21 Cdo 294/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobce V. M., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému Městu
P., zastoupenému advokátem, o vydání pracovního posudku, vedené u Okresního
soudu Plzeň-město pod sp. zn. 11 C 19/2001, o dovolání žalobce proti usnesení
Krajského soudu v Plzni ze dne 20. srpna 2002 č.j. 14 Co 509/2002-101, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení
450,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 17.1.2002 č.j. 11 C 19/2001-82
zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby \"v řízení byl vydán nový
pracovní posudek namísto pracovního posudku ze dne 14.11.2000\", a rozhodl, že
žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 5.225,-Kč \"na
účet\" zástupce žalovaného JUDr. J- V.
Odvolání žalobce podané proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně Okresní
soud Plzeň-město usnesením ze dne 10.6.2002 č.j. 11 C 19/2001-88 odmítl a
rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Při svém rozhodování vycházel ze závěru, že žalobce sice rozsudek soudu prvního
stupně převzal osobně dne 22.4.2002, avšak ve smyslu ustanovení § 46 odst. 4
o.s.ř. mu byl doručen uložením na poště již dne 15.4.2002. Protože
patnáctidenní lhůta k podání odvolání uplynula dnem 30.4.2002 a protože žalobce
podal odvolání až dne 3.5.2002, je odvolání opožděné a muselo být ve smyslu
ustanovení § 208 odst. 1 o.s.ř. odmítnuto.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 20.8.2002 č.j. 14 Co
509/2002-101 usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem
prvního stupně dovodil, že žalobce podal odvolání proti rozsudku soudu prvního
stupně opožděně (dne 3.5.2002), neboť zásilka s tímto rozsudkem adresovaná
žalobci byla uložena na poště dne 5.4.2002, k doručení zásilky došlo podle
ustanovení § 46 odst. 4 o.s.ř. dnem 15.4.2002 (desátým dnem od uložení) a
patnáctidenní lhůta k podání odvolání (§ 204 odst. 1 věta prvá o.s.ř.), o níž
byl žalobce v rozsudku řádně poučen, uplynula marně dnem 30.4.2002. Námitka
žalobce uvedená v jeho odvolání, že prostřednictvím svého doručovatele byl
informován o lhůtě k vyzvednutí zásilky v trvání 15 dnů je irelevantní, neboť
je třeba postupovat \"dle příslušných ustanovení občanského soudního řádu,
která jsou odlišná od řádu poštovního\". Žalobce rovněž ve svém odvolání
neprokázal (nenabídl žádné důkazy), že se v místě bydliště v den doručení
nezdržoval.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že
nebyl vhodným způsobem vyzván, aby si písemnost vyzvedl ve smyslu ustanovení §
46 odst. 4 o.s.ř. (oznámení o uložení zásilky neobsahovalo informaci, že
odesilatelem je okresní soud, že obsahem zásilky je rozsudek okresního soudu,
ani že lhůta k vyzvednutí je kratší než 15 dní), takže nemohlo dojít k platnému
náhradnímu doručení. Za dobu doručení je proto nutno považovat den, kdy si
žalobce skutečně zásilku na poště vyzvedl (tj. den 22.4.2002), a od tohoto dne
je třeba také počítat lhůtu k podání odvolání. Žalobce je proto přesvědčen, že
své odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně podal včas. Dovolatel se
rovněž domnívá, že nelze hodnotit v jeho neprospěch okolnost, že dva právní
předpisy (občanský soudní řád a vyhláška č. 225/2000 Sb. \"o základních
službách držitele poštovní licence\") nejsou v souladu, když pro tentýž úkon
stanovují různé lhůty. Navrhl, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů
zrušil.
Žalovaný navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto jako nedůvodné, neboť žalobce byl
řádným způsobem o doručení zásilky do vlastních rukou vyrozuměn.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. k tomu oprávněným subjektem
(účastníkem řízení), a po přezkoumání věci ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.
bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) dospěl k závěru, že
dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný
prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení
odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], nebo
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Dovolání je také přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno
usnesení soudu prvního stupně nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního
stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším usnesení
proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější usnesení
zrušil, anebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není jinak přípustné a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
usnesení má po právní stránce zásadní význam, a to v případech, kdy usnesením
odvolacího soudu bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně,
kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení, o zamítnutí návrhu na změnu
rozhodnutí podle ustanovení § 235h odst.1 věty druhé o.s.ř., ve věci konkursu a
vyrovnání, o žalobě pro zmatečnost, o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, ve
věci zastavení výkonu rozhodnutí, ve věci udělení příklepu ve výkonu
rozhodnutí, o rozvrhu rozdělované podstaty ve výkonu rozhodnutí nebo o
povinnostech vydražitele uvedeného v ustanoveních § 336m odst.2 (§ 336n) a v §
338za odst.2 o.s.ř. (§ 238 a § 238a o.s.ř.).
Dovolání je rovněž přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo
rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla
postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží [§ 239 odst.1 písm.a) o.s.ř.],
jímž bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním
nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle ustanovení § 107 odst.5 o.s.ř., o
vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka podle ustanovení § 107a o.s.ř.,
o přistoupení dalšího účastníka podle ustanovení § 92 odst.1 o.s.ř. a o záměně
účastníka podle ustanovení § 92 odst.2 o.s.ř. [§ 239 odst.1 písm.b) o.s.ř.],
jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle
ustanovení § 104 odst.1 o.s.ř. [§ 239 odst.2 písm.a) o.s.ř.], jímž bylo
potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o
tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle ustanovení
§ 107 odst.5 o.s.ř., o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka podle
ustanovení § 107a o.s.ř., o přistoupení dalšího účastníka podle ustanovení § 92
odst.1 o.s.ř. a o záměně účastníka podle ustanovení § 92 odst.2 o.s.ř. [§ 239
odst.2 písm.b) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně
o odmítnutí návrhu (žaloby), ledaže by byl odmítnut návrh na předběžné opatření
podle ustanovení § 75a o.s.ř. [§ 239 odst.3 o.s.ř.].
V posuzovaném případě žalobce dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu,
kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání pro
opožděnost.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o.s.ř. není dána, a to již proto,
že usnesením odvolacího soudu nebylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně,
kterým by bylo rozhodnuto ve věci samé. Dovolání není přípustné podle
ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř., protože usnesením soudu prvního stupně nebylo
rozhodnuto ve věcech, v uvedených ustanoveních taxativně vyjmenovaných.
Přípustnost dovolání nevyplývá rovněž z ustanovení § 239 odst.1 a 2 o.s.ř.,
neboť nejde o případy v těchto ustanoveních uvedené. Přípustnost dovolání nelze
důvodně dovozovat ani z ustanovení § 239 odst.3 o.s.ř., neboť podle tohoto
ustanovení lze podat dovolání jen tehdy, bylo-li odvolacím soudem potvrzeno
usnesení soudu prvního stupně, jímž byla postupem podle ustanovení § 43 o.s.ř.
odmítnuta žaloba, popřípadě jímž byl podle tohoto ustanovení odmítnut jiný
návrh na zahájení řízení, a nikoliv odmítl-li soud prvního stupně podle
ustanovení § 208 odst.1 o.s.ř. odvolání pro opožděnost (srov. též usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 20.11.2001 sp. zn. 21 Cdo 1124/2001, uveřejněné pod č.
8 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002, a pod č. 41 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003).
Na uvedeném závěru nic nemění ani to, že krajský soud v poučení obsaženém v
napadeném usnesení uvedl, že \"proti tomuto rozhodnutí je přípustné dovolání
dle ust. § 239 odst.3 o.s.ř., které je možno podat do dvou měsíců od doručení
rozhodnutí odvolacího soudu k Nejvyššímu soudu ČR u soudu, který rozhodoval v
prvním stupni\". Podle ustanovení § 239 odst.3 o.s.ř. totiž - jak vyplývá z
výše uvedeného - není dovolání proti napadenému usnesení přípustné. Poučení,
které tomu neodpovídalo a je tedy nesprávné (v rozporu se zákonem), nemůže
účastníku založit takové procesní právo, které ve skutečnosti (podle zákona)
nemá. Dovoláním lze napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to připouští
zákon (srov. § 236 o.s.ř.), a nikoliv, je-li to uvedeno v nesprávném (chybném)
poučení odvolacího soudu.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího
soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší
soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 5
věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. - aniž by se mohl věcí dále zabývat - odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem
náklady, které spočívají - vzhledem k tomu, že předmětem odvolacího řízení bylo
rozhodnutí procesní povahy - v paušální odměně ve výši 375,- Kč (srov. § 14
odst. 3, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášky č.
49/2001 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve
výši 75,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č.
235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb.), celkem ve výši 450,- Kč. Protože dovolání
žalobce bylo odmítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalovanému tyto náklady
nahradil. Žalobce je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám
advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. května 2003
JUDr. Ljubomír Drápal,v.r.
předseda senátu