21 Cdo 2878/2013
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní
věci žalobkyně Ing. Evy Mikulčákové se sídlem v Praze 9, Oderská č. 333, jako
správkyně konkursní podstaty úpadce NAP a. s. se sídlem v Praze 4, Na Strži č.
35, IČO 25054686, zastoupené JUDr. Vladimírem Zoufalým, advokátem se sídlem v
Praze 1 – Novém Městě, Národní č. 138/10, proti žalovanému Autocentrum Na
Strži, a. s. se sídlem v Praze 9, Toužimská č. 720, IČO 26198207, zastoupenému
JUDr. Eliškou Kadlecovou, advokátkou se sídlem v Praze 3 – Žižkově, Lucemburská
č. 1569/47, o nahrazení souhlasu žalovaného s vydáním předmětu soudní úschovy,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 29 C 185/2010, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. května 2012 č. j.
21 Co 175/2012-108, takto:
I. Dovolání žalovaného se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení
6.413,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Vladimíra
Zoufalého, advokáta se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Národní č. 138/10.
Na návrh společnosti Webasto Thermo & Comfort Czech Republic s. r. o. (dříve
Webasto Thermo, s. r. o. a Webasto Product Czech Republic, s. r. o.) Obvodní
soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 3. 11. 2004 č. j. 34 Sd 236/2004-12, které
nabylo právní moci (podle potvrzení obsaženého ve spise) dne 25. 11. 2004,
přijal do úschovy částku 600.000,- Kč „složenou jako podnájemné za měsíc
červenec 2004 až prosinec 2004 za nebytové prostory v domě v Praze 4“, a to ve
prospěch žalovaného a Ing. Radima Boučka jako správce konkursní podstaty
společnosti KALIVODA, a. s., neboť složitel „měl důvodné pochybnosti, kdo je
jeho věřitelem“. Žalobkyně podáním ze dne 4. 2. 2008 doručeným Obvodnímu soudu
pro Prahu 4 dne 8. 2. 2008 uplatnila právo na vydání předmětu úschovy s
odůvodněním, že podle rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2007 č. j.
58 Cm 67/2006-282 náležejí nemovitosti vedené v katastru nemovitostí jako dům,
občanská vybavenost, postavený na pozemku stavební parcely č. 1052/3, pozemek
č. parc. 1052/3 o výměře 7989 m2, zastavěná plocha, pozemek č. parc. 1052/165 o
výměře 1209 m2, ostatní plocha, a pozemek č. parc. 1052/179 o výměře 608 m2,
ostatní plocha, vše v katastrálním území K., obec P. (dále též „předmětné
nemovitosti“), do konkursní podstaty úpadce NAP a. s., a proto do této
konkursní podstaty „náleží i veškeré užitky tohoto“. Podáním ze dne 27. 4. 2010
doručeným Obvodnímu soudu pro Prahu 4 dne 28. 4. 2010 požádal o vydání předmětu
úschovy žalovaný s odůvodněním, že uzavřel s vlastníky předmětných nemovitostí,
společnostmi OYSTER Invest a. s. a NEMOKREDIT a. s., smlouvu o nájmu, na
základě které nemovitosti užíval a řádně a včas hradil nájemné za pronajaté
prostory, a že se souhlasem pronajímatele přenechal část prostor na základě
podnájemní smlouvy do podnájmu složiteli, za což mu náleží „nájemné složené
složitelem“.
Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 7. 10. 2010 se žalobkyně
domáhala, aby soud rozhodl, že žalovaný je povinen souhlasit s vydáním částky
600.000,- Kč složené do soudní úschovy složitelem Webasto Thermo & Comfort
Czech Republic s. r. o. žalobkyni. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že předmětné
nemovitosti zapsala dne 11. 4. 2001 do konkursní podstaty úpadce NAP a. s., a
že má proto právo a povinnost tyto nemovitosti spravovat a užívat, včetně
pobírání užitků z nich do doby jejich zpeněžení. Žalobkyně je přesvědčena, že
žalovaný, kterému byly předmětné nemovitosti pronajaty jejich většinovým
spoluvlastníkem OYSTER Invest a. s. nájemní smlouvou ze dne 1. 9. 2000 a který
jejich část dal smlouvou ze dne 15. 6. 2001 do podnájmu složiteli, nemá žádný
„platný právní titul“ k užívání nemovitostí a ani k jejich „dalšímu
podnajímání“, protože nájemní smlouva ze dne 1. 9. 2000 zanikla zřízením
věcného břemene ve prospěch žalovaného smlouvou o zřízení věcného břemene
uzavřenou mezi spoluvlastníky nemovitostí OYSTER Invest a. s. a NEMOKREDIT a.
s. a žalovaným dne 14. 9. 2000 (dohodou o odstoupení od smlouvy o zřízení
věcného břemene ze dne 8. 11. 2000 věcné břemeno zaniklo, avšak „nájemní
smlouva již obnovena nebyla“), protože právní předchůdce žalobkyně, Ing. Bouček
jako správce konkursní podstaty úpadce KALIVODA a. s., který měl nemovitosti v
době od 3. 10. 2003 do 17. 3. 2007 rovněž zapsány v konkursní podstatě, nájemní
smlouvu „pro případ její platnosti“ dne 13. 1. 2004 vypověděl podle ustanovení
§ 14 odst. 5 zákona o konkursu a vyrovnání a protože žalobkyně - po „vstoupení
do práv a povinností“ správce konkursní podstaty úpadce KALIVODA a. s. Ing.
Boučka – vypovězení nájemní smlouvy „listem“ ze dne 24. 8. 2007 „potvrdila“.
Žalovaný zejména namítal, že žalobkyně v soupisu konkursní podstaty úpadce NAP
a. s. ze dne 11. 4. 2001 neuvedla důvod zápisu předmětných nemovitostí do
konkursní podstaty; protože tento nedostatek napravila teprve dne 5. 8. 2010,
kdy odeslala společnosti OYSTER Invest a. s. dopis nazvaný „aktualizace výzvy
ze dne 10. 9. 2001 a 5. 10. 2001“, byly nemovitosti zapsány do konkursní
podstaty „po právu“ až v roce 2010, a žalobkyně proto nemá nárok na „jakékoliv
peněžité plnění za období předcházející“. Uzavřením smlouvy o zřízení věcného
břemene podle žalovaného nezanikl nájemní vztah k nemovitostem, pouze „byla
pozastavena účinnost smlouvy o pronájmu nemovitosti“ a odstoupením od smlouvy o
zřízení věcného břemene s účinky ex tunc „byla účinnost smlouvy o pronájmu
nemovitostí obnovena“. Výpověď z nájmu ze dne 13. 1. 2004 žalovaný považuje za
neplatnou, neboť Ing. Bouček jako správce konkursní podstaty úpadce KALIVODA a.
s. nebyl k jejímu podání oprávněn vzhledem k tomu, že předmětné nemovitosti
nebyly v konkursní podstatě úpadce KALIVODA a. s. nikdy „sepsány po právu“.
Právo na „hrazení podnájemného“ ze strany složitele náleží žalovanému, který na
základě smlouvy o pronájmu nemovitostí uzavřel se složitelem smlouvu o jejich
podnájmu.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 6. 12. 2011 č. j. 29 C 185/2010-69
rozhodl, že žalovaný je povinen souhlasit s vydáním předmětu úschovy žalobkyni
a že je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 12.120,- Kč k
rukám advokáta JUDr. Vladimíra Zoufalého a České republice „na účet Obvodního
soudu pro Prahu 4“ soudní poplatek ve výši 1.000,- Kč. Vycházel ze zjištění, že
předmětné nemovitosti, jejichž část užíval složitel na základě smlouvy o
podnájmu uzavřené mezi ním a žalovaným dne 15. 6. 2001, byly zapsány do
konkursní podstaty úpadce NAP a. s. s účinky ke dni 14. 8. 2001, že dne 1. 9.
2000 byla mezi společností OYSTER Invest a. s. „jako většinovým
spoluvlastníkem“ nemovitostí a žalovaným jako nájemcem uzavřena smlouva o nájmu
předmětných nemovitostí, že dne 14. 9. 2000 byla mezi spoluvlastníky
nemovitostí OYSTER Invest a. s. a NEMOKREDIT a. s. a žalovaným uzavřena smlouva
o zřízení věcného břemene spočívajícího v právu výlučného užívání nemovitostí
žalovaným po dobu od 1. 10. 2000 do 1. 10. 2020 a že dne 8. 11. 2000
společnosti OYSTER Invest a. s. a NEMOKREDIT a. s. uzavřely se žalovaným
„dohodu o odstoupení od smlouvy o zřízení věcného břemene“, jejíž právní účinky
nastaly dne 12. 9. 2002. Dospěl k závěru, že žalovaný neměl právo dát předmětné
nemovitosti smlouvou ze dne 15. 6. 2001 složiteli do podnájmu, neboť jeho
nájemní právo zaniklo zřízením věcného břemene (smlouvou ze dne 14. 9. 2000),
jež poté zaniklo dnem vkladu práva podle „dohody o odstoupení od smlouvy o
zřízení věcného břemene“ (12. 9. 2002), kterou soud prvního stupně podle jejího
obsahu posoudil jako smlouvu o zániku práva odpovídajícího věcnému břemeni.
Protože složitel předmětné nemovitosti užíval bez právního důvodu, je povinen
vydat bezdůvodné obohacení odpovídající obvyklému nájmu za užívání nemovitostí
žalobkyni, která „jediná je oprávněna s předmětnými nemovitostmi nakládat“ a
které by náležely „všechny užitky a plody z předmětných nemovitostí, tedy i
nájemné či podnájemné“, i v případě, že by žalovaný byl oprávněn dát
nemovitosti do podnájmu třetí osobě.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 5. 2012 č. j.
21 Co 175/2012-108 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že
žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení
10.320,- Kč k rukám advokáta JUDr. Vladimíra Zoufalého. Dospěl k závěru, že
žalobkyně je aktivně věcně legitimována, neboť je správkyní konkursní podstaty
úpadce NAP a. s., do jehož konkursní podstaty byly zapsány předmětné
nemovitosti, a že „jediným způsobem, jak zabránit, aby správce konkursní
podstaty byl oprávněn s nimi nakládat včetně toho brát z nich plody a užitky a
posléze je zpeněžit, bylo dosáhnout v samostatném řízení vylučovací žalobou
vyloučení nemovitostí z konkursní podstaty“, k čemuž ale v daném případě
nedošlo. Odvolací soud uzavřel, že oprávnění správce konkursní podstaty
nakládat s užitky z věcí zapsaných do konkursní podstaty, za které je třeba
považovat i nájemné, „podnájemné“ nebo bezdůvodné obohacení, vyplývá z
ustanovení § 18 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání, aniž by bylo
rozhodující, „komu právo včetně vlastnického svědčí“, neboť „věc se posuzuje
především z hlediska procesního práva a nikoliv hmotného“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že
předmětné nemovitosti ve vlastnictví společností OYSTER Invest a. s. a
NEMOKREDIT a. s. byly do konkursní podstaty úpadce NAP a. s. po právu zapsány
až v roce 2010, neboť žalobkyně v soupisu konkursní podstaty ze dne 11. 4. 2001
neuvedla důvod zápisu těchto nemovitostí do konkursní podstaty a tento
nedostatek napravila až dopisem ze dne 5. 8. 2010 nazvaným „aktualizace výzvy
ze dne 10. 9. 2001 a 5. 10. 2001“; žalobkyně proto nemůže mít nárok „na
jakékoliv peněžité plnění za období předcházející“. Dovolatel nesouhlasí se
závěrem soudu prvního stupně, že uzavřením smlouvy o zřízení věcného břemene k
nemovitostem zanikla dříve uzavřená nájemní smlouva; má za to, že smlouva o
zřízení věcného břemene je od počátku neplatná pro nemožnost plnění podle
ustanovení § 37 odst. 2 občanského zákoníku. Protože smlouva o pronájmu
předmětných nemovitostí ze dne 1. 9. 2000 byla uzavřena platně, má žalovaný
jako nájemce právo na „sjednané podnájemné“ podle smlouvy o podnájmu uzavřené
mezi ním a složitelem dne 15. 6. 2001. Z ustanovení § 18 odst. 3 zákona o
konkursu a vyrovnání lze podle dovolatele dovodit, že žalobkyně má právo na
nájemné, nikoli však na plnění z podnájmu předmětných nemovitostí, které je
„nárokem z právního vztahu mezi odlišnými účastníky“ a které náleží „dle
uzavřených smluv o podnájmu“ žalovanému; poskytnutím nájemného i „podnájemného“
by žalobkyně získala bezdůvodné obohacení, neboť by „obdržela dvojí platbu“.
Žalobkyně však podle názoru dovolatele nemá právo ani na nájemné, neboť úpadce
NAP a. s. nebyl vlastníkem předmětných nemovitostí, které byly do jeho
konkursní podstaty sepsány z důvodu zástavních práv zřízených k nim ve prospěch
věřitelů úpadce. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou
stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalovaného jako nepřípustné
odmítl, anebo je zamítl z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné.
Uvedla, že správnost zápisu předmětných nemovitostí do konkursní podstaty
úpadce NAP a. s. nelze v tomto řízení přezkoumávat, neboť nejde o řízení o
vyloučení nemovitostí z konkursní podstaty. Zdůraznila, že na věc zapsanou do
konkursní podstaty úpadce postupem podle ustanovení § 27 odst. 5 zákona o
konkursu a vyrovnání se pohlíží jako na úpadcův majetek, „od čehož se odvíjí i
právo správce konkursní podstaty pobírat plody a užitky z předmětných
nemovitostí“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden
rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7.
zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony). Po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s.
ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v
ustanovení § 237 o. s. ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§
237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.
s. ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem
prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno.
Dovolání žalovaného proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu tedy může být
přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o. s. ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho
mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve
smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Projednávanou věc je i v současné době – vzhledem k tomu, že předmětem soudní
úschovy je plnění za podnájem nemovitostí v době od 1. 7. 2004 do 31. 12. 2004
a že složitel toto plnění složil do soudní úschovy dne 12. 10. 2004 – třeba
posuzovat podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do
31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“).
Nemůže-li dlužník splnit svůj závazek věřiteli, protože věřitel je nepřítomen
nebo je v prodlení nebo má-li dlužník důvodné pochybnosti, kdo je věřitelem,
nebo věřitele nezná, nastávají účinky splnění závazku, jestliže jeho předmět
dlužník uloží do úřední úschovy (§ 568 věta první obč. zák.).
U soudu lze složit do úschovy peníze, cenné papíry a jiné movité věci hodící se
k úschově za účelem splnění závazku (§ 185a odst. 1 o. s. ř.).
Předmět úschovy vydá soud příjemci na jeho žádost. Jestliže ke složení došlo
proto, že někdo jiný než příjemce uplatňuje právo na vydání předmětu úschovy
nebo že někdo jiný, jehož souhlasu je třeba, nesouhlasí s vydáním předmětu
úschovy příjemci, je k vydání předmětu úschovy zapotřebí souhlasu všech
účastníků řízení a osoby, pro jejíž nesouhlas s plněním došlo ke složení do
úschovy. Souhlasu složitele je však třeba jen tehdy, bylo-li plnění složeno pro
neznámého věřitele (§ 185d odst. 1 o. s. ř.). Jiné osobě, než která je uvedena
v ustanovení § 185d odst. 1 a 2 o. s. ř. (tj. jiné osobě než složiteli nebo
příjemci), žádající o vydání předmětu úschovy, jej vydá soud jen se souhlasem
složitele a příjemce (§ 185d odst. 3 o. s. ř.).
Byl-li souhlas s vydáním předmětu úschovy odepřen, lze jej nahradit pravomocným
rozsudkem soudu, kterým bylo rozhodnuto, že ten, kdo vydání odporoval, je
povinen souhlasit s vydáním předmětu úschovy žadateli (§ 185e o. s. ř.).
V projednávané věci složil složitel částku 600.000,- Kč jako „podnájemné za
měsíce červenec 2004 až prosinec 2004 za nebytové prostory v domě v Praze 4“ do
úschovy soudu proto, že měl - jak vyplývá z obsahu jeho návrhu na přijetí do
úschovy - důvodné pochybnosti, kdo je jeho věřitelem [zda je to žalovaný, nebo
správce konkursní podstaty úpadce KALIVODA, a. s.]. Protože nešlo o úschovu pro
neznámého věřitele, není třeba k vydání předmětu úschovy příjemci nebo jiné
osobě, která uplatňuje právo na předmět úschovy (a žádá o jeho vydání),
souhlasu složitele (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 4. 5. 2010 sp. zn. 21 Cdo 293/2009, které bylo uveřejněno pod č.
96 v časopise Soudní judikatura, roč. 2012).
O vydání předmětu úschovy požádali soud žalobkyně a žalovaný. Žalobkyně se
domáhá ve smyslu ustanovení § 185e o. s. ř., aby žalovanému, který její žádosti
o vydání předmětu úschovy odporuje, neboť sám uplatnil právo na vydání částky
600.000,- Kč složené do úschovy, bylo uloženo souhlasit s jí požadovaným
vydáním předmětu úschovy.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno
(správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá –
srov. ustanovení § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.), že společnost OYSTER Invest a.
s. jako „většinový spoluvlastník“ předmětných nemovitostí pronajala tyto
nemovitosti smlouvou ze dne 1. 9. 2000 žalovanému, že dne 14. 9. 2000 byla mezi
spoluvlastníky nemovitostí OYSTER Invest a. s. a NEMOKREDIT a. s. a žalovaným
uzavřena smlouva o zřízení věcného břemene spočívajícího v právu výlučného
užívání nemovitostí žalovaným po dobu od 1. 10. 2000 do 1. 10. 2020, jejíž
právní účinky nastaly dne 9. 11. 2000, že dne 8. 11. 2000 společnosti OYSTER
Invest a. s. a NEMOKREDIT a. s. uzavřely se žalovaným „dohodu o odstoupení od
smlouvy o zřízení věcného břemene“, podle níž byl žalovaný „povinen předat
vlastníkům zpět předmětné nemovitosti“ a jejíž právní účinky nastaly dne 12. 9.
2002, že dne 11. 4. 2001 žalobkyně zapsala předmětné nemovitosti do konkursní
podstaty úpadce NAP a. s., na jehož majetek byl dne 3. 4. 2001 prohlášen
konkurs, že smlouvou ze dne 15. 6. 2001 dal žalovaný část předmětných
nemovitostí do podnájmu složiteli na dobu od 15. 6. 2001 do 30. 6. 2004 za
úplatu 600.000,- Kč za kalendářní pololetí, že složitel část nemovitostí, která
mu byla dána do podnájmu, užíval i v době rozhodnutí soudu prvního stupně a že
žaloby na vyloučení předmětných nemovitostí z konkursní podstaty úpadce NAP a.
s., podané proti žalobkyni u Městského soudu v Praze společnostmi OYSTER Invest
a. s. a NEMOKREDIT a. s., byly zamítnuty.
Za tohoto skutkového stavu bylo pro rozhodnutí věci mimo jiné významné vyřešení
právní otázky, zda správce konkursní podstaty úpadce má právo, aby mu
podnájemce platil úplatu za podnájem věci, kterou dal její nájemce do podnájmu
a která byla zapsána do konkursní podstaty. Protože tato právní otázka dosud
nebyla dovolacím soudem vyřešena, představuje napadený rozsudek odvolacího
soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Nejvyšší soud České republiky proto dospěl k závěru, že dovolání žalovaného
proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalovaného není opodstatněné.
Soupis konkursní podstaty úpadce, který provádí správce konkursní podstaty
podle pokynů soudu za použití seznamu předloženého úpadcem a za součinnosti
věřitelského výboru, je listinou, která správce opravňuje ke zpeněžení
sepsaného majetku. Do soupisu se zapisují i věci, práva nebo jiné majetkové
hodnoty, které nenáležejí úpadci, ale mají být zpeněženy; jejich zapsání do
soupisu je správce povinen oznámit jejich vlastníku nebo jiné osobě, která s
nimi nakládá, a jde-li o nemovitosti, i příslušnému katastrálnímu úřadu [srov.
§ 18 odst. 1 a 2 zákona č 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění
účinném do 31. 12. 2007 (dále jen „zákona o konkursu a vyrovnání“)]. Zapsané
věci, pohledávky a další práva, o nichž jsou pochybnosti, zda do podstaty
skutečně patří, mohou být ze soupisu konkursní podstaty vyloučeny - nedošlo-li
k vyřešení sporné otázky mimosoudní dohodou uzavřenou se správcem konkursní
podstaty nebo nevyhověl-li správce konkursní podstaty dobrovolně námitkám
osoby, která u něj uplatnila svá práva k věci - jen na základě rozhodnutí
soudu, kterým bylo vyhověno žalobě o vyloučení věci (pohledávky nebo práva) ze
soupisu podstaty podané proti správci konkursní podstaty (srov. bod XXIX.
Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 6.
1998 k výkladu ustanovení zákona č 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, sp.
zn. Cpjn 19/98, které bylo uveřejněno pod č. 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 1998).
Jakmile je věc, právo nebo jiná majetková hodnota zapsána do soupisu konkursní
podstaty úpadce, může s ní nakládat pouze správce konkursní podstaty nebo
osoba, jíž k tomu dal správce souhlas (§ 18 odst. 3 zákona o konkursu a
vyrovnání). Správce konkursní podstaty úpadce je proto oprávněn – v souladu s
ustanovením § 123 obč. zák. - věc zapsanou do soupisu konkursní podstaty držet,
užívat a požívat její plody a užitky (například ji pronajímat a inkasovat
nájemné), a to bez zřetele k tomu, zda je úpadce vlastníkem věci (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2002 sp. zn. 29 Cdo 2086/2000, který
byl uveřejněn pod č. 115 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002).
Byla-li věc přenechána nájemní smlouvou nájemci, aby ji dočasně (ve sjednané
době) užíval nebo z ní bral i užitky (§ 663 obč. zák.), má pronajímatel právo
na nájemné podle smlouvy, jinak nájemné obvyklé v době uzavření smlouvy s
přihlédnutím k hodnotě pronajaté věci a způsobu jejího užívání (§ 671 odst. 1
obč. zák.). Právo na nájemné má pronajímatel i tehdy, jestliže nájemce dal
pronajatou věc v souladu s ustanovením § 666 odst. 1 obč. zák. do podnájmu
(přenechal ji za úplatu do užívání podnájemci). Podnájmem pronajaté věci vzniká
právní vztah mezi nájemcem a podnájemcem, který je povinen platit sjednanou
úplatu za podnájem nikoliv pronajímateli, nýbrž nájemci, jehož povinnost platit
nájemné pronajímateli zůstává podnájmem nedotčena. Dal-li proto nájemce věc
zapsanou do soupisu konkursní podstaty úpadce, která mu byla pronajata správcem
konkursní podstaty, popřípadě (před zápisem věci do soupisu konkursní podstaty)
jejím vlastníkem, do podnájmu, má právo na sjednanou úplatu za podnájem on a
nikoliv správce konkursní podstaty, který má i v době trvání podnájemního
vztahu mezi nájemcem a podnájemcem právo na užitek z věci v podobě nájemného,
jež je mu nájemce povinen platit.
Nejvyšší soud České republiky proto dospěl k závěru, že správce konkursní
podstaty úpadce nemá právo, aby mu podnájemce platil úplatu za podnájem věci,
kterou dal její nájemce do podnájmu a která byla zapsána do konkursní podstaty.
Z uvedeného vyplývá, že právní názor odvolacího soudu, že žalobkyně jako
správkyně konkursní podstaty úpadce NAP a. s. je oprávněna nakládat s úplatou
za podnájem nemovitostí pronajatých žalovanému a zapsaných do konkursní
podstaty uvedeného úpadce jako s užitkem z těchto nemovitostí, není správný.
Dovolání žalovaného přesto není opodstatněné.
V projednávané věci bylo soudy zjištěno, že poté, co společnost OYSTER Invest
a. s. jako „většinový spoluvlastník“ předmětných nemovitostí pronajala tyto
nemovitosti smlouvou ze dne 1. 9. 2000 žalovanému, byla mezi spoluvlastníky
nemovitostí OYSTER Invest a. s. a NEMOKREDIT a. s. a žalovaným dne 14. 9. 2000
uzavřena smlouva o zřízení věcného břemene spočívajícího v právu výlučného
užívání nemovitostí žalovaným po dobu od 1. 10. 2000 do 1. 10. 2020, jejíž
právní účinky nastaly dne 9. 11. 2000. Vzhledem k tomu, že věcné břemeno, jemuž
odpovídá právo užívání nemovitostí, a nájem vedle sebe (při shodném předmětu
užívání) nemohou obstát (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.
12. 2000 sp. zn. 20 Cdo 1265/98, který byl uveřejněn pod č. 19 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002), nemůže být pochyb o tom, že
nájemní smlouva ze dne 1. 9. 2000 byla dnem 9. 11. 2000, kdy nastaly právní
účinky smlouvy o zřízení věcného břemene ze dne 14. 9. 2000, zrušena a že právo
žalovaného užívat předmětné nemovitosti na základě závazkového právního vztahu
(nájmu) bylo nahrazeno věcným právem jejich užívání odpovídajícím zřízenému
věcnému břemenu. Protože nájemní právo žalovaného zrušením nájemní smlouvy
smlouvou o zřízení věcného břemene zaniklo, nemohlo se „obnovit“ ani tím, že
dne 8. 11. 2000 společnosti OYSTER Invest a. s. a NEMOKREDIT a. s. uzavřely se
žalovaným „dohodu o odstoupení od smlouvy o zřízení věcného břemene“, jejíž
právní účinky nastaly dne 12. 9. 2002 a která je podle svého obsahu – jak
správně uvedl soud prvního stupně – smlouvou o zániku práva odpovídajícího
věcnému břemeni podle ustanovení § 151p odst. 1 věty druhé obč. zák. Vzhledem k
tomu, že žalovaný nebyl ode dne 9. 11. 2000, kdy nastaly právní účinky smlouvy
o zřízení věcného břemene ze dne 14. 9. 2000, nájemcem předmětných nemovitostí,
nebyl oprávněn dát jejich část smlouvou ze dne 15. 6. 2001 do podnájmu
složiteli, a proto je tato smlouva podle ustanovení § 39 obč. zák. neplatná.
Tím, že složitel užíval část předmětných nemovitostí, která mu byla žalovaným
dána do podnájmu neplatnou smlouvou, v době od 1. 7. 2004 do 31. 12. 2004 bez
právního důvodu (tak by tomu ostatně bylo i v případě platnosti podnájemní
smlouvy ze dne 15. 6. 2001, neboť tato smlouva byla podle zjištění soudů
uzavřena pouze na dobu od 15. 6. 2001 do 30. 6. 2004), vzniklo na jeho straně
bezdůvodné obohacení ve výši odpovídající obvyklému nájemnému, které je povinen
jako užitek z věcí zapsaných do konkursní podstaty úpadce NAP a. s. vydat
žalobkyni (§ 451 obč. zák.). Závěr odvolacího soudu, že žalobkyně má právo na
vydání předmětu úschovy a že žalovaný je povinen s jeho vydáním žalobkyni
souhlasit, je proto v souladu se zákonem.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno),
že by byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s.
ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo
jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle ustanovení § 243b odst.
2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání
žalovaného bylo zamítnuto a žalovaný je proto povinen nahradit žalobkyni
náklady potřebné k uplatňování práva.
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že
výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom
stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před
středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle
ustanovení § 147 nebo § 149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v
projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení
zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2 část věty
první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších
předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení
v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 č.
116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za této
situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny
pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané
věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem ve výši
5.000,- Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalobkyni náklady
spočívající v paušální částce náhrady výdajů ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst.
3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že
zástupce žalobkyně, advokát JUDr. Vladimír Zoufalý, osvědčil, že je plátcem
daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalobkyni za dovolacího řízení
vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 1.113,- Kč (§ 137
odst. 3, § 151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Žalovaný je povinen náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 6.413,- Kč
žalobkyni zaplatit k rukám advokáta, který žalobkyni v tomto řízení zastupoval
(§ 149 odst. 1 o. s. ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s.
ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. června 2014
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu