21 Cdo 2734/2006

21 Cdo 2734/2006

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.

Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného ve věci

žalobců a) I. V., b) J. B., c) P. B., zastoupených advokátem, proti žalované R.

B., zastoupené advokátem, o určení dědického práva a o určení vlastnictví,

vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 5 C 143/2000, o dovolání

žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. března 2006,

č. j. 23 Co 320/2005-277, takto:

I. Dovolání žalobců se zamítá.

II. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalované na náhradě

nákladů dovolacího řízení 11.990,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku

k rukám advokáta.

Žalobci se žalobou podanou u Okresního soudu v Pardubicích dne 30.6.2000

(změněnou se souhlasem soudu) domáhali určení, že „jsou dědici po zůstaviteli

F. B., zemřelém“; že zůstavitel F. B., byl ke dni svého úmrtí, vlastníkem

objektu bydlení číslo popisné 61, postaveném na pozemku stavební parcele,

pozemku stavební parcely, pozemku parcelní, pozemku parcelní, vše v

katastrálním území a obci S. H., zapsané na listu vlastnictví, pro katastrální

území a obec S. H. v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro P. k.,

katastrální pracoviště P.“. Uvedli, že „jejich otec F. B., zemřelý, je, i

všechny jejich potomky, listinou sepsanou ve formě notářského zápisu ze dne

25.3.1993, vydědil“; že „jako důvod vydědění uvedl, že mu neposkytovali

potřebnou pomoc v nemoci a ve stáří, trvale o něj neprojevovali opravdový

zájem, který by jako potomci projevovat měli“; že „listina obsahuje závěť, ve

které zůstavitel ustanovil pro případ své smrti za dědičku veškerého svého

majetku žalovanou“; že „zůstavitel byl po rozvodu léčen na psychiatrii“; že „po

dobu řízení o rozvodu mu byl soudem ustanoven opatrovník, neboť podle lékařské

zprávy nebyl schopen účastnit se soudního řízení a činit právní úkony“; že „v

roce 1986 byl hospitalizován na psychiatrickém oddělení nemocnice v P. a až do

konce života byl léčen ambulantně“; že „z důvodu jeho závažné duševní poruchy

mu byl odebrán řidičský průkaz“; že „okolnosti popsané v listině o vydědění ze

dne 25.3.1993 neodpovídají skutečnosti“; že „sám zůstavitel se o ně od rozvodu

manželství nezajímal“; že „neplnil dobrovolně ani svou vyživovací povinnost“;

že „ke styku mezi nimi a zůstavitelem nedocházelo z důvodů na straně

zůstavitele“; že „nebyli zůstavitelem o poskytnutí pomoci nikdy požádáni“; že

„v opačném případě by zůstaviteli pomoc v jeho nemoci samozřejmě poskytli“; že

„darovací smlouva ze dne 14.5.1999 je neplatná“; že „důvody neplatnosti

darovací smlouvy jsou stejné jako v případně neplatnosti závěti“ a že

„zůstavitel nebyl pro svou závažnou duševní poruchu způsobilý k uzavření výše

uvedené smlouvy“.

Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 12.5.2005, č.j. 5 C 143/2000-232,

určil, že „žalobci jsou dědici po zůstaviteli F. B., zemřelém“ (výrok I.); že

„zůstavitel F. B., byl ke dni svého úmrtí vlastníkem objektu bydlení č.p. 61

postaveného na pozemku stavební parcele, pozemku stavební parcely, pozemku

parcelní číslo 517/35, pozemku parcelní číslo 517/106, vše v katastrálním území

a obci S. H., zapsané na listu vlastnictví, pro katastrální území a obec S. H. v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro P. k., katastrální pracoviště

P.“ (výrok II.); rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů

řízení (výrok III.); uložil žalobcům povinnost nahradit „státu - České

republice“ náklady ve výši 21.184,50 Kč „tak, že splněním jednoho zaniká v

rozsahu plnění povinnost ostatních žalobců“ (výrok IV.) a uložil žalované

povinnost nahradit „státu – České republice“ náklady ve výši 17.184,50 Kč

(výrok V.). Vycházel ze závěru, že „žalobci jsou dětmi F. B., který zemřel“; že

„zůstavitel listinou sepsanou ve formě notářského zápisu dne 25.3.1993 všechny

žalobce i jejich potomky vydědil s odůvodněním, že mu neposkytovali potřebnou

pomoc v nemoci a ve stáří a trvale o něho neprojevovali opravdový zájem tak,

jak ho jako potomci projevovat měli“; že „tato listina obsahuje i závěť

zůstavitele, kterou pro případ své smrti ustanovil za dědičku veškerého svého

majetku žalovanou“; že „zůstavitel dne 14.5.1999 převedl vlastnictví k

nemovitostem zapsaným u Katastrálního úřadu pro P. k. – katastrální pracoviště

P. na LV pro obec a katastrální území S. H., a to domu č.p. 61 na st. parc. č. 138, st. parcely č. 138 a pozemkových parcel č. 517/35 a 517/10, formou

darovací smlouvy na žalovanou“; že „dne 23.4.1987 byla zůstaviteli přiznána

plná invalidita pro psychiatrické onemocnění – paranoidně halucinatorní

psychóza u psychopatické osobnosti, závislost na alkoholu II. – III. stupně“;

že „dne 28.3.1990 byl zůstaviteli snížen stupeň invalidity z plné na částečnou

pro diagnózu: paranoidní psychóza t.č. v remisi, bez psychotických projevů“; že

„po dlouhodobé pracovní neschopnosti byl jeho zdravotní stav znovu přehodnocen

a od 8.1.1992 mu byla podle tehdejších platných právních norem přiznána plná

invalidita pro paranoidní psychózu“; že „při kontrole zdravotního stavu

10.1.1995 bylo zkonstatováno, že postižení zdravotního stavu i nadále odpovídá

plné invaliditě pro paranoidní schizofrenii s defektem osobnosti – hypobulii“;

že „stejná diagnóza byla konstatována i při kontrole dne 13.1.1998“; že

„ošetřující lékař zůstavitele – specialista psychiatr MUDr. V. Z. shledal

zůstavitele nezpůsobilým činit sporné právní úkony“; že „zůstavitel v druhé

polovině března 1993 a také v polovině května 1999 nemohl pro svou duševní

chorobu a zhoršení tělesného stavu posoudit následky svého jednání a jeho

rozpoznávací a určovací schopnosti byly významně snížené“; že „znalecký posudek

znalce MUDr. H. a revizní znalecký posudek Psychiatrické léčebny B.

potvrdily

zůstavitelovu duševní chorobu v době činění obou úkonů, rozdílné byly v

posouzení, zda právě projevy duševní nemoci byly přímým motivačním faktorem pro

jejich provedení“; že „zůstavitelovu duševní chorobu i její průběh znal MUDr. Z. z osobního pravidelného kontaktu“; že „zůstavitelův patologický vztah k

žalobcům dokumentovaly i ofocené poštovní poukázky s nevhodnými záznamy

zůstavitele na jejich rubu adresovanými žalobcům“; že „v březnu 1993 zůstavitel

trpěl duševní chorobou, schizofrenií“; že „jeho nemoc se zhoršila tak, že mu

byl přiznán opětovně v roce 1992 plný invalidní důchod“; že „zůstavitel si

kladný vztah k žalobcům nikdy neobnovil“; že „zůstavitelovy emoce k žalobcům

negativně ovlivňovala jeho povinnost každý měsíc až do září roku 1999 posílat

složenkou výživné, neboť vydání této částky výrazně snižovalo jeho životní

úroveň i úroveň žalované“ a že „i toto vedlo k vyvolání aktivních psychotických

příznaků v době předmětných právních úkonů“; že „zůstavitel zmocnil žalovanou k

zastupování před soudem ve věcech 5 C 243/98 a 5 C 112/99 proto, že sám nebyl

schopen se těchto jednání účastnit“; že „zůstavitel si opětovně oživoval svůj

patologický vztah k žalobcům a ovlivnil žalovanou tak, že ta trvala na soudním

jednání dne 13.10.1999 ve věci 5 C 112/99 na ukončení placení výživného na

žalobce c) ještě před ukončením jeho studia“; že „zůstavitel nebyl způsobilý k

oběma právním úkonům“ a že „v řízení bylo prokázáno, že ochladnutí žalobců vůči

zůstaviteli bylo vyvoláno jeho nevhodným chováním vůči nim“.

K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 2.3.2006, č. j. 23 Co 320/2005-277, rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku I. o určení, že

žalobci jsou dědici po zůstaviteli F. B.“ potvrdil (výrok I.); „v dalším

napadeném výroku II.“ rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl

„návrh na určení, že zůstavitel F. B., byl ke dni svého úmrtí vlastníkem

objektu bydlení čp. 61, postaveného na pozemku st. p. č. 138, pozemku st. p. č. 138, pozemku parc. č. 517/35, pozemku parc. č. 517/106, vše v katastrálním

území a obci S. H., zapsané na listu vlastnictví, pro katastrální území a obec

S. H. v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro P. k.“ (výrok II.);

rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem

prvního stupně a odvolacího řízení (výrok III. a IV.); uložil žalobcům

povinnost společně a nerozdílně nahradit České republice náklady ve výši

21.184,50 Kč na účet Okresního soudu v Pardubicích (výrok V.); uložil žalované

povinnost nahradit České republice náklady ve výši 17.184,50 Kč na účet

Okresního soudu v Pardubicích (výrok VI.); dále uložil žalobcům povinnost

společně a nerozdílně nahradit České republice náklady ve výši 1.987,50 Kč na

účet Krajského soudu v Hradci Králové a žalované uložil povinnost nahradit

České republice náklady ve výši 1.987,50 Kč na účet Krajského soudu (výrok

VIII.). Dospěl k závěru, že „první žalobní požadavek žalobců (o dědické právo)

není určovací žalobou ve smyslu ust. § 80 písm. c) o.s.ř., neboť jde o určení

právní skutečnosti, u které naléhavý právní zájem vyplývá z právního předpisu

dle § 175k odst. 2 o.s.ř.“; že „není tak třeba naléhavý právní zájem zkoumat a

prokazovat“; že „v souzené věci byla dána také aktivní a pasivní legitimace

účastníků, neboť žalobci jsou dětmi zůstavitele (vyděděnými dědici) a žalovaná

je jeho závětní dědičkou“; že „u druhého žalobního požadavku (na určení, že

zůstavitel byl ke dni svého úmrtí vlastníkem nemovitostí), naléhavý právní

zájem na požadovaném určení dán je, za předpokladu, že budou žalobci pro takové

řízení aktivně legitimováni, tj. budou-li dědici po zůstaviteli (dle výsledku

řízení o prvém požadavku žalobců)“; že „žalovaná byla v řízení pasivně

legitimovaná, neboť v katastru nemovitostí je zapsána jako vlastnice dotčených

nemovitostí“; že „v souzené věci je zkoumána způsobilost k právním úkonům

osoby, která již zemřela a která nebyla soudním rozhodnutím zbavena či omezena

ve způsobilosti k právním úkonům“; že „k závěru o neplatnosti právních úkonů

zůstavitele ve smyslu ust. § 38 odst. 2 obč. zák. je zapotřebí, aby bylo

bezpečně zjištěno, že subjekt činící právní úkon nedokázal posoudit následky

svého úkonu nebo tento úkon ovládnout, popř.

obojí“; že „znalecký ústav založil

svůj posudek na lékařské dokumentaci, když zkoumal, zda u zůstavitele, jenž měl

zdravotní problémy duševního rázu již od roku 1986, přetrvával permanentní stav

psychózy, která by jej činila neschopným činit právní úkony, či zda lze v

lékařských záznamech nalézt souběh mezi aktivními příznaky psychózy s dobou

jednotlivých právních úkonů“ a že uzavřel, že „k takovému jednoznačnému závěru

dospět nelze“; že „v mezidobí jednotlivých právních úkonů (které byly učiněny v

letech 1993 a 1999) byl v roce 1995 zůstaviteli vrácen řidičský průkaz a nikdy

nebylo uvažováno o tom, že by měl být zůstavitel zbaven způsobilosti k právním

úkonům“; že „svědek MUDr. V. Z. vypověděl o zůstavitelově permanentní

psychóze“; že však „takovému závěru neodpovídá lékařská dokumentace, kterou

tento svědek vedl“; že „tato skutečnost tak zpochybňuje jeho svědeckou

výpověď“; že „proto vycházel ze závěrů revizního posudku znaleckého ústavu,

podle nichž nelze bezpečně uzavřít, že by zůstavitel nebyl vzhledem ke svému

duševnímu stavu a své duševní poruše schopen posoudit následky svých úkonů nebo

tyto úkony ovládnout“ a že „nejsou naplněny předpoklady hypotézy právní normy

uvedené v ust. § 38 odst. 2 obč. zák.“; dále že „žalobcům se podařilo prokázat,

že nebyly naplněny zákonné předpoklady pro vydědění dle § 469a odst. 1 písm. a)

a b) obč. zák.“; že „zůstavitel sám neměl zájem o své potomky a jejich nezájem

o něho tak byl pouze důsledkem jeho chování“; že „neprojevení zájmu žalobců tak

nemůže být důvodem jejich vydědění“; že „nebyly dány ani důvody vydědění dle §

469a odst. 1 písm. a) obč. zák., neboť nebylo prokázáno, že by zůstavitel

vyžadoval od žalobců pomoc“ a že „žalobci jsou, jako zůstavitelovy děti, jeho

dědici“; dále že „nebylo prokázáno, že by darovací smlouva ze dne 14.5.1999

byla neplatná“; že „touto smlouvou zůstavitel převedl své vlastnické právo k

nemovitostem, uvedeným ve výroku II. na žalovanou“, a že proto „zůstavitel

nebyl k datu svého úmrtí dne 2.12.1999 jejich vlastníkem“.

Proti výroku II. tohoto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání.

Namítají, že „první znalecký posudek byl zpracován MUDr. H., znalcem z oboru

zdravotnictví, který byl znalcem zapsán v roce 1975 a znalecký posudek

vypracovával v roce 2001, to je více než po 25-ti letech po zapsání do seznamu

znalců“; že „revizní znalecký posudek byl vypracován MUDr. M. a MUDr. M.“; že

„přestože oba lékaři pracují na psychiatrické klinice v P., ani jeden z nich

není znalcem v oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie“; že „je třeba

posoudit, zda mladý lékař, kterým nesporně je MUDr. M., může mít životní a

praktické zkušenosti větší než lékař, který se danou problematikou zabývá

celoživotně, případně zná pacienta dlouhodobě z osobního styku“; že „MUDr. V.

Z. byl dlouhodobým ošetřujícím lékařem zůstavitele“; že „to je právě on, kdo je

schopen se nejobjektivněji vyjádřit k motivaci a rozpoznávacím schopnostem

zůstavitele“; že „pouze zatvrzelý postoj žalované ve spolupráci s nedokonalými

právními předpisy znemožnil předložení zdravotnické dokumentace zemřelého soudu

a posouzení jednotlivých zápisů“; že „MUDr. H., zpracovatel prvního znaleckého

posudku, a MUDr. Z., ošetřující lékař zůstavitele, se shodli, že zůstavitel

nebyl schopen posoudit důsledky svého jednání a současně byly významně sníženy

jeho určovací a rozpoznávací schopnosti“; že proto „nemohou obstát závěry

revizního znaleckého posudku, který byl zpracován lékařem bez znaleckého

průkazu, který své závěry prezentoval znalecké komisi a tato je schválila“; že

„závěru odvolacího soudu neodpovídá výpověď ošetřujícího lékaře MUDr. Z., z

jehož zápisů v lékařské dokumentaci Psychiatrická léčebna při zpracování

posudku vycházela“; že „odvolací soud při svých úvahách o právním posouzení dal

přednost závěrům zpracovatele bez delší odborné praxe, bez atestace v oboru

psychiatrie, bez znaleckého slibu, sice schválených znaleckou komisí obsaženým

ve znaleckém posudku Psychiatrické léčebny v B., před osobní zkušeností,

dlouholetou praxí a osobním stykem se zůstavitelem, svědka, znalce v oboru

psychiatrie MUDr. Z. a znalce MUDr. H.“. Navrhují, aby Nejvyšší soud rozsudek

odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná uvedla, že „se všemi skutečnostmi, na které poukazují dovolatelé ve

svém podání, se již odvolací soud vypořádal“; že „MUDr. Z. dodatečně předložil

znalecké komisi doplněnou zdravotní dokumentaci, když toto doplnění bylo

zpochybněno i znaleckou komisí co do faktické existence“; že „účast MUDr. K.,

na kterého odvolatelé v dovolání odkazují, byla ve věci toliko formální, neboť

jeho úkolem bylo pouze revidovat zápis ve zdravotní dokumentaci a v žádném

případě nemá hodnotu znaleckého zkoumání“; že „to byl právě MUDr. Z., který

oproti svému pozdějšímu hodnocení zdravotního stavu, umožnil navrácení

řidičského oprávnění zůstaviteli, pozitivně hodnotil např. vliv žalované na

zdravotní stav zůstavitele atd.“; že „znalec MUDr. H. za účelem vypracování

znaleckého posudku čerpal z vyjádření ošetřujícího lékaře MUDr. Z.“; že proto

„měla pochybnosti o objektivitě znaleckého posudku tohoto znalce“ a že „závěry

znaleckého posudku MUDr. H. pak musí být nutně v rozporu se závěry znalecké

komise, která čerpala zcela jednoznačně ze zdravotní dokumentace“.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že

dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými

osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a

že dovoláním je napaden výrok rozsudku, proti kterému je dovolání přípustné

podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., přezkoumal rozsudek v rozsahu

napadeném dovoláním ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§

243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není

opodstatněné.

Z obsahu spisu vyplývá, že F. B., zemřelý, (dále též jen „zůstavitel“), byl

ženatý s R. B. (žalovaná) a měl tři děti I. V., J. B. a P. B. (žalobci). Dne

25.3.1993 zůstavitel pořídil formou notářského zápisu sepsaného JUDr. M. F.,

notářkou (sp.zn. NZ 60/93, N 70/93), závěť, kterou odkázal „veškerý majetek,

který po jeho smrti zbude, ať se nachází kdekoliv“ žalované, a listinu o

vydědění, kterou vydědil „všechny své děti z prvního manželství a všechny

jejich potomky“ (oba úkony jsou zachyceny na téže listině). Vydědění žalobců

zdůvodnil tím, že „mu v rozporu s dobrými mravy neposkytli potřebnou pomoc v

nemoci a ve stáří a v jiných závažných případech“ a že „o něj trvale

neprojevují opravdový zájem, který by jako potomci projevovat měli“. Řízení o

dědictví po zůstaviteli vedené Okresním soudem v Pardubicích pod sp.zn. D

2094/99, bylo usnesením ze dne 14.12.2000, č.j. D 2094/99-58, přerušeno „až do

pravomocného ukončení sporného řízení, vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 5 C

143/2000“.

Podle ustanovení § 38 odst. 2 obč. zák. je neplatný právní úkon osoby jednající

v duševní poruše, která ji činí k tomuto právnímu úkonu neschopnou.

Odvolací soud vycházel ze závěru, že „nelze bezpečně uzavřít, že by zůstavitel

nebyl vzhledem ke svému duševnímu stavu a své duševní poruše schopen posoudit

následky svých úkonů (které byly učiněny v letech 1993 a 1999) nebo tyto úkony

ovládnout“.

Z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že žalobci namítají

nesprávnost těchto závěrů.

Podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. lze dovolání, které je přípustné mimo

jiné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (a tak je tomu v daném

případě) podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které

nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve

smyslu citovaného ustanovení považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který

neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v

úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků

nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné

skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení

najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z

přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti

(důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický

rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové zjištění

nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se

skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.

Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu

prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího.

Důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny

důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co

vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132 o.s.ř.).

Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným

důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota

zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení

důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají

jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková

zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu,

popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti

zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem

odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy

zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny

v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením

důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti,

o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze

považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska

pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy

podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při

důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím

k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká

je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání

skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto

skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost

výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům, získaným na základě

hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědi svědka souladný s

jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové

posouzení z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či

nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností.

Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek

činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak

vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu

odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení,

není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl

uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý,

že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení

důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše

uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.

Shora citované skutkové závěry odvolacího soudu, jejichž nesprávnost žalobci v

dovolání namítají, odvolací soud učinil - jak vyplývá z odůvodnění jeho

rozsudku - z výsledků dokazování, které zhodnotil způsobem vyplývajícím z

ustanovení § 132 o.s.ř. Odvolací soud vysvětlil, jakými úvahami se při

hodnocení výsledků dokazování řídil [že „znalecký ústav založil svůj posudek na

lékařské dokumentaci, když zkoumal, zda u zůstavitele, jenž měl zdravotní

problémy duševního rázu již od roku 1986, přetrvával permanentní stav psychózy,

která by jej činila neschopným činit právní úkony, či zda lze v lékařských

záznamech nalézt souběh mezi aktivními příznaky psychózy s dobou jednotlivých

právních úkonů“ a že uzavřel, že „k takovému jednoznačnému závěru dospět

nelze“; že „v mezidobí jednotlivých právních úkonů (které byly učiněny v letech

1993 a 1999) byl v roce 1995 zůstaviteli vrácen řidičský průkaz a nikdy nebylo

uvažováno o tom, že by měl být zůstavitel zbaven způsobilosti k právním

úkonům“; že „svědek MUDr. V. Z. vypověděl o zůstavitelově permanentní

psychóze“; že však „takovému závěru neodpovídá lékařská dokumentace, kterou

tento svědek vedl“; že „tato skutečnost tak zpochybňuje jeho svědeckou

výpověď“; že „proto odvolací soud vycházel ze závěrů revizního posudku

znaleckého ústavu, podle nichž nelze bezpečně uzavřít, že by zůstavitel nebyl

vzhledem ke svému duševnímu stavu a své duševní poruše schopen posoudit

následky svých úkonů nebo tyto úkony ovládnout“]. Protože z odůvodnění

napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud pro uvedené

zjištění vzal v úvahu skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a

přednesů účastníků, že nepominul žádné skutečnosti, které by v tomto směru byly

provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, a že v hodnocení

důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků z hlediska závažnosti

(důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti není logický

rozpor, má uvedený závěr oporu v provedeném dokazování.

Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska žalobci

uplatněných dovolacích důvodů správný, a protože nebylo zjištěno, že by

rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229

odst.1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou,

která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České

republiky dovolání žalobců podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před

středníkem o.s.ř. zamítl.

V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem

náklady, které spočívají v paušální odměně za zastupování ve výši 10.000,- Kč

(srov. ustanovení § 5 písm. b), § 10 odst. 3, § 16, § 17 odst. 2 a § 18 odst. 1

vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č.

617/2004 Sb.; čl II. vyhlášky č. 277/2006 Sb.) a v paušální částce náhrady

výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky

č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003

Sb., č. 618/2004 Sb. a čl. II. vyhlášky č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši

10.075,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalované advokát JUDr. F. D.

osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží (srov. též právní názor

vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2004 sp.zn. 21 Cdo

1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a

stanovisek, roč. 2005) k nákladům řízení, které žalované za dovolacího řízení

vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů,

rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad srov. § 137

odst. 1 a 3 a § 151 odst. 2 větu druhou o.s.ř.; § 47 odst. 1 písm. a) zákona č.

235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty ve výši 1915,- Kč (po zaokrouhlení).

Protože dovolání žalobců bylo zamítnuto, dovolací soud jim podle ustanovení §

243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby

žalované tyto náklady nahradili. Žalobci jsou povinni přiznanou náhradu nákladů

řízení, tj. celkem částku 11.990,- Kč, zaplatit společně a nerozdílně k rukám

advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. února 2008

JUDr. Roman Fiala, v. r.

předseda senátu