U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Mojmíra Putny v právní
věci žalobkyně Komerční banky a. s., se sídlem v Praze 1, Na příkopě č. 969/33,
IČO 453 17 054, zastoupené JUDr. Jaroslavem Polanským, advokátem se sídlem v
Praze 1, Revoluční č. 763/15, proti žalovaným 1) J. K. zemřelé dne 23. února
2014, 2) Ing. Z. H., zastoupenému JUDr. Věrou Ptáčkovou, advokátkou se sídlem v
Praze 1, V Jámě č. 699/1 3) Ing. K. N., zastoupené JUDr. Jaroslavem Maškem,
advokátem se sídlem v Praze 5, Matoušova č. 515/12, 4) I. N., zastoupené JUDr.
Blankou Bláhovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Dlážděná č. 4/1586, 5) E. Ž.,
zastoupené JUDr. Gabrielem Brenkou, advokátem se sídlem v Praze 2, Štěpánská č.
17 a 6) R. P., zastoupené JUDr. Reginou Soukupovou, advokátkou se sídlem v
Praze 1, Konviktská č. 12, o 7,292.860,57 USD s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 98/2001, o dovolání žalobkyně a
žalovaných 2) Ing. Z. H., 4) I. N., 5) E. Ž. a 6) R. P. proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 21. října 2014 č.j. 14 Co 439/2014-4,14 Co
441/2014, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Dovolání žalovaných 2), 4), 5) a 6) se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se domáhala žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně, aby
jí žalovaní zaplatili společně a nerozdílně 7,292.860,57 USD s úrokem z
prodlení ve výši 6,5% od 14.2.2002 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že
žalovaní, kteří se spolupodíleli na přípravě a následném odsouhlasení
financování obchodního případu společnosti SATRAPA a.s., způsobili žalobkyni
škodu, která spočívá v nevymahatelné pohledávce za touto společností.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 30.10.2013 č.j. 27 C 98/2001-1716 ve
znění usnesení ze dne 21.2.2014 č.j. 27 C 98/2001-1721 žalobu o zaplacení
částky 7,292.860,57 USD s úrokem z prodlení ve výši 6.5% od 14.2.2002 do
zaplacení zamítl, řízení o zaplacení částky 24.012,30 USD s úrokem z prodlení
od 14.2.2002 do zaplacení zastavil, žalobkyni uložil zaplatit na účet soudu
„znalečné, a to do tří dnů od právní moci usnesení, jímž bude znalečné
přiznáno“ a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit na náhradě nákladů řízení
žalované 1) částku 4,088.469,- Kč k rukám advokáta JUDr. Vladimíra Dvořáčka,
žalovanému 2) částku 4,522.544,40 Kč k rukám advokátky JUDr. Věry Ptáčkové,
žalované 3) částku 4,072.545,40 Kč k rukám advokáta JUDr. Jaroslava Maška,
žalované 4) částku 3,121.110,30 Kč k rukám advokátky JUDr. Blanky Bláhové,
žalované 5) částku 6,676.661,42 Kč k rukám advokáta JUDr. Gabriela Brenky a
žalované 6) částku 4,173.991,80 Kč k rukám advokátky JUDr. Reginy Soukupové.
Soud prvního stupně uvedl, že následkem procesního neúspěchu žalobkyně je její
povinnost k náhradě nákladů řízeni úspěšným žalovaným. Přitom neshledal žádnou
okolnost, která by umožňovala uplatnění moderačního práva ve smyslu ustanovení
§ 150 o.s.ř., a dovodil, že vzhledem k rozhodnutí Ústavního soudu ze dne
17.4.2013 sp. zn. Pl. ÚS 25/12 je třeba při rozhodování o náhradě nákladů
řízení aplikovat vyhlášku č. 177/1996 Sb. Při přepočtu žalované částky na CZK
soud postupoval podle kurzu platného pro nákup valut, který je uveden v
kurzovním lístku ČNB vydaném k prvnímu dni měsíce, v němž se rozhoduje o
náhradě nákladů řízení, tedy podle kurzu platného ke dni 1.10.2013. Vycházeje z
hodnoty sporu ke dni každého jednotlivého úkonu právní služby proto zjistil
sazbu za ten který úkon podle ustanovení § 6 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a
u každého úkonu vzal v úvahu též režijní paušál. Svůj postup včetně výsledné
odměny v případě každého žalovaného uvedl v odůvodnění ve velmi přehledných
tabulkách.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 21.10.2014 č.j. 14
Co 439/2014-4, 14 Co 441/2014 řízení o odvolání proti výroku III. rozsudku
soudu prvního stupně (tj. proti výroku o náhradě nákladů řízení účastníků) ve
vztahu k žalovaným 2) Ing. Z. H., 4) I. N., 5) E. Ž. a 6) R. P. vyloučil k
samostatnému řízení a ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu k těmto
žalovaným změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobkyni uložil, aby
zaplatila žalovanému 2) Ing. Z. H. částku 1,364.767,40 Kč k rukám advokátky
JUDr. Věry Ptáčkové, žalované 4) I. N. částku 942.558,50 Kč k rukám advokátky
JUDr. Blanky Bláhové, 5) žalované E. Ž. částku 2,014.623,30 Kč k rukám advokáta
JUDr. Gabriela Brenky a 6) žalované R. P. částku 1,259.757,- Kč k rukám
advokátky JUDr. Reginy Soukupové; žalovaným pak uložil, aby zaplatili žalobkyni
na náhradě nákladů odvolacího řízení žalovaný 2) Ing. Z. H. částku 5.314,- Kč,
žalovaná 4) I. N. částku 4.194,- Kč 5) žalovaná E. Ž. částku 7.034,- Kč a 6)
žalovaná R. P. částku 5.034,- Kč, všichni k rukám advokáta JUDr. Jaroslava
Polanského. Při úvaze o výši náhrady nákladů řízení odvolací soud zdůraznil, že
odměnu za zastupování advokátem ve výši několika milionů korun nelze považovat
za přiměřenou. Označil za „značně problematické, že náhrada nákladů, kterou lze
přiznat na základě advokátního tarifu, není limitována“. V daném případě
žalobkyně v době zahájení řízení mohla legitimně očekávat, že v případě
neúspěchu bude muset úspěšným žalovaným nahradit náklady právního zastoupení ve
výši stanovené vyhláškou č. 484/2000 Sb., jejichž výše by byla „mnohonásobně
nižší, než při výpočtu podle advokátního tarifu“. Žalovaní naopak nemohli po
převážnou část řízení očekávat, že jim bude přiznána odměna v takto vysoké
výši. Skutečnost, že vyplacení přiznané náhrady nákladů řízení nemůže žalobkyni
jakožto přední českou banku ekonomicky ohrozit, není důvodem, aby jí byla
uložena povinnost k náhradě nákladů v nepřiměřené výši. Proto odvolací soud
přistoupil k moderaci náhrady odměny advokáta podle ustanovení § 150 o.s.ř. a
snížil tuto náhradu na 30%. Náhradu nákladů odvolacího řízení pak tvoří odměna
za jeden hlavní úkon snížená na polovinu (§ 11 odst. 2 písm. c/, § 7 bod 5
advokátního tarifu) a paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč, kterou
s ohledem na poměr úspěchu a neúspěchu odvolací soud snížil na 40%.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podali dovolání žalobkyně i
žalovaní 2) Ing. Z. H., 4) I. N., 5) E. Ž. a 6) R. P.
Žalobkyně poukázala na skutkové okolnosti případu a vyjádřila názor, že
jde o okolnosti natolik výjimečné, že odvolací soud měl přistoupit k aplikaci
ustanovení § 150 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení. Rozhodl-li však o tom, že je třeba, aby žalobkyně hradila žalovaným
náklady řízení, pak je měl podle názoru žalobkyně určit nejvýše podle vyhlášky
č. 484/2000 Sb., účinné v době podání žaloby a po převážnou dobu řízení před
soudem prvního stupně, a nikoliv pouze moderovat náhradu nákladů řízení
vypočtenou (podle názoru žalobkyně nesprávně) podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. na
30%. Podle názoru žalobkyně po zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. totiž bylo
třeba vzít v úvahu její legitimní očekávání ve vztahu k možné náhradě nákladů
řízení pro případ procesního neúspěchu a postupovat tak, aby rozhodnutím soudu
nebyl účastník řízení dotčen v očekávání výsledku, který mohl důvodně
předpokládat podle stavu právní úpravy k datu zahájení řízení. Ve vztahu k
náhradě nákladů odvolacího řízení žalobkyně namítla, že jsou vypočteny v
rozporu s vyhláškou č. 177/1996 Sb., a že učinila ne jeden, nýbrž dva úkony
právní služby. Žalobkyně navrhla, aby usnesení odvolacího soudu bylo změněno
tak, že se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že žalovaným se náhrada
nákladů řízení nepřiznává, a aby výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení byl
změněn tak, že žalovaný 2) Ing. Z. H. je povinen zaplatit žalobkyni částku
64.662,40 Kč, žalovaná 4) I. N. částku 51.110,40 Kč, žalovaná 5) E. Ž. částku
85.474,40 Kč a 6) žalovaná R. P. částku 61.274,40 Kč.
Žalovaný 2) Ing. Z. H. spatřoval přípustnost dovolání v tom, že rozhodnutí
záviselo na vyřešení otázky procesního práva – nesprávné aplikaci ustanovení §
150 o.s.ř. – při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe
dovolacího soudu. Hlavní zásadou ovládající rozhodování o nákladech řízení je
zásada úspěchu ve věci. Vzhledem k tomu, že vyhláška č. 484/2000 Sb. byla
Ústavním soudem zrušena, je rozhodnutí soudu prvního stupně správné. V dané
věci je důležitý aspekt právní jistoty a konzistentnosti v aplikaci právního
řádu, přičemž napadené rozhodnutí nerespektuje požadavek vyloučení překvapivých
rozhodnutí. S ohledem na výslovné znění právního předpisu musel dovolatel
oprávněně očekávat, že mu bude přiznána odměna advokáta v neredukované výši.
Navrhoval, aby usnesení odvolacího soudu bylo změněno tak, že se rozhodnutí
soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení potvrzuje, a že se mu
na náhradě nákladů odvolacího řízení přiznává částka 68.997,50 Kč.
Žalovaná 4) I. N. rovněž spatřovala přípustnost dovolání v tom, že rozhodnutí
záviselo na vyřešení otázky procesního práva – nesprávné aplikaci ustanovení §
150 o.s.ř. – při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe
dovolacího soudu. Smyslem uplatnění moderačního práva soudem je odstranění
tvrdosti, a proto ho lze uplatnit jen ve vyjímečných případech, a důvodem pro
toto uplatnění nemůže být pouze vysoká sazba za advokátní úkon. Podle názoru
žalované měl odvolací soud postupovat podle zásady procesního úspěchu, která je
zakotvena v ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. Vzhledem k tomu žalovaná
navrhovala, aby usnesení odvolacího soudu bylo změněno tak, že rozhodnutí soudu
prvního stupně se ve výroku o náhradě nákladů řízení potvrzuje, a že ve výroku
o náhradě nákladů odvolacího řízení se mění tak, že se jí přiznává částka
51.110,40 Kč.
Žalovaná 5) E. Ž. také spatřovala přípustnost dovolání v tom, že napadené
rozhodnutí záviselo na vyřešení otázky procesního práva při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu, a proto odvolacím
soudem vyřešená otázka procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena jinak.
Předestřela literaturu zabývající se aplikací ustanovení § 150 o.s.ř.,
nastínila možné varianty řešení posuzované problematiky a vyjádřila názor, že
aplikace vyhlášky č. 177/1996 Sb. nebyla a priori vyloučena ani před zrušením
vyhlášky č. 484/2000 Sb., což bylo potvrzeno judikaturou Ústavního soudu. Proto
v době podání žaloby nemohla být žalobkyně v žádném legitimním očekávání, že v
případě neúspěchu bude hradit náklady jen v rozsahu vyhlášky č. 484/2000 Sb.
Pokud přesto měla takové legitimní očekávání, potom v dalším stadiu řízení
musela od svých „legitimních očekávání“ upustit, protože postupně procesní
„okolnosti případu“ (které rozvedla) odůvodňovaly aplikaci advokátního tarifu,
a nikoliv vyhlášky č. 484/2000 Sb. založené na principu jedné fixní odměny.
Zdůraznila rovněž, že „není součástí legitimního očekávání, že nedojde ke
zrušení právního předpisu, který byl protiústavní již v době svého vzniku“.
Jestliže žalobkyně „očekávala“, že jí tento prohraný soudní spor bude stát
méně, než 3,5 mil. Kč a soudem přiznaná náhrada byla vyšší, pak nejde o žádné
„legitimní očekávání“, ale o právní omyl žalobkyně. V daném případě neměl
odvolací soud postupovat podle ustanovení § 150 o.s.ř., ale měl postupovat
podle zásady procesního úspěchu zakotvené v ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř.,
přičemž konkrétní výši advokátní odměny měl určit podle vyhlášky č. 177/1996
Sb. Žalovaná navrhovala, aby usnesení odvolacího soudu bylo změněno a rozsudek
soudu prvního stupně byl ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu k ní
potvrzen, a aby ve výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení bylo změněno tak,
že se jí přiznává částka 85.474,40 Kč.
Žalovaná 6) R. P. obdobně, jako ostatní žalovaní, spatřovala přípustnost
dovolání v tom, že rozhodnutí záviselo na vyřešení otázky procesního práva –
nesprávné aplikaci ustanovení § 150 o.s.ř. – při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu. Z průběhu celého řízení muselo být
žalobkyni zřejmé, jak bude soud rozhodovat o nákladech řízení a nemohla být v
legitimním očekávání. Projednávaná věc neobsahuje žádné prvky, pro které by
bylo možné považovat za spravedlivé, aby si žalovaná při plném procesním
úspěchu hradila své náklady v rozsahu 70% a aby jí žalobkyně při naprostém
procesním neúspěchu hradila náklady řízení jen ve výši 30%. Moderační právo lze
uplatnit jen v naprosto výjimečných případech, přičemž výjimečnost uplatnění
tohoto práva nemůže spočívat v tom, že sazba za advokátní úkon je příliš
vysoká. Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu
změnil, a toto usnesení ve výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně
ve vztahu k ní potvrdil, a aby ve výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení
toto usnesení změnil tak, že se jí přiznává částka 61.090,- Kč.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240
odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Pro rozhodnutí soudů v projednávané věci bylo (mimo jiné) významné vyřešení
právní otázky, jaké obecné zásady ovládají posuzování hledisek významných pro
rozhodování o náhradě nákladů řízení za zastupování advokátem ve smyslu
ustanovení § 150 o.s.ř. po zrušení podzákonného předpisu, který stanovil
paušální sazby odměn pro řízení v jednom stupni. Vzhledem k tomu, že tato
otázka procesního práva dosud nebyla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu
vyřešena ve všech souvislostech a že její posouzení bylo pro rozhodnutí soudů
významné (určující), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání účastníků jsou
podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustná.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud
dospěl k závěru, že dovolání nejsou opodstatněná.
Výchozí zásadou, na které stojí právní úprava nákladů řízení v občanském
soudním řízení, je, že každý účastník platí v průběhu řízení ze svého náklady,
které za řízení vznikají jemu osobně, a náklady svého zástupce (§ 140 odst. 1
o.s.ř.). Teprve na závěr řízení rozhodne soud i bez návrhu o povinnosti k
náhradě nákladů řízení v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 151 odst. 1 část
věty před středníkem o.s.ř.). Určujícím hlediskem pro rozhodnutí, od něhož soud
odvíjí svou úvahu, je procesní úspěch ve věci. Ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř.
v tomto ohledu stanoví, že účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná
soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti
účastníku, který ve věci úspěch neměl. Přitom je třeba mít na zřeteli to, co ze
zmíněného ustanovení výslovně vyplývá, že totiž náklady, které byly vynaloženy
neúčelně nebo zbytečně, nelze nahradit, i když byl účastník úspěšný, neboť
kriteriem přiznání náhrady nákladů řízení úspěšnému účastníku je účelnost
vynaložení těchto nákladů.
K nákladům řízení náleží i odměna za zastupování, je-li ovšem zástupcem advokát
nebo notář v rozsahu svého oprávnění stanoveného zvláštními právními předpisy
anebo patentový zástupce v rozsahu oprávnění stanoveného zvláštními právními
předpisy (§ 137 odst. 2 o.s.ř.). Výše této odměny byla stanovena na základě
zmocnění obsaženého v ustanovení § 22 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o
advokacii, vyhláškou Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytnutí právních služeb (advokátní tarif),
a poté na základě zmocnění obsaženého v ustanovení § 374a písm. c) o.s.ř.
vyhláškou Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví
paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při
rozhodování o náhradě nákladů řízení v občanském soudním řízení - dále též jen
„přísudková vyhláška“.
Nálezem Ústavního soudu ze dne 17.4.2013 sp. zn. Pl. ÚS 25/12, který byl
vyhlášen ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013 Sb., byla výše uvedená přísudková
vyhláška dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů (tj. s účinností od
7.5.2013) zrušena. V souvislosti se zrušením tohoto podzákonného předpisu však
nebylo jakkoli dotčeno ustanovení § 151 odst. 2 o.s.ř. Z uvedeného ustanovení
vyplývá, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení soud určí výši odměny
podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním
předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před středníkem o.s.ř.), neboť v
posuzovaném případě nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení §
147 nebo 149 odst. 2 o.s.ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci
neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního
předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2 část věty první za středníkem
o.s.ř.). Protože vyhláška č. 484/2000 Sb., která upravovala sazby odměny
advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, byla zrušena, potom
nezbývá, než aby soud ve smyslu ustanovení § 136 o.s.ř. určil paušální sazbu
odměny pro řízení v jednom stupni podle své úvahy. Nejedná se však o úvahu
volnou, nýbrž o úvahu, která vychází z okolností posuzovaného případu, jejímž
základem je zjištění takových skutečností, které kromě jiného umožní
přihlédnout i k určitému kvantitativnímu posouzení základních souvislostí.
Přitom není vyloučeno, a v odůvodněných případech je i žádoucí, vycházet při
úvaze o spravedlivé výši náhrady nákladů řízení podpůrně i ze zrušené vyhlášky
č. 484/2000 Sb. (srov. též odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8.2.2017
sp. zn. 21 Cdo 3210/2016). Výsledná paušální sazba tedy musí být přiměřená
povaze a okolnostem projednávané věci a musí přihlížet ke složitosti
(obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem. Přiznaná výše náhrady musí být
založena na objektivních a rozumných důvodech, a mezi touto výší (peněžní
částkou) a právními službami musí existovat stav přiměřenosti, kdy přiznané
náklady nesmí být v nepoměru nejen k povaze a hodnotě daného sporu, nýbrž musí
být přiměřené i při porovnání částek náhrad přisouzených v obdobných typových
sporech.
Povinnost nahradit náklady řízení stanovená podle ustanovení § 142 a násl.
o.s.ř. se může v konkrétním případě jevit jako nepřiměřená tvrdost. Ustanovení
§ 150 o.s.ř. proto umožňuje tzv. moderaci náhrady nákladů řízení. Stanoví, že
jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez
vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí
soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Ustanovení §
150 o.s.ř. však nelze – jak by se naznačovalo z dovolání žalobkyně - vykládat
tak, že lze kdykoli, bez ohledu na základní zásady rozhodování o nákladech
řízení, nepřiznat náhradu nákladů úspěšnému účastníku řízení (srov. I. ÚS
305/2003). I když rozhodnutí závisí na úvaze soudu, nejde ani zde o libovůli
soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných hledisek.
Při úvaze o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné
zvláštního zřetele, přihlíží ustálená soudní praxe zejména k majetkovým,
sociálním, osobním a dalším poměrům účastníků řízení, a to nejen u účastníka,
který by měl náklady řízení hradit, ale také z pohledu poměrů oprávněného
účastníka, k okolnostem, které vedly k uplatnění nároku u soudu prvního stupně
nebo k podání odvolání, k postojům účastníků v průběhu řízení apod. (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.9.2014 sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, který byl
uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 2015 pod č. 24).
Přitom nelze opomenout, že v případě, vystupuje-li v řízení na jedné straně
více účastníků, lze okolnosti subjektivní povahy vztáhnout jen na toho
účastníka, jehož se týkají, takže není vyloučeno, že určená výše nákladů řízení
nemusí být moderována u každého účastníka, popřípadě může být podle zjištěných
okolností u jednotlivých účastníků moderována rozdílně. V každém případě závěr
soudu o výjimečnosti případu a důvodech hodných zvláštního zřetele pro
nepřiznání (snížení) náhrady nákladů řízení se musí opírat o takové zjištěné
okolnosti, pro které by v konkrétním případě bylo nespravedlivé ukládat náhradu
nákladů řízení tomu účastníku, který by měl náklady řízení podle jeho výsledku
hradit, a za kterých by zároveň bylo možné spravedlivě požadovat na oprávněném
účastníku, aby náklady řízení jím vynaložené nesl ze svého.
Z povahy ustanovení § 151 odst. 2 části věty první před středníkem o.s.ř. a
ustanovení § 150 o.s.ř., jak o nich bylo pojednáno výše, vyplývá, že patří k
právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním
normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak
přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě
vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu
okolností, umožňujících s přihlédnutím k individuálním okolnostem případu
hodným mimořádného zřetele vystihnout v konkrétním případě rozsah povinnosti k
náhradě nákladů řízení. Z logiky věci dále vyplývá, že použití mimořádného
zmírňovacího práva podle ustanovení § 150 o.s.ř. přichází v úvahu až po
stanovení výše (účelně vynaložených) nákladů řízení podle hledisek významných
ve smyslu ustanovení § 151 odst. 2 části první věty před středníkem o.s.ř., ale
především, že hlediska, která byla podkladem úvahy o určení výše náhrady
nákladů řízení, nemohou být současně (zároveň) důvodem pro moderaci náhrady
podle ustanovení § 150 o.s.ř.
V posuzovaném případě odvolací soud založil své rozhodnutí na tom, že závěry, z
nichž kromě jiného vycházel nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 25/12, že
přiznané náklady řízení nemohou být nepřiměřené povaze a hodnotě sporu, lze
vztáhnout nejen na případ, byla-li odměna advokáta stanovena podle vyhlášky č.
484/2000 Sb., nýbrž že je třeba z nich vycházet i tehdy, vyplývá-li odměna
advokáta z vyhlášky č. 177/1996 Sb. Z toho pak odvíjel své další úvahy
vyúsťující v závěr, že „odměnu za zastupování advokátem ve výši několika
milionů korun českých nelze v této věci považovat za přiměřenou“. Nehodnotí
tedy okolnosti spíše subjektivní povahy (majetkové, sociální, osobní a další
poměry účastníků řízení) u jednotlivých účastníků, nýbrž hodnotí metodiku
určení odměny z hlediska povahy a hodnoty sporu ve vztahu k přiměřenosti odměny
advokátů, která by jim příslušela jak podle advokátního tarifu, tak podle
přísudkové vyhlášky za zastupování v této věci. Úvahu odvolacího soudu nelze
tedy podřadit pod ustanovení § 150 o.s.ř. (jak to činí i účastníci), nýbrž pod
ustanovení § 151 odst. 2 části první věty před středníkem o.s.ř. Nesprávnou
právní kvalifikací však není dotčena správnost východisek a postupu odvolacího
soudu, a jeho úvaha vyúsťující v závěr o výši přiměřené odměny advokáta
(advokátů) odpovídá s ohledem na všechny okolnosti případu povaze a hodnotě
věci.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je věcně správné. Protože
nebylo zjištěno, že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo některou z vad
uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o.s.ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř.
nebo v § 229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání účastníků
podle ustanovení § 243d písm. a) o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c
odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř. a § 151 odst. 1 části
věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobkyně i žalovaní, jejichž dovolání bylo
zamítnuto, na náhradu nákladů dovolacího řízení nemají právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 6. března 2017
JUDr. Zdeněk
Novotný
předseda senátu