21 Cdo 276/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobkyně Č. o. b., a.s., proti žalovanému C. sdružení akciové
společnosti - v likvidaci, zastoupenému advokátkou, o 163.365.236,38 Kč s
příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 5 Cm 164/96, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. února
2000 č.j. 4 Cmo 1514/97-241, takto:
I. Dovolání žalovaného se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) domáhala, aby
jí žalovaný \"jako zástavní dlužník\" zaplatil 163.365.236,38 Kč s úrokem z
prodlení ke dni 31.10.1996 ve výši 87.973.911,45 Kč a s 6% úrokem z částky
163.365.236,38 Kč od 1.11.1996 do zaplacení s tím, že uspokojení této
pohledávky se může domáhat pouze z výtěžku prodeje zastavených nemovitostí,
a to \"objektu čp. 775 na pozemku p.č. 1489/1, p.č. 1489/2, p.č. 1489/3, p.č.
1489/4, p.č. 1489/5, p.č. 1489/6, p.č. 1489/7, p.č. 1489/8, p.č. 1489/9, p.č.
1489/10, p.č. 1489/11, p.č. 1489/13, p.č. 1489/14, p.č. 1489/15, p.č. 1489/16,
p.č. 1489/18, p.č. 1489/19, p.č. 1489/20, p.č. 1489/20, p.č. 1489/21, p.č.
1489/22, p.č. 1489/23 (dříve parcela 1489), zapsaný na LV č. 314, kat. úz. V.,
obec B., okres B., kat. úřad B. \" a \"pozemků p.č. 84/1, p.č. 87, p.č. 88
(část parcely č. 1156 - ostatní plocha) zapsané na LV č. 829, kat. úz. L., obec
L., okres P., kat. úř. P \". Žalobu zdůvodnila tím, že žalovaný ji požádal dne
24.6.1992 o převzetí avalu vlastních směnek pro \"firmu\" C. GmbH G., která v
té době byla \"100% kapitálovou společností žalovaného\". Žalobkyně požadovaný
aval převzala a smlouvami o zřízení zástavního práva ze dne 9.6.1992 (správně
19.6.1992), kterými přijala do zástavy uvedené nemovitosti, si zajistila
pohledávku, kterou \"by měla v případě, že směnky při splatnosti nebudou
zaplaceny primárním dlužníkem a věřitel u banky jako avalisty uplatní svoje
právo na zaplacení\". Protože v den splatnosti směnek dne 29.6.1993 nebyla
směnečná suma směnečným dlužníkem uhrazena, proplatila žalobkyně v tento den
dlužnou částku z osmi směnek v celkové výši 9.309.090.91 DEM. Uvedenými
smlouvami zřízené zástavní právo dosud nezaniklo, a proto se žalobkyně domáhá
po žalovaném jako zástavním dlužníku uspokojení své pohledávky ze zástavy.
Žalovaný namítal, že zástavní smlouvy ze dne 19.6.1992 jsou neplatné, neboť je
na straně zástavního věřitele podepsala \"neexistující právnická osoba Č. o.
b., a.s. pobočka B.\". Uvedenými zástavními smlouvami byl navíc zajištěn
\"závazek banky, do kterého banka vstupuje ve smyslu § 30 odst.4 zákona
směnečného a šekového č. 191/1950 Sb.\" s tím, že se \"jedná o aval
směnek za C. GmbH. G. (dceřiná společnost zástavce) v max. výši
10.160.000 DEM\", a nikoliv její pohledávka; tím, že směnky byly žalobkyní jako
směnečným rukojmím proplaceny, závazek banky zanikl, a tím také zaniklo
zástavní právo. Žalobu na zaplacení peněžité částky považuje žalovaný za
nedůvodnou rovněž proto, že není dlužníkem z hlavního závazkového vztahu.
Býv. Krajský obchodní soud v Brně rozsudkem ze dne 16.12.1996 č.j. 5 Cm
164/96-190 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému
na náhradě nákladů řízení 206.025,- Kč k rukám \"právní zástupkyně žalovaného
\". Na základě provedených důkazů soud prvního stupně dovodil, že zástavní
smlouvy ze dne 19.6.1992 jsou neplatnými právními úkony. Žalobkyně je sice v
obou zástavních smlouvách označena jako zástavní věřitel \"naprosto dostatečně
a nevzbuzuje nejmenší pochybnosti o její identitě\" a z obsahu obou smluv lze
spolehlivě dovodit \"shodnou vůli obou stran zajistit regresní práva banky
(žalobkyně) ze směnek, na které by plnila z titulu směnečného rukojemství za
společnost C. GmbH G.\", avšak v rozporu s ustanovením § 151b obč. zák. v nich
není přesně identifikována pohledávka, kterou zástavní právo zajišťuje.
Zástavní smlouvy směřovaly k zajištění \"v budoucnu splatných pohledávek\",
které \"blíže neupřesňují\" (směnky, z nichž \"pramení směnečněprávní závazky
jako hlavní závazkové vztahy, k jejichž zajištění zástavní právo směřovalo\",
nejsou ve smlouvách vůbec konkretizovány, a to \"ani co do počtu, data
vystavení, peněžních sum, účastníků apod.\"), a proto jsou neplatné. I kdyby
zástavní smlouvy nebyly neplatné, nebylo by možné podle názoru soudu prvního
stupně žalobě vyhovět, neboť zástavní dlužník má ve smyslu ustanovení § 151f
odst.1 obč. zák. pouze povinnost strpět uspokojení zástavního věřitele ze
zástavy a nikoliv uhradit dlužnou pohledávku.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 8.2.2000 č.j. 4
Cmo 1514/97-241 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl v
požadavku na zaplacení částky 163.365.236,38 Kč, potvrdil jej ve výroku o
zamítnutí žaloby na zaplacení úroku z prodlení ke dni 31.10.1996 ve výši
87.973.911,95 Kč a 6% úroku z částky 163.365.236,38 Kč od 1.11.1996 do
zaplacení a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě
nákladů řízení před soudy obou stupňů 666.666,- Kč. Odvolací soud v první
řadě poukázal na rozhodnutí uveřejněná pod č. 30 a 46 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998, a dovodil, že právu věřitele domáhat se
uspokojení pohledávky ze zástavy, nebyla-li zástavním právem zajištěná
pohledávka řádně a včas splněna (§ 151f odst.1 obč. zák.), neodpovídá povinnost
zástavního dlužníka strpět prodej zástavy, ale nárok na zaplacení zajištěné
pohledávky s tím, že uspokojení této pohledávky se může zástavní věřitel
domáhat jen z výtěžku prodeje zástavy. Odvolací soud se ztotožnil se soudem
prvního stupně v tom, že zástavní smlouvy ze dne 19.6.1992 byly uzavřeny
\"existujícími subjekty, za něž jednaly osoby k tomu oprávněné\", a že ze smluv
\"lze spolehlivě dovodit vůli smluvních stran zajistit regresní práva banky
(žalobkyně) ze směnek, na které by plnila z titulu směnečného rukojemství za
společnost C. GmbH G.\". Na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl k
závěru, že zajištěná pohledávka byla v zástavních smlouvách \"dostatečně\"
označena. Zajištěná pohledávka měla totiž vzniknout teprve v budoucnu, a proto
lze \"stěží požadovat, aby směnky, k jejichž avalu se pohledávka váže, byly
konkretizovány co do počtu, data vystavení, peněžních sum či účastníků\",
jestliže zástavní smlouvy předcházely vystavení směnek; datum, kdy budou směnky
vystaveny, jejich počet a jednotlivé směnečné sumy v době uzavření zástavních
smluv proto nemohly být známy. Vzhledem k tomu, že zajištěná pohledávka ve výši
163.365.236,38 Kč nebyla řádně a včas splněna a že podle zástavních smluv ze
dne 19.6.1992 platně vzniklo zástavní právo, je žaloba v tomto rozsahu důvodná.
Opodstatněný naproti tomu není požadavek žalobkyně na zaplacení úroků z
prodlení, neboť ze zástavních smluv nevyplývá, že by \"spolu se zajišťovanou
pohledávkou mělo být zajišťováno i příslušenství\".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, a to - jak
vyplývá z jeho obsahu - proti výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně
změněn. Žalovaný v první řadě namítá, že zástavními smlouvami ze dne
19.6.1992 byly - jak vyplývá z gramatického a logického výkladu textu smluv -
zajištěny závazky žalobkyně a nikoliv její pohledávky. Tím, že žalobkyně směnky
jako směnečný rukojmí proplatila, její závazek zanikl, a tím také zaniklo
zástavní právo. V zástavních smlouvách rovněž nejsou dostatečně identifikovány
směnky, jichž se vznik závazku týká, jejich počet, datum vystavení, označení
směnečného věřitele, jednotlivé směnečné sumy, splatnost apod., ačkoliv v době,
kdy byly uzavírány, již existovala smlouva o zajištění financování mezi
společnostmi C. GmbH G. (výstavce směnek) a L. F. C. M. E. Ltd. (banka
poskytující úvěr) za účasti žalobkyně jako předpokládaného avalisty směnek;
není proto správný závěr odvolacího soudu, že šlo o závazek, který měl
vzniknout teprve v budoucnu. V době uzavření zástavních smluv mohly být budoucí
pohledávky žalobkyně (závazky výstavce směnek) upřesněny a posléze formou
dodatků k zástavním smlouvám doplněny o \"specifikaci\" směnek. Žalovaný dále
namítá, že žalobkyně \"fakticky\" porušila původní dohody o zajištění
financování, v nichž bylo dohodnuto, že úvěr zajištěný směnkami bude
společností L. F. C. M. E. Ltd. poskytnut na 4 roky, přičemž směnky budou vždy
po roce nahrazovány novými směnkami s pozdějším datem splatnosti, které bude
žalobkyně rovněž avalovat, a dovozuje, že žalobkyně jednala v rozporu s dobrými
mravy a účelově se záměrem \"dostat žalovaného do postavení, kdy proti němu
bude moci uplatnit zástavní právo a tak popř. získat dobře položené a snadno
zpeněžitelné nemovitosti\". Žalovaný konečně namítá i to, že není ve sporu
\"pasivně legitimován\", neboť není \"osobním dlužníkem\" žalobkyně a jako
zástavnímu dlužníku mu nemůže být uložena \"povinnost k placení\". Žalovaný
navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku a
aby mu věc v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal
podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen
\"o.s.ř.\" (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému
rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240
odst. 1 o.s.ř. a že proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku, kterým byl
rozsudek soudu prvního stupně změněn, je podle ustanovení § 238 odst. 1 písm.
a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v napadeném
výroku bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k
závěru, že dovolání není opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno
(správnost těchto zjištění dovolatel nenapadá), že žalovaný dal zástavními
smlouvami ze dne 19.6.1992, registrovanými rozhodnutími býv. Státního notářství
Brno-město ze dne 30.6.1992 pod sp. zn. R III 657/92 a býv. Státního notářství
Praha západ ze dne 2.7.1992 pod sp.zn. R III 1401/92, do zástavy ve prospěch
žalobkyně (zástavního věřitele) své nemovitosti, označené jako
\"administrativní budova čp. 775, zapsaná na parcele č. 1489 v katastrálním
území V., obec B. II, list vlastnictví č. 314 u Střediska geodesie v B. \" a
\"pozemky v katastrálním území L., obec L., okres P., uvedené na výpisu z listu
vlastnictví č. 829 ze dne 2.6.1992 u Střediska geodesie P.\", a to \"část
1156 (87, 88, 84/1), 990 (93), 1154 (sl. 523), 1155 (84/45), 1153 (84/46)\". O
zajištěné pohledávce se v obou smlouvách shodně uvádí, že \"touto smlouvou se
zajišťuje závazek, do kterého banka vstupuje ve smyslu § 30 odst.4 zákona
směnečného a šekového č. 191/1950 Sb.\" a že \"se jedná o aval za C. s.r.o. G.
(dceřiná společnost zástavce) a max. výši 10.160.000,- DEM\". Na žádost
žalovaného převzala žalobkyně směnečné rukojemství za vlastní směnky, vystavené
společností C. GmbH G. jako dlužníkem dne 22.6.1992. Dlužník C. GmbH G. při
splatnosti směnek dne 29.6.1993 směnečný peníz nezaplatil, a proto žalobkyně z
titulu směnečného rukojemství na tyto směnky dne 30.6.1993 plnila celkovou sumu
9.309.090,91 DEM.
Žalovaný za řízení namítal a v dovolání namítá, že zástavní smlouvy ze dne
19.6.1992 jsou neplatnými právními úkony. Platnost těchto smluv je třeba i v
současné době posuzovat - s ohledem na dobu, kdy byly uzavřeny - podle zákona
č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č.
131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb.,
č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb. a č. 509/1991 Sb., tedy podle občanského
zákoníku ve znění účinném do 31.12.1992 (dále jen \"obč. zák.), a podle zákona
č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen \"obch. zák.\").
Podle ustanovení § 151a odst.1 obč. zák. zástavní právo slouží k zajištění
pohledávky a jejího příslušenství tím, že v případě jejich řádného a včasného
nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené;
zástavní právo se vztahuje na zástavu, její příslušenství a přírůstky, avšak z
plodů jen na ty, které nejsou oddělené.
Podle ustanovení § 151b odst.4 věty první obč. zák. ve smlouvě o zřízení
zástavního práva se musí určit předmět zástavního práva (zástava) a pohledávka,
kterou zabezpečuje.
Podle ustanovení § 151b odst.5 obč. zák. zástavní právo lze zřídit i k
zajištění závazku, který vznikne v budoucnu nebo jehož vznik je závislý na
splnění podmínky.
Podle ustanovení § 299 odst.1 obch. zák. zástavní právo lze zřídit na určitou
dobu, do určité výše a pro určitý druh pohledávek, které vzniknou zástavnímu
věřiteli vůči dlužníku v budoucnu.
Podle ustanovení § 35 odst.2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba
vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle
toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
S názorem dovolatele, že zástavními smlouvami ze dne 19.6.1992 byl zajištěn
závazek (povinnost) žalobkyně ze směnečného rukojemství, které převzala za
vlastní směnky, vystavené společností C. GmbH G., a nikoliv její pohledávka,
nelze souhlasit. Vzhledem k tomu, že žalobkyně v uvedených smlouvách
vystupuje jako zástavní věřitel a že zástavní právo slouží k zajištění
pohledávky a jejího příslušenství, a s přihlédnutím k obsahu smluv je i podle
dovolacího soudu nepochybné, že - přes poněkud nepřesné označení zajišťované
pohledávky ve smlouvách - bylo skutečnou vůlí účastníků zajistit zástavním
právem pohledávku, kterou by žalobkyně nabyla tím, že by zaplatila jako
směnečný rukojmí vlastní směnky, vystavené společností C. GmbH G. Protože
právní úkony (a tedy také smlouvy) vyjádřené slovy (a tak tomu bylo i v
projednávané věci) je třeba - jak vyplývá z výše citovaného ustanovení § 35
odst.2 obč. zák. - vykládat také podle vůle účastníků a protože tato vůle není
v rozporu s jazykovým projevem obsaženým v zástavních smlouvách ze dne
19.6.1992, dospěly soudy obou stupňů ke správnému závěru o tom, co bylo
uvedenými zástavními smlouvami skutečně zajištěno.
Protože zástavní smlouvy byly uzavřeny dne 19.6.1992 a protože žalobkyně
převzala směnečné rukojemství za vlastní směnky, vystavené společností C. GmbH
G. dne 22.6.1992 a splatné dne 29.6.1993, je dále nepochybné, že zástavním
právem zřizovaným těmito smlouvami měla být zajištěna pohledávka, která měla
(mohla) žalobkyni vzniknout v budoucnu; tato pohledávka byla současně - jak
vyplývá z obsahu smlouvy - omezena určitou výší (částkou 10.160.000,- DEM).
Okolnost, zda v době uzavření zástavních smluv již byla uzavřena také \"smlouva
o zajišťování financování\", je tu nerozhodná, neboť z této samotné smlouvy
žalobkyni zástavním právem zajišťovaná pohledávka nevznikla a ani vzniknout
nemohla.
Dovolací soud souhlasí s názorem odvolacího soudu v tom, že pohledávku, kterou
zástavní právo zabezpečuje, nelze v zástavní smlouvě, jde-li o pohledávku,
která vznikne v budoucnu a která má být zajištěna do určité výše, dobře
označit stejným způsobem jako pohledávku, která tu je již v době uzavření
zástavní smlouvy. Odvolací soud tedy správně dovodil, že v zástavních smlouvách
ze dne 19.6.1992 \"stěží\" mohly být směnky, za něž žalobkyně převzala směnečné
rukojemství, označeny dnem vystavení, počtem a směnečnými sumami, popřípadě
dalšími údaji, jestliže byly vystaveny směnečným dlužníkem až dne 22.6.1992.
Byla-li zajištěná pohledávka - jak vyplývá z výše uvedeného - označena svým
druhem a určitou výší, šlo o označení dostatečně určité a zástavní smlouvy ze
dne 19.6.1992 nemohou být z tohoto důvodu neplatné právní úkony.
Protože za řízení před soudy nebyly zjištěny žádné důvody, pro které by
zástavní smlouvy ze dne 19.6.1992 byly neplatné, a protože zástavní smlouvy
byly registrovány rozhodnutími býv. státních notářství (§ 151b odst.2 obč.
zák.), je správný závěr odvolacího soudu, že podle nich vzniklo zástavní právo.
Žalobkyně zaplatila jako směnečný rukojmí směnky dne 30.6.1993 a nabyla tedy
práva z těchto směnek proti tomu, za koho se zaručila, tj. proti společnosti C.
GmbH G. (srov. Čl. I. § 32 odst.3 zákona č. 191/1950 Sb.). Protože tuto
pohledávku, která byla - jak uvedeno výše - zajištěna zástavním právem, dlužník
řádně a včas nesplnil, je oprávněna domáhat se uspokojení ze zástavy. S
přihlédnutím k době, kdy žalované vzniklo právo na uspokojení ze zástavy,
je třeba i v současné době toto právo posuzovat podle ustanovení § 151f
odst.1 občanského zákoníku ve znění účinném do 31.8.1998 (srov. též právní
názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30.11.1999 sp. zn. 31 Cdo
1181/99, uveřejněném pod č. 70 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč.
2000).
Námitka žalovaného, že ve věci není jako zástavní dlužník \"pasivně legitimován
\" a že mu tedy nelze uložit \"povinnost k placení\", není důvodná.
Podle ustálené judikatury soudů právu zástavního věřitele domáhat se
uspokojení ze zástavy podle ustanovení § 151f odst.1 občanského zákoníku ve
znění účinném do 31.8.1998, nebyla-li zástavním právem zajištěná
pohledávka řádně a včas splněna, neodpovídá povinnost zástavního dlužníka
\"strpět\" prodej zástavy; toto právo může být v řízení před soudem
vyjádřeno pouze jako nárok na zaplacení zajištěné pohledávky s tím, že
uspokojení této pohledávky se oprávněný zástavní věřitel může domáhat jen z
výtěžku prodeje zástavy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.12.1997
sp.zn. 2 Cdon 967/97, které bylo uveřejněno pod č. 46 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998). Z tohoto právního názoru, na němž dovolací
soud nemá důvod cokoliv měnit, odvolací soud - jak vyplývá z napadeného
rozsudku - vycházel. Rozsudek odvolacího soudu je proto i v tomto směru v
souladu se zákonem.
Žalovaný v dovolání rovněž dovozuje, že žalobkyně \"fakticky\" porušila původní
dohody o zajištění financování, v nichž bylo dohodnuto, že úvěr zajištěný
směnkami bude společností L. F. C. M. E. Ltd. poskytnut na 4 roky, přičemž
směnky budou vždy po roce nahrazovány novými směnkami s pozdějším datem
splatnosti, které bude žalobkyně rovněž avalovat, a že žalobkyně jednala v
rozporu s dobrými mravy a účelově se záměrem \"dostat žalovaného do postavení,
kdy proti němu bude moci uplatnit zástavní právo a tak popř. získat dobře
položené a snadno zpeněžitelné nemovitosti\". Uvedené tvrzení žalovaný - jak je
zřejmé z obsahu spisu - dosud v řízení před soudy neuplatnil. K tomuto
novému tvrzení žalovaného dovolací soud nepřihlédl; dovolací řízení má totiž
přezkumnou povahu, neprovádí se v něm dokazování o věci samé (srov. § 243a
odst.2 o.s.ř.) a je proto vyloučeno, aby správnost rozhodnutí odvolacího soudu
byla hodnocena s přihlédnutím k novým skutečnostem, které nebyly tvrzeny či
nevyšly najevo před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím a které
odvolací soud ani nemohl učinit podkladem svých úvah.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je v dovoláním napadeném
výroku z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo
zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl v
napadeném výroku postižen vadou uvedenou v ustanovení § 237 odst.1 o.s.ř. nebo
jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle ustanovení § 243b odst.
1 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 4 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť
žalovaný nemá s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů právo a
žalobkyni, která měla v dovolacím řízení plný úspěch a která by tak měla právo
na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. § 142 odst. 1 větu
první o.s.ř.), v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. března 2002
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu