21 Cdo 2785/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobkyně PAJU s.r.o. se sídlem v Praze 1, Dlouhá č. 16/705, IČO
25598350, zastoupené JUDr. Josefem Pernicou, advokátem se sídlem v Brně, tř.
kpt. Jaroše č. 19, proti žalované Y. H., zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou,
advokátkou se sídlem v Brně, Koliště č. 55, o určení neúčinnosti darovací
smlouvy, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 6 C 172/2009, o
dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. května 2012
č. j. 37 Co 418/2010-175, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k
dalšímu řízení.
Žalobkyně se žalobou podanou u Městského soudu v Brně dne 10.11.2008 domáhala
určení, že je vůči ní právně neúčinná darovací smlouva ze dne 20.3.2006, kterou
D. H. jako dlužník žalobkyně převedla na žalovanou "pozemek parc. č. st. 1428 o
výměře 1159 m? - zastavěná plocha a nádvoří a budovu - obč. vyb. - na pozemku
parc. č. st. 1428 vše zapsáno u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj,
katastrální pracoviště Blansko, na LV 802 pro katastrální území B., obec a
okres B." Žalobu zdůvodnila zejména tím, že má za D. H. jednak pohledávku z
úvěrové smlouvy ze dne 9.11.2005 uzavřené mezi Volksbank CZ a.s. a D. H. (tato
pohledávka byla dne 4.1.2007 postoupena žalobkyni), jejíž výše byla ke dni
31.7.2008 5.805.454,- Kč, jednak směnečnou pohledávku v původní výši
14.200.000,- Kč, vzniklou na základě směnky vystavené D. H. na řad žalobkyně
dne 9.1.2006, splatné dne 28.2.2006, kdy tato směnečná pohledávka byla
žalobkyni přiznána vykonatelným směnečným platebním rozkazem Krajského soudu v
Brně ze dne 16.7.2007 č. j. 21 Sm 78/2007-19, který nabyl právní moci dne
7.8.2007. Jediným majetkem D. H., ze kterého by bylo možno uspokojit uvedené
pohledávky, byly předmětné nemovitosti, které však D. H. darovala žalované (své
dceři).
Okresní soud v Blansku, kterému byla věc na základě usnesení Městského soudu v
Brně ze dne 27.5.2009 č.j. 38 C 259/2008-15 postoupena jako soudu místně
příslušnému, rozsudkem ze dne 24.6.2010 č.j. 6 C 172/2009-149 žalobu zamítl a
rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení
15.950,40 Kč k rukám advokátky Mgr. Soni Bernardové. Po provedeném dokazování
měl soud prvního stupně za prokázané, že žalovaná sice věděla o pohledávce z
úvěrové smlouvy č. 62816 ze dne 9.11.2005, která však v době uzavření darovací
smlouvy nebyla ještě splatná, ale že nevěděla o pohledávce ze směnky, neboť "v
době uzavírání darovací smlouvy se žalovaná aktivně dotazovala a snažila se
řešit veškeré dluhy" a, i když žalovaná věděla, že se R. L. (její sestra)
dostala do finančních potíží, s jejichž řešením jí pomáhala D. H. (jejich
matka), při vynaložení náležité pečlivosti žalovaná nemohla poznat, že ke dni
darování je tu směnka na 14.200.000,- Kč, ze které je zavázána D. H., neboť
"tato žádné peníze nedostala, v jejím podnikání se žádná takováto částka
neobjevila". Soud prvního stupně uzavřel, že "žalovaná nemohla, a to ani při
vynaložení sebevětší pečlivosti a aktivity, poznat úmysl D. H. zkrátit
věřitele".
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 22. 5. 2012 č. j. 37
Co 418/2010-175 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl, a
rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení
před soudy obou stupňů 28.504,- Kč k rukám advokáta JUDr. Josefa Pernici. Podle
názoru odvolacího soudu žalovaná "nepochybně věděla o dluhu své matky D. H.
vůči Volksbank CZ v původní výši 7.000.000,- Kč" a "není podstatné, zda tato
pohledávka, která byla postoupena žalobkyni, je součástí pohledávky přiznané
žalobkyni směnečným platebním rozkazem Krajského soudu v Brně ze dne 16.7.2007
č.j. 21 Sm 78/2007-19; důležité však je to, že žalovaná věděla o nějakém dluhu
osoby, která jí nemovitosti darovala, tedy dlužníka, nikoliv nutně o dluhu,
který je věřitelem po dlužníkovi vymáhán". Protože žalobkyně "není omezena v
možnosti domáhat se neúčinnosti právního úkonu, pokud má současně zástavní
právo k takto převedeným nemovitostem", a protože žalovaná ani netvrdila, že by
dlužnice měla jiný majetek v takové hodnotě, že by se věřitel z něho mohl
uspokojit "bez ohledu na převod nemovitosti, kterému je odporováno", je žaloba
důvodná.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že
dlužnice D. H. jí nedarovala nemovitosti "v úmyslu zkrátit věřitele, natož pak
aby jí tento úmysl mohl být znám", že odvolací soud se nesprávně zabýval tím,
zda žalovaná věděla o pohledávce ze směnky, neboť ustanovení § 42a občanského
zákoníku "nepočítá s vědomostí osoby blízké o dluzích dlužnice, nýbrž o úmyslu
dlužnice zkrátit možnost uspokojení takového dluhu", a že žalobkyně neprokázala
tvrzenou pohledávku ze směnky, když "nedoložila originál směnky" a směnečný
platební rozkaz není postačujícím důkazem o existenci směnečného závazku".
Podle žalované není správný názor odvolacího soudu o tom, že dochází ke
zkrácení pohledávky zajištěné zástavním právem převodem zástavy, neboť
"zástavní právo sleduje osud zástavy a přechází na nového vlastníka zástavy
spolu s ní". Žalovaná navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek a aby
věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl jako bezdůvodné,
neboť právní posouzení věci provedené odvolacím soudem považuje za správné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) projednal
dovolání žalované podle zákona 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů účinných do 31.12.2012 (dále jen o.s.ř.), neboť napadený
rozsudek byl vydán v době do 31.12.2012 (srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., že jde
o rozsudek, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. a) o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.
bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že
dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení § 42a odst.1 občanského zákoníku se věřitel může domáhat, aby
soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho
vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné; toto právo má věřitel i
tehdy, je-li nárok vůči dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný
anebo byl-li již uspokojen.
Podle ustanovení § 42a odst.2 občanského zákoníku odporovat je možné právním
úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své
věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám, a právním úkonům, kterými
byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi
dlužníkem a osobami jemu blízkými (§ 116 a § 117 občanského zákoníku), nebo
které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou
případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při
náležité pečlivosti nemohla poznat.
Podle ustanovení § 42a odst.3 občanského zákoníku právo odporovat právním
úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo
které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch.
Podle ustanovení § 42a odst.4 občanského zákoníku právní úkon, kterému věřitel
s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat
uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným úkonem ušlo z dlužníkova
majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z
tohoto úkonu prospěch.
Smyslem žaloby podle ustanovení § 42a občanského zákoníku (odpůrčí žaloby) je -
uvažováno z pohledu žalujícího věřitele - dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by
bylo určeno, že je vůči němu neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon, jenž
zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky. Rozhodnutí soudu, kterým bylo
odpůrčí žalobě vyhověno, pak představuje podklad k tomu, že se věřitel může na
základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí nebo exekuci (exekučního
titulu), vydaného proti dlužníku, domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce)
postižením toho, co odporovaným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z
dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, s níž nebo v
jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. V případě, že uspokojení věřitele z
tohoto majetku není dobře možné (například proto, že osobě, v jejíž prospěch
dlužník odporovaný právní úkon učinil, již takto nabyté věci, práva nebo jiné
majetkové hodnoty nepatří), musí se věřitel - místo určení neúčinnosti právního
úkonu - domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka
vznikl prospěch, vydal takto získané plnění. Odpůrčí žaloba je tedy právním
prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v řízení o
výkon rozhodnutí (exekučním řízení), a to postižením věcí, práv nebo jiných
majetkových hodnot, které odporovaným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku,
popřípadě vymožením peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z
odporovatelného právního úkonu (srov. též například rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 27.5.1999 sp. zn. 2 Cdon 1703/96, který byl uveřejněn pod č. 26 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000).
K odpůrčí žalobě je aktivně věcně legitimován (§ 42a odst. 1 občanského
zákoníku) věřitel, jehož pohledávka za dlužníkem je vymahatelná (srov. též
rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13.11.1996 sp.zn. 15 Co
714/95, uveřejněný pod č. 12 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč.
1998), jestliže dlužníkovy právní úkony zkracují její uspokojení. Věřitelem je
ten, kdo má za dlužníkem pohledávku (ať splatnou či nesplatnou, popř. budoucí).
Vymahatelnou se rozumí taková pohledávka, jejíž splnění lze vynutit cestou
výkonu rozhodnutí (exekuce), tj. pohledávka, která byla věřiteli přiznána
vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon
rozhodnutí (exekuci).
V projednávané věci má žalobkyně vůči dlužnici D. H. jednak pohledávku z úvěru,
která věřiteli nebyla přiznána vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem,
podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí (exekuci), jednak směnečnou
pohledávku, jež byla přisouzena směnečným platebním rozkazem Krajského soudu v
Brně ze dne 16.7.2007 č.j. 21 Sm 78/2007-19. Vzhledem k tomu, že pravomocně
přisouzenou směnečnou pohledávku lze vymoci cestou výkonu rozhodnutí (exekuce),
aniž by musela být také předložena příslušná směnka, soudy správně dovodily, že
žalobkyně byla v řízení před soudy aktivně věcně legitimována.
Dlužníkovy právní úkony zkracují pohledávku věřitele zejména tehdy, jestliže
vedou ke zmenšení majetku dlužníka a jestliže v důsledku nich nastalé zmenšení
majetku má současně za následek, že věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své
pohledávky z majetku dlužníka, ačkoliv - nebýt těchto úkonů - by se z majetku
dlužníka alespoň zčásti uspokojil (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
22.1.2002 sp. zn. 21 Cdo 549/2001, uveřejněný pod č. 64 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002). Břemeno tvrzení a důkazní břemeno o tom,
že pohledávka je vymahatelná a že dlužníkovy právní úkony objektivně zkracují
její uspokojení, nese věřitel.
Zástavní právo slouží k zajištění pohledávky pro případ, že dluh, který jí
odpovídá, nebude včas splněn s tím, že v tomto případě lze dosáhnout uspokojení
z výtěžku zpeněžení zástavy (srov. § 152 občanského zákoníku). Vznikne-li tedy
právo na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy, může se zástavní věřitel
domáhat zpeněžení zástavy a uspokojení své pohledávky z výtěžku zpeněžení
zástavy (srov. § 165 odst.1 občanského zákoníku); vzniklo-li na zástavě více
zástavních práv, uspokojují se zajištěné pohledávky postupně v pořadí určeném
podle doby vzniku zástavních práv (srov. § 165 odst.2 občanského zákoníku) a
nezajištěné pohledávky se z věci, pohledávky nebo jiného majetkového práva,
které jsou zástavou, mohou uspokojit jen po plném uspokojení zajištěných
pohledávek, ledaže by jim zákon přiznal právo na přednostní uspokojení.
Zástavní právo působí vůči každému pozdějšímu vlastníku zástavy; ten, vůči
němuž působí zástavní právo, má postavení zástavního dlužníka (srov. § 164
občanského zákoníku).
Vzniklo-li zástavnímu věřiteli právo na uspokojení zajištěné pohledávky ze
zástavy, z uvedeného mimo jiné vyplývá, že věc, pohledávka nebo jiné majetkové
právo, které tvoří zástavu, nejsou způsobilé uspokojit jiné pohledávky
(pohledávky zajištěných zástavním právem s pozdějším pořadím a nezajištěné
pohledávky), jestliže výtěžek jejich zpeněžení může sloužit (s ohledem na
hodnotu zástavy) jen k uspokojení pohledávky zástavního věřitele, ledaže by
zákon takovým jiným pohledávkám přiznal právo na přednostní uspokojení. Učiní-
li tedy dlužník právní úkon, kterým převede svou zastavenou věc, pohledávku
nebo jiné majetkové právo na jiného, nedochází tím ke zmenšení jeho majetku,
které by mohlo způsobit zkrácení uspokojení jiných pohledávek, měl-li zástavní
věřitel (v době dlužníkova právního úkonu) právo na uspokojení zajištěné
pohledávky ze zástavy, nepřesahuje-li hodnota zástavy výši zajištěné pohledávky
a jejího příslušenství (a nelze tedy důvodně předkládat, že by výtěžek
zpeněžení zástavy mohl sloužit k uspokojení dalších pohledávek) a působí-li
zástavní právo vůči nabyvateli zástavy; uvedené neplatí jen tehdy, přiznává-li
zákon zkrácené pohledávce právo na uspokojení před zajištěnou pohledávkou. Z
uvedených důvodů proto nelze souhlasit s odvolacím soudem v tom, že věřitel
"není omezen v možnosti domáhat se neúčinnosti právního úkonu, pokud má
současně zástavní právo k takto převedeným nemovitostem", není-li jeho
vymahatelná pohledávka zajištěna zástavním právem, nepřiznává-li zákon této
pohledávce přednost v uspokojení před zajištěnou pohledávkou a nemůže-li
výtěžek zpeněžení zástavy sloužit (s ohledem na hodnotu zástavy) k uspokojení
jiné pohledávky, nezajištěné zástavním právem.
Odporovatelným je - jak vyplývá z ustanovení § 42a odst.2 občanského zákoníku -
takový právní úkon dlužníka, který učinil v posledních třech letech v úmyslu
zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám; břemeno
tvrzení a důkazní břemeno v tomto směru nese věřitel. Prokázání vědomosti o
úmyslu dlužníka cum animo fraudandi není podmínkou odporovatelnosti tehdy,
jestliže "druhou stranou" jsou osoby dlužníkovi blízké (například osoby uvedené
v ustanovení § 116 občanského zákoníku); úmysl dlužníka zkrátit jeho věřitele v
takovémto případě zákon předpokládá a je na osobách dlužníkovi blízkých, aby
prokázaly, že úmysl dlužníka zkrátit věřitele tehdy (tj. v době právního úkonu)
nemohly i při náležité pečlivosti poznat.
V řízení o odpůrčí žalobě je - jak vyplývá z výše uvedeného - žalující věřitel
povinen tvrdit a prokázat (má-li být jeho žaloba úspěšná), že dlužníkův
odporovaný právní úkon (právní úkon napadený odpůrčí žalobou) zkracuje
uspokojení jeho vymahatelné pohledávky a současně, že druhé straně odporovaného
právního úkonu musel být úmysl dlužníka odporovaným právním úkonem zkrátit
věřitele znám, tedy že druhá strana o tomto úmyslu dlužníka při právním úkonu
(v době, kdy byl učiněn) věděla nebo musela vědět. Jde-li však o právní úkon
mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou nebo o právní úkon učiněný dlužníkem ve
prospěch osoby jemu blízké, nemusí žalující věřitel tvrdit ani prokazovat, že
žalovanému musel být úmysl dlužníka odporovaným právním úkonem zkrátit věřitele
znám; zákon v tomto případě předpokládá, že žalovaný o úmyslu dlužníka zkrátit
žalujícím věřitelem v řízení prokázaným odporovaným právním úkonem věřitele
věděl, ledaže by prokázal, že v době právního úkonu dlužníkův úmysl zkrátit
věřitele i při náležité pečlivosti nemohl poznat. Úspěšná obrana žalované
dlužníkovi blízké osoby podle ustanovení § 42a odst.2 občanského zákoníku tedy
spočívá nejen v jejím tvrzení, že o úmyslu dlužníka zkrátit odporovaným právním
úkonem věřitele nevěděla a ani nemohla vědět, ale také v tvrzení a prokázání
toho, že o tomto úmyslu nevěděla a ani nemohla vědět, přestože vyvinula
"pečlivost" k poznání tohoto úmyslu dlužníka a šlo o "náležitou pečlivost".
Vynaložení náležité pečlivosti přepokládá, že osoba dlužníkovi blízká vykonala
s ohledem na okolnosti případu a s přihlédnutím k obsahu právního úkonu
dlužníka takovou činnost (aktivitu), aby úmysl dlužníka zkrátit věřitele, který
tu v době odporovaného právního úkonu objektivně vzato musel být, z jejích
výsledků poznala (tj. aby se o tomto úmyslu dozvěděla). Jestliže se jí to při
vynaložení náležité pečlivosti nepodařilo, pak se může ve smyslu ustanovení §
42a odst.2 občanského zákoníku ubránit odpůrčí žalobě. Zákon po dlužníkovi
blízké osobě požaduje, aby se při právních úkonech s dlužníkem nebo při
právních úkonech, které dlužník učinil v její prospěch, tímto způsobem
přesvědčila, že právní úkon nezkracuje věřitele dlužníka, a vede ji k tomu, aby
nečinila právní úkony (nepřijímala podle nich plnění) na újmu práv věřitelů
dlužníka; v případě, že se tak nezachová, musí být srozuměna s tím, že věřitel
může požadovat uspokojení své pohledávky také z majetku, který na základě
takového právního úkonu od dlužníka nabyla (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 23. 5. 2001 sp. zn. 21 Cdo 1912/2000, který byl uveřejněn pod č. 35 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002).
V projednávané věci odvolací soud při zkoumání, zda žalovaná (jako osoba blízká
dlužnici D. H.) vynaložila náležitou pečlivost ve smyslu ustanovení § 42a
odst.2 občanského zákoníku, přihlížel pouze k tomu, zda žalovaná věděla "o
nějakém dluhu, který je věřitelem po dlužníkovi vymáhán", a dovodil, že
žalovaná věděla o pohledávce za dlužnicí z úvěru a že se proto nemůže ubránit
odpůrčí žalobě. Vynaložení "náležité pečlivosti" se však - jak správně
upozorňuje dovolatelka - netýká zjištění pohledávek, které mají za dlužníkem
jeho věřitelé, ale poznání úmyslu dlužníka cum animo fraudandi zkrátit
napadeným právním úkonem uspokojení svých věřitelů, tedy, řečeno jinak, poznání
(zjištění) toho, že dlužník učinil právní úkon právě a jen se záměrem (s
úmyslem přímým nebo nepřímým), aby se "zbavil majetku" a aby tím zkrátil
věřitele v uspokojení jejich pohledávek. Žalovaná se proto mohla ubránit
odpůrčí žalobě, jen kdyby tvrdila (a posléze prokázala), že s ohledem na
okolnosti případu a s přihlédnutím k obsahu právního úkonu dlužníka vyvinula
takovou činnost (aktivitu), aby úmysl dlužnice (přímý nebo nepřímý) zkrátit své
věřitele, který byl za řízení prokázán, z jejích výsledků poznala (zjistila).
Odvolací soud však, veden chybným právním názorem, se věcí z tohoto pohledu
nezabýval.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný, neboť spočívá
na chybném právním posouzení věci; Nejvyšší soud jej podle ustanovení § 243b
odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu
(Krajskému soudu v Brně) k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226, § 243d odst. 1 část první věty za
středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. října 2013
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu