naléhavý právní zájem.
Určovací žaloba může být - jak vyplývá z výše citovaného ustanovení - důvodná,
jen jestliže bude prokázán naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Podle
ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah
nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo
ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení
stalo nejistým (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne
24.2.1971 sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek, roč. 1972). Pomocí určovací žaloby nelze řešit otázky, které mají
význam jen pro jiné již probíhající řízení (v němž je lze řešit jako předběžné
otázky) nebo které mají být podle zákona řešeny v jiném řízení; určovací žaloba
je nepřípustná tam, kde neslouží potřebám praktického života, ale jen ke
zbytečnému rozmnožování sporů.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzovaném případě zjištěno (správnost
skutkových zjištění dovolatelka nenapadá), že v notářském zápisu ze dne
21.5.1997 zn. NZ 188/97, sepsaném JUDr. I. H., notářem v P., žalobkyně
uznala, že způsobila žalovanému \"z titulu porušení pracovních povinností\"
škodu ve výši 175.000,- Kč, a tento dluh výslovně uznala co do výše a důvodu.
Účastníci se v tomto notářském zápisu současně dohodli, že žalobkyně uvedený
dluh zaplatí žalovanému ve splátkách, a to 30.000,- Kč do 31.7.1997, dalších
50.000,- Kč do 31.12.1997, dalších 50.000,- Kč do 30.6.1998 a zbývajících
45.000,- Kč do 31.12.1998, vše pod ztrátou výhody splátek. V případě, že nebude
plnit své závazky, žalobkyně svolila, aby notářský zápis byl podle ustanovení §
274 písm.e) o.s.ř. přímo vykonatelný. Na návrh žalovaného byl podle tohoto
notářského zápisu pravomocným usnesením Okresního soudu v Příbrami ze dne
3.9.1997 č.j. E 1472/97-5 nařízen k vymožení částky 30.000,- Kč výkon
rozhodnutí prodejem movitých věcí žalobkyně.
Notářský zápis je podle ustanovení § 274 písm. e) o.s.ř. titulem pro soudní
výkon rozhodnutí, jestliže splňuje formální náležitosti stanovené pro
sepisování notářských zápisů o právních úkonech uvedené zejména v § 62 a
násl. zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti
(notářský řád), ve znění zákona č. 82/1998 Sb. (dále jen \"not.ř.\"), jestliže
obsahuje dohodu osoby oprávněné ze závazkového právního vztahu s osobou ze
závazkového právního vztahu povinnou, v níž jsou přesně individualizovány
oprávněná a povinná osoba a vyznačeny právní důvod plnění, předmět
plnění (přesný obsah a rozsah plnění) a doba plnění (přesně a určitě určena
doba, do které se povinná osoba zavazuje předmět plnění poskytnout oprávněné
osobě), a jestliže osoba povinná v něm svolila k vykonatelnosti (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 14.4.1999 sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné pod č. 4
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000).
Dohoda oprávněné a povinné osoby, obsažená v notářském zápisu se
svolením k vykonatelnosti, nemá hmotněprávní povahu. Jde o jednu z
náležitostí, kterou musí notářský zápis se svolením k vykonatelnosti obsahovat,
aby byl ve smyslu ustanovení § 274 písm.e) o.s.ř. z materiálního hlediska
vykonatelný. Dohoda oprávněné a povinné osoby tedy sama o sobě nemá za
následek vznik, změnu nebo zánik práv nebo povinností účastníků právního
vztahu. V notářském zápisu se svolením k vykonatelnosti se neuvádí (protože
nepatří k jeho obsahovým náležitostem) hmotněprávní úkon, ať jednostranný,
dvoustranný nebo vícestranný, bez ohledu na to, zda se týká vzniku právního
vztahu nebo jeho změny, popřípadě uznání dluhu, o jehož splnění jde. Uvedené
samozřejmě neznamená, že by notářský zápis o takovém hmotněprávním úkonu nemohl
být obsažen ve stejné listině s notářským zápisem se svolením k
vykonatelnosti; oba tyto zápisy je ovšem třeba důsledně rozlišovat a navzájem
nezaměňovat.
I když je notářský zápis se svolením k vykonatelnosti titulem pro soudní výkon
rozhodnutí, není - jak vyplývá ze znění § 274 písm.e) o.s.ř. - rozhodnutím a
nemá ani účinky, které zákon s rozhodnutím spojuje. Má povahu veřejné listiny
(srov. § 6 not. ř.) a není vybaven účinky právní moci ani závaznosti pro
účastníky a pro všechny orgány, jaké mají například rozhodnutí soudu vydaná v
občanském soudním řízení (srov. § 159 o.s.ř.). Skutečnost, že se osoba povinná
zavázala poskytnout oprávněné osobě stanovené plnění a že dohoda o tom byla
uvedena v notářském zápise se svolením k vykonatelnosti, rovněž nepředstavuje
překážku, která by bránila projednání sporu o stejné plnění před orgánem, do
jehož pravomoci náleží projednání takové věci.
Z uvedeného vyplývá, že notářský zápis se svolením k vykonatelnosti má jen
formální charakter, neboť obsahuje takové náležitosti, které jsou potřebné k
tomu, aby byl jako titul pro soudní výkon rozhodnutí vykonatelný; notář jej
sepíše na základě dohody oprávněné a povinné osoby, aniž by byl
oprávněn zkoumat její podklad v hmotném právu, a na základě prohlášení povinné
osoby, jímž svoluje k jeho vykonatelnosti. Notářský zápis se svolením k
vykonatelnosti není sám o sobě samostatným zavazovacím důvodem a ani se jím
nezakládá domněnka o existenci dluhu v době jeho sepsání. Notářský zápis se
svolením k vykonatelnosti obsahující dohodu oprávněné a povinné osoby, jejímž
právním důvodem je plnění náhrady škody, kterou způsobil zaměstnavateli jeho
zaměstnanec zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v
přímé souvislosti s ním, tedy nic nemění na skutečnosti, že právním důvodem
vzniku tohoto závazku může být jen jednání zaměstnance, s nímž ustanovení § 172
zák. práce spojuje vznik odpovědnosti za škodu.
Zaváže-li se zaměstnanec jako osoba povinná zaplatit zaměstnavateli jako osobě
oprávněné v dohodě, obsažené v notářském zápisu se svolením k vykonatelnosti,
nahradit škodu, ačkoliv jeho odpovědnost za škodu vůbec nevznikla nebo zanikla
anebo se promlčela, nic to nemění na skutečnosti, že i takový notářský zápis je
titulem pro soudní výkon rozhodnutí. Pro nařízení výkonu rozhodnutí podle
notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti je -
obdobně jako u jiných titulů - podstatné, zda obsahuje všechny náležitosti
stanovené pro jeho vykonatelnost, a nikoliv to, zda odpovídá skutečným
hmotněprávním vztahům mezi účastníky; věcnou správností se soud při nařízení
výkonu rozhodnutí nemůže zabývat ani v případě výkonu notářského zápisu se
svolením k vykonatelnosti. Na druhé straně notářský zápis se svolením k
vykonatelnosti není - narozdíl od rozhodnutí soudů nebo jiných orgánů - vybaven
účinky závaznosti a není ani sám o sobě samostatným zavazovacím důvodem;
znamená to mimo jiné, že zaměstnavatel, který přijal od zaměstnance
plnění na náhradu škody, ačkoliv odpovědnost zaměstnance za škodu
vůbec nevznikla nebo zanikla, získal na úkor zaměstnance bezdůvodné obohacení
(§ 243 zák. práce), i když se zaměstnanec k tomuto plnění zavázal v dohodě
obsažené v notářském zápisu se svolením k vykonatelnosti.
Skutečnost, že notářský zápis se svolením k vykonatelnosti je takovým titulem
pro výkon rozhodnutí, který sám o sobě oprávněnému nezakládá právní důvod pro
přijetí vymáhaného plnění, musí být zohledněna i v řízení o výkon rozhodnutí.
Vymáhání plnění, na něž nemá oprávněný nárok a které by byl povinen po
jeho přijetí z důvodu bezdůvodného obohacení povinnému vrátit, nelze považovat
za přípustné. Nařídí-li soud podle notářského zápisu se svolením k
vykonatelnosti výkon rozhodnutí, ačkoliv oprávněný nemá na vymáhané plnění
podle hmotného práva nárok, je to důvodem k zastavení výkonu rozhodnutí
postupem podle ustanovení § 268 odst.1 písm.h) o.s.ř. Nařízený výkon rozhodnutí
lze z tohoto důvodu zastavit na návrh nebo i bez návrhu (srov. § 269 odst.1
o.s.ř.).
V posuzovaném případě žalobkyně svůj naléhavý právní zájem na určení, že její
dluh vůči žalovanému ve výši 175.000,- Kč \"z titulu porušení pracovních
povinností uznaný žalobkyní uznáním dluhu a závazku jeho splacení notářským
zápisem ze dne 21.5.1997 č.j. N 226/97, NZ 188/97 neexistuje\", odůvodňuje
poukazem na to, že žalovaný po ní vymáhá splnění dluhu cestou výkonu rozhodnutí
nařízeného podle tohoto notářského zápisu, ačkoliv ve skutečnosti vůči ní
takovou pohledávku nemá. Vzhledem k tomu, že určení \"neexistence\" dluhu
nemůže mít - jak uvedeno výše - vliv na vykonatelnost notářského zápisu ze dne
21.5.1997 zn. NZ 188/97, sepsaného JUDr. I. H., notářem v P., odvolací soud
správně dovodil, že na takovém určení nemůže být naléhavý právní zájem, neboť
se jím ohrožení práv žalobkyně ani nejistota v jejím právním postavení nemohou
v tomto směru odstranit. Má-li žalobkyně za to, že dluh uvedený v notářském
zápisu ze dne 21.5.1997 zn. NZ 188/97 vůči žalovanému ve skutečnosti nemá,
mohla a měla z tohoto důvodu podat v řízení, vedeném u soudu prvního stupně pod
sp. zn. E 1472/97, návrh na prohlášení nařízeného výkonu rozhodnutí za
nepřípustný a na jeho zastavení [§ 268 odst.1 písm.h) o.s.ř.]. Řešení této
otázky pro účely řízení o výkon rozhodnutí pomocí určovací žaloby je
nepřípustné a vede jen ke zbytečnému rozmnožování sporů.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou
tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v
ustanovení § 237 odst.1 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně
podle ustanovení § 243b odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem
náklady, které spočívají v odměně za jeden úkon právní služby (písemné
vyjádření k dovolání) ve výši 1.000,- Kč a v paušální částce
náhrady výdajů ve výši 75,- Kč [srov. § 7, § 9 odst. 3 písm. a), § 11 odst.
1 písm. k) a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č.
235/1997 Sb.], celkem ve výši 1.075,- Kč. Protože žalovaný měl ve věci plný
úspěch, dovolací soud žalobkyni ve smyslu ustanovení § 243b odst. 4 věty první,
§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 věty první o.s.ř. uložil, aby mu tyto náklady
řízení nahradila; ve smyslu ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř. je povinna náhradu
nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v řízení zastupoval.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 10. října 2000
JUDr. Ljubomír D r á p a l, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová