21 Cdo 2725/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci
žalobce V. M. M., zastoupeného advokátem, proti žalovanému NH – R., s.r.o.
zastoupenému F. K., o 56.069,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu
v Ostravě pod sp. zn. 26 C 395/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. srpna 2006 č. j. 16 Co 218/2006-59, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze
dne 23. ledna 2006 č. j. 26 C 395/2003-40 se zrušují a věc se
vrací Okresnímu soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 56.069,- Kč s 10% úrokem z
prodlení od 1.3.2002 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že u žalovaného
pracoval jako řidič mezinárodní kamionové dopravy. Protože jezdil služebně do
zahraničí, převážně na vícedenní pracovní cesty, náležely mu – kromě mzdy –
také cestovní náhrady („diety“) podle zákona č. 119/1992 Sb. „v platném znění“.
Vycházeje z osobních záznamů o výkonu jednotlivých pracovních cest, které poté
„přepsal na předtisk formulářů – záznam o provozu vozidla nákladní dopravy“, z
nichž vyplývá termín jednotlivých pracovních cest, jejich trasa a doba trvání
(tedy údaje „bezprostředně potřebné“ pro výpočet nároku na cestovní náhrady),
žalobce „dospěl k závěru“, že mu žalovaný „bezdůvodně jeho nároky krátil“.
Žalobce „nepopírá“, že by mu žalovaný „diety“ (stravné) vyplácel, avšak
„podle jeho přesvědčení“ nikoli ve výši, na kterou žalobci vznikl nárok podle
zákona. Po žalovaném proto požadoval doplatek stravného za pracovní cesty
uskutečněné v letech 2000 až 2002 podle přehledu uvedeného v žalobě,
obsahujícího období výkonu jednotlivých pracovních cest, místa, ve kterých byly
jednotlivé pracovní cesty vykonávány, spolu s výpočtem požadovaných doplatků
stravného v příslušných měnách převedených na české koruny.
Žalovaný namítal, že podle ustanovení § 12 odst. 6 písm. a) zákona č. 119/1992
Sb. mohou zaměstnavatelé, kteří nejsou rozpočtovými nebo příspěvkovými
organizacemi, poskytovat zaměstnancům stravné nižší, než je stanovená základní
sazba stravného, nejvýše však o 25%, pokud tuto možnost sjednají v kolektivní
smlouvě nebo stanoví ve vnitřním předpisu, případně sjednají v pracovní
smlouvě. Žalovaný „takto přesně postupoval“, když každoročně stanovil vnitřním
předpisem snížené sazby stravného při zahraničních pracovních cestách o 25%. S
tímto předpisem byli všichni jeho zaměstnanci vždy na počátku příslušného roku
seznámeni a znal je i žalobce, jelikož podle svého vlastního a podepsaného
vyúčtování pracovních cest „účtoval pracovní cesty přesně podle sazby
stravného, které stanovil žalovaný“ (tedy snížené o 25%) a ze strany žalovaného
„nebylo k jeho vyúčtování připomínek“.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 23.1.2006 č. j. 26 C 395/2003-40 žalobu
zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Soud prvního stupně dovodil, že žalobce „ve smyslu ust. § 120 o.s.ř. neunesl
důkazní břemeno ohledně prokázání důvodnosti žaloby“, jestliže přes výzvu soudu
podle ustanovení 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. a poučení o následcích nesplnění této
výzvy nedoplnil skutková tvrzení nezbytná pro posouzení nároku a jeho výše tak,
aby bylo zřejmé, do jakého státu byla cesta vykonána a jaká byla doba započetí
a ukončení jízdy a překročení hranic toho kterého státu. Bez těchto „časových
údajů“ (významných z hlediska ustanovení § 12 odst. 1 věty první zákona č.
119/1992 Sb.) nelze podle názoru soudu prvního stupně posoudit, v jaké měně a
v jaké výši nárok žalobce na stravné vznikl.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22.8.2006 č. j. 16
Co 218/2006-59 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud
vycházeje z ustanovení § 79 odst. 1 a § 101 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dospěl k
závěru, že žalobce sice v žalobě vymezil předmět řízení po skutkové stránce
tak, aby žaloba byla projednatelná, avšak že v ní nevylíčil náležitě všechny
skutečnosti významné pro právní posouzení dané věci. Podle jeho názoru z
„dikce“ ustanovení § 2 odst. 1 a 2, § 5 odst. 1, § 10, § 12 odst. 1 a 4 a § 15
odst. 1 a 2 zákona o cestovních náhradách, „vyplývá“, že pro posouzení výše
nároku na stravné jsou „právně významné“ - mimo jiné – časové údaje o nástupu
zaměstnance na pracovní cestu, o návratu z ní a o přechodech jednotlivých
státních hranic v průběhu pracovní cesty, a „nestačí tedy tvrdit pouze datum
nástupu na pracovní cestu, místo cíle pracovní cesty a datum návratu z pracovní
cesty, jak to učinil žalobce“. Soud prvního stupně proto „postupoval správně“,
vyzval-li žalobce podle ustanovení § 118a odst. 1 o.s.ř. k doplnění tvrzení
ohledně zmíněných časových údajů, a jelikož žalobce výzvě (přes poučení o
následcích jejího nesplnění) nevyhověl, soud prvního stupně „zcela správně
žalobu zamítl pro neunesení břemene tvrzení“. Námitku žalobce, že mezi
účastníky je shoda o tom, že částka, která byla žalobci zaplacena žalovaným
před podáním žaloby představuje 75% zákonem stanovené sazby stravného, odvolací
soud odmítl jako „irelevantní“, neboť – jak zdůraznil – „účastníci mohou učinit
nespornými pouze skutkové okolnosti, nikoliv jejich právní hodnocení“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož
přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítal, že
závěr odvolacího soudu o tom, že žalobce neunesl břemeno tvrzení, není
správný, a že odvolací soud svým postupem, který vedl k zamítnutí žaloby,
„flagrantně porušil zásadu formální a materiální pravdy“ a také „zásadu
abnegatio justiciae, tedy došlo k odmítnutí spravedlnosti“. Podle názoru
dovolatele soudy obou stupňů za stavu, kdy mezi účastníky „je nesporné“, že
žalobce jednotlivé cesty řádně vyúčtoval (což je nepochybné z toho, že žalovaný
všechny vyúčtování zkontroloval a po shledání správnosti vyplatil žalobci
takovou náhradu stravného, která odpovídá 75% zákonného nároku), „měly na
základě shodných tvrzení účastníků v podstatě zjištěn skutečný stav věci“
potřebný pro posouzení předmětu řízení, jímž – jak žalobce zdůraznil - nebylo
to, zda vyúčtování stravného bylo provedeno správně, nýbrž to, „zda nesporně
vypočtené a žalovaným uznané částky byly o 25% kráceny oprávněně či
neoprávněně“. Protože podstatou daného sporu nebylo určení výše cestovních
náhrad ve vlastním slova smyslu, dovolatel „trvá“ na tom, že soudem požadované
doplnění rozhodných skutečností spočívající v opakovaném uvedení veškerých
údajů, které vyplývaly v době řízení z jednotlivých záznamů o provozu
nákladních vozidel, které byly navrženy jako důkaz, „je skutečně nadbytečné“.
Žalobce „je přesvědčen“, že žaloba jím podaná „byla nejen bez
vady a projednatelná, ale byl dán k dispozici i dostatek
rozhodujících skutečností, ze kterých soud mohl a měl vycházet“. Žalobce
navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení
§ 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval tím, zda v posuzovaném případě je
dovolání přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení
odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena
nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo
řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu
prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem
prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), může být
přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených
v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tedy jestliže dovolací soud za
použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní
stránce zásadní význam.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má
ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce
zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel
v dovolání označil.
V posuzovaném případě odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění napadeného
rozsudku - řešil právní otázku, za jakých podmínek (předpokladů) může účastník
za řízení splnit povinnost tvrzení podle ustanovení § 101 odst. 1 písm. a)
o.s.ř. (unést břemeno tvrzení), jestliže některé skutečnosti významné pro
rozhodnutí věci vyplývají z listin (důkazů), které jsou účastníkům známy.
Vzhledem k tomu, že uvedenou právní otázkou se dovolací soud dosud nezabýval, a
protože posouzení uvedené otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné
(určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu z tohoto hlediska
rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto
dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení § 101 odst. 1 o.s.ř. k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení,
jsou účastníci povinni zejména
a) tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti; neobsahuje-li
všechna potřebná tvrzení žaloba (návrh na zahájení řízení) nebo písemné
vyjádření k ní, uvedou je v průběhu řízení,
b) plnit důkazní povinnost (§ 120 odst. 1) a další procesní povinnosti uložené
jim zákonem nebo soudem,
c) dbát pokynů soudu.
Podle ustanovení § 118a odst. 1 o.s.ř. ukáže-li se v průběhu jednání, že
účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně,
předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má
tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy. Má-li předseda
senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak, než podle
účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil
vylíčení rozhodných skutečností; postupuje přitom obdobně podle odstavce 1 (§
118a odst. 2 o.s.ř.).
Ve sporném řízení, pro které platí zásada dispoziční a projednací (a takovým
bylo i řízení v této věci), je zásadně věcí účastníků řízení tvrdit
skutečnosti a označit důkazy k prokázání svých skutkových tvrzení. Žalobce již
ve své žalobě je povinen uvést rozhodné skutečnosti, z nichž vyvozuje
uplatňované právo, a musí k tomu uvést potřebné důkazy (§ 79 odst. 1 o.s.ř.).
Tuto povinnost tvrzení a povinnost důkazní má žalobce i během řízení
(srov. § 101 odst. 1, § 120 odst. 1 o.s.ř.). Zatímco v žalobě jde o základní
nezaměnitelné vylíčení skutku (skutkového děje) neboli – jak správně zdůrazňuje
odvolací soud – vymezení předmětu řízení po skutkové stránce tak, aby žaloba
byla projednatelná, týká se povinnost účastníka uložená v ustanovení § 101
odst. 1 písm. a) o.s.ř. všech skutečností významných pro rozhodnutí věci.
Určení těchto skutečností závisí na právní kvalifikaci skutku soudem. Které
skutečnosti jsou právně významné, je v zásadě dáno skutkovou podstatou
(hypotézou) právní normy, která má být ve věci aplikována.
Ve sporném řízení, kde strany stojí proti sobě a mají opačný zájem na výsledku
řízení, povinnost tvrzení a důkazní povinnost zatěžuje každou ze sporných stran
ve zcela jiném směru. Každá ze sporných stran musí v závislosti na hypotéze
právní normy tvrdit skutečnosti a označit důkazy, na základě kterých bude moci
soud rozhodnout v její prospěch (břemeno tvrzení a důkazní břemeno). Povinnost
tvrzení a povinnost důkazní jsou ve vzájemné jednotě. Rozsah
důkazní povinnosti je zásadně určen rozsahem povinnosti tvrdit skutečnosti,
neboť, aby mohl účastník nějakou skutečnost prokázat, musí ji nejdříve tvrdit.
V tomto smyslu právní teorie hovoří o břemenu tvrzení, jímž rozumí procesní
odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení netvrdil všechny rozhodné
skutečnosti významné pro rozhodnutí a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto
o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem břemene tvrzení je umožnit soudu
rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná
podle hmotného práva pro rozhodnutí věci, pro nečinnost účastníků [v důsledku
nesplnění povinnosti uložené účastníkům ustanovením § 101 odst. 1 písm. a)
o.s.ř.] nemohla být prokázána, neboť vůbec nebyla účastníky tvrzena. K
tomu, aby účastník v řízení dostál své povinnosti tvrzení slouží poučení
podle ustanovení § 118a odst. 1 o.s.ř., které je soud povinen poskytnout
účastníku, příp. jeho zástupci, kterému účastník udělil procesní plnou moc
(srov. § 32 odst. 3 o.s.ř.), vyjde-li v průběhu řízení najevo, že účastník
nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo je uvedl neúplně. Pouze tehdy,
jestliže účastník ani přes řádné poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 o.s.ř.
neuvede všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti, lze učinit závěr o
tom, že účastník neunesl břemeno tvrzení.
Jak bylo uvedeno již výše, rozsah povinnosti účastníka tvrdit skutečnosti
významné pro rozhodnutí věci je určena skutkovou podstatou (hypotézou)
hmotněprávní normy, jež má být podle úsudku soudu použita k právnímu posouzení
žaloby. Hypotéza právní normy vymezuje okruh rozhodujících skutečností, které
je každý z účastníků povinen tvrdit a následně prokázat. Na
úplnost právně významných skutečností tvrzených v žalobě a ve
vyjádření k ní je tudíž třeba usuzovat na základě předběžné právní kvalifikace
skutkového děje (skutku), kterým žalobce odůvodňuje opodstatněnost svého
nároku, a na základě skutkových okolností, na nichž žalovaný
buduje obranu proti uplatněnému nároku.
V projednávané věci z obsahu spisu vyplývá, že žalobce svůj požadavek na
zaplacení 56.069,- Kč s úroky z prodlení odůvodnil v žalobě podané u soudu
prvního stupně dne 17.12.2003 tím, že mu žalovaný, u něhož pracoval jako řidič
mezinárodní kamionové dopravy, „bezdůvodně krátil“ o 25% nárok na stravné za
vícedenní zahraniční pracovní cesty uskutečněné v období od prosince 2000 do
února 2002 (žalobce „nepopírá“, že by mu žalovaný „diety“ vyplácel, avšak
„podle jeho přesvědčení“ nikoli ve výši, na kterou žalobci vznikl nárok). Při
výpočtu výše nároku žalobce vycházel „z osobních záznamů“ o výkonu jednotlivých
pracovních cest, které poté „přepsal na předtisk formulářů – záznam o provozu
vozidla nákladní dopravy“, v nichž jsou jednotlivé pracovní cesty „rozepsány z
hlediska jejich časového trvání, míst, která v jejich průběhu navštívil, včetně
přesných časových úseků příjezdu, odjezdu, čekání, bezpečnostních přestávek,
naložení, složení zboží apod.“; tyto záznamy o provozu vozidla, které „po
výkonu jednotlivých pracovních cest odevzdal žalovanému“, žalobce rovněž navrhl
jako důkaz k prokázání svých tvrzení. Žalovaný oproti tomu ve svých písemných
vyjádřeních ze dne 7.6.2004 a 4.11.2004 a u jednání před soudem prvního stupně
dne 1.11.2004 namítal, že na základě vnitřního předpisu poskytoval zaměstnancům
stravné při zahraničních pracovních cestách o 25 % nižší, než byla stanovená
základní sazba stravného, a že žalobce „toto velmi dobře věděl“, jelikož „podle
svého vlastního a podepsaného vyúčtování pracovních cest účtoval pracovní cesty
přesně podle sazby stravného, které stanovil žalovaný“; ze strany žalovaného
„nebylo k jeho vyúčtování připomínek“ a žalobci „bylo vše vyplaceno tak, jak si
to sám vyúčtoval“.
Již ze skutkových tvrzení vylíčených v žalobě je zřejmé, že žalobce učinil
předmětem řízení nárok na doplatek stravného při zahraničních pracovních
cestách, které žalobce na pokyn žalovaného uskutečnil v období od
prosince 2000 do února 2002. Bezpochyby se jedná o nárok, který je
třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k době uskutečnění dotčených
pracovních cest – podle zákona č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách, ve
znění účinném do 31.12.2002 (tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č.
320/2002 Sb., o změně a zrušení některých zákonů v souvislosti s ukončením
činnosti okresních úřadů), který upravuje poskytování náhrad výdajů – mimo jiné
– při pracovních cestách zaměstnancům v pracovním poměru (srov. § 1 odst. 1
cit. zákona). Odvolacímu soudu lze přisvědčit, že podle tohoto zákona jsou pro
posouzení důvodnosti a výše nároku zaměstnance na stravné při zahraniční
pracovní cestě „právně významné mimo jiné časové údaje o nástupu zaměstnance na
pracovní cestu, o návratu z ní a o přechodech jednotlivých státních hranic v
průběhu pracovní cesty“ (srov. § 4 písm. c), § 5 odst. 1, § 12 odst. 1 a 4 cit.
zákona). S jeho názorem, že ve vztahu k těmto skutečnostem (které žalobce uvedl
v dokladech předložených při vyúčtování žalovanému a které žalovaný
nezpochybňoval) žalobce nesplnil svou povinnost tvrzení, neboť je výslovně
neuvedl v žalobě a neučinil tak ani v průběhu řízení po poučení soudu podle
ustanovení § 118a odst. 1 o.s.ř., však nelze souhlasit.
Odvolací soud nevzal náležitě v úvahu, že v posuzované věci z obsahu
žaloby a z vyjádření žalovaného se podává, že mezi účastníky není
sporu o tom, že žalovaný poskytl žalobci stravné „tak, jak si to sám
vyúčtoval“, tedy na základě písemných dokladů potřebných k vyúčtování
jednotlivých pracovních cest (§ 21 odst. 3 zákona č. 119/1992 Sb.), které
žalobce předal žalovanému a žalovaný k nim „neměl připomínek“. Z toho je
zřejmé, že rozhodné skutečnosti vyžadované ustanoveními § 5 odst.
1 a § 12 odst. 1 a 4 cit. zákona k vyúčtování dotčených pracovních cest
uskutečněných žalobcem vyplývají z listin (záznamů o provozu vozidla), které
jsou oběma účastníkům známy, a navíc žádný z účastníků tyto skutečnosti ani
nezpochybňuje. Za této situace účastník ve vztahu k těmto skutečnostem splní
svou povinnost tvrzení, kterou mu ukládá ustanovení § 101 odst. 1 písm. a)
o.s.ř., již tím, že na tyto listiny poukáže a případně navrhne, aby byly
provedeny jako důkaz k prokázání jeho tvrzení; není třeba, aby jednotlivé údaje
z těchto listin opakoval, případně je ve svých procesních úkonech, jimiž plní
povinnosti uvedené v ustanovení § 101 odst. 1 o.s.ř., znovu opisoval. Jestliže
tedy žalobce v projednávané věci přes opakované poučení soudu prvního stupně
podle ustanovení § 118a odst. 1 o.s.ř. nedoplnil vylíčení rozhodných
skutečností opisem údajů z listin (záznamů o provozu vozidla), z nichž v žalobě
vycházel a navrhl je jako důkaz a které byly oběma účastníkům známy,
nezpůsobuje jeho nečinnost v tomto směru důvod k zamítnutí žaloby „pro
neunesení břemene tvrzení“.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud
České republiky jej proto podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za
středníkem o.s.ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek
odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší
soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. května 2008
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu