21 Cdo 2864/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní
věci žalobce Ing. M. F., zastoupeného JUDr. Karlem Trojanem, advokátem se
sídlem v Praze 8, Na Žertvách č. 2230/42, proti žalované n. K. F., zastoupené
Ing. V. G., a D. G., jako zákonnými zástupci, zastoupené JUDr. Jaroslavem
Doudou, advokátem se sídlem v Pelhřimově, Tylova č. 242, o 1.841,10 EUR s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 5 C
151/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14.
dubna 2009, č. j. 23 Co 133/2009-66, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu Praha – západ ze dne 3.
prosince 2008, č. j. 5 C 151/2008-46, s e z r u š u j í a věc s e v r a c í
Okresnímu soudu Praha - západ k dalšímu řízení.
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu Praha – západ (změněnou se
souhlasem soudu) domáhal vydání rozsudku, jímž by soud „uložil žalované
povinnost uhradit mu částku 55.465,10 Sk spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,5
% p.a. z částky 55.465,10 Sk ode dne podání žaloby do zaplacení“. Uvedl, že
„žalovaná je jedinou dcerou a výlučnou dědičkou po své matce K. F.,“; že
„zajistil veškeré náklady pohřbu matky žalované“; že „žalovaná odpovídá podle §
470 obč. zák. za náklady pohřbu jmenované“; že „žalovaná přes opakované výzvy
dosud jeho pohledávku zcela neuhradila“ a že zbývá uhradit pohledávku „ve výši
55.465,10 Sk“.
Okresní soud Praha - západ rozsudkem ze dne 3.12.2008, č.j. 5 C 151/2008-46,
„návrh žalobce, aby bylo žalované uloženo zaplatit mu částku 55.465,10 Sk s
úrokem z prodlení ve výši 8,5 % p.a. z částky 55.465,10 Sk od 1.4.2008 do
zaplacení“ zamítl a žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení
ve výši 24.526,- Kč. Uvedl, že „pravomoc soudu České republiky je dána podle
čl. 2 odst. 1 Nařízení rady (ES) č. 44/2001 o soudní příslušnosti“, neboť
„žalovaná má bydliště na území ČR“; že „o dědictví po K. F., zemřelé (dále také
jen „zůstavitelka“) bylo rozhodnuto usnesením Okresního soudu v Trenčíně ze dne
21.8.2007, č.j. 26 D 1303/2005-104, a usnesení nabylo právní moci dne
4.10.2007“; že „hodnota dědictví činila 671.070 Sk a jedinou dědičkou ze zákona
se stala žalovaná“; že „žalobce se po žalované domáhá náhrady nákladů spojených
s pohřbem zůstavitelky“; že „jde o požadavek z titulu bezdůvodného obohacení ve
smyslu § 454 obč. zák.“; že „žalobce platil za žalovanou náklady pohřbu
zůstavitelky“ a že proto „žalobci vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení
ve výši přiměřených nákladů spojených s pohřbem zůstavitelky“; že „podle § 107
obč. zák. začala plynout objektivní tříletá lhůta k vydání plnění z
bezdůvodného obohacení dne 11.8.2005, kdy byly doplaceny náklady na pohřeb
zůstavitelky“; že „tímto dnem došlo k bezdůvodnému obohacení na straně
žalované“; že „žalobce je bratrem zůstavitelky a strýcem žalované“; že „s
matkou žalované byl v blízkém kontaktu a lze tedy předpokládat, že mu po smrti
zůstavitelky bylo zcela zřejmé, že jedinou dědičkou po zůstavitelce je žalovaná
(dcera zůstavitelky)“; že tedy „v den doplacení nákladů pohřbu věděl žalobce,
že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil“, když „při
jednání s notářem dne 12.8.2005 muselo být žalobci potvrzeno, že jedinou
dědičkou je žalovaná“; že „nejpozději 12.8.2005 začala plynout dvouletá
promlčecí lhůta“; že „návrh byl podán dne 1.4.2008, tedy po uplynutí promlčecí
lhůty“; že „žalovaná se promlčení dovolala“, a proto „nebylo možné právo
žalobci přiznat“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 14.4.2009, č. j. 23 Co
133/2009-66, rozsudek soudu prvního stupně změnil „ve výroku o nákladech řízení
tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu“; potvrdil „v zamítavém
výroku“ a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované 22.120,- Kč na náhradě
nákladů odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že, „jestliže náklady spojené s
pohřbem zůstavitelky hradila jiná osoba (než dědic), vzniklo žalované
bezdůvodné obohacení podle § 454 obč. zák.“ a že „k promlčení nároku žalobce
došlo ve dvouleté subjektivní lhůtě, která je upravena v ustanovení § 107 odst.
1 obč. zák.“; že „nedošlo ke stavení promlčení podle § 112 obč. zák.“, protože
„tím, že žalobce uplatnil svoji pohledávku v dědickém řízení, neuplatnil své
právo u soudu“; že „ke stavení promlčecí lhůty dochází jenom v případě podání
žaloby na plnění“; že „důvodnou není námitka, že došlo k uznání dluhu
zástupkyní žalované při jednání u notáře dne 26.3.2007“; že „uznání musí
vyhovovat všem náležitostem, které zákon předepisuje, jednak pro právní úkony
obecně a jednak pro uznání práva zvlášť“; že „uznání musí být kvalifikované“;
že „uznání dluhu musí být písemné a musí být adresováno věřiteli, dluh musí být
uznán co do důvodu i výše“; že „prohlášení zástupce nezletilé dědičky, které
bylo učiněno v rámci dědického řízení nelze v žádném případě považovat za
uznání dluhu podle § 110 odst. 1 věty druhé obč. zák.“; že „lhůta k uplatnění
nároku začala plynout 12.8.2005 (tj. nejpozději v den, kdy žalobce přihlásil
pohledávku do dědictví) a uplynula dne 12.8.2007“ a že, „byla-li žaloba podána
dne 1.4.2008, byla podána po uplynutí promlčecí lhůty“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že
„považoval za nanejvýše pravděpodobné, že jím přihlášená pohledávka do
dědického řízení, uznaná dne 26.3.2007, bude také v tomto dědickém řízení
vypořádána“; že však jeho pohledávka „nebyla pojata do osvědčení o nabytí
dědictví“; že „promlčení nemohlo začít běžet dne 12.8.2005, neboť v té době
nezletilá žalovaná neměla ustanoveného zástupce“; že „o tom, že žalovaná má
ustanoveného zástupce se dozvěděl až 29.3.2007, když ve věci dědictví po
zemřelém J. F. jednal se zástupkyní žalované“; že „soud se nevypořádal
dostatečně s otázkou, kdy na straně žalované vzniklo bezdůvodné obohacení“; že,
„nemá-li nezletilá povinnost zajistit pohřbení, nemohla se obohatit tím, že
místo ní vynaložil náklady na pohřeb a pohřeb zajistil“; že „k bezdůvodnému
obohacení došlo až tehdy, když dne 26.3.2007 přijala aktiva dědictví a odmítla
uhradit pasiva dědictví“; že „bezdůvodné obohacení má povahu subsidiární a
přichází v úvahu jen tam, kde nárok nelze odvodit z jiného právního titulu“.
Navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozhodnutí obou soudů a věc
vrátil soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 30. 6. 2009 (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek
odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 7. 2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona
č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších
předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se
nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán
právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst.
1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně,
jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.
a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně ve věci samé.
Dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci
přípustné, neboť ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně,
kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku
proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí
zrušil. Přípustnost dovolání by tedy v této věci může být založena jen při
splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci odvolací soud řešil otázku povahy nároku na náhradu nákladů
pohřbu vynaložených osobou, jež není dědicem zůstavitele, a otázku promlčení
takového nároku. Protože dovolatel namítá nesprávné vyřešení těchto otázek a
protože odvolací soud tyto otázky vyřešil jinak, než jak jsou posuzovány v již
ustálené judikatuře soudů (srov. např. zpráva Nejvyššího soudu SSR ze dne
21.12.1978, sp. zn. Cpj 37/78, uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 1, ročník 1979; nález Ústavního soudu ČR ze dne 22.2.2006,
sp. zn. II. ÚS 471/2005, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu
ČR poč. č. 43, sv. 40; rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
27.3.2006, sp. zn. 18 Co 76/2006, publikovaný v časopise Soudní rozhledy pod č.
9, ročník 2007), a protože posouzení těchto otázek bylo pro rozhodnutí
projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího
soudu rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud
proto dospěl k závěru, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu je
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl rovněž k závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné.
Odvolací soud vycházel ze závěru, že, „jestliže náklady spojené s pohřbem
zůstavitelky hradila jiná osoba (než dědic), vzniklo žalované bezdůvodné
obohacení podle § 454 obč. zák.“ a že „k promlčení nároku žalobce došlo ve
dvouleté subjektivní lhůtě, která je upravena v ustanovení § 107 odst. 1 obč.
zák.“.
O bezdůvodné obohacení podle zákona jde tehdy, jestliže byl získán majetkový
prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu,
plněním z právního důvodu, který odpadl, prospěch získaný z nepoctivých zdrojů,
jakož i majetkový prospěch získaný tím, za koho bylo plněno někým jiným (§ 451,
§ 454 obč. zák.). Bezdůvodné obohacení má povahu subsidiární a přichází do
úvahy jen tam, kde nárok nelze odvodit z jiného právního titulu. Nárok, který
se opírá o zákonné ustanovení, nemůže být nárokem bezdůvodným ve smyslu
ustanovení občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení (srov. nález Ústavního
soudu ČR ze dne 22.2.2006, sp. zn. II. ÚS 471/2005, uveřejněný ve Sbírce nálezů
a usnesení Ústavního soudu ČR pod č. 43, sv. 40; zpráva Nejvyššího soudu SSR ze
dne 21.12.1978, sp. zn. Cpj 37/78, uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 1, ročník 1979).
Dědictví představují majetková aktiva i pasiva. Aktiva dědictví jsou souhrnem
věcí, práv a jiných majetkových hodnot, jež přecházejí na dědice děděním. Do
pasiv dědictví patří přiměřené náklady spojené s pohřbem zůstavitele, ačkoliv
vznikly (a mohly vzniknout) až po zůstavitelově smrti, a dluhy, které
zůstavitel zanechal. Za přiměřené náklady spojené s pohřbem zůstavitele a za
zůstavitelovy dluhy, které na dědice přešly zůstavitelovou smrtí, odpovídají
dědici do výše ceny nabytého dědictví (§ 470 odst. 1 obč. zák.). Je-li dědiců
více, odpovídají za náklady zůstavitelova pohřbu a za dluhy podle poměru toho,
co z dědictví nabyli, k celému dědictví (§ 470 odst. 2 obč. zák.). Dědici však
odpovídají za zůstavitelovy dluhy nejen majetkem, který nabyli z dědictví, ale
veškerým svým majetkem.
Povinnost dědice uhradit náklady zůstavitelova pohřbu vyplývá přímo z
ustanovení § 470 odst. 1 obč. zák. a jedná se tedy o speciální zákonnou úpravu,
která vylučuje použití obecných ustanovení o bezdůvodném obohacení (§ 451, §
454 a násl. obč. zák.). Platila-li náklady zůstavitelova pohřbu osoba, která
není dědicem zůstavitele, vznikl jí vůči dědicům nárok z jednostranného
kontraktu na jejich zaplacení (i v daném případě řídící se českým právem, srov.
§ 14 zákona č. 97/1963 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Závěr odvolacího
soudu o bezdůvodném obohacení žalované proto není správný.
Podle § 100 obč. zák. právo se promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto
zákoně stanovené (§ 101 až § 110 obč. zák.). K promlčení soud přihlédne jen k
námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo
věřiteli přiznat.
Podle § 101 obč. zák. pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je
promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.
V posuzovaném případě – jak výše vysvětleno - vyplývá délka promlčecí doby z
ustanovení § 101 obč. zák., tedy je tříletá. Vzhledem k tomu, že náklady na
pohřeb zůstavitelky byly vynaloženy po její smrti dne 14.4.2005 a žaloba byla v
dané věci podána u soudu prvního stupně dne 1.4.2008, byla podána v době, kdy
pohledávka nebyla promlčena. Otázka zastoupení nezletilé žalované tak pro
posouzení včasnosti uplatnění předmětného nároku u soudu není podstatná.
Závěr odvolacího soudu, že „lhůta k uplatnění nároku začala plynout 12.8.2005
(tj. nejpozději v den, kdy žalobce přihlásil pohledávku do dědictví) a uplynula
dne 12.8.2007“ a že, „byla-li žaloba podána dne 1.4.2008, byla podána po
uplynutí promlčecí lhůty“, není tedy správný.
Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu není již ze shora uvedených
důvodů správný, nebylo třeba zabývat se dalšími námitkami dovolatele a Nejvyšší
soud České republiky rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2
části věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen
rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil
Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. prosince 2011
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu