21 Cdo
2674/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní
věci žalobce Ing. M. Š., zastoupeného JUDr. Danielem Chamrádem, advokátem se
sídlem v Praze 9, K Hutím č. 5/565, za účasti 1) M. B., a 2) V. C., obou
zastoupených JUDr. Martinem Slavíčkem, advokátem se sídlem v Praze 3, Koněvova
č. 2596/21, o zápis vlastnického práva k nemovitostem do katastru nemovitostí
vkladem, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 36 C 102/2006, o dovolání
žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. října 2007, č.j. 11
Cmo 194/2007-71, takto:
Rozsudek vrchního soudu a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 16.4.2007, č.
j. 36 C 102/2006-48, se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k
dalšímu řízení.
Ing. M. Š. návrhem podaným dne 8.6.2006 u Katastrálního úřadu pro Středočeský
kraj, Katastrální pracoviště v Benešově, navrhl vklad vlastnického práva do
katastru nemovitostí na základě darovací smlouvy, kterou uzavřel dne 20.1.2004
se svou matkou M. Š. (dárkyní); předmětem smlouvy byla „stavební parcela č.
54, zastavěná plocha a nádvoří o výměře 558 m2; pozemková parcela č. 49/1,
trvalý travní porost o výměře 471 m2; dům č.p. 26, objekt bydlení v části obce
Hořetice na stavební parcele č. 54, zastavená plocha a nádvoří o výměře 558 m2,
vše v katastrálním území Hořetice, obci Křečovice a vše zapsané v katastru
nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální
pracoviště Benešov, pro katastrální území Hořetice na listu vlastnictví č. 5“.
Katastrální úřad pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště v Benešově,
rozhodnutím ze dne 11.9.2006, sp.zn. V-2600/2006-201, tento návrh Ing. M. Š.
zamítl.
Žalobou podanou u Krajského soudu v Praze dne 9.11.2006 se Ing. M. Š. (dále též
jen „žalobce“) domáhal opětného projednání svého návrhu na vklad ze dne
8.6.2006 a povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí „v
rozsahu ideálních dvou třetin dosud náležejících M. B. a V. C. ke stavební
parcele parc.č. 54, zastavěná plocha a nádvoří o výměře 558 m2; pozemkové
parcele parc. č. 49/1, trvalý travní porost o výměře 471 m2; domu čp. 26,
objekt bydlení v části obce Hořetice na stavební parcele parc. č. 54, zastavená
plocha a nádvoří o výměře 558 m2, vše v katastrálním území Hořetice, obci
Křečovice a vše zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro
Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Benešov, pro katastrální území
Hořetice na listu vlastnictví č. 5“.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 16.4.2007, č.j. 36 C 102/2006-48, žalobu
zamítl a současně žalobci uložil povinnost zaplatit „žalovaným“ na náhradě
nákladů řízení 7.378,- Kč k rukám jejich zástupce. Vycházel ze závěru, že „M.
Š. (matka žalobce) uzavřela se žalobcem darovací smlouvu na předmětné
nemovitosti dne 20.1.2004“; že „ostatní účastnice řízení o této darovací
smlouvě nevěděly“; že „M. Š. zemřela dne 9.2.2005, aniž by byl podán návrh na
vklad zmíněné darovací smlouvy“; že „bylo zahájeno dědické řízení u Obvodního
soudu pro Prahu 3“; že teprve poté „žalobce podal návrh na vklad vlastnictví
podle darovací smlouvy, čemuž Katastrální úřad vyhověl pod sp. zn.
V-1630/2005“; že „Obvodní soud pro Prahu 3 rozhodl o dědictví po M. Š.
usnesením ze dne 29.6.2005, č.j. 13 D 212/2005-59, tak, že stanovil podíly
všech tří účastníků tohoto řízení rovným dílem“; že „v katastru vznikl
duplicitní zápis, kde žalobce vlastní celkem 4/3 nemovitostí a žalované každá
1/3“; že „katastrální úřad ve věci pod sp.zn. Z-6071/2006 vyzval účastníky k
dohodě“; že „k dohodě však nedošlo“; že „žalobce proto podal k Okresnímu soudu
v Benešově žalobu na určení, že je výlučným vlastníkem nemovitostí“; že
„Okresní soud v Benešově tuto žalobu rozsudkem ze dne 29.3.2006 zamítl“; že
„žalobce se proti uvedenému rozsudku neodvolal a rozsudek nabyl právní moci“;
že „žalobce podal dne 23.5.2006 další návrh na vklad z téže darovací smlouvy“;
že „katastrální úřad návrh na vklad s odvoláním na pravomocný rozsudek
Okresního soudu v Benešově zamítl“; že „za situace, kdy jsou účastníci zjevně
ve sporu, není úlohou katastrálního úřadu tyto spory arbitrárním způsobem
řešit“; že „v pravomoci katastrálního úřadu je pouze vyzvat účastníky k dohodě,
a při posouzení vkladu vycházet z předložených listin“; že „rozhodnutí
Obvodního soudu pro Prahu 3, č.j. 13 D 212/2005-59, a rozhodnutí Okresního
soudu v Benešově, č.j. 12 C 15/2006-25, nejsou v rozporu, naopak se doplňují“;
že „katastrální úřad postupoval naprosto správně, když z těchto dvou rozhodnutí
vycházel a zjistil, že vklad vlastnictví ve smyslu § 5 odst. 1 písm. b)
katastrálního zákona nevyplývá z předložených listin“; že „nešlo očekávat, že
by žalobce, jakožto navrhovatel vkladu, předložil v přiměřené lhůtě rozsudek v
opačném smyslu“.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 31.10.2007, č.j. 11 Cmo
194/2007-71, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že
„v projednávané věci byl podán návrh na vklad vlastnického práva podle darovací
smlouvy, jejímiž účastníky byli žalobce a jeho matka“; že „v době podání tohoto
návrhu však byli v katastru nemovitostí jako spoluvlastníci předmětných
nemovitostí uvedeni všichni tři pozůstalí dědicové po zemřelé matce žalobce“;
že „darovací smlouva nesouhlasila se stavem zápisu v katastru nemovitostí a
nesouhlasila ani s tím, že v ní jsou uvedeni pouze žalobce a jeho matka jako
dárkyně, když v návrhu na vklad již žalobce správně uvedl sebe jako
navrhovatele právního úkonu a další účastnice řízení (své sestry)“; že „v době
podání tohoto návrhu na vklad tedy nebyly splněny dvě podmínky“; že
„navrhovanému vkladu byl na překážku stav zápisů v katastru podle § 5 odst. 1
písm. c) zákona č. 265/1992 Sb. (jako dosavadní vlastník již v katastru nebyla
uvedena dárkyně)“; že „navrhovaný vklad nebyl odůvodněn obsahem předložených
listin podle § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 265/1992 Sb. (navrhován byl vklad
podle darovací smlouvy, ale účastnice tohoto vkladového řízení nebyly dárkyněmi
podle předložené smlouvy)“; že „námitky žalobce, že soud prvního stupně se měl
zabývat všemi předloženými listinami, nejsou důvodné“ a že „katastrální úřad
zkoumá splnění podmínek pro povolení vkladu ke dni podání návrhu na vklad a
tyto podmínky splněny nebyly“.
Proti tomuto rozsudku dovolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že
rozhodnutí soudu má po právní stránce zásadní význam, protože „soud posoudil
jako správné rozhodnutí katastrálního úřadu, kterým tento, navzdory existenci
pravomocného usnesení soudu o dědictví a navzdory ustanovení § 579 obč.zák.,
zamítl návrh na vklad vlastnického práva dle darovací smlouvy s tím, že se
dědičky dárkyně vyjádřily ke své vázanosti právním úkonem dárkyně jako
zůstavitelky odmítavě“, protože „soud deklaroval, že při posuzování podmínek
uvedených v ustanovení § 5 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 265/1992 Sb. je
nutno pro určení okruhu účastníků vycházet pouze z údajů výslovně uvedených v
katastru nemovitostí, v návrhu a listině o právním úkonu, na jehož podkladě má
být zapsáno právo do katastru, a nepřipustil, že je třeba bez dalšího zohlednit
i právní nástupnictví z titulu univerzální sukcese“ a protože „soud považuje za
správný postup katastrálního úřadu, který v průběhu řízení o vkladu
vlastnického práva dospěl k závěru, že mezi účastníky existuje soukromoprávní
spor, aniž by účastníky vyzval k zahájení řízení, kterým by byla daná předběžná
otázka vyřešena a aniž by si o věci udělal vlastní úsudek, s poukazem na
existenci sporu provedení vkladu zamítl“. Dále namítá, že „katastrální úřad je
vázán tím, že podle hmotného práva účastníkem řízení není jen osoba
specifikovaná výslovně v katastru, návrhu či listině o právním úkonu, nýbrž i
její právní nástupce; že „univerzálním právním nástupcem zůstavitele je dědic
uvedený v pravomocném rozhodnutí soudu o dědictví“; že „pokud jde o majetková
práva, jsou právní úkony zůstavitele pro dědice závazné“; že „pouhý nesouhlas
žalovaných s vlastní vázaností darovací smlouvou bylo třeba hodnotit jako
irelevantní“; že „bylo namístě postupovat dle ustanovení § 57 správního řádu, a
to vyzvat účastníky k podání příslušné žaloby a řízení na dobu do rozhodnutí
soudu přerušit“; že „přezkumná činnost odvolacího soudu nebyla provedena v
rozsahu vyžadovaném zákonem“, a že proto „řízení trpí vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci“. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil
rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř.,
se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v
ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§
237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.
dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního
stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání
proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění
předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena
již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy,
jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §
237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci soudy řešily otázku opětovného projednání a rozhodnutí o
návrhu na povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí podle
právního úkonu (darovací smlouvy), podle něhož již jednou vklad práva do
katastru nemovitostí byl povolen. Uvedenou právní otázku posoudil odvolací soud
v rozporu s ustálenou judikaturou soudů. Vzhledem k tomu, že její posouzení
bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený
rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobce proti
rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c)
o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR
dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Z obsahu spisu vyplývá, že žalobce uzavřel se svou matkou M. Š. dne 20.1.2004
darovací smlouvu, kterou mu jmenovaná darovala shora popsané nemovitosti; že
M. Š. dne 9.2.2005 zemřela (dále též jen „zůstavitelka“); že na základě návrhu
žalobce ze dne 20.4.2005 Katastrální úřad pro Středočeský kraj, Katastrální
pracoviště v Benešově, rozhodnutím ze dne 12.5.2005, sp.zn. V-1630/2005-201,
povolil vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí podle předmětné
darovací smlouvy (účinky vkladu ke dni 20.4.2005); že usnesení Obvodního soudu
pro Prahu 3 ze dne 29.6.2005, č.j. 13 D 212/2005-59, bylo potvrzeno, že
dědictví po M. Š., jehož součástí byly i předmětné nemovitosti, nabyly rovným
dílem, jako dědici ze zákona, děti zůstavitelky Ing. M. Š. (žalobce), M. B. a
V. C.; že podle usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 29.6.2005, č.j. 13
D 212/2005-59, bylo záznamem zapsáno do katastru nemovitostí vlastnické právo
dědiců zůstavitelky k předmětným nemovitostem.
Podle ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a
jiných věcných práv k nemovitostech, ve znění pozdějších předpisů (dále již jen
„zákon č. 265/1992 Sb.“) k nemovitostem evidovaným v katastru nemovitostí
České republiky (dále jen „katastr“) se zapisuje vlastnické právo, zástavní
právo, právo odpovídající věcnému břemeni a předkupní právo s účinky věcného
práva.
Podle ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. práva uvedená v § 1 odst. 1
se zapisují do katastru nemovitostí zápisem vkladu práva nebo výmazu vkladu
práva (dále jen "vklad"), pokud tento zákon nestanoví jinak.
Podle ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb. práva uvedená v § 1 odst. 1
vznikají, mění se nebo zanikají dnem vkladu do katastru, pokud občanský zákoník
nebo jiný zákon nestanoví jinak.
Podle ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., katastrální úřad v řízení
o povolení vkladu před svým rozhodnutím zkoumá, zda a) navrhovanému vkladu není
na překážku stav zápisů v katastru, b) navrhovaný vklad je odůvodněn obsahem
předložených listin, c) právní úkon týkající se převodu vlastnického práva nebo
zřízení nebo zániku jiného práva je určitý a srozumitelný, d) právní úkon je
učiněn v předepsané formě, e) účastníci řízení jsou oprávněni nakládat s
předmětem právního úkonu, f) účastník řízení není omezen právními předpisy,
rozhodnutím soudu nebo rozhodnutím státního orgánu ve smluvní volnosti týkající
se věci, která je předmětem právního úkonu, g) k právnímu úkonu účastníka
řízení byl udělen souhlas podle zvláštního předpisu. Katastrální úřad tyto
skutečnosti zkoumá ke dni podání návrhu na vklad.
Podle § 5 odst. 2 zákon č. 265/1992 Sb. jestliže jsou podmínky vkladu splněny,
katastrální úřad rozhodne, že se vklad povoluje; v opačném případě, jakož i
tehdy, ztratil-li návrh podle zvláštního zákona své právní účinky, návrh
zamítne.
Podle § 7 odst. 1 věta první zákona č. 265/1992 Sb. práva uvedená v § 1 odst.
1, která vznikla, změnila se nebo zanikla ze zákona, rozhodnutím státního
orgánu, příklepem licitátora na veřejné dražbě, vydržením, přírůstkem a
zpracováním, se zapisují záznamem (dále jen „záznam“) údajů na základě listin
vyhotovených státními orgány a jiných listin, které podle zvláštních předpisů
potvrzují nebo osvědčují právní vztahy, do katastru.
Katastrální úřad v řízení o povolení vkladu nezkoumá platnost smlouvy, ale
zkoumá listinu, na základě které má být vklad povolen, pouze z hledisek v
zákoně taxativně vymezených. Z jiných důvodů není oprávněn v žádném případě
listinu zkoumat. Podmínky taxativně vymezené ustanovením § 5 odst. 1 zákona č.
265/1992 Sb., jejichž splnění je předpokladem povolení vkladu (§ 5 odst. 2
zákona č. 265/1992 Sb.), zkoumá katastrální úřad ke dni podání návrhu na vklad
(§ 5 odst. 1 věta druhá zákona č. 265/1992 Sb.); k tomuto dni se pak také váží
účinky vkladu (§ 2 odst. 3 věta první, zákona č. 265/1992 Sb.) [srov.
stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.6.2000, sp. zn. Cpjn 38/98, uveřejněné
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 44, ročník 2000].
Dědictví se podle § 460 obč.zák. nabývá smrtí fyzické osoby, tj. zůstavitele. K
nabytí dědictví zůstavitelovým dědicem však nedochází jen na základě smrti
zůstavitele. Právní úprava dědického práva vychází z principu ingerence státu
při nabývání dědictví; předpokládá mimo jiné, že dědictví po každém zůstaviteli
musí být soudem projednáno a rozhodnuto.
Řízení o dědictví, jehož smyslem a účelem je zjištění okruhu zůstavitelových
dědiců a rozsahu aktiv a pasiv dědictví zůstavitelem zanechaného, končí
usnesením o dědictví (srov. § 175s odst. 1 o.s.ř.). Bez ohledu na to, jaká
uplynula od smrti zůstavitele do vydání usnesení doba, se jím deklarují právní
vztahy s účinností ke dni smrti zůstavitele.
I účinky zápisu vlastnického práva dědiců k nemovitostem původně (ke dni smrti)
náležejícím zůstaviteli do katastru nemovitostí činěného katastrálním úřadem
záznamem podle usnesení soudu o dědictví se samozřejmě vztahují jen a pouze ke
dni smrti zůstavitele (§ 7 odst. 1 věta první zákona č. 265/1992 Sb.).
Jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti
výroku rozsudku, usnesení nebo platebního rozkazu pro účastníky a popřípadě
jiné osoby, vyplývající z ustanovení § 159a odst.1, 2 a 3 o.s.ř., věc
projednávána znovu (srov. § 159a odst. 5, § 167 odst. 2 a § 174 odst. 1 o.s.ř.).
Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává v první řadě tehdy, jde-li v novém
řízení o projednání stejné věci. O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém
řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-
li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Není samo o sobě významné, mají-li
stejné osoby v novém řízení rozdílné procesní postavení (např. vystupovaly-li v
původním řízení jako žalovaní a v novém jako žalobci). Tentýž předmět řízení je
dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze
stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Řízení se
týká těchže osob rovněž v případě, jestliže v novém řízení vystupují právní
nástupci (z důvodu universální nebo singulární sukcese) osob, které byly
účastníky pravomocně skončeného řízení. I když se nejedná o stejnou věc,
překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává také tehdy, jde-li v novém řízení o
tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se
stejného předmětu řízení, jestliže výrok pravomocného rozsudku, platebního
rozkazu nebo usnesení ve věci samé je závazný pro každého nebo jestliže zákon
(ve věcech uvedených v ustanovení § 83 odst. 2 o.s.ř. nebo v dalších případech
stanovených zvláštními právními předpisy) rozšiřuje subjektivní závaznost
rozhodnutí na další osoby, které nebyly účastníky řízení. V těchto případech
totiž působí materiální účinky právní moci rovněž proti každému nebo vůči
osobám, na něž byla subjektivní závaznost rozhodnutí zákonem rozšířena. V
rozsahu závaznosti výroku pravomocného rozsudku, platebního rozkazu nebo
usnesení ve věci samé se na tyto osoby vztahuje překážka věci pravomocně
rozhodnuté, i když nebyly účastníky původního řízení. Pro posouzení, zda je
dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek
(skutkový děj), který byl předmětem původního řízení, posouzen po právní
stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává i tehdy, jestliže skutek
(skutkový děj) byl soudem v původním řízení posouzen po právní stránce
nesprávně nebo neúplně. O stejný předmět řízení jde také tehdy, jestliže byl
stejný skutek (skutkový děj) v novém řízení právně kvalifikován jinak než v
řízení původním (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5.12.2006, sp.
zn. 21 Cdo 2091/2005, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod
č. 84, ročník 2007; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5.4.2001, sp. zn. 21 Cdo
906/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 113, ročník 2001).
Podle ustanovení § 48 odst. 2 správního řádu lze přiznat totéž právo nebo
uložit tutéž povinnost z téhož důvodu téže osobě pouze jednou.
Také v řízení před správními orgány platí – jak uznává doktrína i soudní praxe
- obecná procesní zásada „ne bis in idem“, a to bez ohledu na to, zda procesní
předpis zákaz dvojího projednání téže věci, včetně požadavku na zastavení
řízení v případě existence překážky věci již rozhodnuté, explicitně stanoví
(např. § 104 odst. 1 a § 159 odst. 3 o.s.ř.), nebo nikoli (např. správní řád
požadavek zastavení řízení v případě překážky res iudicata výslovně
neformuluje)[srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30.12.1998,
sp.zn. 6 A 85/95, uveřejněný v časopise Soudní judikatura ve věcech správních
pod č. 816, ročník 2001].
V posuzovaném případě byl – jak shora uvedeno - již jednou vklad vlastnického
práva do katastru nemovitostí podle darovací smlouvy ze dne 20.1.2004 povolen.
Opětovnému projednání a rozhodnutí o návrhu na vklad podle této smlouvy tak
brání – jak z výše uvedeného vyplývá – překážka věci již rozhodnuté (§ 48
odst. 2 správního řádu).
Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud, i soud prvního stupně a katastrální
úřad, v daném případě nepostupovaly správně, když se návrhem žalobce na
opětovný vklad podle darovací smlouvy ze dne 20.1.2004 zabývaly věcně; na místě
totiž bylo, aby řízení bez dalšího pro překážku věci již pravomocně rozhodnuté
zastavily.
Na tomto závěru samozřejmě nemůže nic měnit ani okolnost, že účastníky řízení o
návrhu na vklad jsou (a měly jím být i v původním řízení), na místě zemřelé
dárkyně M. Š., její právní nástupci, tj. její dědici (§ 4 odst. 1 zákona č.
265/1992 Sb.), kteří jsou též právním úkonem své právní předchůdkyně vázáni (k
tomu srov. např. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 11.10.1968,
sp.zn. 4 Cz 91/68, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č.
60, ročník 1969).
Vhodné je současně dodat, že – jak z obsahu spisu vyplývá – katastrální úřad
při zápisu vlastnického práva dědiců M. Š. do katastru nemovitostí podle
usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 29.6.2005, č.j. 13 D 212/2005-59,
nerespektoval – jak shora vysvětleno - že účinky tohoto zápisu (záznamu) se
vztahují ke dni smrti zůstavitelky (tj. 9.2.2005), tedy ke dni předcházejícímu
dni, ke kterému se vztahují účinky zápisu (vkladu) vlastnického práva do
katastru nemovitostí podle darovací smlouvy ze dne 20.1.2004 (tj. 20.4.2005).
Důsledkem této nesprávnosti pak byl vznik „duplictního zápisu vlastnictví“ v
katastru nemovitostí. Rozhodnutí o vlastnickém právu žalobce k předmětným
nemovitostem v soudním řízení nicméně v současnosti brání překážka věci již
pravomocně rozhodnuté (srov. rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne
29.3.2006, č.j. 12 c 15/2006-25).
Z uvedeného je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud
České republiky proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2 část
věty za středníkem o.s.ř.). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí
odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací
soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§
243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení,
ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. března 2010
JUDr. Roman
Fiala, v. r.
předseda senátu