21 Cdo 2768/2009
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Zdeňka Novotného v právní
věci žalobců a) S. N., zastoupeného Mgr. Katarínou Mihokovou, advokátkou se
sídlem v Prostějově, Havlíčkova č. 12, a b) J. N., zemřelého dne 4.8.2006, ,
proti žalované E. N. , zastoupené Mgr. Janou Hamplovou, advokátkou se sídlem v
Mohelnici, U Brány č. 16, o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu v
Olomouci pod sp. zn. 20 C 32/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 18. prosince 2008 č.j. 69 Co
526/2008-168 takto:
I. Dovolání žalované proti rozsudku krajského soudu ve výroku, kterým byl
potvrzen rozsudek okresního soudu o zamítnutí žaloby o určení neplatnosti
závěti sepsané dne 12.10.2003, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení, se
odmítá.
II. Rozsudek krajského soudu ve výroku, kterým byl změněn rozsudek okresního
soudu o určení, že žalovaná není dědičkou zůstavitele T. N., a ve výrocích o
náhradě nákladů řízení a rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 2.7.2008
č.j. 20 C 32/2005-148 (s výjimkou výroku, kterým byla zamítnuta žaloba o určení
neplatnosti závěti sepsané dne 12.10.2003) se zrušují a věc se v tomto rozsahu
vrací Okresnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení.
Žalobci se žalobou podanou u Okresního soudu v Olomouci dne 26.5.2005 domáhali
určení, že "závěť zůstavitele T. N. sepsaná dne 12.10.2003 není platná a
žalovaná není dědičkou zůstavitele ze závěti z uvedeného dne". Žalobu
odůvodnili zejména tím, že zůstavitel (otec žalobců) pořídil závěť "v duševní
poruše, která jej činila k tomuto právního úkonu neschopným". Žalobci měli
"vážné pochybnosti o duševní způsobilosti jejich otce disponovat svým majetkem
pár dní před smrtí" a zdravotní stav otce žalobců byl již tak vážný, že nemohl
chápat a vnímat své jednání, natož sepisovat závěť, když několik dní poté, co
došlo k sepsání závěti, v Psychiatrické léčebně ve Šternberku zemřel.
Okresní soud v Olomouci usnesením ze dne 23.10.2007 č.j. 20 C 32/2005-122
zastavil řízení "ve vztahu k žalobci b)". Zjistil, že žalobce b) dne 4.8.2006
zemřel a že zanechal pouze nepatrný majetek, který byl vydán žalobci a) jako
vypraviteli jeho pohřbu. Podle názoru soudu prvního stupně je "vyloučeno
rozhodnutí o pokračování v řízení s procesním nástupcem" podle ustanovení § 107
odst. 1 občanského soudního řádu, neboť žalobce b) nemá dědice a "vypravitele
pohřbu za procesního nástupce považovat nelze".
Žalobce a) podáním ze dne 20.11.2007, které došlo soudu prvního stupně dne
22.11.2007, sdělil soudu, že žádá, aby "žaloba byla změněna tak, že za č.l. IV
se doplňují články IVa) a IVb)", v nichž namítl absolutní neplatnost závěti ze
dne 12.10.2003 z důvodu uvedeného v ustanoveních § 37 odst. 1 a 2 občanského
zákoníku, neboť je neurčitá a nesrozumitelná (v závěti se uvádí, že zůstavitel
pořizuje pro případ smrti nemovitostí - bytem, ačkoliv podle zápisu o
předběžném projednání dědictví zůstavitel nebyl ke dni smrti vlastníkem žádné
nemovitosti, se kterou by mohl jakkoliv disponovat; byl pouze členem bytového
družstva a z toho titulu mu náležel členský podíl a měl členská práva), a v
němž poukázal na neplatnost závěti také z důvodu uvedeného v ustanovení § 479
občanského zákoníku, když není v závěti uveden jako neopominutelný dědic,
přičemž "současně není listina o jeho vydědění".
Okresní soud v Olomouci - poté, co usnesením ze dne 23.4.2008 č.j. 20 C
32/2005-145 nepřipustil změnu žaloby "učiněnou podáním žalobce a) ze dne
22.11.2007" - rozsudkem ze dne 2.7.2008 č.j. 20 C 32/2005-148 žalobu zamítl a
rozhodl, že žalobce a) je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení
10.766,- Kč k rukám advokátky Mgr. Jany Hamplové a 2.000,- Kč "k rukám
žalované" a že žalobce a) je povinen zaplatit České republice "na účet
Okresního soudu v Olomouci" na náhradě nákladů řízení 8.286,- Kč. Ze znaleckého
posudku MUDr. Jaromíra Vachutky, CSc. a z výpovědí svědků "v zásadě znaleckému
posudku neodporujících" soud prvního stupně dovodil, že zůstavitel v době
sepisu závěti (ke dni 12.10.2003) sice trpěl duševní poruchou, že však
neovlivňovala jeho volní a rozpoznávací složku "zásadním způsobem", a uzavřel,
že zůstavitelova závěť ze dne 12.10.2003 není neplatná z důvodu uvedeného v
ustanovení § 38 odst.2 občanského zákoníku. Žaloba o určení neplatnosti závěti
navíc musela být zamítnuta proto, že žalobce a) na takovém určení nemá naléhavý
právní zájem. Okolnostmi namítanými žalobcem a) v podání ze dne 20.11.2007 se
soud prvního stupně věcně nezabýval s odůvodněním, že žalobci je v dědickém
řízení vůbec nenamítali a že žalobci byli odkázáni na podání žaloby o určení,
že žalovaná není závětní dědičkou z důvodu námitky neplatnosti závěti pro
duševní nezpůsobilost zůstavitele.
K odvolání žalobce a) Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze
dne 18.12.2008 č.j. 69 Co 526/2008-168 změnil rozsudek soudu prvního stupně
tak, že se určuje, že "žalovaná není dědičkou zůstavitele T. N., zemřelého dne
19.10.2003,ze závěti sepsané dne 12.10.2003"; ve výroku, kterým byla zamítnuta
žaloba o určení neplatnosti závěti sepsané dne 12.10.2003, jej potvrdil a
rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy
obou stupňů, že žalobce a) je povinen zaplatit České republice "na účet
Okresního soudu v Olomouci" na náhradě nákladů řízení 4.143,- Kč a že žalovaná
je povinna zaplatit České republice "na účet Okresního soudu v Olomouci" na
náhradě nákladů řízení 4.143,- Kč. Odvolací soud nejprve dovodil, že žalobce a)
ve svém podání ze dne 20.11.2007 doplnil svá rozhodná tvrzení a že proto o něm
"nebylo důvodu rozhodovat podle ustanovení § 95 občanského soudního řádu",
vyhodnotil důkazy provedené před soudem prvního stupně ve vztahu ke všem
námitkám vzneseným v žalobě a v průběhu řízení a dospěl k závěru, že závěť ze
dne 12.10.2003 je neurčitým právním úkonem, a to "v otázce označení bytu, který
není nijak specifikován, a z obsahu této listiny nelze seznat, o jaký byt se má
jednat", přičemž tuto neurčitost "nelze odstranit a překlenout" ani za použití
výkladových pravidel ve smyslu ustanovení § 35 odst. 2 občanského zákoníku.
Odvolací soud současně přihlédl k tomu, že zůstavitel byl (podle obsahu
protokolu o předběžném šetření, provedeném v dědickém řízení) spolu se
žalovanou společným členem Okresního stavebního bytového družstva Olomouc a
společným nájemcem družstevního bytu v domě č.p. , na ulici ; nemohl proto
"odkázat samotný byt", neboť nebyl vlastníkem bytu, a, "bylo-li snad vůlí
zůstavitele" pořídit závětí ohledně členských práv a povinností v družstvu
(členského podílu), pak "není zřejmé, k čemu jeho vůle směřovala, neboť
zákonným důsledkem smrti jednoho z manželů společných členů bytového družstva
ve smyslu ustanovení § 707 odst. 2 občanského zákoníku je to, že zaniká
společný nájem bytu a že jediným členem družstva zůstává pozůstalý manžel,
jemuž náleží členský podíl, a že k tomuto právnímu následku soud přihlédne v
řízení o dědictví. V případě, že zůstavitel chtěl závětí odkázat hodnotu
členských práv a povinností v Okresním stavebním bytovém družstvu Olomouc
(která však náleží oběma manželům, nikoli pouze zůstaviteli) žalované
(pozůstalé manželce), pak taková vůle ze závěti ze dne 12.10.2003 "výslovně
nevyplývá a projevená vůle je tak neurčitá". Protože je závěť ze dne 12.10.2003
neplatná pro její neurčitost, nemůže být žalovaná na jejím základě dědičkou po
zůstaviteli T. N.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Uvedla, že "v
době, kdy měla se zůstavitelem pouze jeden byt, je závěť takto formulovaná
dostatečně určitá a srozumitelná" a že, kdyby soud "měl o tom pochybnosti",
žalovaná mohla "tvrzení i důkaz o tom mohla předložit". Žalovaná dále
odvolacímu soudu vytýká, že měl, považoval-li závěť za neurčitou, rozsudek
soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení, aby "bylo možné
tomuto nepředvídatelnému názoru soudu oponovat v důkazním řízení". Za nesprávné
žalovaná pokládá i to, že by měla hradit "náklady za znalecký posudek",
přestože jím byla prokázána "nepravdivost tvrzení žalobce a) o duševním stavu
zůstavitele", a že jí nebyla přiznána náhrada nákladů řízení, i když v její
prospěch hovořily "důvody hodné zvláštního zřetele". Žalovaná navrhla, aby
dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že se "potvrzuje rozsudek
okresního soudu".
Žalobce a) navrhl, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl. Rozhodnutí
odvolacího soudu považuje za správné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 30.6.2009 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napaden rozsudek
odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12. zákona č.
7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a
další související zákony). Po zjištění, že bylo podáno oprávněnou osobou
(účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se
nejprve zabýval otázkami subjektivní a objektivní přípustnosti dovolání
žalované proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu.
Podle ustanovení § 240 odst.1 věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání do
dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v
prvním stupni.
Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení, nelze
dovozovat, že by dovolání mohl podat kterýkoliv z nich. Z povahy dovolání
jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník,
kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popř. kterému byla tímto
rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím přitom je
výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože případnou újmu lze posuzovat jen z
procesního hlediska. Při tomto posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní
přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím
soudu mu byla způsobena určitá, třeba i ne příliš významná újma, kterou lze
odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Oprávnění podat dovolání tedy svědčí
jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího
výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a
výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma
odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší (srov. například
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.10.1997 sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné
pod č. 28 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998).
Žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu též ve výroku, kterým byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby o určení neplatnosti
závěti sepsané dne 12.10.2003. Protože v tomto směru nebylo žalobě vyhověno a
protože tím žalované nevznikla (nemohla vzniknout) žádná újma na jejích
právech, nemůže mít žalovaná z objektivního hlediska žádný skutečný zájem, aby
toto rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno. K podání dovolání proti
uvedenému výroku rozsudku odvolacího soudu žalovaná tedy není oprávněna
(subjektivně legitimována), a proto Nejvyšší soud ČR její dovolání v tomto
rozsahu podle ustanovení § 243b odst.5 věty první a § 218 písm.b) o.s.ř. odmítl.
Žalovaná podala dovolání též proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, kterými
bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
Z ustanovení § 167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení má
z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě,
jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma
rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadenému výroku o nákladech odvolacího
řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví
podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu (§ 237 až § 239
o.s.ř.).
Přípustnost dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení podle hledisek
uvedených v ustanoveních § 237, § 238 a § 238a o.s.ř. není dána, neboť se
nejedná o rozhodnutí ve věci samé, a nevyplývá ani z ustanovení § 239 o.s.ř.,
protože nejde o případy v něm uvedené. Protože dovolání proti výroku usnesení
odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není přípustné (srov.též usnesení
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2002 sp. zn. 29 Odo 874/2001,
které bylo uveřejněno pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč.
2003), bylo dovolání žalované podané také proti tomuto rozhodnutí podle
ustanovení § 243b odst.5 věty první a § 218 písm.c) o.s.ř. odmítnuto.
Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku, kterým byl
rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se určuje, že "žalovaná není
dědičkou zůstavitele T. N.a, zemřelého dne 19.10.2003, ze závěti sepsané dne
12.10.2003", je přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.a) o.s.ř. Po
přezkoumání rozsudku odvolacího soudu v tomto výroku ve smyslu ustanovení § 242
o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst.1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší
soud ČR dospěl k závěru, že je v tomto směru opodstatněné.
Z obsahu spisu vyplývá, že zůstavitel T. N., který zemřel dne 19.10.2003, byl
ženatý (se žalovanou) a měl dva syny (žalobce). V řízení o dědictví, vedeném u
Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 65 D 1172/2003, byla předložena
vlastnoruční závěť pořízená dne 12.10.2003, v níž se uvádí: "Kdyby se se mnou
něco stalo, byt bude mé manželky. Stále se o mě stará v mé nemoci. Manžel T.
N.". Protože žalobci zpochybnili platnost závěti, Okresní soud v Olomouci jim
usnesením ze dne 25.3.2005 č.j. 65 D 1172/2003-29 uložil, aby ve stanovené
lhůtě podali žalobu o určení, že žalovaná není dědičkou zůstavitele ze závěti.
Odvolací soud v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že vlastnoruční závěť
pořízená zůstavitelem dne 12.10.2003 je neplatná pro neurčitost v označení
bytu, který v závěti není nijak specifikován, a z obsahu této listiny tudíž
nelze seznat, o jaký byt se má jednat. Podle odvolacího soudu tuto nejasnost
nelze "odstranit a překlenout" ani za použití výkladových pravidel ve smyslu
ustanovení § 35 odst. 2 občanského zákoníku.
Podle ustanovení § 37 odst.1 občanského zákoníku právní úkon musí být učiněn
svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Podle ustanovení § 35 odst.2 občanského zákoníku právní úkony vyjádřené slovy
je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též
podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s
jazykovým projevem.
Vznikne-li pochybnost o obsahu právního úkonu z hlediska jeho určitosti nebo
srozumitelnosti, je třeba se pokusit - jak správně uvedl odvolací soud - pomocí
výkladu právního úkonu o odstranění takové nejasnosti (§ 35 odst. 2 občanského
zákoníku). Podle ustálené judikatury soudů výklad právního úkonu může směřovat
jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno, a vůle jednajícího se při
výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy uplatní, jen není-li v rozporu s
jazykovým projevem; tato pravidla se použijí i při výkladu písemného právního
úkonu, včetně takového, který lze platně učinit jen písemně. V případě, že
nejasnost právního úkonu nelze odstranit ani pomocí výkladu projevu vůle, je
právní úkon neplatný (§ 37 odst. 1 občanského zákoníku). Pomocí výkladu
právního úkonu přitom není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního
úkonu.
V projednávané věci je zřejmé, že obsah závěti ze dne 12.10.2003 není zcela
jednoznačný a že sám o sobě spolehlivě nepostačuje k označení bytu, který
zůstavitel odkazuje žalované. S názorem odvolacího soudu, podle něhož
nejednoznačnost obsahu závěti nelze "odstranit a překlenout" ani za použití
výkladových pravidel ve smyslu ustanovení § 35 odst. 2 občanského zákoníku,
však dovolací soud nesouhlasí. Z okolností pořízení závěti, zejména s
přihlédnutím k tomu, že v době pořízení závěti zůstavitel neměl jiný byt než
"družstevní byt v domě č.p., na ulici ", je totiž zcela zřetelná vůle
zůstavitele, o jaký byt šlo a co měl zůstavitel na mysli při povolání žalované
za svou dědičku. Na újmu určitosti závěti v tomto směru není ani nedostatek
označení v tom, zda byt je předmětem vlastnictví nebo nájmu (jako družstevní
byt). I kdyby zůstavitel neměl byt ve vlastnictví, je nepochybné, že členství v
bytovém družstvu, spojené s nájmem družstevního bytu, jsou majetkem (majetkovou
hodnotou), prostřednictvím kterého lze v závěti stanovit dědické právo (dědický
podíl). Nejvyšší soud ČR z uvedených důvodů dospěl k závěru, že zůstavitelovu
vlastnoručně sepsanou závěť ze dne 12.10.2003 nelze pokládat za neurčitou jenom
proto, jak v ní byl "označen byt", který "bude", kdyby se se zůstavitelem "něco
stalo", jeho manželky (žalované).
Zemře-li jeden z manželů, kteří byli společnými nájemci bytu, stane se jediným
nájemcem pozůstalý manžel (srov. § 707 odst.1 občanského zákoníku). Jde-li o
byt družstevní, zanikne smrtí jednoho z manželů společný nájem bytu manžely
(srov. § 707 odst.2 větu první občanského zákoníku). Bylo-li právo na
družstevní byt nabyto za trvání manželství, zůstává členem družstva pozůstalý
manžel a jemu náleží členský podíl; k tomu přihlédne soud v řízení o dědictví
(srov. § 707 odst.2 větu druhou občanského zákoníku). Jestliže zemřel manžel,
který nabyl právo na družstevní byt před uzavřením manželství, přechází jeho
smrtí členství v družstvu a nájem družstevního bytu na toho dědice, jemuž
připadl členský podíl; jde-li o více předmětů nájmu, může členství zůstavitele
přejít na více dědiců (srov. § 707 odst.2 větu třetí a čtvrtou občanského
zákoníku).
Z uvedeného vyplývá, že členství zůstavitele v bytovém družstvu je předmětem
dědění, jen jestliže zůstavitel nabyl právo na družstevní byt ještě před
uzavřením manželství. V případě, že právo na družstevní byt bylo nabyto za
trvání manželství zůstavitele a jeho manžela, platí, že zůstavitelovou smrtí se
ze zákona stává členem bytového družstva pozůstalý manžel a jemu náleží členský
podíl, aniž by mohl být předmětem dědění (dědického řízení); k tomuto právnímu
následku pak soud přihlédne v řízení o dědictví při vypořádání vztahů mezi
pozůstalým manželem a zůstavitelovými dědici tak, že se hodnota práv a
povinností přímo přešlých na pozůstalého manžela započte na jeho podíl ze
společného jmění, které měl se zůstavitelem (k tomu srov. např. stanovisko
Nejvyššího soudu ČR ze dne 23.3.1995 sp. zn. Cpjn 37/95, uveřejněné pod č. 31
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1995, nebo zhodnocení býv.
Nejvyššího soudu ČSR ze dne 21.11.1989 sp. zn. Cpj 38/89, uveřejněné pod č. 19
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1990). Stanovil-li zůstavitel
ve své závěti výslovně jen členský podíl v bytovém družstvu, který má
připadnout jeho manželu jako závětí povolanému dědici, ačkoliv právo na
družstevní byt bylo nabyto za trvání jejich manželství (a oba se tak stali
společnými členy družstva), je závěť neplatná (a při určování dědického práva z
ní nelze vycházet), neboť v ní označený majetek patří (již od okamžiku smrti
zůstavitele) ze zákona pozůstalému manželovi a není sám o sobě způsobilým
předmětem dědění; proto ani taková závěť nemůže být způsobilým právním
prostředkem k povolání dědice zůstavitelova majetku.
Odvolací soud dovodil (z dosavadních výsledků dědického řízení), že zůstavitel
byl spolu se žalovanou společným členem Okresního stavebního bytového družstva
Olomouc a že zůstavitel a žalovaná byli společnými nájemci "družstevního bytu v
domě čp. na ulici". Z výsledků dědického řízení vedeného u Okresního soudu v
Olomouci pod sp. zn. 65 D 1172/2003 (tj. z protokolu o předběžném šetření a z
korespondence mezi notářkou JUDr. Janou Elšíkovou jako soudní komisařkou a
Okresním stavebním bytovým družstvem Olomouc se sídlem v Uničově) však takový
závěr bez dalšího nevyplývá, neboť pro něj nebyly za dědického řízení zjištěny
všechny rozhodné skutečnosti, a soudy se samy objasňováním této otázky dosud
nezabývaly. Závěr o tom, že zůstavitel byl spolu se žalovanou společným členem
Okresního stavebního bytového družstva Olomouc a že byli společnými nájemci
"družstevního bytu v domě čp. na ulici", proto zatím nemůže obstát.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byl
rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se určuje, že "žalovaná není
dědičkou zůstavitele T. N., zemřelého dne 19.10.2003, ze závěti sepsané dne
12.10.2003", není správný; Nejvyšší soud ČR jej proto v tomto výroku, jakož i v
akcesorických výrocích o náhradě nákladů řízení zrušil (§ 243b odst. 2 část
věty za středníkem o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen
měnící výrok rozsudku odvolacího soudu, platí též na rozsudek soudu prvního
stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí (s výjimkou
výroku, kterým bylo rozhodnuto o žalobě o určení neplatnosti závěti sepsané dne
12.10.2003) a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu
v Olomouci) k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243d odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. prosince 2011
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu